Interkom: SOUKROMÝ KAPESNÍ DRACON

Děti mají jarní prázdniny, a protože jsme nesehnali pobyt na horách, vydáváme se do nížiny. První polovinu prázdninového týdne jsme strávili v Sázavě a zlatým hřebem byla nepochybně návštěva kostnice v Sedlci u Kutné Hory (je to kostelík s ozdobně naaranžovanými kostmi asi deseti tisíc lidí, zemřevších ve 14. a 15. století v důsledku moru a husitů).

Ze všech brněnských fanů jsem měla telefon jedině na Janu Novotnou, a tak chudinka přišla k tomu, že mi zařizovala ubytování v hotelu Santon u brněnské přehrady. Teprve když jsme se tady ubytovali, uvědomila jsem si, že jsem asi podvědomě toužila nahradit si Dracon 92, který jsem ke své velké lítosti propásla.

Jakožto osoba naprosto neznající Brno jsem se okamžitě vrhla do zkoumání tohoto města. Děti mě ovšem nutily shánět náplň do zapalovače, neboť se v těchto dnech bavily tím, že si polévaly benzínem palec a zapalovaly. Tvrdily, že to nepálí, ale mě to tedy pálilo („dobrého nepálí???“) . Chodili jsme tedy po středu Brna od trafiky k trafice a v mezičasech jsem pozorovala malebná stará zákoutí (převaha baroka, připomíná to trochu Malou Stranu).

Večer jsme v Santonu zjistili, že jsme se ocitli uprostřed pravých a nefalšovaných odborářských rekreantů, kteří neustále sepisovali a podepisovali nějaké stížnosti. Nám se však hotel líbil. Hráli jsme ping-pong, pojídali poháry a snažila jsem se dovolat některým brněnským SF fanům. Jam Oščádal byl k nezastižení, zato jsem vyvolala nelibost Radka Dojivy, kterému jsem asi v půl jedenácté večer vzbudila rodiče.

Sešli jsme se s Cyrilem, který zná Brno daleko líp než já. Navrhl, že bychom se mohli podívat do kapucínské hrobky. Něco takového jsem v životě neviděla a naprosto mě to šokovalo. Až do časů Josefa II. (který to zakázal) se nechávala mrtvá těla sesychat v prostorách vybavených zvláštním systémem průduchů, takže se tkáně vysušily a vznikly jakési mumie. Takových mumií je v hrobce snad několik desítek, zčásti ve skleněných rakvích (šlechta a jiní občané), zčásti jen tak na zemi (mnichové kapucíni). Děti nejvíc zaujala jedna šlechtična, která leží v jiné poloze než ostatní a pravděpodobně se probrala v rakvi a zemřela v křečích. Tohle samozřejmě překonalo i dojem z kostnice.

Pak jsme ještě šli do archeologického a mineralogického muzea, kde byla celkem hezká expozice mamutů, Velké Moravy a různých nerostů, ale Honzík jevil známky největší nudy a zřejmě toužil už být někde u svých citroenů. Nakonec nás Cyril dovedl k brněnskému krokodýlovi - nikdy jsem ho neviděla a trápilo mě to.

Odpoledne šel Cyril navštívit Vaška Kříže a já s dětmi jsem dál putovala po trafikách a obchodech. Získali jsme velkou kořist - spoustu prospektů Toyoty. Pak ještě děti zlákal krásný barevný prospekt velkoobchodu s hračkami, a tak jsme se vlekli kus od centra Brna ve smradu z aut na udanou adresu, až nakonec jsme zjistili, že jde skutečně jen o sklad v dosti chmurné budově, a odešli jsme s nepořízenou.

Stavili jsme se taky v knihkupectví Černá planeta, které má dobrou polohu blízko náměstí Svobody. Prodavačku jsem si vybavovala z nějakých conů. Upřímně ji pobavilo, že jsem si tady koupila poslední dvě Cvokyně. Mezitím Kubu začaly dřít boty, a tak jsme zbytek odpoledne strávili sháněním nových zimních bot. (Názorná ukázka, jak s dětmi můžete strávit celé odpoledne naprosto neproduktivně, nevidět nic zajímavého, utratit spoustu peněz a být nakonec ve stavu totální vyčerpanosti.)

Pak byl čas jít na návštěvu k Novotným (tedy k Janě Novotné, jejíž muž se jmenuje Miloš a nemá nic společného s Frantou Novotným). Krásně jsme si s ní povídaly o známých, o Carole, feminismu, o tom, proč teď nikdo nepíše SF (Jana taky ne). Její kluci se mezitím neobyčejně skamarádili s mými (sbírka nerostů Miloše Novotného je nadchla daleko víc než to, co viděli v muzeu - vždycky je lepší, když se o něčem bavíte s nějakým nadšencem).

Dopoledne se jdeme podívat na kasemata na Špilberku. Tmavé, depresívní vězeňské kobky, mučící nástroje a figuríny vězňů přikovaných ke stěnám maličkých temných komůrek jsou přesně to, co chybělo do třetice morbidních atrakcí těchto prázdnin. Děti jsou nadšeny a stanovují pořadí zajímavosti: 1. kapucínská hrobka, 2. kostnice a 3. kasemata.

Odpoledne chodíme po zamrzlé přehradě. V Brně už nikde není sníh, jedině na ledové ploše přehrady, a místní obyvatelé se tady projíždějí na běžkách. Přejít celou přehradu po ledě je opravdu zvláštní pocit.

Večer se scházejí v baru hotelu Santon pozvaní SF fanové: kromě Cyrila je tady ještě Jam Oščádal, Franta Novotný a na chvíli Karel Soukup. Povídáme si o Frantových projektech, zvlášť se mi líbí jeho alternativní svět po vítězství hitlerovské říše, protože v něm je spousta geniálních nápadů založených na historických reáliích. Myslím, že Frantova síla je právě v tomhle - jaké množství zajímavých podrobností, reálií a souvislostí někde vyčetl a nosí v hlavě. Jam Oščádal se ale Frantovi snaží zabránit v tom, aby to vykládal, protože pak už to nikdy nenapíše. Prý je to mnohokrát historicky ověřená zkušenost: když člověk vypráví svůj literární projekt, přetlak v hlavě zmizí a člověk ztratí motivaci to napsat. Franta taky vykládá o tom, jak během psaní žije úplně pohlcený ve světě, který stvořil, a to mu fakt závidím.

Jam má zase problémy s workshopem - peníze, lektoři, distributoři pro sborník, který by chtěl vydat... skončili jsme v úvahách, jestli ten workshop je vůbec k něčemu dobrý, když ti lidi jsou stejně líní a místo aby psali a dřeli a dřeli, jen pořád čekají na posudky a pak s nimi ještě polemizují, místo aby to vzali sportovně - nebo spíš čistě řemeslně - a psali a psali dál (stejný dojem měl Jarda Jiran, se kterým jsem se bavila v Ikarii o týden dřív).