Interkom: CESTA DO VELIKÉ ZEMĚ (1)

Když jsem pojal úmysl sepsat pro IK své dojmy z cesty do Ruska, nemusel jsem vhodné motto hledat dlouho. A jediným důvodem, proč jsem ten citát neumístil na konec, kam by se báječně hodil a způsobil si tak nutnost hledat jinou pointu, je jen fakt, že těch pár slov dokonale vyjadřuje něco, co já možná nebudu s to postihnout ani na mnohem větší ploše: Že totiž Sovětský svaz vždy byl, jeho nástupnické státy jsou a kdovíjak dlouho ještě budou zeměmi zvláštního ražení, jejichž návštěva je nezapomenutelnou zkušeností, které se žádné vyprávění nemůže ani přiblížit. Jestliže však vylíčit atmosféru Ruska by byl těžký úkol i pro autory mnohem lepší, než jsem já, stále ještě zbývá dost prostých faktů, které lze sdělit bez problémů. Na jejich základě si pak čtenář může utvořit vlastní názor. A to bylo také mým cílem při psaní následujících řádků.

Specifičnost Ruska se projeví už při plánování cesty, dlouho před jejím počátkem. Dovolte mi nyní malou odbočku. Před časem jsem v televizi slyšel (s podtónem oprávněné hrdosti), že ČR má bezvízový styk se všemi státy Evropy vyjma Albánie a Portugalska, nebo nějak podobně. Jako řada jiných oficiálně-jásaných zpráv bylo to jenom půl pravdy. Víza byla opravdu zrušena. Druhá polovina pravdy je třeba v případě Ruska ta, že potřebujete do pasu razítko, kterému se sice říká jinak, ale jeho smysl je naprosto stejný. Důvod tohoto opatření mi není znám. Čekal bych, že šestina světa, svrhnuvši bolševické jho, bude vděčná za každého dolarového cizince (k nimž se už počítají i Češi); ale snad to ještě přetrvávají zbytky socialistického strachu ze špiónů anebo se příslušná místa obávají, že bez kontroly by nastal obrovský příliv turistů, kteří by ze země vysáli umělecké dědictví a těch pár valut, co tam mají (viz o pár kapitolek níže). Případným zájemcům nemohu ani poradit, jak ono razítko získat. Prý je to možné, když člověk jede služebně, s cestovní kanceláří nebo na pozvání, ale jistě to nevím. Já sám jsem se do Ruska dostal díky účasti v jisté poněkud obskurní fyzikální soutěži, organizačně zajišťované ministerstvem školství (jemuž tímto děkuji i za uhrazení účastnického poplatku, cestovních nákladů a kapesného).

Do Moskvy lze cestovat vlakem nebo letadlem (nevím aspoň o žádném šílenci, který by provozoval autobusovou dopravu, natož byl ochoten riskovat vlastní auto). Letadlem je to méně dobrodružné a dražší, ovšem pohodlnější a rychlejší. Letěl jsem. Čistě pro informaci mohu dodat, že zpáteční letenka nejnižší třídou ČSA (původně prý se zvažovala možnost, že použijeme služeb Aeroflotu nebo dokonce libijských aerolinek; buď to ale byla jen nepodložená fáma, nebo na ministerstvu měli rozum), možná s nějakým druhem slevy, má v rubrice FARE vytištěno CZK 10624.

Konečně posledním krokem každého, kdo se chystá do SNS, musí být opatření dostatečného množství dolarů nebo jiných valut; koruny lze udat asi jen na Ukrajině. Jiné přípravy jako očkování proti tyfu, shánění živočišného uhlí nebo camelek pro úplatné celníky jsem nekonal a ani mi pak nechyběly, ba dokonce bych se byl docela dobře obešel i bez zásob výživných, leč neobjemných potravin, kterými mě vybavili rodiče (ti mě zpočátku nechtěli pustit vůbec, abych nepadl za oběť nějaké revoluci, kterou čekali každým dnem). Rusko se ovšem kromě velikosti vyznačuje překvapující různorodostí, takže má zkušenost v tomto bodě není směrodatná a každý se při balení musí řídit individuálně podle povahy své cesty.

Dlouho jsem váhal, mám-li líčit letiště a cestu letadlem. Popis letu DC-10 z Frankfurtu je jistě zajímavý, zatímco na vyprávění o Ruzyni a TU-154 nic převratného není a laskaví čtenáři si obojí jistě dovedou představit sami; předpokládaje opak, podceňoval bych jejich inteligenci. Nakonec ve mně ale zvítězil názor, že čtenáři IK létají do Moskvy ještě řidčeji než do Edmontonu, a tak by jim zpráva o cestě se zvláštním důrazem na srovnání mohla něco dát.

O pražském letišti toho moc psát nebudu, jednak z výšeuvedeného důvodu, jednak proto, že jsem neměl čas na prohlížení. S Frankfurtem se pochopitelně nemůže měřit ani velikostí, ani komfortem, třebaže záchody mají velmi slušnou úroveň. Jsou tu rovněž vozíky na zavazadla - s reklamou Hyunday, ale bez zubů na eskalátory; nepotřebují je. Všechny nezbytné kontroly a formality jsem prošel bez problémů, což mě potěšilo. Z nudy jsem si totiž několikrát přečetl informace pro cestující vzadu na letence a měl jsem pak trochu starosti. Zavírací nůž jsem sice uložil do kufru, neboť předměty bodné, řezné nebo sečné povahy se nesmějí přepravovat v kabině (zjevně abychom s nimi neunesli letadlo), a zápalky naopak do příručního zavazadla (aby se v kufru nevznítily?), ale převáželi jsme lahvičku totálně zakázaného denaturáku (hořlavina!) pro čištění fólií na zpětný projektor, nemluvě o tom, že můj jediný kus kabinových zavazadel jistě překračoval hmotnost 2 kg a tloušťku 15 cm. Zodpovědný personál, jak už to v životě bývá, bazíroval na dodržování předpisů podstatně méně než já, nechal mě být a dokonce dovolil jednomu členu naší výpravy, aby si do kabiny vzal nejen tašku, ale i kufříkový zpětný projektor, jehož halogenové žárovky by při zacházení, jemuž jsou obyčejná zavazadla vystavena, jistě vzaly za své.

Zvláštním rysem odletové haly ruzyňského letiště je množství kasiček vybízejících k příspěvku na dobročinné účely, většinou v několika jazycích a s fotografiemi. Apel zjevně účinkuje, některé schránky jsou průhledné a je vidět, že jsou dost plné - a ne jenom korun, které odlétajícím turistům zbyly. Jinak tu čekající příliš možností k rozptýlení nemají. Jeden duty free shop, bar s astronomickými cenami a také pochopitelně výhled na letištní plochu, ovšem ten se už s Frankfurtem nedá vůbec srovnávat. Letadla startují a přistávají na jediné dráze tak v pětiminutových intervalech. Člověk se pobaví leda při pohledu na informační tabuli, kde se odlety jednotlivých spojů odkládají o to více, čím víc se blíží původně plánovaný čas, takže výsledné půlhodinové zpoždění nebylo během mého pozorování žádnou výjimkou. Ale třeba to opravdu způsobují objektivní potíže.

Nakonec jsem se dočkal. Prošel jsem detektorem kovů (své zápalky jsem přesně podle pokynů na informační tabuli jmenovitě nahlásil, setkal jsem se však s naprostým nepochopením), ještě chvíli si poseděl v křesílku pod televizorem s mizerným obrazem, pak se svezl autobusem bez sedadel k letadlu a byl usazen na určené místo. Potom se zabouchly dveře a pro mě už nebylo návratu. Mířil jsem 1800 kilometrů na východ.

Okamžik, kdy se letadlo odlepí od země, poznáte celkem snadno. Jednak přestanou otřesy od podvozku a navíc se zrychlení, které vás dosud tisklo na opěradlo křesla, poněkud stočí a vtlačí vás hlouběji do sedadla. To už máte za sebou přivítání na palubě (jak od živé letušky, tak od kapitána z reproduktoru, zato v několika jazycích), rolování po letišti, zastavení na prahu vzletové dráhy a zběsilou akceleraci; před vámi je dalších deset až patnáct minut stoupání. Letíte-li na východ, zatočí letadlo krátce po startu doprava a obletí Prahu po severní straně; pokud máte navíc smůlu a je zataženo, neuvidíte z matky měst ani kousek.

Pamětníci Velké vlastenecké války se na lince Praha - Moskva nevyskytují. Mým sousedem byl vedoucí naší výpravy, docent a kapacita ve výuce fyziky, který už tuhle trasu letěl či jel mnohokrát; jeho zkušenosti nám měly mnohokrát přijít vhod. Vcelku ale bylo letadlo poloprázdné, takže jsem si mohl přesednout k okénku (mimochodem jsou ve skutečnosti mnohem menší, než se zdají zvenku), což mi však nijak nepomohlo: Jednolitá oblačná pokrývka je sice pěkná na pohled, ale silně monotónní, zvlášť když se od ní odráží slunce. Naštěstí nabízejí ČSA i zábavnější způsoby, jak strávit dobu letu.

K promítání filmů nejsou letadla sovětské výroby uzpůsobena, namísto toho vyhrávala před startem a po přistání z reproduktorů podivuhodná směs dechovek a jakýchsi instrumentálních skladeb toho typu, co dává televize o přestávkách. Kromě toho brzo po startu, podlaha byla ještě nakloněná, nabízela letuška s vozíčkem noviny. Vzal jsem si Prague Post, která - jak jsem si poté povšiml - měla v záhlaví vytištěno V.I.P. Copy. Maličkost, ale potěší. Uvnitř jsem shodou okolností (psali v Ikarii, že se tomu říká synchronicita; já bych prostě řekl, že svět je malý) našel článek popisující, kterak „owner of the comic book shop Fancentrum in Prague 1“ Vladimír Veverka plánuje vydávat comicsový časopis. Celý článek byl pěkným příkladem, jak vypadá situace u nás v očích „zápaďáka“ (ačkoliv žijícího v Praze) a co vznikne, když někdo takový dává dohromady analyticko-syntetický článek na základě jediného pramene a nemá nikoho, kdo by odstranil chyby vzniklé přepisem, zkorigoval diskutabilní formulace, odkázal nafouklé detaily do patřičných mezí a dodal opravdovou vnitřní logiku a soudržnost. Comics u nás nemá tradici, protože ho vždy zničili „foreign invaders„; děti měly akorát sporadicky publikované „Jaroslav Foglar's Boys Own-type Rychlé šípy, or The Fast Arrows (see PP June 9-15, 1993)“, jedním z neúspěšných pokusů oživit comics za komunistů byl Freddy the Ant, snažící se získat souhlas mocných vysokou angažovaností, pak je tu pochopitelně zmínka o Saudkovi, který se prý dal na kreslení svých nejoblíbenějších pornografických obrazů, „což je věc, za dělání které bych dříve byl perzekvován“ (no ne?) a nakonec problémy s distribucí a rentabilitou, no prostě moc jsem se pobavil (zájemci ať si seženou PP z 16.-22. června 1993 nebo mohu zapůjčit kopii). Ale to jsem odbočil.

Kromě novin byl dále na opěradle každého křesla k dispozici pytlík z impregnovaného papíru, piktogramatický návod k nouzovému opuštění letadla a jakýsi propagační časopis ČSA, tištěný česko-anglicky na křídovém papíře. Obsahoval mimo jiné schematickou mapku evropských spojů, ceník zboží, které lze při letu zakoupit, nadšenou až extatickou reportáž z nové přípravny jídel v Ruzyni a reklamu pražského kasina se dvěma kupóny na večeři zdarma.

A propos jídlo: Večeře vcelku odpovídala tomu, co se dá čekat, cestujete-li do Moskvy, s ČSA a ekonomickou třídou. Nebyla teplá, třebaže jsme přistávali až v půl deváté místního času, jelikož z Prahy jsme na základě dvouhodinového časového rozdílu odlétali už ve čtyři. Jíst na palubě letadla není žádný velký požitek, i když jídlo není špatné: Je totiž opravdu obtížné kultivovaně stolovat, když se vám na malém stolečku, rozloženém prakticky na klíně, tísní čtyři chody, zabalené ve fólii a pokud možno ještě i v hlubokých plastikových mističkách. V takových podmínkách je náročným výkonem i rozbalování mazacího sýra tak, aby se člověk neupatlal, natož pojídání hlavního jídla příborem, kdy není čím si přidržet ujíždějící misku, nebo snaha vyjíst rýžový salát z misky plastikovou vidličkou. Kalíšky na pití jsou proklatě malé a letušky se rozhodně nepředhánějí v jejich doplňování. Kdo má otrlejší povahu, může si je zkusit odchytit a požádat o přídavek, ovšem je poznat, že tím nejsou dvakrát nadšeny a jen profesionální zdvořilost jim brání dát najevo, co si o dotyčném a jeho žádosti myslí.

Mraky se poprvé protrhly asi v půli cesty; jak jsem zjistil později, bylo to zřejmě nad středním Polskem. Slunce svítilo na pole a lesy, mezi tím nitky silnic, sem tam nějaká vesnička atd. atd. Pak se oblačná clona zase zatáhla a vydržela až do konce cesty, ba místy dosahovala až k naší letové hladině. Dlouho před Moskvou jsme začali klesat a když jsme se dostali pod mraky, otevřel se před námi pohled, kterému se - při vší střízlivosti - hned tak něco nevyrovná. Věřte tomu nebo ne, ale letecký pohled na podmoskevskou oblast se nedá zaměnit s ničím na světě. Tehdy jsem poprvé pochopil, že termín „velká země“ není jenom žurnalistická fráze.

Zatímco v Polsku a koneckonců i v okolí Prahy byla půda rozparcelována na políčka jako dlaň, která tvořila při pohledu z výšky pestrobarevnou mozaiku, tady se pode mnou rozkládaly širé celiny, jejichž jednolitá zeleň měnila odstín jen ve stopách po traktorech. Zatímco v Polsku se pole co chvíli střídala s remízky a hájky, zde byly buď rozsáhlé lány - nebo hluboké a tmavé lesy, nic mezi tím. Když už silnice, tak žádná zaprášená asfaltka, ale nejméně čtyřproudová autostráda. Když už budova, tak rozsáhlý komplex svítící bělobou, často situovaný na kraj nebo doprostřed lesa - tady jsem poprvé poznal typický ruský zvyk zasazovat domy do zeleně, s níž se nemusí šetřit, je tu opravdu místa dost. Vpředu se třpytila hladina řeky, rozlévající se do nesčetných zjevně umělých jezírek a lagun, a na ní spousty lodí - od rybářských pramiček přes plachetnice po výletní nebo snad dopravní parníky. Směrem kupředu zástavba houstla a táhla se někam až daleko za obzor. Přitom celá ta aglomerace, kam až oko dohlédlo, musela zjevně být jenom nějakým vnějším předměstím Moskvy, protože nikde nebylo ani stopy po stavbě starší čtyřiceti let, a moskevské letiště, od nějž jsme byli ještě daleko, je pěkně vzdáleno od centra. Představa, že to město pode mnou se rozkládá bez přestávky další desítky kilometrů, vyrážela dech. Všechno to ozařovalo zapadající slunce a ten výjev - zelená a hnědá, bílá a modrá - byl fascinující a krásný. Seděl jsem přitisknutý na okénko a říkal jsem si, že to Rusko nemůže být zas tak špatná země.