Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

       Jedná se o výbor z antologie starších (dalo by se říci dřevních) povídek amerických autorů vědecké fantastiky, kterou sestavil Forrest J. Ackerman. Všechny zúčastněné příspěvky byly vytvořeny ve třicátých letech dvacátého století. Přestože se nad nimi nadšený editor rozplývá blahem, na mne působily značně omšele, často i nudně. Autoři zde uvedení nesahají Verneovi nebo Čapkovi ani po kotníky. Nechť tato sbírka slouží jako pohled ke kořenům, z nichž vyrostli nedávní a současní velikáni americké sci-fi.

       U vzdáleného Rigelu Roberta H. Wilsona vypráví o šermířském souboji, který svedou dva přátelé (obyvatelé Měsíce) kvůli společné lásce na vzdálené planetě. Ze souboje nakonec sejde, protože se naši milí sokové musí bránit útoku podivných obyvatel planety. Jako poslední rána pod pás působí na přeživšího (a sympatičtějšího) hrdinu teorie relativity v praxi.

       Děti slunce Jacka Williamsona se líhnou z vajíček nakladených kdysi dávno. Ke smůle obyvatel planety Země je jedním z vajec ona modrá koule, na které všichni tolik lpíme. Děj povídky má spád, čtenář spolu s hlavními hrdiny prožívá chvíle napětí, zklamání i radosti. Asi nejlepší z celé antologie.

       Jak moc je vesmír nekonečný? Podobnou otázku si zřejmě položil Edmond Hamilton při psaní Věčného koloběhu. Jak si odpověděl, to se dozvíte na konci povídky.

       S. P. Meek je nejspíš naprostý fatalista, alespoň podle povídky Vše je marnost. Jeden z hrdinů zde sestaví jakýsi matematický stroj na předvídání budoucnosti. K větší či menší radosti zúčastněných se vše vždy vyplní do puntíku, ať dělají co dělají. Inu - osudu zde nikdo neunikne.

       Obyvatel planety Mars číslo 774 se pokouší navázat kontakt s jinými planetami. Když se spojí se Zemí, nazývají jej tam v povídce Raymonda Z. Galluna Starý věrný. Proč? Inu, proto, že se s nimi pravidelně baví prostřednictvím světelných signálů. Ani na Marsu však není život procházkou růžovým parkem, a tak vedení planety jednoho dne rozhodne, že číslo 774 je již k nepotřebě a jako takový má být zničen. To se ale Starému věrnému kupodivu nelíbí.

       Víla z temnot dvojice Catherine L. Moor a Forrest J. Ackerman je dcerou Temnoty a Venušanky a jako taková má některé neobyčejné schopnosti, z nichž ta nejznatelnější je, že je neviditelná. Ňusa (tak se jmenuje) je vykořisťována sektou vyznavačů Temnoty tak dlouho, až konečně ztratí trpělivost a vzepře se. Náhodou narazí na Pozemšťana Smithe (jak originální jméno!), který jí po krátkém váhání nabídne pomocnou ruku. Poněkud mě zarazila překladatelova nejednotnost při užívání vílina jména. Chvílemi ji nazývá Ňusou, aby vzápětí překlopil na původní Nyusu, což by se mu stávat nemělo.

       O tom, jak nelehké je cestování časoprostorem pojednává Soumrak Johna W. Campbella. Cestovatel v čase se z blízké budoucnosti (jeho současnosti) dostane do vzdálené budoucnosti, kde přihlíží soumraku lidstva. Když se mu konečně podaří prchnout zpět, ocitá se v autorově současnosti (tedy jeho minulosti), kde zamotá několika lidem hlavy. Zkrátka - cesty časem jak se patří.

       „Čas je dvojího druhu,“ tvrdí ústy jednoho z hrdinů své povídky Omega Amelia Reynolds Long. Díky této rozdvojenosti času se mohou naši hrdinové sledováni laskavým čtenářem zprostředkovaně zúčastnit konce světa v šesti dějstvích. Oním pojítkem s budoucností je dobrovolník, který spáchal neodhalitelný zločin a nyní jej trápí výčitky svědomí. Jeho náboženství mu však zakazuje spáchat sebevraždu (a vraždu ne?).

       Hodnocení: **

       Úžasné příběhy. Překlad: L. Bartošková, V. Černý, A. Hubáček, J. Kristek, M. Martan. Obálka: Frank R. Paul. AFSF, Praha, 1992. 1. vydání. brož., 160 s.