Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

       „Od té doby, co jsem jedné tlupě poskytl malou část vymožeností naší civilizace, se žije neandertálcům nesrovnatelně lépe,“ řekl samolibě profesor Špachta. „Jsem o tom přesvědčen tak pevně, že jsem ani nepovažoval za nutné se o tom přesvědčovat,“  pokračoval. „Jelikož se ovšem vždy najdou nevzdělaní pochybovači,“ zpražil mě pohledem, „zajedeme se tam podívat.“

       Když už jsme nasedali do stroje času, ještě suše poznamenal: „Cestovní příkaz budete ovšem vyplňovat vy.“ A nastartoval.

       Cestou jsem musel poosmé vyslechnout přednášku o tom, proč se rozhodl opatřit neandertálcům právě svíčky, sirky, nože a gumové posilovače svalů. Pro mě to byla naprosto nesmyslná snůška krámů, kterou mohl dát dohromady pouze mozek člověka zcela pohlceného mánií spasit svět a zároveň mu jen tak mimochodem omlátit o hlavu svou genialitu. Ale pořád je to lepší než pravidelné zásilky pornografických časopisů do oblasti dnešního Pekingu, které vedly k neobyčejnému rozšíření druhu Homo erectus pekinensis a ve svých konečných důsledcích k současné demografické krizi. Doufal jsem, že vědecký skandál profesora Špachty bude výrazně lokálnějšího rozsahu.

       Již to málo, co jsem ihned po přistání uviděl, potvrdilo mé očekávání. Tlupa pralidí se zápalkami zastrčenými v ušních boltcích, nosních chrupavkách a leckde jinde bezútěšně kvílela kolem vyhaslého ohniště.

       „Vždyť jsem je to učil!“ vztekle ze sebe vyrazil profesor. Chvíli hledal po kapsách, ale vytáhl jenom zapalovač. „Nemáte sirky, mladíku?“ zeptal se mě. „Nevadí, poradím si i bez vás,“  řekl, když viděl můj výraz. Přikročil k náčelníkovi tlupy, který měl po těle sirek nejvíc, a jednu mu vytáhl. Náčelník bleskovým hmatem lovce chytil profesora běžícího k ohništi, chvíli ho všelijak, zejména hlavou dolů, protřepával, a když sirka vypadla, spokojeně si ji zastrčil zpátky a velkomyslně ponechal profesora naživu. Ten, když popadl dech, vítězoslavně zachrčel: „Vidíte? Gumové posilovače svalů!“

       Pak se zvedl, dovrávoral k ohništi a zapálil oheň zapalovačem. Neandertálci vyrazili mohutný jásavý ryk a oba jsme byli povýšeni na bohy, což byl pro profesora stav docela normální. Chystala se hostina na oslavu události. Mamutí řízky, vyhrabané z nějaké díry, byly oproti mému očekávání jen částečně nahnilé.

       Potom jsme byli náčelníkem posunky upozorněni, že přichází zlatý hřeb. Každý dostal podle svého postavení v tlupě jednu až pět svíček. Profesorovi zazářily oči. Doslova se třásl nedočkavostí, až skončí jakási řvavá modlitba. Pak konečně náčelník zaječel ještě hlasitěji, všichni naráz chňapli po svíčkách a začali je žrát. Profesor zbrunátněl, skočil před náčelníka, zadupal a cosi neartikulovaně zařval. Konečně chování, kterému náčelník rozuměl a mohl na ně patřičně odpovědět! Protože však profesor byl člověk civilizací zhýčkaný, byly jeho rány spíš symbolické a brzy klesl vysílen k zemi.

       Ale hostina ještě nekončila. K ohni byl přinesen veliký vak a z něj vysypány gumové posilovače svalů. Pralidé se shlukli těsně kolem ohniště. Já byl vytlačen až na okraj kruhu, takže jsem viděl jen to, že se náhle vyvalil hustý černý dým, který neandertálci chtivě nasávali. Postupně, jeden po druhém, omámeni klesali k zemi.

       Nejvíce vydržel náčelník. Profesor Špachta se připlazil až k němu, chytil ho za krk, mátožně s ním cloumal a se slzícíma očima sténal: „To jste se od nás opravdu nic nenaučili?“

       Chvíli trvalo, než náčelník, nacházející se právě ve vyšších sférách, vytáhl nůž a neodbytného boha bodl. Profesor s nožem v zádech, avšak s vítězoslavně zářícíma očima, dovrávoral ke mně a z posledních sil se mi pověsil na límec: „Viděl jste to? Viděl...?“

       

       (1993)

Literární dílna ČSSFF (SF&F WORKSHOP) představuje sedmadvacetiletého (teď teprve si uvědomuji, že už je to taky starý chlop, ač na to vůbec nevypadá!) autora, člena SAR a redakční rady LD, projektanta VÁCLAVA PÍCHU:

       „... stále váhám, jestli mám život žít nebo pozorovat. Obojí najednou totiž nezvládám. Někdy mi připadá, že bych možná měl chtít trochu změnit svět, ale pak si říkám, že kdyby do něj udělal díru každý, koho napadne, nevypadalo by to hezky (a taky by bylo hodně vymknutých kotníků).“

       Vaškovými oblíbenými spisovateli jsou František Novotný a John Wyndham, sám si však uchovává - vzácná to věc! - smysl pro humor; chcete-li si přečíst nějaký jeho mravoučný traktát, musíte nahlédnout do posledních čísel časopisu Československé Mensy.

       A ještě na okraj první části dopisu „Vážení přátelé“ (viz IK 9-10/1993): Většinu spisovatelů názor čtenáře pochopitelně zajímá, neboť tajně doufají, že je někdo čte, což nemusí být, jak se ukazuje, pravda. Proto potěší, že si vůbec někdo všiml, že I i IK otiskují české a slovenské povídky. Nicméně ani pisatele onoho listu, jenž sám jest začínajícím autorem, by asi neuspokojilo strohé konstatování lékaře: „Podle mého osobního názoru, milý Jene Vaňku Jr., se letos Vaše situace natolik zhoršila, že jste, obávám se, mrkev!“