Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

       Evropa 20. století připomíná rodinný domek, jehož majitelé si k řešení svých sporů již po dvakráte přizvali souseda. Je třeba přiznat, že druhá váda ohrozila celý svět a překročila všechny civilizované meze, takže nikdo nic nenamítal, když západní soused ze zámoří si přizval na pomoc i rudého strýce z východu.

       Posledních čtyřicet let pak majitelé domku museli přihlížet, jak přizvaní pomocníci, kteří se sami pasovali na podnájemníky, se tahají o jejich nábytek, než konečně dědici rudého strýce byli vyhnáni alespoň na zahradu. Teď však ale mručí za okny a vyhrožují, že některým vlezou zpět, jestli jejich úspěšnější soupeř ze zámoří obsadí domek celý...

       Tímto pithartovským přirovnáním jsem chtěl naznačit, že byly doby, kde se Evropa jak bez Rusů, tak i Američanů docela dobře obešla a že kdybychom vypoklonkovali z Evropy i strýčka Sama, neměl by ruský medvěd žádnou záminku, aby nám nadále mručel pod okny.

       Neboť co je pro Rusy a Američany Evropa? V podstatě jenom zajímavý hrací plán, na kterém posouvají kameny své velmocenské politiky, předmostí, jehož ztráta jejich firmy k bankrotu nepřivede. Svoje domy, svoje činžáky, abych se vrátil k zahajovacímu příměru, mají totiž postaveny jinde. Nenechme se mýlit tím, že geograficky Rusko zaujímá značnou část Evropy. Ještě větší část této říše leží v Asii, na níž se sice pozvolna, leč o to neodvratněji bude soustřeďovat ruský zájem (viz Žirinovského proslovy, které, bohužel, nejsou toliko prázdnými tlachy). Samozřejmě že Rusko, jako globální jaderná velmoc, dbá, aby mělo všechna želízka v ohni. Ruskosovětští generálové nikdy nepřestanou po Evropě šilhat, obzvláště když setrvalá americká přítomnost po tom, co oni sami byli vykopnuti, na ně působí jako rudá barva na býka. Již za dob cara Petra Velikého se Rusko naučilo těžit ze své polohy na rozhraní dvou kontinentů, ale právě proto se nikdy evropsky necítilo, ani nechovalo. Rusko zkrátka nikdy v Evropě nebylo, ono vždy o Evropu jen usilovalo. Má-li se tedy definovat jeho skutečný vztah k našemu kontinentu, pak je nutno je označit jako trojského koně Evropy, který vždy, když byl vpuštěn, vychrlil do nitra našeho kontinentu hordy byzantinsky se chovajících bojovníků.

       I když se civilizační úroveň a elegance použitých metod dají těžko srovnávat, zájem druhé jaderné supervelmoci o Evropu je stejně účelový jako ruský a je též ohraničen užitečností tohoto kontinentu pro Američany. Nikoliv naopak. Nikoliv tedy zájmy nás, Evropanů, nikoliv tím, co skutečně Evropa potřebuje.

       Učebnicovým příkladem budiž balkánský konflikt. Ač podobně jako při válce v Gulfu a za stejné slovní kanonády, křižují dnes americké letadlové lodi Jadran, zůstávají na rozdíl od Perského zálivu jejich katapulty prázdné. Bosna, nafty a strategických surovin pusta, je pro Spojené státy nezajímavá. Co na tom, že tam umírají tisíce lidí, že utrpení dalších milionů otravuje klima na celém kontinentu.

       Jak diametrálně odlišně by byla řešena tato situace, kdyby ty lodi byly vyrobeny v evropských loděnicích a místo americké vlajky nesly vlajku Evropské unie!

       Za půl tuctu let nám zaklepe na dveře 21. století. Nebude to žádná selanka. Zdroje surovin se vyčerpávají, ubývá orné půdy, je méně a méně vody (její nedostatek bude zřejmě příčinou první „velké“ války v příštím století). A kdo si myslí, že za této situace, když to bude nutné pro její niterné zájmy, nehodí Amerika svého evropského klienta přes palubu, je naivní hlupák. Velmoci se nechovají altruisticky, a jaderné už vůbec ne.

       Během 20. století vzniklo na světě několik mocných ekonomickotechnologických supercenter. To v Severní Americe a to, jehož těžiště se přesune na Sibiř, disponují i patřičnými jadernými arsenály. Třetí v Jihovýchodní Asii, pokud vtáhne do sféry svého vlivu i Čínu, bude mít jaderné zbraně taktéž. Nemá-li být Evropa rozdrcena a obětována v budoucích mocenských střetech mezi těmito supercentry, musí se sama, i přes odpor současných poručníků, zorganizovat v podobné supercentrum. Musí se z objektu velmocenské politiky stát subjektem této politiky. K tomu se ale musí emancipovat nejen hospodářsky, ale i vojensky. Znamená to vybudovat si vlastní nezávislé jaderné síly, vlastní jaderný deštník, bez nálepek NATO, vlastní konvenční čistě kontinentální síly a také vlastní loďstvo, schopné udržet komunikace, vedoucí ke zdrojům surovin. Tuto vizi silné, jaderně nezávislé Evropy, již v šedesátých letech nahlížel Charles de Gaulle, který právě proto, že i dnes je jeho vize pokládána evropskými politiky za kacířství, bude oceněn až v příštím století. Avšak již nyní mu situace v Bosně dává za pravdu, neboť právě balkánský konflikt nejdrsněji zrcadlí vojenskou nesvéprávnost Evropy. Ač Německo svou hospodářskou vahou dokázalo prostřednictvím Evropských společenství prosadit uznání nezávislého Chorvatska a Slovinska, nemělo již, spoutáno NATO, silové prostředky, jimiž by přivedlo komunistický zbytek Jugoslávie k rozumu, když tato nebyla ochotna přistoupit na nové uspořádání.

       Proto je to vize nejen ekonomicky sjednocené, ale i vojensky nezávislé Evropy, v níž bych se já cítil bezpečně a v níž by byla skutečně a dlouhodobě zajištěna bezpečnost všech Evropanů, sídlících v České kotlině a v Moravském úvalu.

       Ne přítomnost Spojených států, provokující neustále ruské imperiální zájmy, ne jaderným velmocím vyhovující „Partnerství pro mír“ s vyhlídkou na „100% organizovanost“, ne „útěk“ do NATO, ona sisifovská námaha české politiky odsunout amerického orla a ruského mědvěda, zaujaté svými velmocenskými rituálními tanci, více na východ z té naší už tolikrát pošlapané parkety, nic z toho nám bezpečnost nedá.

       Jako člověk živnostensky pracující se slovem, chápu slovní ekvilibristiku českých (a nejen českých) politiků a vládních úředníků, neboť na to, jak skutečně zabezpečit bezpečnost Evropy, nejsme psychologicky připraveni. Znamenalo by to veřejně přiznat, co beztak všichni tuší. Znamenalo by to totiž říci, že zorganizovat Evropu v ekonomickotechnologický a posléze i ve vojensky nezávislý region, který by byl schopen v 21. století konkurovat ostatním supercentrům, může jen Německo.

       To Německo, které je si dobře vědomo svých schopností a potenciálu, které však již dvakrát svou šanci uspěchalo a při druhém pokusu se zachovalo tak barbarsky, že se zdiskreditovalo v očích celého světa.

       A právě z tohoto německého selhání pramení i současná evropská krize. Je v tom jakási vyšší spravedlnost, že za německé hříchy platí dnes celá Evropa. Platíme svým strachem z Německa, kterým trpíme nejen my, Češi, ale i Francouzi, Angličané a vlastně celá Evropa, neboť i Němci občas působí dojmem, že mají strach sami ze sebe. Kvůli tomuto strachu se propásla i jedinečná šance, poté co se rozpadla Varšavská smlouva, zbavit se i Američanů a proměnit NATO v čistě evropskou alianci, kde by místo pro bývalé komunistické země střední Evropy bylo hned! Jsem přesvědčen, že již následující generace Evropanů nám bude hořce vyčítat, že jsme se o něco takového nepokusili, a nic nebude dbát našich námitek, že se nám to jevilo jako bláznovství.

       Jako spisovatel SF jsem nucen na ty budouci generace myslet a představovat si, jak budou hodnotit náš svět. Tak jako my jsme se ptali našich rodičů, jak mohli připustit komunismus, budou se nás naše děti ptát, jak to že jsme nepostřehli, že NATO mělo ještě další úlohu než jen odstrašovat Sovětský Svaz. A to neutralizovat Německo.

       Proč jste nechali přežít NATO v podobě elegantních pout, svazujících Německo a tedy i Evropu, budou se ptát a my budeme muset odpovědět, že jsme si to tak přáli, že si to tak přála celá Evropa a ze strachu před Německem se radši nechala znovu rozparcelovat mezi jaderné supervelmoci. Bylo to směšné a iracionální, bát se Německa, namítnou, které již dávno přestalo být Německem vilémovským, natož hitlerovským. Propásli jste šanci na silnou a nezávislou Evropu, kvůli hříchům minulosti jste proplýtvali nejen vaši, ale i naši budoucnost, budou vyčítat.

       A nebude v jejich obvinění kus pravdy?

       Nevzdáváme se kvůli remeniscencím minulosti jediné přirozené cesty k bezpečné Evropě, neresignujeme na své evropanství, na společnou kulturu, na tisícileté společné dějiny, nevzdáváme se něčeho velmi podstatného, co by mohlo dát životní smysl mnoha příštím generacím, i těm dnešním mladým, bloumajících ve stále větších počtech po bulvárech evropských velkoměst, připravených o svou budoucnost, když jejich region jako rusko-americké kondominium žádnou budoucnost nemá?

       Nejsem politik, který se musí obávat, že ztratí hlasy voličů, nejsem ani státní úředník, jenž by mohl přijít o svou prebendu, a tak se mohu svobodně přihlásit ke svému evropanství. Jsem hrdý na kulturu tohoto starého kontinentu, na jeho umělce, myslitele, vědce a průkopníky, kteří dokázali objevit a popsat celý zbývající svět. Pro mě není nejlepším hercem Mickey Mause, idolem krásy Madonna, vrcholem kulinářského umění hamburger, nejlepším spisovatelem Stephen King a největším malířem Andy Warhol. A již vůbec nemluvě o matrjošce jako o vrcholu lidového umění.

       Nezříkám se ani zodpovědnosti za méně světlé stránky evropské historie. Připadám si zahanben a bezmocný kvůli tomu, co se děje v Bosně a hrozím se toho, že v bezmocné a vojensky neutralizované Evropě se takové konflikty ještě rozšíří. Zámořské velmoci, která na dálku Evropu ovládá, na tom zřejmě nezáleží a evropským politikům, majícím v sobě strach dědů z Německa, také ne. Jinak by nenechali myšlenku, kterou spolu sdíleli Konrád Adenauer a Charles de Gaulle, jenom tak povalovat na dláždění Evropy.

       Jsem přesvědčen, že přesto jednou bude zvednuta, za deset, dvacet let, až tlak okolí, tlak z mimoevropských prostorů zesílí. Pak ale hrozí nebezpečí, že myšlenku vojensky soběstačné Evropy zvedne nějaký žirinovský šašek. Půjdou za ním miliony a pak už to nebude důvod k jásotu, neboť tím dlouhým ležením v bahně ta myšlenka znovu zhnědne nebo zrudne. A toho se bojím více než Německa.