Interkom: Další Heinlein do dvorany

Už Starořek Hérakleitos z Efesu blahé paměti (a dva a půl tisíce roků po něm i Mladočech Kmínek z Prahy) tvrdil, že „nevstoupíš dvakrát do téže řeky“. Tolik šedá teorie. Naproti tomu „věčně zelený strom života“ nás denodenně přesvědčuje, že lidé do téže řeky vstupovat chtějí, a nejen podruhé. Platnosti této teorie i praxe si byl nepochybně vědom i jeden z velmistrů světové scifistické lóže Robert A. Heinlein. A dal přednost praxi. Jeho kniha Friday z roku 1982 (česky vydaná loni AG kultem Praha) se totiž nápadně podobá o třicet let staršímu příběhu Puppet Masters (česky Vládci loutek, vyšlí v témže roce i nakladatelství). Osobně jsem přesvědčen, že „Vládci“ jsou po Pohlově Gateway nejlepší klasickou sci-fi vydanou u nás po Listopadu. Velice by mě zajímalo, nakolik sám Heinlein považoval Friday za odvozeninu a nakolik za věc původní... (i jak si cenil obou knih vzájemně).

Nechci tu srovnávat do „leiny“ oba ty „heinleiny“. Každopádně Friday jako kniha je tlustší, Friday jako hlavní postava je žena (přesněji superžena, protože matka je zkumavka a skalpel její táta). A taky tu v roli padouchů nevystupují emzáci, nýbrž naši bližní. Velebit výsostné autorovo řemeslo by bylo nošením uheráku do Uher, proto se omezím jen na několik dojmů.

Příběh agentky-třínulky (nikoli nadmouky, nýbrž nadbondyně) je pojednán tak osobně a napínavě, že mi docela unikla zápletka vyšších mocí, což se mi (bohužel) už dlouho nestalo. Většina autorů totiž zpravidla vymyslí zápletku a pak teprve ji naplní lidmi. Zatímco lišák Heinlein jako by na to šel odzadu: zajímavého člověka prezentuje skrze nějakou zápletku. Není to marná metoda - když se umí.

Vnitřní založení Friday (ať vrozené, či výsledek drilu) je totálně v souladu s její profesí, což nám autor nenápadně dokazuje na desítkách situací. Příkladem budiž její hierarchizace faktů: Ale proč do toho proboha šli tak natvrdo? Mohli si přece počkat na to, až budu uvnitř, a omámit mě plynem, nebo použít uspávací pistoli, nebo třeba jen obyčejné laso. Potřebovali mě živou, to je jasné... A proč ztráceli čas tím, že mě znásilnili? Celé provedení téhle akce ukazovalo na amatéry... nebo o něco dál: Všechna má zranění už opravili. Nebylo jich zase tolik. Mnoho popálenin, čtyři zlomená žebra, jednoduché zlomeniny levé lýtkové kosti a holeně, mnohonásobné složité zlomeniny kostí v pravé noze a tří prstů na levé, fraktura lebky v místě vlasové čáry, naštěstí bez komplikací a nejmenších defektů. Někdo mi odřízl pravou bradavku. Na to a na popáleniny a zlámané prsty na nohou jsem si vzpomínala. Ostatní se muselo stát, když jsem věnovala pozornost něčemu jinému.

Ale i takováto nelidsky dokonalá profesionálka se čas od času „banálně“ uřekne o svých snech a touhách: Víte vy vůbec, jaký je to krásný pocit kupovat si hrnce a kastroly, když máte svou zcela vlastní kuchyň? Ovšem aby to nebylo zase tak docela obyčejné, v té kychyni žije v partnerském vztahu - se ženou. Sex tu ostatně také stojí za pozornost. Nespojuje se s plozením ani s citem, natož dokonce s láskou, jak to bývá ve středně zaostalých společnostech zvykem; je prezentován čistě utilitárně jako příležitostná (pokud možno preventivní) a příjemná, údržba tělesné a duševní rovnováhy. Tím pádem nemá Friday důvod zaměřovat se jen na muže. Má to asi něco do sebe, ovšem až od určité úrovně - osobnosti, společnosti, vědy. Tudíž to dříve či později čeká i nás.

Konec dobrého příběhu nemusí být vždy dobrý, aby byl dobrý. Pro mě osobně příběh skončil smrtí Šéfa. A mám pocit, že tak trochu i pro autora, který s lehkým srdcem opustil nadějné vyhlídky hrdinky coby katyně, prognostického génia či eugenicky dokonalou matku. Nic proti právům autora, ale zplanění civilizované lvice v divošku v domácnosti mi tu přišlo krapet líto.