Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

       Tento dopis se snaží zjevně nedostačujícími slovy popsat krásy výletu do Rocky Mountains, který vypukl v sobotu 24. července. Vyjeli jsme ráno po deváté - Petr, jeho sestra Jana a já. Nejprve nás čekalo 370 km do Jasperu, což je centrum na severu turistické části kanadských Rockies, která se mimochodem rozlohou příliš neliší od České republiky. Tady bych snad měl - pro pohodlí čtenáře - jemně naznačit, že Rockies se táhnou přibližně jižním směrem. Jasper je přímo na západ od Edmontonu, z něj pak vede silnice středem hor zhruba jiho-východo-jižně a končí v dalším turistickém centru jménem Banff, asi 280 km od Jasperu. Z Banffu se dá jet asi 140 km přímo na východ do Calgary, které je pro změnu téměř přesně na jih od Edmontonu ve vzdálenosti 300 km. Je to prostě takový lichoběžník. Z hlavní horské cesty Jasper-Banff se čas od času oddělí cesty vedoucí ven z Rockies, buď na západ do provincie British Columbia, nebo na východ do Alberty, neboť Rockies tvoří hranici. Těchto odboček není mnoho, v celých kanadských Rocky Mountains je asi sedm průsmyků, tedy jen sedm cest spojujících východní hlavní část Kanady s Pacifickým pobřežím. 370 km je na české poměry dlouhá cesta, ale Petr (který si nenechal během celého výletu vzít radost ze šoférování) se nikterak nehodlal omezovat předpisy a jen vyjímečně jsme jeli pod 130, takže jsme kolem poledne byli u Jasperu. Hory se přihlásily již z dálky, což není nikterak překvapivé při jejich průměrné výšce okolo 3000 m. Bylo docela oblačno, a tak se jen občas sluneční světlo zalesklo na štítech, ale i tak to bylo opravdu krásné - a to byl jen předkrm. Sotva jsme minuli jeden horský hřbet, hned na nás vykoukl další. Nevěděli jsme, kam se dívat dříve, všude kolem trčely strmé hory hrající všemi barvami podporované ještě občas sluncem. Některé byly šedé, jiné do červena a další zase zářily jako čerstvě napadlý sníh; všechny pak byly ostré, hranaté a potrhané. Ne nadarmo se Evropě říká „Starý kontinent“, evropské hory jsou ve srovnání s Rockies obroušené časem, hrany jsou zahlazeny a pryč jsou ty doby, kdy se opravdu vypínaly vzhůru, vypadají prostě unaveněji a usedleji. Rockies si zatím eroze příliš neužily, a tak jen hýří dech beroucími svislými stěnami vysokými i několik set metrů, odvážnými převisy a rozeklanými hroty. Celá kulisa je o to více působivá, že výškový rozdíl je opravdu veliký, větší než je zvykem v Evropě. Jasper samotný - v nadmořské výšce okolo 1060 m - se krčí mezi třítisícovkami.

       Také příroda si naštěstí člověka ještě příliš neužila; ještě dříve, než zvířata začala lidstvo brát jako nepřítele, byla už chráněna (tyto hory byly poprvé prozkoumány okolo přelomu 19. - 20. století), takže většinou člověka spíše ignorují a nebezpečná jsou, pouze pokud se cítí ohrožena. Žádné nebezpečí samozřejmě nehrozí od horských koz, které se vyskytují v tmavé a bílé - vzácnější - formě. Na první tmavé jsme narazili hned zkraje hor a ony se nikterak nenechaly vyvést z míry zastavujícími auty a cvakáním závěrek. Tohle je vůbec zajímavý sociologický jev: jakmile turista vidí auto zaparkované u kraje silnice a jeho posádku napjatě zírající kamsi (nebo dokonce fotící), ihned zastavuje a začne sám hledět příslušným směrem, foťák pohotově. U každého zvířete, které se nechá objevit, se tedy záhy vytvoří zácpa dosahující až dvaceti aut. Zvěř se ovšem většinou nenechá rušit ve své záslužné činnosti, ony horské kozy se dokonce často producírovaly prostředkem silnice okázale ignorujíce troubící řidiče. Nejhezčí setkání s nimi se povedlo hned první den. Cesta zatáčela kolem útesu, a když jsme tedy zahnuli, uviděli jsme na něm čtyři kozy. Stály uprostřed svislé téměř hladké stěny a se zájmem si nás prohlížely. Vystoupili jsme a Jana popošla pod skálu. Tři z koz jsme zjevně nezaujali a tak se začaly opět rozhlížet po krajině, ale ta čtvrtá zírala dolů na Janu, jako by poprvé viděla člověka. Čím déle jsme se dívali, tím méně jsme chápali, jak se ty kozy na ono místo dostaly. Zdálo se, že tam mohly jedině tak spadnout shora a teď neví, jak se dostat dolů. Když jsme ale tudy jeli o pár hodin později, byly už pryč. Dalším vcelku přívětivým zvířetem je elk, zvaný též wapiti, což je takový veliký bratr našeho jelena. I na ty jsme narazili po vjezdu do Rockies, šlo o několik samců s úctyhodnými parohy. Petr vyběhl z auta a pořídil několik blízkých záběrů, než elci usoudili, že je tam poněkud příliš rušno pro zdravé zažívání, a odešli se krmit jinam.

       Naše pocity týkající se dalších velkých zvířat - moose , černého medvěda a grizzliho - byly smíšené. Bylo by samozřejmě pěkné je vidět, ale mohlo by při tom jít o krk. Moose je něco jako veliký los. Dosahuje výšek okolo sedmi stop (2.1 m) v kohoutku (nebo jak se to jmenuje, prostě v ramenou - shoulders), jeho lopaty mohou mít rozpětí až šest stop (1.8 m) s váhou 20 kg a většinou je také docela mírný, ale vztekne se mnohem snadněji než elk. Občas napadají na polích traktory, když už jich mají plné zuby, a každý rok také zabijí několik lidí - a to nejen v divočině, ale i ve městech, protože všechna výše jmenovaná zvířata sice lidi ignorují, ale objevila skvělou věc zvanou popelnice, takže se někdy - je-li tuhá zima a málo žrádla - vydávají do měst. Je tomu asi rok, co údajně jeden moose krmící se u popelnice zabil nějakou starší paní - přímo v Calgary. Kvůli zálibě těchto zvířat (hlavně medvědů) v odpadcích se také doporučuje nenechávat jídlo venku při přespávání v kempech a všechny nádoby na odpad v Rockies mají západku vyřešenu tak, aby ji ti chlupáči nemohli otevřít. Černý medvěd i grizzly jsou sice oba medvědi, ale je to s nimi asi jako s elkem a moosem: černý medvěd (který se ale vyskytuje i v barvě skořice či medu) je spíše dobrák a odkulí se z cesty, zatímco ten druhý je vztekloun a člověk nikdy neví, kdy se na něj vyhrne z houští. Je to prostě pěkná potvora. Ale i ten méďa dokáže roztrhat turistu, zvlášť pokud se tento nevědomky dostane mezi matku a mláďata. Černý medvěd může vážit až 300 kg, běhají rychleji než kůň a jídlo v batohu umějí vycítit i na kilometr daleko. Grizzly je ještě větší, takže s nimi není žádná zábava, ale naštěstí je šance na setkání se všemi těmito zvířaty dost malá, někteří známí byli v Rockies několikrát, ale medvědy ani moosy ještě neviděli. Při počtu turistů, kteří se tam objevují, se prostě občas nějaký smrťák stane.

       To by tak o zvířatech stačilo, asi není třeba se nějak zvlášť rozepisovat o ptácích, komárech (je jich hodně) a mravencích (velicí, černí a nekoušou - tedy většinou), takže zpět k cestě. První informace jsme hledali ve Warden Office (takové místní obdobě Horské služby), ale marně. Náladu nám spravil nález části paroží moose (Petr nechal vyfotit s parožím v příslušné poloze) a spousta krásných hub. Houby se později změnily v noční můru Petra a Jany, protože jsou oba náruživí houbaři a nemohli snést pohled na metráky hub rostoucích všude kolem. Kanaďani je nesbírají, a tak si tam ty potvory volně rostou. Kdybyste chtěli plnou nůši, stačilo by vlézt do libovolného lesa a vysbírat náhodně vybraný kousek. A jako by ty potvory věděly, že jsou mimo nebezpečí (tedy až na občasné české turisty), provokují a vyzývavě vystrkují k nepřehlédnutí jasně barevné klobouky neuvěřitelných velikostí, takže oba mí spolucestující při každém pohledu na les úpěli lítostí, že to všechno nemohou odvézt domů. Nás doma rodiče do sbírání nutili, takže ve mne vypěstovali ten pravý vztah ke sbírání hub a nějak mi ty závěje kozáků a klouzků srdce netrhaly. Ještě než jsme přijeli do Jasperu, dali jsme se odbočkou na jih. Nejprve jsme minuli Medicine Lake a po čtyřiceti kilometrech jsme dorazili k severnímu břehu Maligne Lake - s délkou 22 km největšího jezera Jasperského parku. Bylo docela pěkné, schované mezi vysokými horami a jako všechna ledovcová jezera mělo krásně barevnou vodu, v tomto případě modrozelenou. Z tohoto jezera pochází jeden z nejznámějších výjevů z Rockies; koupíte-li si nějakou knížku s obrázky nebo sadu pohledů, je téměř jisté, že tam bude fotka Maligne Lake s ostrůvkem v popředí. Udělali jsme si ten obrázek také a pak jsme jeli do Jasperu, kde jsme v informacích dostali mapku Jasperského národního parku s vyznačenými tábořišti a nějaké brožury o tom, jak se tvářit, že tady nejste, pokud náhodou narazíte v divočině na medvěda, zároveň nám ale také řekli, že všechny kempy kolem městečka jsou obsazeny. Vrátili jsme se tedy asi 20 km zpět do „Snaring Overflow Camp“ neboli „kempu pro ty, co přetečou z jiných“ na potoku Snaring. Šlo o kamenitý kus louky a lesíků oplývající dvěma pumpami na nepitnou vodu, čtyřmi budkami se suchým záchodem a velikou popelnicí. Ještě tam také byla vstupní brána, kde za ten přepych vybírali sedm a půl dolaru. Postavili jsme stan, ve kterém jsme se s Petrem vcelku pohodlně rozvalili, protože Jana dala přednost spaní v poloze skrčence v autě před společenskou návštěvou medvěda ve stanu. Usnuli jsme okolo jedenácti.

       V noci se ukázalo, že jsme zimu trochu podcenili, přeci jen hory jsou hory. Já jsem měl místo spacáku jen deku a ani jsem si tu první noc nevzal všechno oblečení na sebe, Petr sice spacák měl, ale při jeho postavě z něj stejně dost vykukoval. Okolo tří ráno nás zima vzbudila. Venku vesele pršelo a my jsme přežívali a čekali, kdy bude ráno, abychom mohli vypadnout. Okolo šesté déšť přestal, začalo svítit slunce a také se začalo oteplovat, takže jsme oba usnuli a vstali okolo půl deváté, kdy už byl stan skoro suchý. Jana si v autě vesele pochrupávala, tak jsme ji probudili, ať si taky užije. Tato noc utvořila vzor, podle kterého se pak odvíjely i všechny další. Vydali jsme se tedy na cestu. Projeli jsme Jasperem a dali se na jih, kde jsme asi po 20 kilometrech zatočili doprava na cestu vedoucí k Mt. Edith Cavell - docela vysoké hoře (3368 m) pojmenované po kanadské zdravotní sestře popravené za první války Němci pro pomoc raněným. Hned za odbočkou jsme potkali další zvířátka - stádo samic elků i s několika mladými. Pásli se poklidně v lese hned vedle cesty, tak jsme za nimi zašli a vyfotili je. To už se tam objevil horský služebník, aby rozehnal dopravní zácpu a odkázal turisty do patřičné vzdálenosti od zvířat. Dozvěděli jsme se od něj zajímavou věc: v létě se elci rozdělí, samice s dětmi žijí zcela zvlášť a odděleně od samců, kteří kašlají na rodiny a klidně se někde pasou. To je tedy život. Protože elci už stejně odcházeli, turisté se rozešli k autům a i my jsme pokračovali v cestě.

       Ujeli jsme asi 10 km do hodně prudkého kopce po silnici plné serpentýn, až jsme dorazili na konečnou, rozloučili se s autem a dali se po cestičce. Protože pás hor zakončený Mt. Edith Cavell byl dost neschůdný, stezka nás vedla po úbočí hřebene táhnoucího se rovnoběžně s oním pásem z jižní strany. Po několika kilometrech jsme se dostali nad les a mohli se dosytosti pokochat horami kolem. Bylo to zajímavé; zatímco na naší straně se ještě stále držela vegetace, protější hory už byly dávno holé a nehostinné. Na jednom skalnatém úseku jsme narazili na další zajímavé zvířátko. Jmenuje se marmot a vypadá jako něco mezi bobrem, tchořem a přerostlým křečkem. Mělo černou srst a bylo dlouhé asi 40 cm. Viděli jsme vlastně marmoty dva, byli dost plaší a utíkali, když jsme se přiblížili blíž než na dva metry. Asi po sedmi kilometrech jsme dorazili na konečnou - vyhlídkovou plošinu ve výši kolem 2500 m n.m. naproti Mt. Edith Cavell (kvůlivá vrozené lenosti budu nadále psáti jen Hora), která je nevyšší a zároveň poslední horou onoho protějšího hřebene. Bohužel byly mraky a tak jsme neviděli vrcholy, ale v sedle mezi Horou a jejím sousedem byl vidět ledovec, který se táhnul jazykem dolů až do stejné výše, jako byla plošina. Tam z něj vytékal potůček a krátkým vodopádem spadal do plesa, které bylo pod vyhlídkou a mělo nádhernou brčálově zelenou barvu. Teprve při pohledu na něj se dalo vidět, že ledovec u onoho potůčku vlastně nekončí, ale táhne se až dolů, jen je zasypán kamennou drtí. Na jednom místě u jezera asi došlo k nějakému sesuvu, takže tam byl strmý seseknutý břeh vysoký kolem patnácti metrů a v řezu bylo vidět, že pod tenkou hnědou vrstvou je jen a jen led.

       Dále na západě byla Hora spojena sedlem s naším hřbetem vytvářejíc kotel, do kterého nebylo vidět. Byli jsme trochu zvědaví, také jsme chtěli mít lepší výhled a navíc jsme doufali, že než někam dojdeme, ta vatová čepice se z Hory zvedne, a tak jsme šli dále využívajíce anarchie v turistickém značení v Kanadě - žádné tam totiž není. Prostě tam na parkovišti začíná cesta, čas od času je u ní informační tabule, ale žádné značky, občas se stezka zdvojuje, jindy zaniká. Vydali jsme se tedy vzhůru - kde není značená stezka, nemůžou člověku vynadat za to, že z ní sešel. Po nějaké době jsme se dostali až na úroveň ledovce, ale zatímco naproti nám vládly kruté studené hory, na našem hřebeni ještě stále rostla kleč. Cestou jsme našli zajímavé stopy, které jsme laickým pohledem ocenili na další místní šelmu, tentokráte dosti vzácnou: kuguára. Dodalo to výletu na zajímavosti, zvláště když jsme chvíli poté našli i kus čistě ohlodané stehenní kosti. Také jsme cestou potkali sviště, ale byl příliš plachý na to, aby se dal vyfotit. Hora celou dobu „pracovala“, každou chvíli se uvolnila malá lavina z kamenů či ledu a za ohromného rachotu odraženého a zesíleného kotlem se valila dolů. Rozhodli jsme se, že vylezeme na jeden vrcholek, který vypadal docela dosažitelně, abychom lépe viděli. Když jsme se tam vyškrábali, ukázalo se, že „jen kousek“ dál je další, vyšší vrchol vypadající opět velmi lákavě. Toto se opakovalo několikrát, až jsme nakonec nemohli dál - stáli jsme na samotném vrcholu hřebene, na temeni hory. Před námi se otevřel jako kouzelná pokladnice výhled na jižní část Rockies, který byl do té doby skryt, krásně jsme viděli údolí s tou hlavní silnicí a Athabasca River táhnoucí se do dáli. Mraky se už opravdu zvedly a občas se i protrhaly, takže se do dály majestátně táhly řetězy hor a na několika místech byla krajina jakoby rozsvícená, to když tam proniklo sluneční světlo. Byli jsme docela vysoko - asi 3000 metrů, ale Hora se stále ještě vyzývavě tyčila nad nás. Zato ledovec byl už pod námi a dole se krčila ona vyhlídková plošina - malinká a plná trpaslíčků. Pak jsme se podívali na sever a viděli jsme krásně údolí snad až do Jasperu spolu s fůrou ples, která zeleně zářila jako smaragdy. Když jsme se dost pokochali, sestoupili jsme dolů k parkovišti. Ušli jsme asi 25 kilometrů s výškovým převýšením okolo jednoho kilometru, ale byli jsme tak plni dojmů, že na únavu nezbylo místo.

       Bylo teprve okolo tří, a tak jsme se vesele vydali dál na jih k Athabasca Falls. A tehdy nám poprvé a ne naposled zahrála na ruku náhoda. Nejprve jsme viděli dav lidí stojících na jedné straně silnice a zírajících upřeně na les naproti. Hbitě jsme se přidali a hned se dozvěděli příčinu pozdvižení: na stromě u silnice ležela na větvích dvě medvíďata, roztomilí prckové okolo jednoho metru. Bohužel byla dost vysoko, takže byla proti obloze a slunce stálo nešikovně. Bylo je sice krásně vidět, ale vyfotit to nějak rozumně nešlo. Blíže se přijít nedalo, protože kousek od dotyčného stromu si to v křoví hověla jejich máma, ta se pro změnu před dotěrnými zraky turistů schovávala za stromem. Chvíli jsme tam čekali, jestli si to některé ze zvířat nerozmyslí a neukáže se, ale marně. Jen jednou to vypadalo nadějně, to když přijelo auto plné Japonců a ti, když viděli, kterým směrem se všichni koukáme, se tam vydali, aniž by věděli, co nás vlastně zaujalo. Volání „Pozor, medvědi!“ je nijak nevyvedlo z míry, a tak jsme si říkali, že z toho třeba budou alespoň nějaké zajímavé fotky (Japončík běžící, Japončík v objetí, Japončík v tlamě, atd.), ale jim nakonec došlo, kdo v lese je, a tak se vrátili a z focení nebylo nic. Udělali jsme ze zoufalství pár obrázků a jeli dál. Rozhodně jsme neprohloupili. Ujeli jsme sotva pár kilometrů, když Jana zvolala: „Medvěd! Zastavte!“ Brzdy zakvílely, kousek jsme couvli a opravdu, nádherný veliký černý medvěd byl v křoví hned na kraji lesa, asi pět metrů od silnice. Zastavili jsme a začali zuřivě fotit. Medvěd nás okázale ignoroval a krmil se jakýmisi červenými bobulemi z keřů, které si zručně přidržoval tlapou. Když obral jeden keř, vydal se pomalu důstojně k dalšímu a my jsme skoro nedýchali napětím, protože jeden obzvlášť obsypaný byl hned vedle silnice. Medvěd si jej také všiml a nakonec se tam přikolébal, my jsme tam samozřejmě couvli a fotili a obdivovali toho macka, který teď byl snad metr a půl od nás. Když jsme se nasytili (Petr s Janou na něj vypráskali celý film), jeli jsme dál a bylo nám krásně. I kdyby se nám už nic nepovedlo, tohle setkání by pořád udělalo z celého výletu veliký úspěch. Ještě dlouho jsme nemohli uvěřit našemu štěstí a co chvíli se autem ozvalo: „To teda bylo, co?“ Všichni jsme zářili.

       Naší další zastávkou byly vodopády - Athabasca Falls. Byly to prostě vodopády, jaké máme i u nás třeba v Tatrách (to je vlastně teď už v cizině), masy vody padající s hučením dolů a tříštící se o balvany, kapičky vody vznášející se všude kolem, takže je radost dýchat, a občas se na té vodní mlze objevila duha. Pak jsme jeli dál a potkali jsme stádo horských koz, tentokráte těch vzácnějších bílých. Ty byly trochu stydlivější, a tak po chvíli odběhly. Jeli jsme až k Sunwapta Pass, což je průsmyk oddělující Jasperský národní park od Banffského; silnice tam šplhá do 2035 m n.m., jinými slovy asi o 400 metrů výše než nejvyšší hory české republiky - opravdu jsme tím rozdělením o hodně přišli. Těsně před Passem jsme to zapíchli ve Wilcox Creek Campu (109 km z Jasperu), ale Wilcoxův potok jsme neviděli. Vybavení bylo trochu lepší než v prvním kempu: v lese byla zvláštní místa pro každého nocujícího - takový plácek vysypaný štěrkem a s lavičkami - a tradičně ledová voda tekla z kohoutku. Záchody byly opět suché, ale v mnohem lepším stavu. Dokonce tam bylo i několik srubů se stoly, lavicemi a kamny a připravené špalky k rozsekání a zatopení. Nicméně cena byla stejná. Neplatilo se u závory (žádná tam nebyla), ale večer objelo auto všechna místa a skasírovalo nocležníky. Noc proběhla v již dříve popsaném duchu, jen díky oné dvoutisícové výšce byla již žádnou další nocí nepřekonaná kosa.

       Ráno jsme projeli Sunwapta Passem. Bohužel jsme minuli odbočku k Athabasca Glacieru, což je ledovcový splaz vybíhající z Columbia Icefield - největšího ledovce v oblasti. Je to prostě veliký kus ledu, ke kterému se dá přijet blízko a dokonce se turista může za skromných 50 kanadských nechat svézt po ledovci zvláštním autobusem s ohromnými koly. Jak se dále zmíním, značení cest v Kanadě je opravdu utrpením, a tato odbočka byla vtipně označena nápisem Sunwapta Falls. Chvíli jsme nadávali, ale moc nás to minutí nemrzelo, věděli jsme, že ledovce ještě uvidíme. Abychom si to vynahradili, zajeli jsme ke Glacier Lake. Podle mapy to mělo být jezero s ledovcem asi 8 km pěšky od parkoviště, ponořili jsme se tedy kolem desáté do lesa, a to ve stavu mírného napětí poté, co jsme předtím tak zblízka viděli medvěda. Je pěkné vidět ho z auta, ale sdílet s ním cestičku nás nijak nelákalo. Nálada se nám brzy ještě zlepšila, když jsme si všimli, že všude kolem rostou keře s těmi červenými bobulemi, které méďovi tolik chutnaly, některé z nich již obrané. Jana začala cinkat klíčemi a my dva Petrové jsme si vzali pár klacků a občas jsme bouchali do stromů či jimi o sebe. Snažil jsme se rozehnat napětí několika vtípky o medvědech, ale Jana nikterak neměla náladu se o nich bavit. Po nějaké době jsem toho raději nechal, abych nedostal klackem, a tak jsme kráčeli dále v tichu přerušovaném jen občasným zaúpěním Petra a Jany, to když se objevil v dohledu obzvlášť provokativní houf hub. Moc jsme toho neviděli, protože jsme šli v hustém lese, a asi po osmdesáti minutách jsme se docela začali divit, kdeže to jezero je. Zajímalo nás to také proto, že jsme se poprvé seznámili se stinnou stránkou kanadského anarchismu: kousek od parkoviště se cestička rozdvojila a její větve zamířily na právě opačné strany, jedna na sever, druhá na jih. Jezero bylo na západě a obě cestičky vypadaly stejně prošlapaně, tak jsme si prostě jednu vybrali; není divu, že jsme se po dlouhé bezvýsledné cestě začali opravdu strachovat, že jsme na onom rozcestí zvolili špatně. Ale vytrvalost přináší jezera, a tak jsme šlapali dál, a po dvou hodinách se skutečně objevila voda. Nechci kritizovat kanadské mapy, ale oněch 8 km bylo ve skutečnosti nejméně kolem dvanácti, protože jsme šli celou cestu opravdu svižně - a to nebyl poslední případ, že si mapy něco vybásnily.

       Stálo to ale opravdu za to. Jezero bylo nádherně modrozelené, kolem se tyčily hory a i ten ledovec jsme viděli. Jen nás mrzelo, že je trochu zamračeno. Když jsme se po nějaké chvíli zvedli, že půjdeme zpátky, všimli jsme si, že se mezitím drobet vyjasnilo a z jezera se stalo obrovské zrcadlo, ve kterém se nádherně odrážely hory. Tak jsme si to vyfotili ještě jednou a doprovázeni cinkáním klíčů vydali se na zpáteční cestu. Ta již ubíhala veseleji a krátce po třetí jsme byli u auta. Pokračovali jsme na jih a o pár kilometrů dál odbočili zase na západ k Peyto Lake. Bylo to malé azurově modré jezírko, za kterým se krásně rýsovaly hory s Peyto Glacierem - Peytským ledovcovým splazem. Pobíhalo tam hodně groundsquirrelů neboli pozemních veverek. Jsou to rozkošná malá zvířátka se světle hnědým kožíškem a docela nehuňatým ocasem - neskáčou po stromech a tak nepotřebují kormidlovat. Na zádech mají čtyři podélné tmavé pruhy. I když mi jedna z nich proběhla mezi nohama, jak jsem se tak díval na jezero, byly plaché a moc se nekamarádily. Zato ptáci se dali docela ochočit. Jana hodila dvěma z nich pár kousků jablka a oni si je po chvíli váhání vzali. Asi jim zachutnalo, protože se nás pak drželi, a když jsme stáli na vyhlídce u jezera, přiletěli, sedli si na zábradlí Janě těsně u ruky a začali vyloženě loudit. Tak jim zase dala, tentokráte už si to brali přímo z ruky. Podle mapy vedla cestička k ledovci, ale když jsme se tam vydali, ukázalo se brzy, že je tam asi sedm cestiček vedoucích rozličnými směry, některé z nich dokonce zakázané, navíc bylo jasné, že je ledovec opět dál, než je inzerováno. Protože se den už chýlil ke konci, vylezli jsme jen trochu výše, užili si krásného pohledu na hory a jeli dál. Zastavili jsme se ještě krátce u Bow Lake hned vedle Bow Pass, nejvyššího průsmyku na cestě s výškou 2070m, a pak jsme již dojeli k městečku Lake Louis (225 km od Jasperu, 1540 m n.m., jeho jméno je asi pokusem o kanadský vtip), kde jsme chtěli nocovat. Kemp byl opět plný, jeho výběrčí poplatků nás tedy poslal k dalšímu Overflow Campu, který se měl rozkládat na „Banff Road East“ asi 10 km od Lake Louis. Do Banffu vedly skutečně dvě rovnoběžné cesty, tak jsme se vydali tou východnější. Ujeli jsme snad 20 km, ale kemp nikde, tak jsme se naštvaně vrátili. Zkusili jsme tu západnější cestu a skutečně se brzy objevila tabule „Banff Road East“. To už jsme začínali mít kanadské neformálnosti ve značení docela plné zuby. Kemp jsme našli, tentokráte byl naopak horší než onen první a nikdo se ani neobtěžovali vybírat. U vjezdu byla krabička, kam měl návštěvník hodit vyplněnou kartičku a šest dolarů. V Čechách by tam našli možná pár knoflíků, ale v Kanadě takové věci fungují, koneckonců, určitě si to alespoň občas zkontrolují. Lesy kolem se tradičně hemžily houbami.

       Ráno jsme se nejprve zastavili u maličkého jezírka jménem Lake Louis, které je další z velmi fotografovaných lokalit Rockies, a pak jsme zajeli k Moraine Lake. Toto jezero je obzvláště zajímavé, protože stejný pohled, jaký se nám naskytl, je i hlavním motivem dvacetidolarové bankovky. Bylo dosti zkomercializováno, hned u břehu stál velký hotel a všude se to hemžilo turisty (snad třetina turistů v Rockies mluví německy, je tam i hodně Japončíků). Návštěvníci značně rozmazlili místní veverky, které poskakovaly po velkých kamenech na břehu a somrovaly, viděl jsem i jednu odvážnou, která vlezla turistovi na botu a začala panáčkovat. Jana měla tradiční úspěch se zvířaty a krmila veverky z ruky, jedna se s ní dokonce tahala o kus jablka. Protože se směrem na jih počet turistů prudce zvyšoval, rozhodli jsme se nejet do Banffu, kde jejich koncentrace údajně dosahuje vrcholu, ale odbočit na západ a projet Kicking Horse Passem (průsmykem Kopajícího koně) do Yoho parku, který se již rozkládal v B.C; hlavně nás lákala Columbia River, což podle mapy vypadalo na nějakou mohutnou a divokou řeku. Vyrazili jsme tedy na cestu a po 80 kilometrech dorazili do městečka Golden na břehu řeky. Byli jsme ale dost zklamáni. Jednak začalo silně pršet, což je v British Columbii obvyklé, a také řeka nevypadala nic moc. Byla to taková Vltava, poklidně tekoucí údolím, i hory zůstaly za námi, nebylo tam tedy nic k vidění. Tak jsme to obrátili a jeli zpět. Brzy jsme vyjeli z deště a začali jsme si užívat pohledu na hřebeny kolem, dokonce jsme zase viděli medvěda, tentokráte v síti pod vrtulníkem. Asi něco provedl a tak ho stěhovali.

       Z Lake Louis jsme to vzali zpět na sever a po 75 km jsme dojeli k Saskatchewan River Crosing, kde se oddělovala jedna z cest na východ. Dali jsme se po ní a brzy se hory začaly zaoblovat a ubírat na výšce. Tam na nás čekalo poslední velké jezero, tentokráte přehradní: Abraham Lake. Bylo delší než 30 km, ale nějak se mu nedostávalo vody a hladina byla snad o dva metry níže než za normálního stavu jasně rozpoznatelného podle vegetace na břehu. Tam jsme také potkali poslední zvířata - pár tradičně oprsklých černých `koz terenowych'. Nakonec jsme tedy neviděli ani moose, ani grizzliho, ale člověk nemůže chtít všechno. Viděli jsme přece spoustu krásných hor a i s počasím jsme na tom nebyli špatně. Pršelo jen v noci a ne moc, přes den občas jemně krápalo, ale nikdy ne tak, abychom namokli. Byly sice mraky, ale i ty se dosti často roztrhaly a slunce pak svítilo, jako by je za to někdo platil - opálil jsem si ksicht, což už se mi dlouho nestalo.

       Konec cesty už ale tak úspěšný nebyl. Kousek za jezerem začala indiánská rezervace, kterýžto fakt byl vyjeven cedulí s poněkud zavádějícím nápisem: „Indiánská rezervace. Pozor, dobytek.“ Po chvíli se objevila odbočka do vesnice kmene Stoney na řece Big Horn, zvědavost nám nedala a vydali jsme se po ní. Indiány jsme ale neviděli, protože jsme po několika kilometrech narazili na tabuli oznamující, že jde o soukromou cestu a další jízda je možná pouze se svolením kmene. Tak jsme to obrátili a jeli zpět; vzduch za námi se jen tetelil nadávkami, protože tu ceduli snad mohli vystrčit hned u začátku cesty. Abychom si spravili náladu, odbočili jsme kousek dále na cestičku slibující Crescent Falls. K vodopádům jsme však nedojeli, protože se cesta brzy proměnila v tankodrom. Když jsme toho měli plné zuby a auto už pobolívaly tlumiče, obrátili jsme se zpět. Cestou jsme se zastavili na vyhlídce, odkud byl krásně vidět kaňon vyhloubený Big Hornem - byl snad 50 metrů hluboký. Pak už jsme jen jeli dál a 175 kilometrů od Crossingu jsme dorazili do Rocky Mountain House, prvního městečka od Rockies. Obrátili jsme to na sever a po dalších 240 kilometrech jsme dorazili do Edmontonu. Asi 30 km před městem jsme si naposledy zanadávali na dopravní značení - objevily se totiž zajímavé tabule. Nad levým pruhem byla jedna se šipkou dopředu a nápisem „Edmonton“, nad pravými dvěma pruhy byla druhá se šipkou doprava a nápisy „Edmonton - Center“ a „Leduc“, k dovršení zmatku byla pod oním „Edmonton - Center“ maličká šipka rovně. Jeli jsme rovně a nakonec jsme do města dorazili. Bylo okolo osmi hodin a výlet byl u konce. Byli jsme všichni špinaví a šťastní jako prasata v žitě.