Interkom: Cesty na Měsíc i jinam

Jedná se antologii českých autorů, kteří se zřekli svých honorářů ve prospěch Literární dílny ČSSFF (SF&F workshopu). V úvodu je Ludmilou Freiovou vysvětlen účel a význam literární dílny. Vzápětí následuje Scifistické desatero dle Neffa, v jeho závěru sám původce naznačuje, že se jím neřídí ani on. Každá povídka je provázena několika recenzemi ostatních účastníků Letu na Měsíc. A v úplném závěru sbírky může čtenář nalézt více či méně podrobné životopisy autorů napsané (s výjimkou Ludmily Freiové a Filipa Škáby) někým z kolegů spisovatelů.

V Cestě do podsvětí Jaroslava Velinského popisuje hrdina svůj příběh z Pluta, kde pracoval jako řidič při těžbě metanu. Povídka je psána hovorovou češtinou, což není v naší literatuře příliš zakořeněné. Příběh příjemně plyne, člověk si při něm odpočine, vcelku v něm však po čase vůbec nic neuvízne. Zkrátka - zkrácený rodokaps.

Nejstarší vzpomínka Františka Novotného vypráví dojemný příběh záchrany několika klonovaných dětí převážených na Zemi k osvojení. Během přibližovacího manévru dojde k nehodě ... Novotného práce obsahují většinu koření potřebného k uvaření dobré sci-fi. Ani v tomto případě mě autor nezklamal.

Mírně uhozená povídka Na konci věků Filipa Škáby se zaobírá ohrožením vesmíru. Jedná se vlastně o část z většího cyklu o “nekonečném„ Auragonském vesmíru. Jelikož je tento vesmír nekonečný všemi směry (tedy i v čase), vše se nakonec v dobré obrátí a svérázná parodie může pokračovat.

Josef Pecinovský se v příspěvku nazvaném Jak se chovat v mimoprostoru pohybuje v kruhu, přičemž tento opíše několikrát dokola. V průběhu poměrně krátkého příběhu vrší jednu logickou hloupost za druhou, aby vše zakončil tak, že se v podstatě nic nestalo.

Ludmila Freiová si ve Spiknutí proti času zahrává s myšlenkou záchrany ohroženého lidstva přesunem zdravého masa z minulosti. Jelikož se k tomuto postupu sama staví skepticky, nechává své hrdiny prohrávat.

Čtvrtý den až na věky Ondřeje Neffa je po okraj nadupaný akcí, jeho hrdinovi jde o život, musí se bránit dvojici hrdlořezů, která na něj s železnou pravidelností útočí každý čtvrtý den. Těmto padouchům jde jen o jedno - snaží se hrdinovi zabránit, aby pochopil podstatu času. My se s hrdinou setkáváme v rozhodujícím okamžiku ...

Eva Hauserová by si v první řadě měla před sepsáním Písně, která nemá srdce podrobněji prostudovat dějiny (nejedná-li se ovšem o jakýsi paralelní svět, kde se historie ubírala jinými stezkami). Jinak je příběh celkem čtivý. Popisuje komunitu křesťanů, která v drogovém opojení živoří pod hradbami města. Zkrátka něco jako středověcí hippies.

Siromachu Josefa Koenigsmarka chápu jako alegorii na život v poválečném pohraničí. Jakýsi důstojník ukrajinského původu se stane národním správcem skladu s palivem. Z titulu své bohatýrské vojenské minulosti a kreditu z vydatné pomoci při potírání benderovských band těsně po válce si může dovolit téměř vše. I jemu však nakonec spadne klec. Jelikož jemným předivem příběhu postupně stále více a více prosvítá jeho pointa, usuzuji, že autor netvořil pro závěrečný efekt, ale že vypracoval jakousi psychologickou studii člověka u moci.

Účinek trestu ve Znovu a znovu Ivana Adamoviče se nejen mě jeví jako poněkud problematický. Zcela dávám za pravdu Carole Biedermannové, že někteří sadisté by podobný trest brali spíše jako odměnu.

Gython Petra Heteši pojednává o ovládnutí světa počítačem. Když na to jednou jeden člověk přijde, se zlou se potáže. Ani po dočtení povídky jsem nezískal přehled o jednotlivých postavách. Moje krátká paměť si prostě nedokázala uchovat spleť jmen jednotlivých hrdinů.

Básník Stanislava Švachoučka popisuje farmu, kde jsou šlechtěni a chováni uměle stvoření lidé - dárci orgánů či celých těl. Jejich vzpomínky jsou uměle vytvořeny, neměli by mít žádné touhy, sny či stesky. Neměli by ...

Neočlověk Zdeňka Páva nese podtitul Optimistická evoluce. Tento imaginativní, surrealistický postkatastrofický příběh nahlíží z neobvyklých úhlů na otázky evoluce. Přičemž autor nakládá s textem tak bravurně, že jím popisovaný děj nepůsobí nijak křečovitě a čtenář bez pozastavení přijímá věci z dnešního pohledu absurdní.

Carola Biedermannová v Příběhu noci tisící a druhé navazuje na moudrou Šahrazád a nechává před čtenářem plynout pohádku o třech bratřích a jejich podivuhodných příbězích. Nejedná se vůbec o sci-fi, příběh však má náznaky fantasy. Autorka s pro ni již nepostradatelným despektem nahlíží na slabší polovinu lidstva a shovívavě se usmívá nad marnými snahami a upachtěnými životy mužů.

Let na Měsíc pojednaný jako střelba do pohyblivého terče Pavla Kosatíka si bere na paškál osudy nejmilovanějšího prezidenta Spojených států amerických, zejména pak jeho touhu po Měsíci. Se značnou nadsázkou popisuje Johnyho dětství a mládí, o tom, jak se dozví o vypsání vesmírné soutěže, jejíž vítěz bude mít uvolněn přístup k univerzální databance. Dále se zmiňuje o Žakelíně, Elvisovi, Elle Fitzgerald, původu pozdravu “hi„ a mnoha jiných pilířích, o něž se opírá americká hrdost a americký způsob života. Řekl bych, že při psaní této povídky stál Pavlu Kosatíkovi za zády Kurt Vonnengut mladší.