Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

       Když jsem se v polovině sedmdesátých let jako teenager začal účastnit fandomového dění, byla mezinárodní SF komunita z největší části angloamerickou záležitostí. Samozřejmě existovaly podivné výjimky, jak v profesionálním SF světě, tak mezi vydavateli fanzinů - Lem a bratři Strugačtí se právě těšili svému krátkému období slávy a byli široce dostupní (poprvé a naposledy v dějinách) v masových paperbackových vydáních. Nesvadba vyšel v tvrdé vazbě na začátku dekády a byl ještě dostupný v knihovnách, stále vycházela další paperbacková vydání Čapka a dokonce existoval jeden americký vydavatel (myslím, že to byl Macmillan), který experimentoval s tím, že vrhal na trh méně známé SF spisovatele ze Sovětského Svazu, obvykle s extatickým úvodem Theodora Sturgeona a s téměř nulovým obchodním obratem - ale v zásadě byla pozornost lidí obrácená někam úplně jinam. (Nezapomínejme, že tohle bylo období, kdy Stanislaw Lem byl zbaven čestného členství v Science Fiction Writers of America (SFWA), protože si troufl říci, že si myslí, že většina americké SF je brak. Argumenty jeho odpůrců byly šokujícně hrubé: že Amerika je nejmohutnější země na světě, že by Lem měl být vděčný za to, že vůbec nechali mezi sebe vstoupit špinavého Poláka, a kdo to k čertu vůbec je ten Stanislaw Lem? Několik amerických spisovatelů na protest ze SFWA vystoupilo.

       Mezi vydavateli fanzinů byla situace ještě anglofonnější: jedině nezdolný Munich Round-Up (vydávaný v němčině, s anglickým shrnutím) snad pronikal kolektivní angloamerické nevědomí, ale i o tomhle fanzinu se spíš mluvilo, než aby ho lidé doopravdy četli. (Většina britského fandomu má sklon k antiintelektuálnosti, fanové měli vždycky averzi k seriózním diskusím o SF žánru ve fanzinech a smrtelná bibliografická vážnost fanzinů z kontinentu byla jedním z důvodů, proč se britští fanové neobtěžovali je číst.) Když člověk seděl v Londýně na samém konci sedmdesátých let, mohlo mu být odpuštěno, pokud považoval čtenáře z Austrálie a z Kanady za exoty. Ačkoli si myslím, že britský fandom začal věnovat trochu víc pozornosti fanům z kontinentální Evropy po worldconu v Brightonu v roce 1979 (který se vyznačoval bizarním počtem opilých Švédů, kteří zaplavili každou room party), kontakty byly pořád jen omezené. Vzpomínám si, že když jsem začal na podzim roku 1979 vydávat svůj vlastní fanzin (víceméně jako důsledek zážitků z Brightonu), bažil jsem po navázání kontaktů vně obvyklého angloamerického okruhu. Měl jsem nejméně jednoho čtenáře na kontinentu (možná jich tam bylo víc, už si nevzpomínám), ale v praxi moje hledání různorodosti skončilo tím, že jsem měl neproporčně vysoký počet čtenářů v Kanadě.(1)

       Samozřejmě počet mých kanadských čtenářů také mohl být ovlivněný tím, že jsem v roce 1978 strávil dva měsíce v Kanadě a měl jsem tam hromadu kontaktů. Ale myslím, že aspoň zčásti jsem byl takový kanadofil proto, že mě fascinovali Kanaďané jako menšina, vězící mezi polárním kruhem a ekonomicky dominantním mohutným jižním bratrancem, snažící se udržet svoji kulturní autonomii navzdory stálé palbě médií ze Států. Čtenářům tady ve střední Evropě to může připadat těžko rozpoznatelné, ale kulturní rozdíly mezi Kanadou a Spojenými Státy skutečně existují. Zdá se mi, že Kanaďané mají mnohem klidnější, daleko otevřenější a mnohem méně homogenní kulturu než Američané: tak například tu existují skutečné rozdíly v názorech mezi veřejnými činiteli, bere se ohled na regionální rozdíly, předpokládá se (možná vzhledem k francouzskému vlivu, možná vlivem ohromných prostor, které Kanaďané osídlují), že kulturní různorodost je normální. Zkrátka jejich kultura je ještě stále zakořeněna v životech skutečných Kanaďanů a ještě nebyla úplně pohlcena bublinou medií, ve které dnes, jak se zdá, žije většina Američanů.(2) (Samozřejmě v Kanadě jsem byl skoro před patnácti lety, věci se mohly od té doby změnit. Ale pokud mohu soudit z kanadských filmů a literatury, vidím, že podstatné rozdíly mezi kanadskou a americkou kulturou stále existují).

       Vztah mezi angloamerickým a kontinentálním fandomem se začal měnit v první polovině osmdesátých let. Ačkoli by nebylo úplně správné označit jednu jedinou osobu jako odpovědnou za tuto změnu, určitě je pravda, že existují klíčové osobnosti, bez kterých by změna trvala mnohem déle a snad by se neodehrála vůbec. Možná nejdůležitější z nich je Roelof Goudriaan, holandský fan, kterému je dnes něco přes třicet (někteří z vás si ho možná pamatují z posledního Parconu). Na začátku 80. let začal vydávat A Foreign Fanzine (AFF), později evropský zpravodaj Shards of Babel (SoB). Oba fanziny vycházely v angličtině a poprvé zpřístupnily široké spektrum materiálů o SF v kontinentální Evropě angloamerickým fanům. (Tak například Roelof to byl, kdo vyburcoval pozornost anglicky mluvícího světa ke kontroverzi obklopující „The Iron Dream“, známou SF od Normana Spinrada o Adolfu Hitlerovi. Spory vypukly, když toto dílo mělo vyjít v Německu. Roelof otiskl v AFF výběr dokumentů od obou debatujících stran.) (3) To, co Roelof dělal, také katalyzovalo komunikaci mezi jednotlivými národními fandomy v kontinentální Evropě. Mezinárodní kontakty, zahrnující celý evropský kontinent, už jsou v posledních letech tak běžné, že je těžké si vzpomenout, jak rozdílná byla situace před pouhými deseti lety, ale začátkem osmdesátých let SF fanové v západní Evropě pravděpodobně věděli víc o tom, co se děje v Americe, než o tom, co se odehrává v sousední zemi. Nejpravděpodobnější příčiny tohoto stavu byly, jako obvykle, jazyková bariéra a globální dominance amerických médií. Tím, že SF fanům v západní Evropě poskytl společné fórum, vedené v jazyce, který tak docela nenáležel nikomu z nich, ale který jim umožňoval spojit se s anglicky mluvícím světem, Roelof dokázal, že jednotlivé národní fandomy západní Evropy se spolu začaly dorozumívat.

       Roelof také od samého začátku nadšeně prosazoval kontakty s východní Evropou. První zpráva o SF v Československu od Ondřeje Neffa byla publikovaná už v SoB 3 (září 82) a po ní následovaly další pravidelné zprávy od Neffa, Petra Holana a Ivana Adamoviče. Stejně tak se začaly pravidelně objevovat zprávy z jiných zemí bývalého sovětského bloku.(4) Tyto zprávy, společně s překlady a delšími články v AFF, poskytly mnoha západním fanům možnost prvního nakouknutí do východoevropského fandomu. Myslím, že není náhoda, že Locus začal projevovat zájem o SF z kontinentální Evropy někdy uprostřed 80.let, dva až tři roky poté, co Roelof začal ukazovat anglicky mluvícímu světu, že SF kontinentální Evropy stojí za pozornost. (Pro upřesnění: první zprávu o SF v Československu, která se objevila v Locusu, napsali Jaroslav Olša a Petr Holan, a vyšla v čísle datovaném „duben 85“. Od té doby Locus pravidelně pokrýval českou a slovenskou SF.)

       Roelof se musel vzdát vydávání v letech 1988 - 1990, protože byl jedním z pořadatelů holandského worldconu, ale od roku 1991 tu byly SoB zpátky jako značně tlustší a méně pravidelný časopis. Stále je to základní četba pro každého, koho zajímá mezinárodní dění v SF. Jedna z nejvíc fascinujících inovací znovuoživšího SoB je rozšíření pokryté oblasti o Latinskou Ameriku. Tato oblast byla vážně zanedbána jak v Evropě, tak v USA a začíná dnes vzbuzovat velký zájem v americkém SF tisku (konečně Latinská Amerika je pro SF fana z Arizony mnohem blíž než třeba Itálie nebo Česká republika). SoB také v současnosti vede dlouhodobou debatu o roli národních a kulturních rozdílů ve vytváření SF tradic vně anglicky mluvícího světa, a zvlášť o někdy problematickém vztahu mezi národními nebo etnickými literárními tradicemi SF a převážně americkými literárními vzory. Jeden z nejzajímavějších příspěvků do této debaty pochází od amerického spisovatele Orsona Scotta Carda, který zdůraznil důležitost psaní SF uznávající plnou různorodost lidské kultury: „My SF spisovatelé učíme lidi, jak snít. Učíme je, jaká může být budoucnost - ne jaká bude, ale jaká může být. Jestliže ve svém psaní, nebo v tom psaní, které pomáháte rozvíjet ve své zemi, píšete pouze o americké budoucnosti, pak budete mít americkou budoucnost. Nebo přinejmenším způsobíte, že bude těžší mít polskou budoucnost, holandskou budoucnost nebo budoucnost jakékoli jiné národnosti. V budoucnosti budou skutečně existovat Holanďani, ale bude na nich záležet? Myslím, že to je něco, o čem musí rozhodnout sami Holanďani. Ale nenajdete mnoho amerických spisovatelů, kteří vám tohle poskytnou ve snech, které tvoříme my. Je to něco, co si musíte vytvořit sami.“ (SoB 39, Dec.92).

       V SoB najdete všechno tohle plus pravidelné zprávy o české SF od Evy Hauserové (5), Ivana Adamoviče a ode mě, kresby od Juraje Maxona a interview s Jurajem (jeho první v angličtině), který má vyjít v příštím čísle.

       Roelof Goudriaan je dychtivý slyšet o fanech z celé Evropy a obvykle je ochoten poslat vzorek SoB komukoliv výměnou za peníze, informace, komentující dopisy, kresby nebo články. Kontaktujte ho na adrese:

       Caan van Necklaan 63, 2281 BB Rijswijk, The Netherlands.

       

       Poznámky:

       (1) Fanzin se jmenoval Amanita podle muchomůrky, kterou lze fetovat. Náklad byl 100-120 kusů, z toho kolem patnácti šlo do Kanady. Zmiňovaný kontinentální čtenář byl Francouz (Pascal Thomas).

       (2) Podobné snahy jsem pozorovala v Austrálii, také se brání americkému vlivu, chtějí zůstat sví.

       (3) Tuto satiru na Hitlera někteří lidé pochopili špatně a považovali ji za kladné dílko o nacismu, ale i bez toho je otázka, jestli se něco takového dá vůbec v Německu vydat.

       (4) Petr Holan = Pagi. Napadá mě, proč z naší strany nebyly kontakty rozšířenější, já jsem například o existenci SoB vůbec nevěděla. Proč třeba ten Pagi, když chodil do klubu Desítky, nám SoB neukázal a něco o tom nepověděl? - Asi proto, že lidi spolu moc nekomunikovali, nebyli příliš otevření, a třeba bychom chtěli SoB půjčit a zabordelili bychom ho. Tenkrát nešlo něco jen tak oxeroxovat pro někoho, kdo se o to zajímal - sama jsem už pozapomněla, jak prakticky nemožné bylo šířit jakoukoli informaci.

       (5) To je eufemismus, píšu, jen když mě k tomu dokopou.

       (přeložila a poznámkami opatřila Eva Hauserová)