Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

Sny o cestách slávy dřímou v každém z nás. A v každém z nás mají jiné podoby. Zdaleka ne každý ale o tom chce a umí napsat čtivou knížku. Ostatně zdaleka ne každý náš sen je takto ztvárnitelný... Slovutný Robert A. Heinlain zhruba před třiceti lety dokázal obojí (o čemž se nyní díky nakladatelství Laser můžeme přesvědčit i my). Moudře nebo snad profesionálně zvolil cestu slávy zlatou střední, a moudře (nebo profesionálně) ji popsal způsobem blízkým nejpravděpodobnějším představám většiny mladších mužských jedinců rodu Homo, platících dolary (méně už pak třeba i vnitřně směnitelnými korunami, nebo co to teď vlastně máme). Inu, je to jen řemeslo, napsat něco tak, jak chtějí platiči... Avšak něco víc než řemeslo je navěsit k tomu to, co chce autor, tak, aby to kýžený platič rozpoznal, pokud vůbec, až bude pozdě. Což neznačí, že to vždy musí býti nemírně všehomírné moudro, naopak - existují též druhy autorů akutně chutných, leč chronicky jedovatých, není-liž pravda, budoucí čtenářští nebožtíčci? Leč k věci - případ Heinlein a jeho Cesta slávy snad tímhletím zrovna nehrozí. Jeho cesta slávy prošumí našimi duševními outrobami jako namydlený blesk, aniž pomůže či uškodí, a díky automatické činnosti mozkové peristaltiky bez potíží zanikne v literárním kompostu, aby takto přispěla k tvorbě substrátu pro naši scifistickou školičku. Neboť, řečeno žargonem hnojařským, obsahuje toliko nezbytné stopové prvky, nikoli již syntetizované výživné látky...

       Úvod zneužívající osvědčeného vietnamského traumatu (který přiučil jednu naštěstí přiučitelnou velmoc, že onen dosud adorovaný prvek elementární síly není prvkem jediným), tak šikovný pro množinu amerikánského čtenářstva, působil na mě poněkud vyumělkovaně. Snad proto jsem se nezahákl dost pevně a ani po velmi podbízivém postexpozé se superženou nedokázal nevidět - Mistrův duchu, odpusť! - nastavovanou, tudíž redardující užvaněnost příběhu (například odstavec Co bych chtěl? na straně 23 nebo verbální projevy dračího mláděte na straně 136), mnohdy průzračně naivní (za všechno hrdinovo „velitelské“ chování na straně 42-3). Pravda, Heinlein tu trousí ty bláboly i moudra s rozmyslem i humorem a převážně duchaplně. Nevyhýbá se boji, obžerství a opilství, dlouho se vyhýbá dokonanému sexu. Čtenáři jakoby chvílemi nadbíhá, chvílemi ho nechá na holičkách, což mi připomíná hru prohnané, v jádru však hodné holky (holkaře) s čistou duší opačného sexu.

       Myslím, že na některých místech Heinleinovy „Cesty“ krásně vyvstávají kulisy sloužící jenom k zaplnění prostoru, ne k podpoře děje (a už vůbec ne ke sdělení myšlenky - hádejte, proč?, protože tam žádná není). To flagratně vyvstává zejména v třetí části knihy. První pojednává o verbuňku hrdiny, druhá opěvá jeho bojování, nu, a třetí - ta verbálně zaplácává prázdnotu po vítězství...

       Ale nesuďme příliš přísně; na takovýhle dílkách se Mistři regenerují pro svá díla lepší, a těch má Heinlein dost (naposledy u nás Vládci loutek). A naopak: kdo nepíše (hodně) a nenaráží (občas), není prostě schopen opakovaně tvořit díla hodnější pozoru...

       Překlad bez znalosti originálu a jeho jazyka, najmě je-li gramaticky převážně dobře (ten překlad), je vždy těžké hodnotit, někdy však jsem měl pocit jisté nevhodnosti volených synonym („objali jsme ji pažemi kolem bříška“, „zápach z dračí držky“).

       Je to kniha s bídou na jedno přečtení (přesněji dočtení). Doma ji mít nemusím.