Interkom: FANZINY V REDAKCI

Na hromádce jedenácti dosud vyšlých čísel je pěkně vidět postupný vývoj: od tří secvaknutých listů A4 přes klasickou podobu sešitu A5 o 28 stranách až k barevné (rozuměj zeleno-černé) obálce, přičemž konstantní zůstává vysoce kvalitní polygrafické zpracování. Bohužel, obsah za formou dost citelně zaostává. Spoustu cenného místa zabírají převzaté recenze z přílohy MFD, nezajímavé populárně-vědecké informace z VTM či Vesmíru a ediční plány, související se SF mnohdy jen minimálně (Největší záhady světa, Däniken apod.). Zprávám z klubového dění, když vůbec nějaké jsou, zcela chybí šťáva („dne... se konal další večer se sci-fi, řeč byla o všem možném“) , v účetnictví je položka za prodej fanzinu, ne však za jeho výrobu. Domácí tvorba (10 ze 14 povídek od jednoho autora) až na pár výjimek nevybočuje ze škatulky „český amatérský (pod) průměr“, zcela pak nechápu, proč Trosky tisknou Weissova Apoštola, navíc pod změněným titulem. Jistě je záslužné uveřejnit překlad z ruštiny, jenže Systémem Stanislavského už vyšlo před jedenácti lety v edici Saturn. Ale abych jen nehaněl: Knižní recenze, obvyklá a nejvděčnější náplň našich fanzinů, mají celkem slušnou úroveň a semtam probleskne i neotřelý postřeh. Prospěšné je i vydávání bibliografií angloamerických SF autorů, i když třeba u Asimova je z několika stovek jeho knih uvedeno jen pár desítek a u Moorcocka jsem nenašel Černý drahokam. Inspirativní jsou i pravidla klubové knihovny: 5 Kč za výpůjčku; když už knihu měli všichni zájemci, vydraží se a zisk jde do dalších nákupů.

A jaké z toho plyne ponaučení? Když se malý začínající klub rozhodne vydávat fanzin jenom proto, že chce (buď z pocitu, že se to od něj jaksi čeká, nebo - spíš - ve snaze najít nějaký jednotící smysl své existence) a může, je to na výsledku poznat - k jeho škodě. Jinými slovy, aby bylo CO říci, je nezbytnou podmínkou opravdové PROČ, které nenahradí ani sebelepší JAK. (Svou roli hraje i KOLIK, tady zřejmě přehnané.) Fanzin i klub ovšem mají za sebou teprve první rok existence. Přejme jim, aby co nejdřív vyrostly z dětských nemocí - a střevíčků.

Původně zamýšlena hlavně pro vnitřní potřebu brněnského (a ostravského a bratislavského a vůbec celomezistátního, abych z neznalosti někoho neurazil) SF&F Workshopu, zajímavá a dostupná ale i pro nečleny. Kupodivu dosud vyšla jen jediná povídka, dvě básně a dvě etudy z jednoho australského workshopu, těžiště zatím spočívá spíš ve „psaní o psaní“. Podstatně záživnější, než generalizující americký návod na „techniky psaní beletrie“ (uveřejněný i v IK), jsou spíš konkrétní desatera O. Neffa, L. Freiové a C. S. Lewise, je tu i zamyšlení EH o Cvokyni. A pochopitelně reportáže ze setkání v Příšťpu, zadání etud na procvičení a úvahy o antologii Základna, činnosti SF&F i další náplni Hromady. Zdá se, že ta se dosud nerozjela naplno, o čemž svědčí malý počet autorů i zmíněný nedostatek opravdové tvorby. Až se to stane, bude Hromada setsakra zajímavé čtení.

Typický one man's fanzin, zamýšlený zpočátku jako zdroj informací o knihách v nabídce zásilkových služeb (zdá se, že my Pražáci nevíme, co máme, když si můžeme všechny novinky prohlédnout na jednom místě), ale hned po nultém čísle se profil změnil, třebaže recenze stále tvoří podstatnou část obsahu. Dalším tematickým okruhem jsou hry na hrdiny. V KaM najdeme nové nestvůry, návrhy na změnu pravidel ohledně pádů z výšky, útoku zezadu, kuší a obouručních zbraní, též zamyšlení o škodlivosti alchymistů; škoda, že slíbený rozsáhlý článek o inflaci zůstal jen nahozen. Jako člověka zcela imunního proti Dračímu doupěti mě pohled zevnitř na komunitu jeho příznivců docela překvapil, netušil jsem, jak už je široká: jenom recenze specializovaných fanzinů zabírají dvě stránky, přitom už došlo k takové diferenciaci kvality, že pro některé z nich nenalézá autor nic jiného než slova nejpříkřejšího odsudku. V KaM jsou i články plné spravedlivého rozhořčení na adresu jisté sorty „takyhráčů“, autor jim důsledně říká drakobijci. Dále je tu i slibný, ovšem sotva započatý projekt vytvoření nové české HnH (hry na hrdiny) na motivy Duny. Poslední složkou pestré všehochuti tvoří obyčejná vyprávění o návštěvě Prahy (vyšlo v IK), kongresu Hexaedru, Parconu ap.

A jako lahůdka na závěr fanzin naprosto nepodobný žádnému z předešlých, příjemné osvěžení po záplavě vší té serioznosti. Je to čistě fanzin-pour-fanzin, přesněji zin-pour-fans, vydávaný pro radost skupinou čtyř přátel. Obsah se nese jen tak v mile recesistickém duchu: koutek poezie, stanovy kombinující humor se všemi myslitelnými procedurálními postupy pro strýčka Příhodu (vylučování), zprávy z činnosti a spiritistický seriál, přebíraný zřejmě z nějakého smrtelně vážně myšleného prvorepublikového spisu. Rozsah jednoho dvoulistu A5 je právě postačující na to, aby se přestávalo v nejlepším. Na Žebrákovi jsem s to najít jedinou chybu: Poslední číslo, které mám k dispozici, je přes rok staré. Jestli přestal vycházet, je to velká škoda, jestli už není zasílán do IK, je to neomluvitelné; jestli je to následek zmatku v redakci IK... inu... dá se to pochopit.