Interkom: Recenze z fanzinu sfk J. M. TROSKY

Čistá fantasy v nejryzejší podobě. Příběh plný krutosti a tragiky zániku kulturní společností bezohledným a nerozumným násilím. Příběh knížete Coruma Jhaelen Irsei, který zůstal jako jediný příslušník národa Vadhaghů, když celý jeho národ byl pobit barbarskými Mabdeny a jeho sídla zničena. Život knížete Coruma byl od té doby veden nenávistí k Mabdenům a touhou po pomstě. Na své cestě se, díky lásce k markraběnce Rhalině, stal nástrojem čaroděje Shoola, a tak se mu podařilo nahlédnout do pozadí sporů a bojů mezi bohy a napomoci tomu, aby se Řád a Chaos opět dostaly do rovnováhy.

Jmenuje se Odyseus, ale není bohem ani titánem. Jen vědcem z dvacátého století, který i se stolem a židlí při svém pokusu na miliony let ztuhnul na nezničitelnou hmotu. Ocitá se mezi bytostmi až na vzhled podobnými lidem, které ho pokládají za boha a věří, že porazí Wurutanu, o němž nic neví, stejně jako o celém světě, v němž se vyskytl, jako možná poslední člověk. Určitě stojí za přečtení. Jen mě mrzí matoucí značka FANTASY na obálce. Zde jde o téměř čistou bio SF.

Sir Julián rozhodně není rytířem bez bázně a hany. Avšak není též ztělesněním zla. Prostě obyčejný rytíř v neobyčejném světě. Vydá se na křížovou výpravu. Dostane se do sporu s Bohem i Ďáblem. Potkává kentaury, lamie, kouzelníky, lámy. Zamiluje se do krásné upírky. Zkrátka na klid si rozhodně stěžovat nemůže. A to je právě to co hledá. Klid v duši a místo na tomto i onom světě. Doporučuji.

Nechme nejprve promluvit zadní stranu obálky: „Příběh ruské autorky Olgy Larionové nás zavádí na vzdálenou planetu Jasper, na které žije hrstka slepých aristokratů. Zrak jim nahrazují záhadné bytosti - kregové, s nimiž jednotliví lidé žijí v symbiose. Po smrti člověka náleží kregovi odměna - celá planeta, kterou v nekonečných pustinách vesmíru vybere a věnuje mu potomek zemřelého.

A proto El Asmur se vydává spolu se svou družinou na mezihvězdnou výpravu do souhvězdí Kentaura, aby pro krega své matky a devíti dalších šlechticů nalezl deset opuštěných světů...“ (kregové jsou ptáci). Výše uvedená charakteristika celkem přesně vystihuje duch povídky. Proto jen stručně - podle mého názoru se jedná o fantasy s lehkým nádechem sci-fi. Onou Čakrou (ví někdo, co je to čakra? rád se nechám poučit) v souhvězdí Kentaura je Slunce a hvězdní vlci, podle jaspeřanů velmi nebezpeční tvorové, jsou pozemšťané.

Příběh má celkem spád, chvílemi snad působí trochu udýchaně, chvílemi tahá autorka trumfy z rukávu, celkově však nevyznívá nejhůř. Zarazila mě pouze jedna maličkost - odkdy Finové mluví rusky?

Sbírku doplňují dvě kratší povídky. Rozvod po marťansku nepůsobí nijak přesvědčivě a ani se mi nepodařilo pochopit její smysl. Snad jakési varování, aby se muži více věnovali svým manželkám. Sen za letního dne je humorně laděný příběh postavený na prohození stupně důležitosti tří základních zákonů robotiky.

Román nelze zcela jednoznačně zařadit do žánru vědeckofantastické literatury, je spíše součástí literárního díla tzv. Pražské imaginace. Možná také, že by se dal označit jako romaneto.

Autor zde lehce snovým stylem rozebírá otázku života a smrti (smrti především). Dřevěná panenka je totiž zosobněním Smrti. Čtenář se účastní dvou hlavních dějů zprostředkovaně - z vyprávění vizí blíže neurčeného úředníka (jeho příběh stojí jakoby na okraji a tvoří vlastně třetí dějovou osu příběhu), který je psychicky napojen na život čtyř mladých lidí (Emila, Kamila, Magi a Johany) a jejich blízkých. Spolu s nimi prožívá lásku, zklamání a nejistotu při hledání podstaty smrti. Psycholog Kamil dosahuje ve svém výzkumu dílčích úspěchů, začne se proto o něj zajímat blíže neurčený výzkumný tým podporovaný státem a využívající služeb poněkud pitoreskních agentů. Do děje vstupuje dále Johanin děd, který již několikrát přemohl smrt a neustále podniká další a další pokusy při boji s tak nerovným protivníkem.

S druhým hlavním dějem nás seznamuje kniha, kterou si čtou oni mladí lidé (a ke konci i sám úředník). Ta vypráví o životních osudech dvou bratrů - inteligentního mrzáka (jmenuje se Mošt) a přihlouplého a těžkopádného siláka (jménem Kvák). Kvákovým životním posláním je zahubit zlo (smrt). Na konci však Kvák pochopí, že jeho boj je marný a vzdává ho.

Osudy úředníka popisuje autor pouze zkratkovitě. Seznamuje čtenáře zejména se změnami, ke kterým došlo v jeho chování a postojích. Dále popisuje dva body v jeho životě, kdy se setkává s osobami, jejichž osud sleduje.

Román je možno rozdělit na dvě části, které jsou navzájem svázané osobou hlavního hrdiny. Prvních sto stran je bez uzardění možno označit za fantasy (a ne špatnou) a hlavní příběh zde víceméně končí, druhá část se pak pohybuje v oblasti sci-fi a v porovnání s první polovinou nepůsobí tak poutavě a nečte se jedním dechem. Protože editorská poznámka celkem přesně vystihuje děj, nechám promluvit zadní stranu obálky:

„Pohádkový svět království Kamwarlu a Denety, zabydlený zlými princi, krásnými princeznami, neohroženými hrdiny. Permoníky, příšerami a ferdy - inteligentními (jak moc inteligentními?) zvířaty, podobnými koňům. Carli má zachránit princeznu Denée ze spárů prince Cabala. Odkud však přišel? Z budoucnosti? Z Časového ústředí vybudovaného kdesi mimo prostor a čas? Skutečně na jeho úspěchu závisí rovnováha celého vesmíru? Který svět je skutečný- svět pohádkových dobrodružství, nebo svět bílých chodeb a splněných přání? To se dozvíte po přečtení napínavého vědeckofantastického románu švédského spisovatele Bertila Martenssona Světy bez hranic.“

Příběh je postaven na únosu sovětského prezidenta Gorbačova mimozemšťany z daleké Placatiny (neboli Placatých. V jejich jazyce se Země nazývá Kulatina a její obyvatelé Kulaťáci). Gorbačov se na Placatině dozví spoustu věcí. Například, že Placatí se již jednou snažili ovlivnit život na Zemi. Sestrojili za tím účelem speciálního robota a pojmenovali ho Stalin. Vše se jim ale vymklo z rukou, a proto od té doby do pozemských záležitostí nezasahovali.

Přesunem hlavy největšího státu světa se uvolní několik kamínků, které strhnou lavinu událostí. Mimo jiné dojde k potření tzv. radikálního křídla u kormidla moci v SSSR, které touží po nastolení starých pořádků. Členové kliky jsou vesměs popisováni jako senilní tupci, takže jejich plány jsou již předem odsouzeny k nezdaru. Dále například nahlížíme pod pokličku režimů na Kubě, a v zemích Varšavské smlouvy včetně Československa.

Autor reaguje na politickou situaci v době, kdy jeho dílo vznikalo, takže dnes již poněkud zavání naftalínem, jeho pokus ztratil na aktuálnosti. V současné době je po něm možno sáhnout ve chvílích, kdy na nás doléhá únava z politického dění a kdy snad toužíme po návratu věcí minulých.

Poněkud jsem se pozastavil nad skutečností, že nejoblíbenější průpovídkou většiny hlavních postav je “Já se z toho poseru„. Nevím, ale řekl bych, že co člověk, to jiné ustálené (a nejoblíbenější) rčení. V případě pana Bukovce to bude pravděpodobně to výše uvedené.

Gooka je ve druhém dílu usedlý měšťan a všemi vysoce vážený a spravedlivý vrchní soudce. Se svou ženou, princeznou Lidrou, a svým čtyřletým synem Yorimarem obývají jeden z nejhonosnějších domů v Parenti (viz mapka na začátku knihy). Stále netrpí přemírou statečnosti (dalo by se říci, že je mírně zbabělý) a stále má vždy a všude chuť k jídlu i potřebnou dávku hladu.

Do jeho poklidného života opět zasáhnou dračí lidé. Tentokrát chtějí zabít Yorimara. Jeho existence totiž ubírá síly Gookovi, Gookovu prvnímu synovi, který se stal jejich vůdcem. Gooka se proto spolu se synem vydává na nebezpečnou cestu. Jeho cílem je definitivní porážka dračích lidí. Autor je na cestu vybaví spolehlivými společníky, a tak se Gooka (více či méně bedlivě sledován čtenářem) může vrhnout do nových dobrodružství.

Kompozice příběhu není stejně jako v prvním dílu příliš ucelená, jedná se vlastně o několik příhod vzájemně pospojovaných osobami hlavních hrdinů. Autor si libuje v detailech, čas od času se čtenáře pokouší rozesmát drobnými nehodami hlavní postavy.

Poslední připomínka: zarazilo mě chování malého Yorimara, který se ve věku 4 až 5 let chová jako batole, téměř nemluví, své pocity vyjadřuje více či méně hlasitým řevem a svou vegetaci většinou omezuje na přijímání potravy, pláč a tulení se k otci.

Nesdílím názor vydavatele (Ladislav Szalai), že se jedná o nejlepší sci-fi všech dob. Možná, že byla nadprůměrná v době svého vzniku (1961), dnes však působí poněkud vyčpěle. Tváří se jako akční příběh s psychologickým podtónem. Akčnost však působí strnule a ze záběrů je často patrné, že děj ubíhá nikoli v realitě ale pouze v kašírovaném prostředí filmových ateliérů.

Děj nás zavádí do doby značně vzdálené v čase, doby, ve které je poznaný vesmír poměrně hustě osídlen inteligentními bytostmi a většina planet je členem jakéhosi galaktického společenství obydlených světů. Autor zastává názor, že boj je nevyhnutelný pro zachování a vývoj inteligence, a tak jménem vedoucích činitelů společenství jednak vyhlašuje války některým z nečlenů, druhak shovívavě přivírá oči nad lokálními konflikty uvnitř uskupení.

Po jedné z četných válek zůstane planeta Sirkoma zapomenuta a stranou (kosmograficky i sociálně) centra se vyvíjí po svém. Zhruba po 800 letech se v blízkosti této planety ztratí jeden z křižníků Svazu. Na místo je vyslán speciálně vycvičený a na vše připravený agent, který má za úkol odhalit příčinu záhadného zmizení obrovského vesmírného korábu. Agent se postupně seznamuje se životem v jediném obydleném městě planety a zvolna chápe souvislosti. Zjistí, že obyvatelstvo je ovládáno vládnoucí skupinou “roburů„, která je udržuje v poslušnosti hrozbou drakovitých příšer. Agent postupem času objeví, že tito netvoři jsou pouhé mechanické loutky a že roburové se s jejich pomocí zbavují nepohodlných lidí. Zbytek děje prozrazovat nebudu.

Opět dám nejdříve slovo zadní straně obálky: „V daleké budoucnosti je k přesunu v čase vybrán jediný kandidát. Teprve několik hodin před zahájením akce se dozvídá své skutečné poslání.

Na zasněžených pláních raného středověku je odstartována surová štvanice za vetřelcem, který by mohl změnit běh dějin. Cestovatel v čase se stává lovcem, jeho předchůdce kořistí. Začíná drastická pouť ledovým světem, ovládaným jen primitivní touhou zabíjet a nezlomnou vůlí přežít. Výprava do nitra temné historie se mění v orgie násilí, cesta za vědeckými poznatky v krvavou lázeň...

Autor bestselleru DOTEKY ZLA, beznadějně rozebraného ihned po vydání, přichází s novým hitem. Tentokrát je jím šokující thriller, navozující všudypřítomnou atmosféru hrůzy a napětí - ZÁKON VLKŮ.

Tento zběsile krutý příběh, jehož některé scény se pohybují až na samé hranici čtenářské únosnosti, není jen samoúčelnou sugestivní fikcí. Je to především strhující drama o zodpovědnosti člověka v zrcadle dějin, je to osudové memento s varovným poselstvím.“

Přestože tato slova působí bombasticky, nesdílím názor editora, co se týče krvavosti scén. V mnoha případech by si s nimi nezadaly podobné záběry třeba z Vančurových děl (Pole orná a válečná, Markéta Lazarova), která nejen já řadím mezi klenoty české literatury. Liší se však stylem, jakým jsou čtenáři předkládány. Po vzoru akčních filmů jsou popisovány nezúčastněným pozorovatelem, a tak je čtenář sleduje jaksi zpovzdálí, nezaujatě. Tím značně ztrácí na váze jejich úloha varovat před podobnými věcmi v reálném čtenářově světě.

A tak, jako filmové thrillery, i tento knižní thriller slouží v první řadě k zábavě, odreagování se od běžného života a pocitu uspokojení nad tím, že náš svět je daleko přítulnější. Přesto však plní částečně i funkci výchovnou, protože to je často jediná literatura, kterou je ochoten průměrný -náctiletý konzumovat.

Když jsem se na zadní straně obálky dočetl, že se jedná o satiru s fantastickými prvky, odhodlal jsem se k četbě. Přestože počet stránek nedosahuje ani jednoho sta, ke konzumaci tohoto dílka jsem potřeboval asi týden času. Po strávení poslední stránky musím na tomto místě prohlásit, že se vůbec neztotožňuji s názory editora. Tento příběh by bylo možno označit zbytečným již v roce 1987, kdy byl dokončen. Autor působící (a pravděpodobně také úspěšný) v užším okruhu čtenářů totálně propadl přenesen na velkou scénu.

Pitoreskní postavičky hlavních i vedlejších hrdinů působí z dnešního pohledu poněkud křečovitě. Autor, potutelně se usmívaje, snaží se zesměšňováním všech a všeho vyloudit úsměv na čtenářově tváři (v mém případě jsem byl schopen pouze několika útrpných úsměšků). Neznám základní pravidla pro psaní literárních útvarů podobného ražení, přesto však zastávám názor, že autor se proti nim proviňoval téměř na každé stránce.

Nyní stručně k ději. V jakési psychiatrické léčebně se ocitne člověk, kterému nic nechybí a který je naprosto se vším spokojený. Při první velké vizitě se přizná, že jediné, co mu chybí, je schopnost vidět do budoucnosti. Když se mu to jakoby mávnutím kouzelné berly vyplní, stává se z něj chiromant (čtenář lidských osudů z čar na dlani) a nespokojenec. Vírem událostí je vynesen do čela věštecké organizace. Nic netrvá věčně, takže dojde i na milého věštce (koneckonců jak naznačuje i název). Tolik příběh hlavního hrdiny. Další osy románu jsou věnovány špionům, kontrašpionům, diktátorům, jejich přisluhovačům a několika dalším sociálním skupinám obyvatelstva blíže neurčené planety, přičemž rádoby ostrý hrot autorova brku napichuje jednoho každého a podrobuje jej zdrcující kritice.

Poutavě zpracovaný historicko-fantastický román popisuje životní příběhy Eliáše Tesbitského v době staro- i novozákonní. Tento prostý venkovan se naváže za pomoci malé vysílačky spojení se zástupci mimozemské civilizace. Tito mimozemšťané putují vesmírem a snaží se podchycovat a napomáhat vývoji inteligentním tvorům. Když na Zemi ztroskotají všechny jejich snahy o pomoc mladému lidstvu, zklamaně odlétají pryč. Signál vyslaný dlouho oněmělým přístrojem nabízí poslední šanci na Zemi jednomu z poutníků vesmírem - tomu, který si vzal na starost židy a stal se jejich Hospodinem (v knize se jmenuje Yawe).

Příběh je vyprávěn Janem Křtitelem, který po zatčení Římany popisuje Herodovi Antipovi své zážitky z doby před osmi sty lety, kdy byl prorokem Eliášem. Eliáš zde vystupuje jako prostý člověk, jemuž jsou cizí veškeré intriky a touha po moci. Nechtěně se stává společníkem spiklenců proti králi a v podstatě nevědomky jim pomáhá k dílčím úspěchům. Postupně začíná chápat, že je vlastně nástrojem v boji o moc, a odchází do ústraní.

Autor zajímavým způsobem zpracovává jednu historickou epochu, přičemž podklady čerpá především ze Starého zákona. Jeho pojetí Boha židů (a vlastně i všech křesťanů) může vyznívat poněkud rouhačsky. Ještě štěstí, že se židé ani křesťané nechovají jako islámští fundamentalisté. V tom případě by se Josef Koenigsmark s největší pravděpodobností musel skrývat před fanatickými vykonavateli trestu smrti za rouhání a zesměšňování náboženství.

Nejprve nechť promluví zadní strana obálky: „Dánský spisovatel, dramatik, velký stylistický experimentátor a jeden z hlavních představitelů tzv. systémové literatury Svend Age Madsen se tímto románem vydal do žánru science-fiction. Jeho kniha, dánský bestseller roku 1980, se odehrává v dokonale organizovaném budoucím světě, fungujícím na principu povinného střídání partnerů, obydlí i práce. Hrdinové románu, Elef a Mája, postupně zjišťují, že jejich svět zase až takovým rájem není ...“

Editor neuvádí, že k této výměně rolí dochází každou noc, to znamená, že ráno se člověk probudí v novém bytě, s novým životním partnerem, novými potomky, novými přáteli i novým zaměstnáním. Přičemž (s výjimkou zaměstnání) se žádná kombinace nesmí nikdy opakovat. Jakkoli zní tato myšlenka nepředstavitelně, autor čtenáře v průběhu románu přesvědčí o jejích nesporných přednostech, přičemž nezamlčuje ani možné nevýhody a problémy.

Tento neotřelý nápad je zpracován poutavou formou, takže čtenář se většinou nenudí. Poněkud unyle na mě působil pouze jakoby mechanický popis radostného života v perfektně organizované společnosti z první části příběhu. Možná, že to bylo autorovým záměrem. Pokud ano, celkem se mu to podařilo.

Poněkud přitažen za vlasy je způsob, jakým hlavní hrdina přelstil centrální počítač bdící svýma ostřížíma očima nad hladkým chodem systému. Taktéž činnost informační techniky a zpracování dat jsou poplatny době vzniku. Tyto detaily však je autorovi, který do vědecké fantastiky zabrousí z jiného žánru, možno (s trochou tolerance) prominout.

Po celé galaxii jsou roztroušené časoprostorové Brány, vytvořené zaniklou civilizací - Ghálem, pomocí nichž se lze přesunovat v čase i prostoru. Tyto Brány mohou přinášet užitek, ale častěji jsou příčinou velké zkázy a utrpení. Na jednu planetu přichází tajemná Morgain, mající jediný úkol: uzavřít Brány a zničit jejich moc.

Autorka nám předkládá drsný svět plný drsných lidí s vlastními měřítky pro čest a spravedlnost, lidí krutých, ale dodržujících vlastní pravidla. Plavovlasá Morgain si mezi lidmi najde služebníka, který jí pomáhá splnit její úkol. Není to však hrdina Conanovského typu - spíše obyčejný člověk neustále pronásledovaný různými nehodami. Přesto je své velitelce oddaným pomocníkem a napomáhá jí ze všech sil splnit obtížný úkol.

Kniha nás zavádí do neznámého světa na pomezí science fiction a fantasy - tento žánr bývá označován jako science fantasy. Brána Ivrelu je autorčina první knížka a ona s ní právem sklidila velký úspěch. Tato kniha má ještě tři další pokračování (Studna Šiuanu, Ohně Azerothu a Brána vyhnanství), jež také postupně vyjdou v nakladatelství Amos Brána Ivrelu je zajímavou a čtivou fantasy - zvláště její druhá polovina, která je naplněna dramatickým dějem a množstvím nečekaných událostí a změn. Čtenář se postupně seznamuje s Bránami, jejichž smysl a činnost jsou zpočátku jen naznačeny a objasňují se postupně, a sleduje putování Morgain a jejího průvodce. Jen v závěru se trochu zdá, že autorku již psaní unavilo a děj se odehrává skokem bez bližšího objasnění.

Je škoda, že kniha je zatížena množstvím tiskových chyb i celou řadou chyb pravopisných, a že překladatel si nedal s překladem víc práce. Některá místa svědčí o jeho ledabylosti („Ještě seděla u postele, když se probudil, leštíc jeho otlučenou helmici.“ (str. 49), „Ani se nepokusil obrátit se ke kopci a překonat ten příšerně řídký vzduch a hrozivý svah, nikdy by to neudělal s nepřáteli za zády a vyděšeným koněm pod sebou, kteří by všechno mohli jen znesnadnit nebo i znemožnit“ (str. 175)).

Andre Norton o této knize napsala: „Od chvíle, kdy jsem dočetla Pána prstenů, mne však žádný příběh nenadchl tak, jako Brána Ivrelu. Autorku neznám, talent takového druhu jí ale musím závidět. Naprosto přesvědčivého hrdinu postavila do magického cizího světa, kterému kousek po kousku dávala zvyky, víru a dějiny tak dobře, že ten svět dne kdesi skutečně existuje. Takové stvořitelské dílo totiž nezůstává jen v mysli svého tvůrce, ono ožívá, nabírá dech a hloubku a trvá věčně.“

Recenze z fanzinu sfk J. M. TROSKY

Kníže mečů

Kamenný bůh

Jsi legenda?

Kregové a lidé

Smrt jako panenka

Dva ohraničené světy

UFO nad Kremlem

Gookovi synové

Rhunkové

Násilí na mnoho způsobů

Chiromantův vzestup a pád

Návrat Eliáše

Každý den nový život!

Brána Ivrelu