Interkom: Čtěte rychle, už se stmívá!

Asimovovu cenami ověnčenou povídku SOUMRAK (Nightfall) asi netřeba našemu fandomu blíže představovat (vyšla např. ve fanzinu AF 167). To ovšem neplatí o jejím románovém zpracování z pera dvojice autorů I. Asimov - R. Silverberg, jež vyšlo v nakladatelství LASER pod názvem PŘÍCHOD NOCI. Nyní tedy máme možnost poznat život na planetě Kalgaš/Lagaš důkladněji. Kalgaš je zvláštní svět. Obíhá okolo šesti sluncí tak, že obyvatelé mají věčný den a nikdy nepoznali noc. Do tohoto osobitého světa nás uvádí první část románu nazvaná Šírání. V ní se seznamujeme s hlavními protagonisty příběhu. Jsou to především psycholog Sheerin 501 zabývající se výzkumem negativního působení tmy na lidskou psychiku, historička Siferra 89 nacházející podivné zříceniny města, jež bylo v pravidelných intervalech vypalováno, astronom Beenay 25, jenž zjišťuje záhadné výchylky v oběžné dráhe planety a novinář Theremon 762, který o tom všem píše své, v místním novinách tolik oblíbené sloupky. V pozadí pak sekta Apoštolů Plamene rozhlašuje brzký a neodvratný konec světa. Na popud Beenaye 25 začne tedy osazenstvo observatoře university v Saru v čele s velkým Athorem 77 přepočítávat svou klíčovou teorii - universální teorii gravitace. Jeho výsledky společně s objevy ostatních badatelů do sebe zapadají jako kousky skládačky a před očima udivených vědců se objeví ucelený obraz. Každých 2049 let satelit, obíhající Kalgaš po elipsovité dráze, způsobí zatmění nejmenšího slunce Dovimu, zatím co ostatní jsou za obzorem. Pak nastane tma, přijdou hvězdy a celý svět propadne masové hysterii a šílenství.

Část druhá - Příchod tmy - je vlastně povídkou Soumrak, tak jak ji známe. Astronomové z observatoře jsou pro teorii o zatmění označeni za nebezpečné blázny a tudíž veškerá chystaná ochranná opatření přijdou vniveč. A tak znovu po 2049 letech tma zastihuje lidstvo nepřipravené a Apoštolové Plamene slaví svůj triumf. Jejich proroctví se vyplnilo a na Kalgaš opět vstupuje noc a také hvězdy, jejichž zář připraví lidi o rozum. Není divu, jak píše I. Asimov, vždyť vidí: „Ne jeden nebo dva tucty jako v Beenayově ubohé teorii. Byly jich tam tisíce, zářily neuvěřitelnou silou, jedna vedle druhé; jejich nekonečná zář tvořila oslňující štít děsivého světla, které naplnilo celá nebesa. Tisíce mocných sluncí zářilo s oblohy v duši svírající nádheře, která byla ve své nesmírné lhostejnosti děsivější a chladnější než řezavý vichr, který vál po studeném, hrůzně černém světě.“

Konečně nastává Svítání a odhaluje úděsný pohled na kdysi kvetoucí Kalgaš. Vše je v ruinách, města jsou vypálena, ulice jsou posety mrtvými, spoustami mrtvých. Mezi tím vším zmateně pobíhají lidé bez rozumu a dokonávají dílo zkázy. Ti, kteří přežili a uchovali si zázrakem zdravou mysl, se pokoušejí obnovit civilizaci a závěr románu vyznívá optimisticky.

Příchod nci je strhující vyprávění, od něhož se nemůžete odtrhnout a při jehož četbě vám běhá mráz po zádech (např. klíčové pasáže na observatoři). Vysokou kvalitu románu poněkud snižuje závěr, působící dojmem, že autor si už s příběhem nevěděl rady a pak jej raději rychle ukončil bez ohledu na logiku děje. Celkově lze ale konstatovat, že I. Asimov svěřením své povídky do péče R. Silverberga udělal radost všem příznivcům dobré SF.