Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

V recenzích vycházejících v Interkomu nebo Ikarii zaráží časté používání termínu svět - hodnotí se podle něj, vztahuje se k němu, někdy ani není zmíněn, ale je z textu cítit. Je to asi pojem mnohem problematičtější než se zdá na první pohled, a používá-li jej skoro každý, ztrácí bez podrobnější specifikace svůj smysl.

       V loňském roce vyšla u WS kniha Zaklínač. Cetl jsem ty povídky už když vycházely ve Fantastyce a bylo to v té době přinejmenším překvapení, snad tehdy ani nepůsobily tak schematicky (viz recenze v IK 1-2/93). Nejspíš to bylo dáno časovými intervaly, ve kterých vycházely, neboť to „schéma“ je po přečtení druhé nebo třetí poměrně jasné, a navíc se s tím ani sám autor netajil. V medailoncích ve Fantastyce to označoval: „Jak to bylo doopravdy?“. Klasická pohádka jako pověst předávaná generacemi, omletá časem proti čerstvému subjektivnímu podání - teď a tady. Nosná je myšlenka a kdyby vše viselo jenom na ní, vyčerpala by se napsáním těch pěti povídek.

       V rozhovoru na konci knihy Sapkowski říká, že mu nejde o tolkienovský svět, že ten jeho je spíš alegorický. Jistá nesouvislost vychází už z pohádek, každá pohádka je nějak uzavřená, princ si vezme princeznu a konec, a jestli se další pohádka odehraje na téže zemi, to nikoho nezajímá. Jiné pohádky do té právě čtené z hlediska nějaké kompaktnosti světa prakticky nezasahují. Tyhle „pohádky“ to porušují, jsou propojené, nicméně jejich „původní“ samostatnost se stále projevuje.

       Proti „světu“ stojí i vývoj z hlediska autora, myslím, že posun od první k poslední povídce, zřejmě motivovaný podobnou úvahou o schématu jako zmíněná recenze, je zřetelný, i když stále v tom jednom rámci. Ještě zřetelnější je z chronologického pořadí povídek, aspoň se domnívám, že hruba tak, jak je postupně otiskovala Fantastyka, i vznikaly. Povídka s Visennou vyšla jako druhá, hned po Zaklínači, a na tohle místo i patří, bez ohledu na jméno hrdiny. Daleko důležitější je kniha jako určitý celek a proto je přehození povídky dost nepochopitelné.

       Porušená linie (mohlo by se říci: „svět“ vystavený na určitých základech) zřetelně vystoupí v druhé knize Sapkowského Meč osudu (Miecz przeznaczenia). Není to pouhá sbírka povídek, není to ani román, prostě něco mezi, a „první díl“ se tak dostává do zcela jiného kontextu. Ale jen stručně, protože kniha česky ještě nevyšla.

       S pojmem nějakého souvislého světa zde asi nepochodíme. Pokud ho nechceme násilně deformovat, je třeba hledat jiné pojmy, jako pro literaturu týkající se našeho světa je pojem světa takto nesmyslný a mnohem víc řekne třeba žánrové rozlišení. Málokdo by asi označil Meč osudu za stejnou fantasy jako Zaklínače, rozdíl by ale marně hledal skrze termín světa, posun je jinde, v oblasti různých odstínů zánru, či dokonce jiných žánrů, v pojetí postav a různých literárních formách. Hezky to ukazuje jedna z ilustrací - k povídce Věčný oheň. Působí dojmem koláže - Geralt a ty dvě postavičky jakoby pocházely z navzájem různých „světů“, jako když potkáte na Václaváku Hurmínka. Tendence k jednomu celku - románu, se střetává s tlakem k samostatnosti a uzavřenosti jednotlivých příběhů. Věčný oheň dokonce připomíná spíš humorné pohádky Ć la Kyberiáda (mimochodem, srovnání s Pátou výpravou - nádherná ukázka variace téhož námětu, jednou jako SF, podruhé jako F).

       Dojem může kazit leda konec, trošku zavánějící žánrem zvaným červená knihovna, ale uvědomíme-li si, čím začínali Strugačtí nebo Lem, pak je na co se těšit.

       Wayne Chapman, Plameny severu a copyright překladu Anny Okrouhlé z roku 1992, nic víc se z té knihy nedozvíme. Vlastně ještě ISBN...

       Obálka - to ani není koláž, ale jakýsi oranžový slepenec ksichtů, postav, koní a mečů, v textu plno překlepů a nesprávných vazeb. Opíšu kus zadní obálky:

       Ohlasy na román Mr. Chapmana V měsíci smrti, který vyšel v loňském roce: ...Všichni protagonisté jsou stoprocentně na svých místech: úkladní vrahové, krasavice stejně jako bojovníci tvoří přirozenou součást světa, do něhož nás příběh zavádí. Atmosféru dobrodružství a magie lačně nasáváme jako kyslík: dílo nás v žádném směru nezklame.

       Nová Kapitola Věrohodného Příběhu Jednoho Úchvaného Světa!

       Věrohodnost v této souvislosti je kapitolou pro sebe, nicméně hrdinou je tu opravdu spíš svět než nějaké postavy, a příběh lez nejlépe přirovnat k telefonnímu kabelu a rakovině.

       Představte si, že najdete ksu telefonního kabelu, na každé straně trčí tlustý svazek drátů. Máte jen matné tušení, že na koncích takového kabelu bývají telefony, a kolik hovorů běží nebo kdo volá, to už vůbec netušíte. Stejně tak čtete tuto knihu a ani náznak nějakého vysvětlení vůbec něčeho, co bylo, proč je to tak, o co tu jde (jak jsme zvyklí), nic. A do toho nastupuje zhoubné rakovinné bujení - na každém kroku nové postavy, odkytí inkognita starých postav (jen zdánlivě, když stejně moc nevíme, oč jde), nová země, království, národy a... žádné mapy.

       Kniha s dvěstě třiceti stranami nemá nic společného se souvislým uzavřeným celkem, z tolkienovského vzoru si bere jen jména a základně syžet války dvou armád.

       Přes to, co jsem napsal a co možná odrazuje, je to poměrně zábavné a lze dočíst až do konce. Na konci ovšem čeká otázka - PROČ?

       Ještě jedno přirovnání - někdo vám pustí pětiminutový film, zachycující davy lidí při přestupu z jedné linky metra na druhou zrovna za dopravní špičky, a prohlásí, že je to film o Praze. Může být, ale o Praze se moc nedozvíte. Režisér si trošku hraje a hned na začátek dá záběr člověka nesoucího obrovský obraz Hradčan, který se mihne vzhůru nohama přes celou obrazovku. A pak další detaily, ze kterých se něco skládá a když kus opravdu složíte, prskne něco z druhého konce, a další a pak to najednou končí.

       A to je snad ono. Čtete a čtete, hladoví po vysvětlení - a ono není, ale doběhli jste až na konec a ani jste se moc nenudili. Možná že to nebyl autorův záměr, přečtení prvního a dalších dílů by všechno změnilo, ale v té chvíli bych to asi přestal číst, stejně jako odsunete guláš, když se dozvíte, že je ze psa.