Interkom: Snad někde místo blahé je, my ale pryč jít nemůžem

Toť přísloví, pronesené jedním z hlavních hrdinů, dobře charakterizuje celý román. Je to kniha velice inteligentní a velice zvláštní, tak jako téměř všechny knihy Roberta Merleho, jednoho z velikánů francouzské moderní literatury, jenž je čtenářům SF dobře znám svým skvělým postkatastrofickým románem Malevil, či neméně známou knihou Muži pod ochranou. I další jeho kniha Až delfín promluví se dá při trošce dobré vůle zařadit mezi SF, ale nad románem MADRAPUR, o kterém bude řeč, váhám.

Jak už jsem uvedl, je to kniha velice zvláštní, snad nejzvláštnější, jakou jsem kdy četl. Její obsah je zhruba tento: patnáct cestujících a letuška nasedá do podivného letadla, které je má zanést k jejich cíli, vzdálené indické provincii Madrapur. Tento takřka banální cíl začíná být poznenáhlu opřádán tenkou pavučinou tajemna. Nikdo z cestujících, ba ani letuška v Madrapuru jakživ nebyl a nikdy o něm před tím neslyšel. Znepokojení cestující záhy zjistí, že Madrapur nemusí vůbec existovat. Navíc vyjde najevo, že letadlo nemá posádku a je řízeno dálkově z neznámé základny. Při pokusu o únos se situace vyhrotí, ale letadlo přistane podle únoscova přání na neznámém místě, aby vzápětí ihned znovu vzlétlo. Jediný vjem, který cestující pocítí z místa přistání zahaleného temnotou, je nesnesitelná zima a tajemná hrůza, jež přepadne každého, kdo se pokusí letadlo opustit. Tajemno se stále zvětšuje a někteří cestující začínají chápat, že se do Madrapuru asi nikdy nedostanou a co více, že už nikdy neopustí záhadné letadlo. Jeden z pasažérů (jak je to ošidný výraz: z francouzského passager - dočasný) umírá a když za 24 hodin letadlo opět přistane, tak on jediný opustí své druhy. Je očekáván na základně. Před skupinou cestujících se pozvolna rozevírá neúprosná náruč osudu. Už vědí, že neuniknou, ale až na výjimky si to nechtějí přiznat. A když záhy další z nich vážně onemocní, porozumí: všichni vědí, když letadlo znovu přistane, který z nich vystoupí. Vědí, kdo z nich je očekáván na základně. Ten mrtvý.

Toto je jen hrubě nastíněná dějová linie příběhu, kniha sama příliš dějová není. Merle není mistr akce, je to mistr psychologie. Postavy jsou živé, jejich charaktery a jednání jsou dokonale propracované, stylistická úroveň knihy je také vysoká. Z tohoto pohledu mistrovské dílo. Velké množství dialogů umožnilo autorovi vyhnout se zdlouhavému popisu charakterů, které se před námi v rozhovorech jednotlivých aktérů samy odhalují, takže čtenář ke konci už přesně ví, co může od každého čekat. To dává románu punc opravdu velkého díla, ale zároveň je paradoxně jeho slabinou, neboť mnoho fanů má mnohem radši akci a svižné tempo, čehož se v Madrapuru nedočkají a tak soudím, že knihu po přečtení několika stran zhnuseně odloží, což je škoda. Ona komorní atmosféra postupně narůstajícího tajemství ve spojení s téměř geniální psychologií vytváří výtečné dílo.

Přesto nad zařazením knihy do škatulky SF váhám. V románu je sice záhada, ale není objasněno, jsou-li cestující nedobrovolnými účastníky vědeckého experimentu nebo obětmi zlovůle jakési nelidské organizace, či jsou v moci nějaké vyšší tajemné síly. Osobně bych nejraději viděl jako reálnou poslední možnost, ale vzhledem k tomu, že román končí, aniž se cokoliv vysvětlí, vskutku nevím.

Co se překladu týče, nalezl jsem v něm několik archaistických výrazů, z čehož usuzuji, že překladatelka byla buďto starší paní nebo osoba značně staromilná. Ať tak či tak, dá se to v knize snést a není to na škodu. Román obsahuje také několik překlepů či tiskových chyb, z nichž nejkuriozněji působí věta: „Caramans nadskočí, vrhne na ostatní cestující úzkostný rychlý pohled skrz zuby“ (str. 23 dole). Docela by mne zajímalo, jak lze takovou věc provést. Na zadní straně obálky se píše o jakési záhadné a všemocné bytosti jménem Sol, která se ale v textu nevyskytuje. Zato se tam vyskytuje záhadná a všemocná základna. (Doslovný překlad z francouzštiny: sol - půda.) Zajímalo by mne, proč si to taky nepřeložil nakladatel.