Interkom: Na skok do hotelu Santon a pak hned pod nůž.

Bylo páteční odpoledne 6. března a ve sluchátku se ozval nezaměnitelný hlásek. Nazdar Františku, jsem v Brně v hotelu Santon. Děti mají prázdniny, a když jsem nesehnala žádný pobyt na horách, rozhodla jsem se vzít je do Brna a udělat si takový malý soukromý Dracon, když v prosinci jsem to nestihla. Nechceš přijít zítra v sedm večer posedět si do hotelového baru ? Pozvala jsem taky Honzu Oščádala, Káju Soukupa, Radka Dojivu...

Jelikož pokládám Evu Hauserovou za kamarádku (byla to ona, kdo jiný!) a kamarádům se nemá nic odpírat, vyrazil jsem v sobotu 7. března v podvečer na Brněnskou přehradu. A to tramvajmo, abych v Santonu nemusel sušit hubu. Při dvou decích červeného jsme si pak příjemně splkli. Napřed s Cyrilem (byl též přítomen) o Anglii, Londýně, Cambridgi, překládání a tak, pak s Evou o psaní, jak se do toho člověk propadne a ve skutečnosti žije ve světě svého příběhu, a pak i o životě, že za bolševika bylo pro ženu manželství vlastně únikem z celkového společenského marasmu a nehybnosti.

Plánoval jsem si, že okolo desáté se odporoučím, abych chytil ty správné spoje. Jenže Eva před desátou odešla uložit neposedné ratolesti a já čekal, až se vrátí, abych se podle Guth - Jarkovského rozloučil.Cosi mě popohánělo a říkalo, že mi bude pár minut chybět. Ze Santonu jsem vyrazil asi pět minut po desáté a když jsem zaslechl hrčet tramvaj, dal se do běhu. Byl jsem na mostě nad tratí, když ždaná osmnáctka zastavila pode mnou na zastávce. Řidič, k mému překvapení, byl asi lidumil, neboť na mě počkal! Avšak záhy jsem zjistil, že souprava jede do vozovny a tedy jinam! Měl jsem ale ještě jedno želízko v ohni. O zastávku dále je konečná autobusu č. 74 a ten mi staví téměř u domu. Jal jsem se číhat z okna tramvaje,zda tam autobus náhodou nestojí. Stál. Vyspurtoval jsem z tramvaje, zavrhl podchod, přelezl jedno zábradlí, přeběhl pustou vozovku a medil si, jaké mám štěstí. Právě jsem přelézal druhé zábradlí, když autobus, bleskově pozřevši pár cestujících, se dal do pohybu. Bohužel, maje tímto rozptýlenu pozornost, dalo se do pohybu i mé levé chodidlo, sklouzlo neovládaně po dolní trubce zábradlí, fatálně se natočilo špičkou svisle dolů a já se na ni celou vahou těla zřítil. Uzemnila mě šílená bolest v levém lýtku a přinutila zhroutit se na nejbližší lavičku. Po chvíli byla bolest snesitelnější, avšak já zjistil, že nemohu chodit. Na levou nohu se zkrátka nedalo došlápnout. Snad jen na patu. Balo přesně čtvrt na jedenáct a nikde nikdo. Nezbylo než dopajdat, teď již pokorně podchodem, na zastávku tramvaje, počkat až přijede nějaká souprava, nechat se dopravit do středu města na ulici Českou, odtud přepajdat k zastávce trolejbusu (naštěstí jel vzápětí) a znovu dopajdat domů.

To už jsem tušil, co se mi stalo, ale pořád jsem se kojil nadějí, že to nemusí být pravda. Přesto jsem stařičkým rodičům sdělil, že se budu asi velice dlouho vyskytovat doma a to i se sádrou.Nic mě nebolelo, věděl jsem, že v neděli se ve špitálech „neúřaduje“, a tak jsem v pohodě vyčkal pondělního rána. Paní obvodní lékařka mi po telefonickém ohlášení doporučila, abych si objednal sanitku a nechal se rovnou odvést do nemocnice U milosrdných bratří, což po sv. Anně je druhý nejproslulejší brněnský špitál. Provedl jsem doporučené a v deset hodin se již škrábal neohrabaně na vyšetřovací stůl chirurgické ambulance. Otočte se na břicho, velel mladý lékař a začal, k mému podivení, prohmatávat oba mé lýtkové svaly. I ten zdravý. Au!, zařval jsem jako tygr, když se věnoval tomu levému. Vidíte, prohlásil v tom okamžiku potěšeně pan doktor ke dvěma přítomným medičkám, Thompsonův reflex, zkuste si to. A ke mně: Máte přetrženou Achillovu šlachu, což bylo to, co jsem si myslel hned od počátku. Pak se opět obrátil k medičkám a opět jim demonstroval, že když se na zdravé noze stiskne lýtkový sval, pohne se mírně i chodidlo. U mé levé nohy to skutečně nefungovalo, jak jsem se podhledem přesvědčil osobně.

Od toho okamžiku už mi nedovolili se svobodně pohybovat, kristusácky vyhlížející zřízenci mě vozili na vozíčku od jedné kanceláře k druhé, aby byrokratičtí bohové příjmu mohli být uspokojeni. Posléze jsem byl jako trosečník vyvržen na lůžko v napůl zabydleném osmilůžkovém pokoji a sympatická setřička mi oznámila, že nedostanu nic k jídlu, neboť zítra jdu na operaci. A nyní můj nemocniční deník.

Úterý 9. 3. Operaci mám slíbenu od rána , ale je půl dvanácté, když konečně přijíždí lehátkový vůz pro mou osobní schránku. Přelézám na něj jak mě pánbu stvořil a za povzbuzujícího kynutí ostatních pacientů jsem odvážen do předsálí operačního sálu. Zde mi půvabná sestřička s něžným obličejem italské madony sděluje, že se musím natočit nabok, aby mi mohla prokainem obstříknout páteř v oblasti kříže. Z toho usuzuji, že operace nebude pod narkózou, ale jen s lokálním umrtvením, takže budu při tom. Konám žádané a setřička mi napřed sděluje, co vše mi bude dělat a že to nebude bolet. Má skoro pravdu, štípnutí vosy bolí víc. Pak se musím obrátit opět na záda, do pravé ruky mi napichují infuzi a říkají, že se musí počkat, až umrtvení zabere. Postupně cítím v nohou jakési mravenčení, ale pořád s nimi mohu hýbat. To se mi jaksi nezdá. Dali mi toho prokainu dost?, děsím se.

Konečně mě vezou na sál. Je poměrně malý, a poté co se nemotorně přesouvám na operační stůl, pořád mohu s těma nohama hýbat, dochází k nehodě. Jak se otáčím na břicho, zaplétá se hadička od infuze, vytrhuje se z nástavce na mé paži, z něhož začne tryskat krev. Sestra, která se tomu snaží zabránit, převrhává stojan s infuzí, který se značným třeskem padá na podlahu. Flaška je celá, volá sestra vítězně a přehýbá mi hadičku, trčící z paže, aby zabránila krvácení. Držte si to tak, vyzývá mě, zatímco staví skácený stojan. Konečně je vše v pořádku, všechny hadičky zastrčeny tam, kam patří, předčasně zakrvácené roušky vyměněny a já, leže na břiše, zírám na ciferníky anesteziologického přístroje. Můžete si pospat, radí mi kdosi, avšak já čekám, zda ucítím první řez...

Místo toho upoutává mou pozornost melodické a mírně arytmické cinkání. Ciferníky před očima se mi opět zaostřují, mám pocit že do levé nohy mi někdo cpe balíky vaty, bolí mě v kříži a dřevění ruka, podložená pod hlavou. Vím, co jsou ty zvuky. To cinkají odhazované jehelce (nebo jehelníky, nebo jak se jmenují ty nůžkám podobné nástavce, s jejichž pomocí se šijí chirurgické rány) a proto, když mi sálová sestra říká, už vám to šijí, není to pro mne žádná novinka. Téměř zcela přítomný pak sleduji, jak mi přikládají sádrovou dlahu a i s ní operovanou nohu obvazují. Nic mě nebolí a jsem rád, že to mám za sebou.

V jednu hodinu jsem opět na pokoji č. 10 a s troškou závisti sleduji mastné brady spolutrpících. Já mám půst. Pohmatem zjišťuji, že spodní polovina mého těla je stále necitlivá a poslední ostrůvek necitlivosti se nachází tam, kde kdyby to zůstalo trvale, by mě to mrzelo nejvíce. Dali mi na rozloučenou ještě jednu infuzi a tak si připadám jako přišpendlený brouk. Už se stmívá, když rána přichází k sobě. Mám pocit, že na mé levé noze je naražena malá bota, která mi nestále rozdírá patu do krve. Mohu už pít, infuze konečně dokapala a tak se volně vrtím v posteli. Večer mi sestra píchá dolsin, avšak přesto celou noc nespím.

Středa, 10. 3. Bolest ustupuje, jsem již na seznamu stravovaných a při vizitě se ptám pana doktora, co mě čeká v budoucnosti. Týden až deset dnů v nemocnici a pak osm týdnů sádra. A ještě rehabilitace, vyráží mi doktor trochu dech. To je prakticky až do léta. Je to 42 let, co jsem byl naposled v nemocnici, vzpomínám, a říkám si, že kdyby mě další pobyt v nemocnici měl potkat zase až po 42 letech, že bych to bral.

Jelikož v Brně řádí chřipka, je zákaz návštěv. Přesto mi matka posílá důležité propriety, jako trepky, zubní kartáček a vlastní pyžamo, do něhož se ruče převlékám. V tašce jsou též objednané čisté papíry a polská knížka o 2. světové válce, z níž chci vytvořit článek o japonských sebevražedných pilotech kamikaze. Je tam ale také pošta. Dopis akciové společnosti DYAS, kde se mě ptají, zda chci jako akcionář přijet na valnou hromadu, avšak co je důležitější, také INTERKOM, na jehož četbu se ihned vrhám. A hned na druhé stránce mi padá do očí stať Evy Hauserové Na skok do Londýna a pak hned pod nůž. Takže také já nyní mohu zodpovědně psát fantasy a vy víte, proč se tenhle článek jmenuje tak, jak se jmenuje.

Čtvrtek 18.3. Konečně jsem doma se slušivou sádrou pod koleno. Zjišťuji, že za písíčko se pohodlně vejdu a to je báječné. Prohrabuji se došlou poštou a tu máš čerte kropáč!, ihned mi padá do očí obálka s razítkem HARLEQUIN! Zase Eva! Žádá mě o článek do novin a projevuje obavu, zda na to budu mít čas! Milá Evo, díky vlastní blbosti a návštěvě Tvého soukromého Draconu mám času více než dost. I na ten Tvůj článek, i na tuto stať do Interkomu, kterou píšu místo dopisu pro Tebe, a dají-li múzy, snad i na nějaký román z těch, jejichž kostry se mi pletou v hlavě.