Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

Thor pevně svíral drobnou ručku svého syna, který se mu snažil vyškubnout, a upřeně hleděl na Brooka. Přestože viděl otce při přechodu již mnohokrát, pokaždé ve svém prázdném mozku pocítil úctu a bázeň. Někoho jiného by možná zachvátila lítost a zklamání nad tím, že se kolem odehrávají věci mimo jeho chápání, Thorův mozek však takové myšlenkové konstrukce nebyl schopen.

       Brook byl hluboce soustředěn. Jeho mysl stále obtížněji koncentrovala energii. Potácel se na hranici bezvědomí. Bylo to nebezpečné nejen pro něj, ale pro celý klan. V okamžiku, kdy téměř ztratil rovnováhu, mu z očí vytryskly dva neónové paprsky. Došlo k přechodu. Brook upadl a bolestivě se uhodil o hranu dalšího schodu.

       Když Thor otevřel oči, Glena seděla na schodu s Brookovou hlavou na klíně. Stařec byl bledý, třásl se a ruce měl studené jako kus ledu. Pro tento den byl výstup u konce.

       Thor a Glena přivalili tři zářící hranoly, větší než jindy, protože Brook potřeboval hodně tepla a světla. Pomohli starci usednout na černý dvanáctistěn. Pořád je to stejné, myslel si Thor, stejný schod, stejný večer, i ta krysa bude jako obyčejně. Pořád je to stejné. Dny, měsíce, roky.

       „Co s námi bude?“ zašeptala Glena a Thorovi chvíli trvalo, než pochopil, co měla na mysli: Co s námi bude bez tvého otce?

       Nevěděl.

       Nedovedl si představit svět bez Brooka, od kterého se naučil všechno, co znal. Jenže Brook uměl věci, které on nikdy nedokáže.

       Thor se s obuškem v jedné a s dlouhým nožem v druhé ruce vydal do vzdáleného kouta schodiště, mezi skleněné hranoly a třísky, ulovit krysu. Opatrně rozhrnul křemíkové liány tvořící hustý splývající závěs a tiše se ponořil do hloubi schodu. Pomalu postupoval vpřed, kryl se mezi černými balvany pohlcujícími jeho obraz, obhlížel okolí připraven zaútočit. Za malou chvíli ji uviděl. Válcovitý trup, malé hbité nožky, tenký ocas s jedovatým bodcem na konci a především nezaměnitelný safírový čenich s tlamou plnou ostrých zubů. Safírová krysa!

       Ležela pod chuchvalcem lián a zdálo se, že Thora dosud nespatřila. Pečlivě zamířil a mrštil vrhacím obuškem, ale roztříštil jen černý balvan kousek od křehkého krysího čenichu. Krysa se vrhla na útočníka, Thor bleskurychle uskočil, ocas švihl vzduchem a kapka informačního jedu neškodně stekla na zem. Sekl nožem a zasáhl krysu do temene hlavy. Nebodl však zcela přesně, nůž sklouzl po lesklém krysím těle, zanechávaje za sebou hlubokou krvavou stopu. Thor opět uskočil a letící bodec minul jen o vlásek jeho tvář. Teprve druhým úderem jí rozpoltil lebku a kapalný mozek vytryskl vzhůru. Vzduch se naplnil vůní odpařujícího se éteru.

       Brook se vyhříval ve světle paprsků a pozoroval svého syna. Vzpomínal na první krysu a na všechny další, které musel zabít, než Thor vyrostl natolik, aby mu mohl tuto práci svěřit. Sám se potřeboval soustředit především na zdolávání schodiště.

       Sáhl pod plášť a z otvoru ve své hrudi vytáhl rudě zářící informační krystal. Chvíli si ho prohlížel, potěžkával a kontroloval jeho povrch. Je čas? Ještě ne, ne! Nic se neděje! To, že jsem při přechodu upadl, přece nic neznamená, myslil si, byla to jen chvilková slabost. Byl jsem unavený, měl jsem nařídit zastávku mnohem dřív, o nic jiného nešlo - musel si však přiznat, že je unavený den ode dne víc a víc, že se blíží ke konci své cesty, aniž se dozví, komu je Poselství, které nese, určeno.

       Kdyby se mu při příštím přechodu nepodařilo soustředit dostatek energie nebo kdyby ji nevypustil správným směrem, kdyby opět pozbyl vědomí, mohl by ohrozit a zahubit všechny své blízké. To nemohl a nesměl připustit.

       Je čas.

       Brook se zasnil. Jeho myšlenky ho vedly k místu, kde by obyčejný člověk očekával zábradlí a pak už nic, kde však on, Stařec, viděl prostor jakoby zhroucený do sebe sama, schodiště ve schodišti, prostor v prostoru, odraz v odrazu. Bod, kam stále častěji obracel svůj zrak, byl jediným místem schodiště, pokud byl vůbec jeho součástí, jež se s rytmickou pravidelností oscilujícího krystalu měnilo a přetvářelo přímo před jeho očima. O to víc však bylo záhadnější, tajemnější, nepochopitelnější a ... lákavější.

       Je nejvyšší čas.

       Přerušil ticho: „Nemohu už dál.“

       „Mluvíš se mnou, otče?“ zeptal se Thor opatrně.

       Stařec ostře odpověděl: „Mám snad ve zvyku mluvit sám se sebou? Vystoupil jsem již na tisíce schodů a ten dnešní byl mým posledním.“

       „Chceš snad říci, otče, že nepůjdeme dál? Že zůstaneme tady?“

       „Nerozumíš mi, synu. Vy pochopitelně budete pokračovat, ať tě ani nenapadne myslet si něco jiného!“

       „Ale otče! Co s námi bude?“

       „Všechno se dozvíš v pravý čas, nejprve ti však musím vyprávět příběh, který vytvořil problém, jenž se mi dosud nepodařilo uspokojivě vyřešit.“

       A stařec začal vyprávět příběh započatý kdysi dávno, pradávno, kdesi hluboko pod nimi.

       „Mým otcem byl Kerli, moudrý a statný muž. Matkou mi byla Raur, žena, jež vroucně milovala mne i mého otce. Jen matně si vzpomínám ještě na jednoho člověka, na dědečka Thora. Pamatuji se na jeho dlouhý bílý plnovous a laskavé modré oči - tak modré jako čenich safírové krysy. Dědeček ale velmi brzy zmizel z mého života, někdy ani nevím, jestli skutečně existoval. Od jisté doby na něj nemám žádné vzpomínky. Vím jen, že jsme pak dlouhá léta stoupali po schodišti sami. Otec Kerli, matka Raur a já. Otec mě učil zacházet s nožem, lovit safírové krysy, chránit se před padajícími skleněnými balvany. Když jsem byl dost velký, abych se mohl o náš klan starat sám, ukázal mi předmět, který nazval Poselstvím.

       Jednoho rána jsem se probudil, otec seděl na balvanu a vedle něj se tulila dívka. Byla krásná, štíhlá, vysoká a měla nádherné černé vlasy a černé oči. Byla to tvá matka Moora -“

       „To je ale můj příběh, otče! Vždyť podobné vzpomínky mám také. Takhle k nám přece přišla Glena!“

       „Ano, Thore, tak k nám přišla Glena, tvoje matka Moora a možná i moje matka Raur. A možná další a další, kdo ví? Vždyť i mně vyprávěl otec podobný příběh. Zdá se, že se všechno opakuje, ale to teď není důležité...

       Stal jsem se mužem a Moora mojí ženou. A pak ses narodil ty. O několik týdnů později moje matka Raur zmizela, nikdy jsme nezjistili kam. Otec snad tušil, co se s ní stalo. Později ho začala zmáhat únava a musel víc a víc odpočívat. A pak jednoho dne řekl: Nastal čas. Předal mi Poselství a... odešel.

       Stoupali jsme dál ve třech. Co jsem předtím neuměl, to jsem se díky Poselství naučil. Jedné noci, kterou jsem jako obyčejně trávil vsedě u paprsků, se ze tmy schodiště vynořil neznámý muž s dívkou. Říkal si Ilrek a dívku nazýval Glena. Přišli odtamtud, shora. Ilrek byl mnohem starší než já, celá jeho osobnost vyzařovala podivuhodnou energii a životní sílu. Vypověděl mi svůj příběh, poté vyňal modře zářící krystal, z něhož vytryskl paprsek světla, a dotkl se jím dívčiných spánků. Za několik okamžiků paprsek zmizel a na místě Ilreka zbyla jen hrstka křemíkového prachu.

       A zde je otázka, na kterou nemám odpověď, synu, neboť poslední slova toho muže zněla: „Musím stoupat po schodišti stále výš!“  Tak to řekl.“

       „Jak mohl stoupat vzhůru,“ zeptal se Thor a pochybovačně se zašklebil, „když šel dolů? Můžeš mi to vysvětlit?“

       „Nemohu. Ale teď po tobě nic víc nechci, než aby sis to zapamatoval. Nyní je řada na tobě, Thore, ty povedeš náš klan. Musíte stoupat, stále výš a výš, a nést Poselství, i když nevím, jaký je jeho význam a smysl. Nemohu již pokračovat, můj čas se naplnil... Povstaň, synu, a přijmi Poselství!“

       Brook sáhl Thorovi na hruď, tam, kde je slyšet temné hučení, a vložil mu do otvoru, jenž se v ní otevřel, informační krystal.

       „Nezapomeň!“ vykřikl úpěnlivě. „Stoupal po schodišti, přestože kráčel dolů! Proč na tuto otázku není odpověď?“

       Thorovi se zatočila hlava. Obrovský příval informací zaslepil jeho smysly, všechny informační sběrnice se rázem zaplnily miliardami bitů. Jeho pozitronový supermozek aktivoval léta nečinné programy, triliony bitů proběhly miliardami kilometrů spojů, miliony okruhů se propojily, tisíce procesů se zrodily a zase zanikly. Thor věděl.

       VĚDĚL!

       Věděl vše, co se stalo, věděl vše, co se stane, věděl, co musí udělat.

       Oči otce a syna se střetly. Z jedněch zářil plamen poznání, v druhých bylo možno číst klid a uspokojení. Dlouze se objali, Thor zvedl svého otce do náruče, udělal s ním několik kroků k okraji schodiště, podržel jej nad prázdnotou bílého tunelu a pak jej pustil. Brookovo tělo jako by se na okamžik zastavilo..., než začalo padat směrem vzhůru.

       Vyrazili za svítání. Thor, jeho žena Glena a jejich syn Kerli. Malý Kerli, který jednoho dne Thora obejme, uchopí ho do náruče a...

LITERÁRNÍ DÍLNA ČSSFF (SF&F Workshop) představuje člena redakční rady publikační sekce LD, sedmadvacetiletého inženýra elektro-programátora Radana Březu:

       „Myslím si, že tak, jak jsem to napsal, je maximum, co z toho dokážu vymlátit,“ prozradil o práci na SCHODIŠTI. „Ne že by nebylo možno použít situaci, kdy si ti starci povídají o životě, zjišťují, že je všechno úplně jedno a že jejich nezdární synové mají slepičí mozečky atd. Ale! Na to, abych tohle dokázal napsat a aby se to dalo číst, bych musel už dostat od života mnohem víc po hubě, než jsem zatím dostal...“

       Kromě SF se Radan zajímá o letecké modely a mladou (vlastní) manželku. Teď právě pracuje na příběhu z dob stoleté války, v němž jsou klíčovým sci-fi motivem počítačové hry, ale dojde i na upálení Jany z Arku; povídka - prozatím - výjimečně neskončí špatně.

       Nicméně, mohu-li prosit, nebijte spisovatele!