Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

       Letiště II (Šeremetěvo 2)

       Letadlo se přibližuje k přistávací dráze na vysokém úhlu náběhu (česky: se zvednutou přídí), s motory svištícími ve stále vyšší tónině a s křídlem naježeným vší mechanizací, kterou do jeho profilu konstruktéři dokázali nacpat. Pak přijde cuknutí při touchdownu, trup se začně otřásat, jekot motorů přejde do řevu namáhaných obracečů tahu, setrvačnost vás vrhne proti pásům. Nato dosedne na beton i příďové kolo, letadlo zabrzdí a krokem pojíždí k odbavovací budově.

       Myslím, že rozlohou je šeremetěvské letiště přinejmenším srovnatelné s frankfurtským. Podél ranvejí se táhnou nekonečné řady hangárů, obklopených tolika letadly, kolik se v Praze nevystřídá za týden. Na odlehlých okrajích plochy začíná hned za plotem z betonových panelů s ostnatým rátem na vršku borový les. O něčem ostatně svědčí i to, že při cestě k letištní budově jsme nespatřili žádný pohyb kromě jediného vozidla, podle nápisu vezoucího někam do letadla jídlo. Nebyla to dodávka, která by na takový úkol bohatě stačila, ale mírně zkrácená dvoutunka. Teprve až těsně u budovy se objevila i letadla zbarvená jinak než v bílo-modré kombinaci Aeroflotu. Většinou z Kirgizie a podobně, ale našlo se i pár s nápisy v latince; ovšem na počet stejně vítězily ruské stroje. Všiml jsem si, že ty, které tu stály, měly na svislé ocasní ploše bílo-modro-červenou trikoloru, zatímco těm u hangárů (odstaveným?) svítila na stejném místě rudá vlajka se srpen a kladivem.

       V Šeremetěvu mají jakési výsuvné gumové chodby, které se přitisknou ke dvířkám letadla a cestující přejdou rovnou do odbavovací haly. Šetří to sice jejich nohy a peníze za schůdky, ale zase tak člověk nic neuvidí. Když jsme všichni vystoupili do chodby, zjistili jsme, že cestu do budovy uzavírají skleněné dveře, klíče od nichž neměl zřejmě ani ruský personál na druhé straně. Nervozně jsme žertovali, naposledy v českém (a slovenském) prostředí. Po pěti minutách zmatku a shonu, o nichž jsme my v zadních řadách neměli příliš přehled, se dveře otevřely a my jsme se přesunuli o kus dál, abychom opět čekali, pro změnu až začne pracovat pasová kontrola. Cestou jsme minuli vojáka stojícího u stolku s něčím, co vypadalo dočista jako písíčko. Nic nemohlo pozvednout mé mínění o Rusku více; co na tom, že na místě dvou z funkčních kláves zela prázdná díra. Po bezproblémovém získání oranžového razítka s obrázkem letadélka nás zase zdrželo hledání kufru jednoho z členů výpravy. Nakonec jsme ho objevili v rohu, dost stranou od pohyblivého pásu se zavazadly. Podle zástupce vedoucího naší delegace to byla práce místních zřízenců, kteří ukradnou všechno, jak je to chvilku bez dozoru, a užuž se chystali po našem odchodu si rozdělit kořist. No, nevím. I v Rusku už mají zelené koridory s nápisem „NOTHING TO DECLARE„, ovšem to člověka nezprošťuje povinnosti vyplnit celní prohlášení. Tento pozoruhodný dokument je k dispozici v několika jazycích a má kolonky kupříkladu na zbraně, cenné umělecké předměty typu ikon nebo sovětské rubly patřící třetím osobám, ale jde především o dovážené valuty. Jak jsme se dozvěděli od našich zkušených vedoucích, prohlášení je po orazítkování celníkem nutno pečlivě uschovat, při výjezdu se vyplní ještě jednou a pak se to porovnává. Pečlivě jsem tedy vyplnil, že přilétám na účelem Turnaje mladých fyziků, přivážeje s sebou mj. 50 korun, a stoupl jsem si do fronty. Jaké bylo mé zděšení, když jsem nedostal razítko! Domníval jsem se, že to bylo jakýmsi nedopatřením, a už jsem viděl, jak mě při odletu kvůli této chybě zatknou nebo mi aspoň zabaví ušetřené dolary. Rychle jsem tedy proklouzl zpět a postavil se do fronty podruhé. I tentokrát však celník mé prohlášení jen obrátil a podal mi ho zpět. Sebral jsem tedy všechnu svou odvahu, zasuté znalosti ruštiny a nemoha si vzpomenout, jestli jsem se kdy učil přesný termín pro razítko, pravil jsem: „I bumážki - ně búdět?“ Celník mi udiveně vysvětlil, že do padesáti dolarů se razítko nedává. Už bez obav jsem tedy vykročil na ruskou půdu.