Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

Interpunkce má v češtině přesná pravidla - na rozdíl od některých jiných jazyků. Těmto pravidlům se žáci učí po mnoho let, ale nezdá se, že to stačí.

       Chyby - až na výjimky - se vyskytují pouze v kladení čárek. (Zřídka se zneužívá vykřičníku, který je předepsán pro věty zvolací. Věta rozkazovací má nutně vykřičník jen tehdy, není-li v ní vyjádřen rozkazovací způsob. Tedy: Sedněte si. Sednout!)

       Ve větách jednoduchých jsou interpunkční chyby spíš ojedinělé. Čárkami se oddělují samostatné větné členy (Víno, to je moje. Nelži, prcku.), vsuvky (oddělované i pomlčkami nebo závorkami), volné přívlastky a několikanásobné větné členy (tj. výčet: viděl hory, řeky, lesy). A také větné členy, oddělené jinými než slučovacími spojkami: Náš, tedy nikoliv nepřátelský.

       Problém bývá s pomlčkami, protože někdy zastupují čárky, a někdy ne. (Zde před „a“ je čárka, vztah odporovací.) Např. Víme - dnes už snad všichni -, že to byla zrada. Po vsuvce zde následuje vedlejší věta, již je třeba oddělit čárkou. Pomlčka nestačí. Pomlčky se kdysi užívalo pro přerývaný nebo nedokončený projev. Dnes se dává přednost třem tečkám. Nikoliv už: Nemám dost sil, abych - Ale: Nemám dost sil, abych...

       Souvětí má velmi jednoduchá pravidla, vlastně jen jedno jediné pravidlo: Jednotlivé věty se oddělují čárkami, pokud nejsou dvě sousední věty ve vztahu slučovacím. To je vše. Chyby vznikají jednak neznalostí skladby (tj. pisatel nepozná rozhraní vět) a jednak udivující životností nebezpečné - a velmi rozšířené - zásady, že před spojkou „a“ se nikdy čárka nepíše. Už před válkou se kantoři snažili tento omyl vymýtit, a on dosud žije!

       Dvě sousední věty mohou být hlavní i vedlejší. Podstatný je slučovací vztah: Kráčel dál a nerozhlížel se. Vyprávěl, že se náhle probudil a že ji spatřil na prahu. (Spojka „a“ není jediná slučovací spojka! Často se zapomíná na zápornou slučovací spojku „ani“, která ovšem může mít někdy i význam stupňovací.) Stejná pravidla platí i pro příslovce ve funkci spojek: Autor píše jak sci-fi tak fantasy. (Tj. píše obojí. Spojení je slučovací - bez čárky.)

       Příklady z knížek: Špatně: Dostanu, co potřebuju a vezmu si, co budu chtít a budu pamatovat na ty, kteří mně (spr. mi) budou pomáhat a na ostatní si došlápnu. Spojení je sice slučovací, ale spojka „a“ nespojuje sousední věty; před „a“ vždycky končí vedlejší věta, která není (samozřejmě ani nemůže být) ve slučovacím vztahu s větou hlavní. (Slučovací vztah - bez čárek: Dostanu a vezmu si a budu pamatovat...) Správně: Dostanu, co potřebuju, a vezmu si, co budu chtít, a budu pomatovat na ty, kteří mi budou pomáhat, a na ostatní si došlápnu.

       Nebo: Usmál se na nás, když jsme sestoupili s rampy a podal nám ruku. Gramaticky správně: ...jsme sestoupili s rampy, a podal nám ruku. (Souvětí je nesprávné i stylisticky. Správně: Když jsme sestoupili s rampy, usmál se na nás a (teď bez čárky - sousední věty jsou slučovací) podal nám ruku.)

       Nebo: Lidé... dělali to, co jim příslušelo a nemohli si stěžovat na... Spr. ...co jim příslušelo, a nemohli... Podobných příkladů lze ve scifistických textech najít stovky. Před „a“ čárka častěji je než není.

       Další častá chyba je kladení čárek na nesprávné místo, někdy asi vlivem cizích jazyků. Příklady: Vstal a, protože se ještě nerozednívalo, opět ulehl. Spr.: Vstal, a protože... Setká-li se několik spojek, čárku píšeme před první z nich.

       To se vztahuje i na případy, kdy sice nejde o seskupení spojek, ale o zdůrazňovací slovo (příslovece, zájmeno) před spojkou: Šéf... s očima zrovna, jako by... vstal z márnice. Spr.: ... s očima, zrovna jako by... (Celé souvětí je špatné i po stránce stylistické a ještě se s ním setkáme.) Tyto chyby jsou velmi časté (nejen ve sci-fi): Hole nosí nejspíš, aby jimi odháněli psy. Spr.: Hole nosí, nejspíš aby jimi... - Hnali se do paláce hned, jak se to rozkřiklo. Spr.: Hnali se do paláce, hned jak se to rozkřiklo. Atd. atd. Jde nejčastěji o výrazy: Právě když, teprve až, jen když, jen aby, zvlášť protože, zvlášť když, zkrátka aby, tam kde (v tomto případě má příslovce funkci spojky) apod. Ještě z textů: Pilulky byly hořké víc, než se slovy dá vyjádřit. Spr.: Pilulky byly hořké, víc než se slovy dá vyjádřit. - Zahleděl se nad oblé pahorky tam, kde v průvodu okolních hvězd zářila Třetí (spr. třetí) planeta. Spr.: Zahleděl se nad oblé pahorky, tam kde...

       Někdy chce autor zvlášť podtrhnout význam zdůrazňovacího slova, a protože důraz je (v běžných, nevzrušených větách) na posledním slovu ve větě, čárku napíše až za ně. Např.: Pracoval teprve, když měl nad sebou bič. Méně důrazné by bylo: Pracoval, teprve když... A stylisticky lépe: Nepracoval, dokud nad sebou neměl bič. Nebo: Skryl se tak, aby ho nikdo nenašel. (Stylisticky lépe: Skryl se velmi důkladně /na odlehlém místě - ve sklepě.../, aby ho nikdo nenašel.)

       Příslovece „tak“ se často zneužívá; v překladech snad vlivem němčiny. Např.: Zpívala stejně tak dobře jako mluvila. Příslovce „tak“ je třeba škrtnout. (Před spojkou „jako“ zde správně není čárka). Spojky „jako“ a „než“ mají zvláštní pravidlo: čárku vyžadují jen v případě, že je jimi uvozena celá věta. Připojují-li větný člen, čárka se nepíše: Hraje lépe než jeho bratr. Ale: Hraje lépe, než jsem si myslil.

       Podivná (naštěstí velmi řídká) chyba je kladení čárky před spojku bez ohledu na rozhraní vět: Nevěděl, ale co má dělat. Zcela správně: Ale nevěděl, co má dělat. Lidově (leč už kodifikováno): Nevěděl ale, co má dělat. Ještě jeden příklad: Stačilo, ale naskládat tam krabice a přikrýt je látkou. Čárku pryč, samozřejmě. Víc než dva případy jsem ve scifistických textech neobjevila.

       Zvláštní interpunkční pravidla má tzv. přímá řeč. Chyby v ní nebývají.

       

       Jaký že je vztah mezi sci-fi a přechodníky? Je to pohříchu smutný vztah.

       Skutečně pohříchu, protože v rámci ideologie zlidovění jazyka (což bylo zákonitou součástí zlidovění všeho, a to ve smyslu deteriorizace a ústupu od vyšších hodnot) byly přechodníky z češtiny prakticky vymýceny. Od 50. let se ve školách o nich přestávalo učit a pokud o nich byla zmínka, tedy jako o zastaralých a nepotřebných tvarů. Osnovy byly nabity jinou látkou, a tak v tom školském shonu většina kantorů ustoupila. (Ti mladší je později už ani sami neznali.)

       Snaha o zachování této nenahraditelné gramatické kategorie byla většinou marná, redaktoři - v dobré vůli - autorům často přechodníky v textu škrtali; naštěstí nedůsledně. (Mně zhusta, Miroslavu Holubovi zřídka.) A tak si teď uvědomujeme možnosti českého jazyka skoro jen při četbě exilové nebo samizdatové literatury.

       A nebo v překladech, a o překlady teď jde.

       Fandomoví překladatelé cítí potřebu vyjadřovat se adekvátně překládanému textu, a tedy používat i přechodníků. Ve většině cizích jazyků je to s analogickými tvary jednoduché; existuje jen jeden nebo dva, stejné pro všechny rody a obě čísla... A z toho plynou nesnáze, protože česká pravidla jsou trochu složitější a překladatelé o nich často nic nevědí. A i když to není jejich vina, je to vada, a velká. Horší než záměna i-y.

       Přechodníky jsou však patrně v našem genovém vybavení, takže se nestává, aby překladatel vytvořil neexistující tvar nebo aby vztáhl přechodník k jinému větnému členu než k podmětu. Avšak...

       Dovolím si zcela kantorsky začít chybným příkladem:

       „Ohlédnouc se, muži vešli.“

       Ve větě je několik chyb:

       1/ Přechodník je v čísle jednotném, ač podmět a přísudek jsou v čísle množném.

       2/ Přechodník má tvar rodu ženského (středního - stejný tvar), ač podmět a přísudek jsou v rodě mužském.

       3/ Přechodník je tvořen od dokonavého slovesa příponou přechodníku přítomného - a to je přechodník budoucí, dnes skutečně archaický, který vyjdřuje předčasnost v budoucnosti.

       4/ Ve větě jde o předčasnost v minulosti, která vyžaduje přechodník minulý.

       Správně má být: „Ohlédnuvše, se, muži vešli.“

       

       A tedy pravidla:

       a/ Větná funkce: Přechodník je ve větě doplňkem, z toho plyne nutnost shody.

       b/ Druhy přechodníku:

       1) přítomný (běžný) - vyjadřuje současnost v kterémkoliv čase

       2) minulý (řidší) - vyjadřuje předčasnost v čase přítomném a minulém

       3) budoucí (archaický) - vyjadřuje předčasnost v čase budoucím

       c/ Tvary:

       1) přechodník přítomný se tvoří od kmene přítomného, tj. od 3. osoby množ. čísla, a to výhradně sloves nedokonavých

       A: Oni jdou: jda, jdouc, jdouce

       B: Oni dělají: dělaje (rod mužský), dělajíc (rod ženský a střední), dělajíce (množní číslo všech rodů)

       2) přechodník minulý se tvoří od kmene minulého, a to výhradně sloves dokonavých

       A: minulý kmen zakončen samohláskou: On udělal: udělav (rod mužský), udělavši (rod ženský a střední), udělavše (množné číslo všech rodů)

       B: minulý kmen zakončen samohláskou: On přinesl: přines (rod mužský), přinesši (rod ženský a střední), přinesše (množné číslo všech rodů)

       Odchykla: přišed, přišedši, přišedše

       

       Tvary trpného rodu:

       přítomný: jsa nesen, jsouc nesena, neseno

       minulý: byv přinesen, byvši přinesena, přineseno, byvše přineseni, přineseny, přinesena

       Složité? Snad ne natolik, aby bylo nutné dělat chyby. A přesto je chyb mnoho, i v původních textech (a nejen fandomových autorů). Polil mě pot, když jsem hned v „citaci“ úvodní legendy románu Na pomezí Eternaalu četla: ... tajných věd neznaje(!) ruce vztáhli... Kdo ví, jaký šotek si tu zažertoval, protože Vilma Kadlečková takovéhle chyby nedělá.

       Nakonec několik konkrétních příkladů z fanzinů (které jistě zaznamenali někteří poučenější čtenáři):

       Lear přišel... mumlajíc... (spr. mumlaje)

       Mrak pomalu plul... odkrývajíc dno... (spr. odkrývaje)

       ... po všechny věky jsi trpěl směřujíc... (spr. směřuje)

       Nitro skvrny začalo pomalu nabývat tvar (spr. tvaru) rozvíjejíce se do podoby kalicha (spr. rozvíjejíc)

       Doktor odjel mávajíc na rozloučenou (spr. mávaje)

       „Proč to děláme, Alexo?“ zeptal jsem se upínajíc se do elastických popruhů (spr. upínaje se)

       Ignorujíc ho, Reynolds se posadil... (spr. ignoruje ho)

       Nebudu pokračovat, bylo by to mnoho stran. A jsou i jiné chyby, nicméně přechodníky vedou. A že mám ráda fanziny i přechodníky, napsala jsem tohle poučení. Neberte je, prosím, kantorsky.

(převzato z fanzinu Slan, 1/1991)