Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

Carola Biedermannová, autorka knížky feministických esejů Mstivá kantiléna aneb Feministický nářez, představila svoji knihu už začátkem února na debatním večeru v pražské poetické vinárně Viola. Přizvala k tomu Josefa Nesvadbu, Radima Uzla, Ondřeje Neffa a svého manžela. Vinárna praskala ve švech, protože nestačila všem autorčiným kamarádům, studentkám a žurnalistkám, a atmosféra byla velice vstřícná a příznivá, i když jiskřivá (to hlavně díky Ondřeji Neffovi).

       Vypadalo to, že všichni chtějí v mírně humorném tónu debatovat dál, a tak Carola naplánovala pokračování na 15. března na stejném místě. Pořad se jmenoval O feminismu tentokrát vážněji.

       Bohužel ze tří pozvaných hostů přišel jediný, a to já. Asi zapracovala epidemie chřipky. A bohužel obecenstvo bylo tentokrát úplně jiné. Několik vytrvalých Caroliných přátel obsadilo stůl u pódia a nahrávalo Carole pošťuchováním, na jaké je zvyklá. Mluvilo se o tom, jestli na feminismus se dávají jenom takové ženské, které se mužským vůbec nelíbí, jestli lze znásilnit i muže (neboť náš právní řád to nepřipouští), jestli muž smí jít na mateřskou dovolenou a podobně.

       Pak začaly výkřiky a proslovy z publika převládat nad tím, co zaznívalo z pódia. Značná část přítomných prohlašovala, že žádný feminismus není potřeba, protože oni sami ho nepotřebují - publikum mužské i ženské pělo chválu na pobyt doma s dětmi a v domácnosti a tvrdilo, že je to věc každé rodiny, jak si tyhle věci uspořádá. Citovalo feministické výstřelky (lépe řečeno to, co nám tady připadá jako výstřelky a je ještě navíc naším tiskem tlumočeno zaujatě a jednostranně, jako ty různé věci kolem harašení), operovalo totalitou a fašismem, které feminismus prý připomíná, a vrchol byl, když jakýsi stařík na nás začal pokřikovat, že „to jsou ty intelektuálky, co už nevědí, co si mají vymyslet“.

       Nějaká starší paní nás obvinila, že právě z tohohle důvodu „jde celej svět do háje“. Asi patřila k další skupině diváků - to byly většinou kultivované starší dámy, které si přišly poslechnout příjemný pořad poezie nebo něčeho podobného. Ječely na nás, jak jsme se vůbec mohly na to pódium dostat, a já jsem je celkem chápala. Kdyby po mně chtěly, abych jim vrátila ze svého peníze za vstupenky, určitě bych jim je dala.

       Poslední skupiny diváků mi bylo líto nejvíc - byli to zřejmě lidé, kteří se chtěli o feminismu opravdu něco dozvědět. Jedna taková žena prohlásila, že jí náš feminismus připadá nějak kuchyňský. Také se opakoval požadavek, abychom tedy jasně definovaly, oč nám jde a co chceme, nebo obecněji oč tedy jde feministkám. Jsem přesvědčená, že jsme to několikrát řekly: aby žena byla vnímána především jako člověk, aby se ženský princip a ženské vlastnosti nepovažovaly za něco podřazeného, aby si ženy mohly ve svém životě zvolit nejrůznější alternativy a nebyly pronásledovány svým okolím, aby zmizely předsudky o tom, co je pro ženu přirozené a co by měla. - Přiznávám, že tohle všechno není nějaký výron geniality ani objektivní informace o stavu současného feminismu. Nejsme teoretičky a pochopitelně jsme chtěly mluvit hlavně o vlastních názorech, o svých knížkách a o svých zkušenostech. Zřejmě jsme to měly na začátku jasně říct, pro ty lidi, kteří vůbec nevěděli, oč běží.

       Když nad tím teď přemýšlím, vlastně jsme se snažily vyhmátnout, jak asi by mohl vypadat český feminismus. Asi kuchyňsky, proč ne?

       Carola to vyjádřila krásně: „Cokoli překročí ze západu Šumavu, promění se v Trepifajksla.“ To považuji za jasnozřivý výrok - už vidím západní feminismus, jak mu tady usekneme rohy a ocas, postrojíme ho do domácích tepláků, nakrmíme bramboračkou a zbavíme ho veškeré ďábelskosti. Bude to náš český krotký feminismus, domácký a přátelský. Muže bude jenom dobrácky pošťuchovat.

       Bohužel i tahle roztomilá věta zanikla, protože publikum si vyvinulo syndrom „tetřev hlušec“. To mě opravdu otrávilo. Přišlo mi, že někteří ti lidé přišli se záměrem nás setřít a vůbec nám nechtěli naslouchat. Nechápu, kde se v nich bere ta agresivita. Když se třeba bude mluvit o rasismu, taky přece nezačnu vykřikovat: „Já nejsem černoch, takže vůbec nemáte pravdu a nechápu, co chcete, a nehodlám poslouchat vaše vysvětlování!“

       Bohužel mě začala energií nabitá slovní potyčka bavit, a tak jsem pokaždé vyštěkla zkratkovitou odpověď, což vyvolalo deset dalších výkřiků z publika a vřava se stupňovala.

       Na jedné straně je dobře, že publikum vidělo to, co zřejmě chtělo vidět - rozzuřenou feministku, ale na druhé straně bychom se snad spíš dobrali k nějaké rozumné výměně informací, kdybychom s Carolou po každé drobné poznámce řekly: „Tak, přátelé, teď si to v klidu rozebereme...“ - ale nevím, jestli to vůbec šlo, protože Carolin styl je opravdu spíš humorný než vážný.

       Tečkou za celým pořadem bylo, že jsem zjistila, že po celou dobu v publiku seděla teoretička Jiřina Šmejkalová. Oprávněně se rozlítila a prohlásila, že tenhle paskvil, který jsme předvedly, jen vyostřil nedorozumění kolem této problematiky a že jsme celé věci prokázaly medvědí službu. A že bychom měly udělat seriózní cyklus osvětových přednášek, který by ukázal, že feminismus není jeden směr, ale celé široké spektrum pohledů a názorů (pochopitelně to říkala složitěji a používala množství cizích slov, ale ona je opravdová intelektuálka, na rozdíl ode mě a Caroly - ne, my rozhodně seriózní cyklus osvětových přednášek dělat nebudeme, my čerpáme z toho, co nás v životě potkává).

       Ale Carola vypadala po této akci docela spokojeně: koneckonců se tady o feminismu opravdu mluvilo trochu vážněji. A Carola se bavila. Šokovala totiž měšťáky, a to je jedna z jejích hlavních životních zásad.