Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

Před nedávnem jsem s uznáním zdařilého startu přál prvnímu číslu Fantasy & Science Fiction Magazínu, aby jeho vstupní parketa byla odrazovým můstkem, nikoli propadlištěm. Z tohoto hlediska - a koneckonců i ze zásad proklamovaných v prvním, ale i pro všechna další čísla platných: perfektní řemeslo a nápad samozřejmost, k tomu však něco navíc - mě druhé číslo poněkud přivedlo do rozpaků (ohledně toho navíc). Přitom šlo o sbírku celkem pestrou a vyváženou, ne že ne... Nu, asi mi z programu vypadlo pár písmenek a já jsem rezoval (korodoval) místo rezonoval (souzněl). Naštěstí jsem si všechny žalovatelné výroky v tomto směru schoval napříště - a dobře jsem udělal. Neboť třetí číslo „Magazínu“ se pro mě stalo (v oboru středně náročných a středně (ne?)progresívních prací) číslem vzorovým.

       Hned Neuvěřitelné vánoční přání Nancy Etchmendyové naznačuje, o čem především dnes bude řeč. O lidech, což zní sice hrdě, ale poněkud otřepaně. Povídka patří do množiny dílek zdánlivě jednoduchých, leč na velmi složitý kultovní komplex našeho já spolehlivě účinkujících. Čtenář je tu zároveň rodič i dítko a jako takový nahlíží věci z obou stran, což se nestává často. Coby rodič v tu chvíli nějak nemůže pochopit, že na takovou „maličkost“ nepřišel sám - vždyť má své děti rád a chce jim udělat radost... Jenže - nemá on nakonec rád hlavně sebe? Nehlučná, nekrvavá drobnůstka, nad jakými dnes tak trochu ohrnujeme nos, ale žít bychom bez nich asi moc neuměli. A pozor: děti mají bláznivá přání nejen o vánocích...

       Návrat Elektrozoidů Wayna Wightmana rozhodně nenudí.

       Aldissovy Poslední rozkazy jsou zastaveníčko malinko do Bradburyho, jemné, ale hluboké.

       Hra se smrtí Roberta Sheckleye je mi povědomá (nebo jen její námět?) a vcelku mě ze všech přítomných zaujala nejmíň, což probůh neznamená, že je kdovíjak pitomá! Nástup podobných zábaviček v reálu se kvapem blíží (v některých rysech už je tady - viz mrchožroutsky laděný dav pod Nuselským mostem). Jediný recept tady vidím - takhle (bez hlubšího pohledu do hlavy hrdiny) nebrat. Protože... nejsme už jednou nohou tam, když to vyhledáváme a čteme? A pokud jo, hněte mě problém: vyhledáváme-li to, jsme úchylní? Nebo jen bez výběru čteme, a tudíž jsou úchylní spíš ti autoři, kteří nám to v takto povrchní formě nabízejí?

       Půlnoční piknik Vance Aandahla vnímám jako velmi solidní, velmi realistické zítra svého druhu (to už pak ale nebude taková sranda). Včerejší hipík, dnešní měšťáček Smallpelter (Bombarďáček?) je k sežrání, jeho způsob života a nahlížení na život pak svérázným způsobem obrany proti invazi emzáků.

       Sturgeonův Dotek neobyčejna je kouzelná miniaturka tak trochu v ruském ladění, což míním v tomto kontextu jako klad. Sbírku jen z takovýchto opusů bych zahodil, jedna mezi odlišnými týpky sedí, ba trůní.

       Asimovův „Marsport bez Hildy“ bylo asi těžží přeložit než napsat. Exkursy do erotiky jako by odporovaly autorově naturelu a je to na nich znát.

       Nad Olidou Boba Lemana jsem opět zalitoval, že o autoru nevím víc. Myslete na to, editoři, vždyť Encyklopedie sci-fi ještě nevyšla! Nebo jo?

       Nedlouho před koncem Larryho Nivena solidně reprezentuje obor fantasy.

       Asimovova vědecko populární esej Měsíc a my se mi líbila moc a moc. Nejvíc ze zatím zveřejněných tří. A to proto, jak precizně a metodicky autor vyvrací možnosti fyziologického (přesněji biochemického) působení Měsíce na lidi. A líbí se mi i přesto, že Asimov po vzoru všech scientistů jen vágně odbude působení psychické, chtělo by se říci kultovní, u něhož to, že ho nedokážeme změřit a vypočítat, neznamená, že neexistuje.

       Nuže, pokud se ve druhém čísle parketa poněkud zhoupla dolů, pak to bylo - zdá se - jen pružení k odrazu vzhůru. Nechť jsou dolení zhupy co nejmenší, hoření pak nechť sahají až do scifistického univerza.