Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

       Romantické místo. Představte si, jak na předměstí Paříže z jedné dálnice odbočuje druhá. Směrovky Versailles A86 ukazují doprava, dva proudy se mění ve čtyři, polovina aut bliká a razantně si hledá nové pozice, aby se místo západního směru vydali již za chvíli na jih. Pak se ve složitém propletenci vzdušných mostů sbíhají odpovídající si proudy s těmi, co odbočují z druhé strany a už je tu nová dálnice a pro motoristy nový cíl.

       Prekérní situace. Opravdu, ale opravdu špatné místo na stopování, to vám povídám. Dva téměř jednolité proudy aut z levé i pravé strany, černá, zaprášená svodidla ohraničující cíl, zužující se ostrůvek, dlouhý asi tři metry, stojan SOS. Vytrácející se odstavný pruh, po kterém jsme přišli a druhý - po kterém bychom mohli pokračovat - za hradbou aut. To vše pro jednoduchost asi pětadvacet metrů nad zemí.

       „Tak tohle je opravdový betonový ostrov. Moderní robinzonáda dvacátého století.“

       Pat se jen usměje. „Nepropadejte panice“ už máme dostatečně hluboko vypáleno do mozku. Vzpomínám, co jsem kdysi četl o Betonovém ostrově v Áefku a zdali ho opravdu napsal J. G. Ballard. Lépe ale zabývat se nějakými konstruktivnějšími úvahami. Vrátit se nemá smysl. Snažit se přeběhnout napravo, nebo nalevo? Nalevo bychom se tak mohli dostat k proudu, který směřuje naším směrem, a zkusit stopovat. Možná, že by to šlo - doprava se dokonce chvílemi zastavuje a ucpává - mohli bychom třeba rovnou vlézt k někomu do auta. Nadějnější se mi to ale zdá napravo. Přeběhnout a v odstavném pruhu pokračovat dál s nadějí, že se nám někde podaří z tohoto příšerného architektonického kolosu slézt. Asi jako Muž, který sbíral mosty. Kromě toho stopování ve Francii je kapitola sama pro sebe. Není neobvyklé zůstat třeba celý den na jednom místě. Tady je ale jiná situace. Na dálnici by stopoval jenom blázen (to sice oba jsme, ale v jiném slova smyslu). Je to zakázané a ve Francii dokonce pod věkovou hranicí osmnácti let nesmíte stopovat vůbec nikde (a to se nás týká!). Tato pravidla se vyplatí dodržovat, protože francouzští policisté - jak jsme již měli možnost slyšet - nemají stopaře vůbec rádi. To také téměř vylučuje použití tlačítka SOS.

       „Támhle to vypadá,“ ozývá se Pat, „jako by tam byly schody dolů,“ a ukazuje nalevo.

       „To možná vypadá,“ říkám nejistě po několika prostocvicích na svodidlech, kdy se snažím získat lepší výhled, aniž bych se od nich zamazal, „ale já tam žádný schody nevidím. Zkusíme přejít radši támhle!“ a ukazuji na druhou stranu.

       „Dobře, ale myslíš, že ty auta počkaj, až přejdem?“

       Stojíme tedy na krajnici, jako by už brzo měla na semaforu bliknout zelená. Žádný semafor zde ale není. Rychlost aut je okolo 110 až 130 km/hod, což znamená, že vozidlo vynořivší se ze zatáčky ani nemůže zabrzdit, než se k nám dostane. Jediná možnost je počkat, až se vytvoří dostatečně velká mezera.

       „Tohle nemá cenu, musíme počkat, až ta trafika trochu opadne,“ říkám a sedám si, protože mě od těžkého batohu začala bolet ramena. Pokouším se upadnout do mikrospánku a Pat mě následuje. Vyjma hluku aut teď cítím i vibrace mostu. Usínat se mi nedaří. Přemýšlím o naší situaci typu „Teď babo raď“. Jak se dostat z této husté sakra-dálnice?

       To nebyl zase jednou dobrej stop, ten bílej Renault, co nás sem zavez. Stopovali jsme asi třicet kilometrů za Pažíří se snahou dostat se na východ. Čtyři hodiny ještě nebylo nic hrozného, horší bylo, že naším směrem nejezdila žádná auta. Zkusili jsme to tedy na opačné straně a vida! Jeli jsme sice zpět do Paříže, z které jsme se už od rána chtěli dostat pryč, ale snad tam najdeme nějaký pěkný dálniční nájezd, na kterém bude lepší výběr. Na inkriminovaném místě řidič pravil něco v tom smyslu: „Tady odbočuji na Versailles“, a jestli chceme zastavit. To, že jsem přikývl, se později ukázalo jako opravdu velká konina. Dostat se z dálnice nebo dokonce přejít na druhou stranu se nám nepodařilo. Betonovým koridorem a poté po mostě jsem došli až sem. Cesta zpět tedy nevede a dál - zatím - nemůžeme. Zapadající slunce ukazuje asi půl deváté večer. Kdy může doprava polevit? V deset? O půlnoci?

       Asi po půl hodině zvedám hlavu a střetávám se s Patovým pohledem.

       „Zkusíme to?“ ptá se vesele. S úsměvem odpovídám: „Můžem.“ Zvedáme se a nasazujeme si batohy. Stavíme se opět do pozice čekajících chodců. Teď se už zdá, že doprava skutečně polevila. Chápeme se té šance. Teď a nebo nikdy. Kolize může být smrtelná.

       „Měli bysme se nějak držet za ruce nebo něco,“ obracím se na Pata, „abysme přeběhli oba, až bude ta mezera.“

       „Teď!“ vykřikuje. Pohled. Opravdu - volno! Strhává mne a běžíme. Jakoby neuvěřitelně pomalu. Nevidím ani, zda něco jede. Cosi rytmicky hrká. Svodidla - a jsme v bezpečí. Na druhé straně!

       Teď už se celkem radostně vydáváme dál, po chvíli přelézáme zídku a pryč z dálnice! Sice do soukromé zahrádky, ale nevadí - ještě jeden plot a jsme v suchu. Orientujeme naši minimapku v měřítku 1 cm = 2 km, vyrážíme ulicemi večerní Pařížské periferie a zavádíme hovor na téma nejlepší počítačové konfigurace pro příští sezónu. Co může Stopaře rozházet?