Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

       Tak jako všechny lidi na zemi i mě občas trápí otázka jak funguju. Jak vůbec člověk funguje, co to vlastně je, ten podivný fenomén jménem člověk.

       Snad proto, že se pokouším psát, mě tahle otázka pronásleduje častěji než ostatní lidi. Protože psát literaturu není nic jiného než právě psát o tom, jak člověk funguje, a chcete-li tedy psát, musíte o fungování člověka vědět alespoň o maličko více než vaši čtenáři.

       Nezbývá mně tedy nic jiného, než se pídit po všech možných informacích o lidském fenoménu a snažit se zaplnit informační vakuum, které, tak jako ve všech společenských vědách, nám zanechal komunismus. A tím se konečně dostávám k věci, neboť po mém soudu, jednou z nejzajímavějších prací na téma člověk, na téma lidského myšlení a slepé uličky, do níž nás zavedlo, je kniha s poněkud neatraktivním názvem Emocionalita a racionalita. Napsal ji Vlastimil Rollo a právě o jeho myšlenky, v knize obsažené, bych se rád s vámi podělil.

       Podle autora je kamenem úrazu při zkoumání toho, jak člověk myslí a co ho tedy vůbec člověkem dělá, jeho emocionalita. Neboť lidské emoce jsou obtížně zkoumatelné, nedají se kvantifikovat, teorie se rozcházejí a experimentální nálezy připouštějí více interpretací. Přesto ale, jak soudí Vladimír Rollo, existuje nevývratný hluboký emocionální faktor, týkající se lidí všech epoch, všech ras a pak, jak píše autor, pod souhrnem známých skutečností začne prosvítat obrys jiného obrazu člověka a jeho patologie, než na jaký jsme doposud byli zvyklí.

       Avšak ještě než začneme zkoumat onen jiný obraz, musíme si něco říci na téma

       STRUKTURA A DYNAMIKA PSYCHIKY

       Každý jedinec živočišného druhu působí na prostředí určitým úhrnem prostředků, čemuž se říká adaptační úroveň. Psychiku člověka pak vytvářejí tři nejvyšší z těchto úrovní:

       

       Tohle bylo nutno předeslat, abychom mohli dále sledovat autorovy vývody. Dokládá totiž, že emocionální úroveň je společná savcům i člověku a z toho vyplývá, že u našich předků, ještě než se vyvinula racionální úroveň, musela psychika fungovat zcela odlišně, než jak funguje nyní u nás.

       Mimo kmeny přírodních lidí najdeme tento starší typ psychiky i v naší kulturní oblasti. Jedná se především o jev eiditismu, který se hlavně vyskytuje u dětí a v době puberty ustupuje. Eiditismus se dá definovat jako zapamatování obrazů, konkretních situací, které se liší od vjemů a představ, s nimiž obvykle pracujeme. Jsou autoři, kteří předpokládají, že eiditická vloha znesnadňuje abstraktní myšlení a dokonce je znemožňuje. Ruský psycholog Lurija uvádí takový případ člověka s eiditickou pamětí. Pan Š. byl schopen si za tři minuty zapamatovat matici čísel o 52 prvcích a bezchybně ji reprodukovat. Měl ji jakoby ofotografovanou v paměti. Když mu ale byl předložen číselný čtverec 4x4, kde číslice tvořily jak v řádcích, tak i ve sloupcích vzestupnou aritmetickou řadu, nepochopil logickou závislost prvků, která umožňuje každému žáku třetí třídy kdykoli tabulku reprodukovat, a opět si ji pamatoval jako ucelený obraz.

       Příklad, který jsem právě uvedl, je názorným modelem pro dva přístupy ke skutečnosti, pro dvě rozličné vrstvy myšlení. Francouzský filosof a sociolog Fromm uvádí: ... buď se můžeme k objektu přiblížit v jeho plné konkrétnosti, pak se předmět objeví se všemi svými specifickými vlastnostmi a žádný jiný s ním není identický. Nebo můžeme objekt poznávat abstraktním způsobem, pak hledáme pouze ony vlastnosti, které má společné se všemi objekty svého druhu a tím, jedny vyzvedáváme, zatímco jiné opomíjíme.

       Dovolte mi předeslat, že těmto dvěma vrstvám myšlení odpovídají také dva základní poznávací systémy, které doposud lidstvo použilo. Z první starší vrstvy vychází princip magie, princip hermetických nauk, z té druhé pak moderní věda. Abychom nemluvili pouze tak suše teoreticky, uvedu pár jednoduchých příkladů. Napřed z jazykové oblasti. Mnoho přírodních národů nemá ve svých jazycích vůbec vytvořeno druhová pojmenování. Existují indiánské jazyky, kde sice naleznete výrazy pro borovici, smrk, sekvoj, jilm a třeba dub, ale nenajdete ekvivalent pro slovo strom. Ti Indiáni zkrátka neznají stromy, oni znají jenom konkretní borovice, smrky, sekvoje, jilmy. Ale to ještě není zcela správně. Oni navíc mají třeba jiné slovo pro borovici, která roste na skále a jiné pro borovici, která roste v rovině. Podobně i japonština. Ta má třeba množství výrazů pro oblak, má třeba zvláštní slovo pro oblak po východu slunce, jiný před západem slunce, jiné zase pro oblak nad horou. Totéž se týká názvů vln, i zde japonština oplývá množstvím poetických názvů, odpovídajícím různým tvarům vln.

       Úzkou vazbu mezi eiditickým myšlením, tedy vnímáním konkretních obrazů, a mezi magickým pohledem na svět si předvedeme na dalším příkladu. Představme si příslušníka přírodního kmene, který vystupuje na vysokou horu. Obraz, který vidí, se přímo revolučně mění. Napřed úzké údolí se propadá do hlubiny, horizont se vzdaluje, rozšiřuje, objevují se děsivé horské hřebeny, porost se zmenšuje, stromy se slévají do jednolité masy. Ten člověk nic neví o perspektivě (byla objevena italskými malíři až ve 12. století), uniká mu relace prostor - jedinec, neboť okolní prostředí vnímá jako slupku, která těsně obaluje jeho tělo, a tedy to, co prožívá, je pro něho nepochopitelné. On jenom ví, že kráčí, že pohybuje nohama, tedy že svou činností mění svět. Dochází ke zkratovému řešení, nebo jestli chcete, k magickému řešení svět se dá přímo a konkretně měnit tou či onou lidskou činností, rituálem. A tento pocit, že svět se dá přímo měnit je ještě zesílen nedostatečným psychickým oddělením jedince od prostředí, jedinci chybí

       

       Jak jsem již naznačil v příkladu s člověkem, vystupujícím na horu, ač je každý živý organismus tělesně oddělen od prostředí, neplatí to tak zcela pro duševní vnímání této skutečnosti. Jedinec se psychicky oddělí od prostředí teprve tehdy, když tuto kvalitu sám přímo zakouší. A právě tato kvalita je dána pouze člověku a to až člověku modernímu. Je velkou chybou předpokládat, že tak zvnějšku, jak dnes vnímáme svět my, ho vnímali i naši předkové.

       Ještě v antice, v mýtickém období, byl člověk plně spjat s prostředím. Dokazují to např. Homérovy eposy, kde vůbec nenajdete situaci, že by se lidské já uvědoměle stavělo proti prostředí. Homér neuvádí jedinou činnost, která by se dala popsat naším slovesem rozhodnout se. Rozhodnutí u Homéra není aktem jednajícího člověka, nýbrž zásahem božího řádu. Ten ale platí pro samotné bohy ještě přísněji, není zde tedy rozdílu ve stupni volnosti mezi lidmi a bohy, všichni jsou součástí téhož řádu, téhož systému. Přitom to není lidmi chápáno jako omezení, jako nějaká diktatura, pro Homéra je tento stav naprosto přirozený, neboť jiný vůbec nezná!

       Rostoucí subjektivizace člověka, jeho vydělování se z prostředí, pak dobře dokumentuje vývoj náboženství, přeměny kultovních forem od blíže neurčených přírodních démonů přes kmenové bohy až k velkým náboženstvím.

       Rozdíl mezi zjištěným a dohadem, mezi skutečností a tušením nebyl tedy lidem až do poměrně nedávné doby vůbec jasný. Teprve racionalita má na svědomí ten poslední řez, jímž se člověk zcela oddělil i psychicky od prostředí. Chcete-li totiž realizovat zásahy do prostředí a následně vyhodnocovat jejich úspěšnost, musíte stát mimo, musíte se vydělit ze systému, s kterým experimentujete. Ovšem tím, aniž to tušil, se člověk vyhnal z ráje a onu ztrátu si musel nahradit. Nahradil ji tím, čemu říkáme

       

       Při studiu patologických jedinců došli psychiatři k zajímavým výsledkům. Prokázalo se, že člověku k životu nestačí se jen adaptovat na prostředí, že člověk vyžaduje cosi víc. Ukazuje se, že každá z nás je pronásledován jakousi vnitřní trýzní, že máme oslabenou životní intezitu, že nám ochořela chuť k životu, že je otřesena naše důvěra v život. Tyto stavy dobře dokumentuje literatura, např. Franz Kafka ve svých Denících píše: Jsem neschopen žít s lidmi, mluvit s nimi. Úplně ponořen do sebe. Nemám nic, co bych sdělil, nikdy, nikomu.

       Vladimír Rollo pak argumentuje, že nutnou protiváhou k tomuto lidskému břemeni jsou vyšší city a pitvá z nich ten nejstarší, cit náboženský.

       Podle německého teologa Rudolfa Otta lze náboženský prožitek rozložit na tyto momenty:

       Pro naše další úvahy je nejdůležitější moment děsu a hrůzy. Je totiž dobře známou skutečností, že všechna historicky známá božstva nesla původně výlučný ráz strachu, děsu a hrůzy. Právě takovým božstvům je třeba se kořit, sloužit jim, předkládat oběti. Je zřejmé, že tento strach je osou všech náboženských systémů, a tedy i základem vyšších citů. A proto vyvstává naléhavá otázka. Odkud pramení tento strach? Kde leží jeho zdroj? Je vrozený, když jím jsou pronásledováni i nenábožensky založení lidé?

       Autor definuje odpověď takto:

       Při polidšťování člověka, v okamžiku, kdy se poprvé setkala animální emocionalita s rudimentární racionalitou, v situaci, kdy si pračlověk uvědomil sám sebe jako subjektivitu, dochází k primárnímu traumatu, jehož následkem je archaický strach.

       Animální emocionalita funguje tak, že pomocí stavů libosti a nelibosti uspokojuje základní životní prostředky jedince. Do této situace zasahuje racionalita. Přináší obrovské adaptační výhody, ale tím, že pracuje s modelováním, zavádí pojem času a otevírá doposud neznámou dimenzi budoucnost. Tento vhled do budoucna je ale děsivý, mimo existenční nejistoty konfrontuje navíc každého člověka s vědomím nevyhnutelného zániku. A právě tento okamžik nazýváme primárním traumatem. Toto trauma je naprosto univerzální pro všechny lidské jedince, pro všechny civilizace, kultury. Ono a jeho důsledek, archaický strach, je pak oním společným emocionálním faktorem, o němž jsem se zmínil v úvodu.

       Fromm říká: Dokonce i když jsou u člověka hlad, žízeň a sexuální pud zcela ukojeny, on sám není spokojen. Na rozdíl od zvířete nejsou tím jeho nejnálehavější problémy vyřešeny, ale právě začínají.

       Pochopitelně že u přírodních lidí, kteří se ještě zcela nevydělili z prostředí, nabývá i archaický strach kolektivního charakteru, jeví se jako ohrožení celé skupiny, celého kmene, a proto je třeba se proti němu i skupinově bránit. Tím se mění optika vidění světa. Dosavadní animální svět mění podobu a stává se lidským. Přírodní jevy a síly jsou v tomto novém, nebezpečném světě nahlíženy jako projevy démonické nebo ďábelské zvůle. Přírodní lidé za bdělého stavu neustále prožívají společnou noční můru, kolektivní blud pronásledování. Předměty i lidské úkony nabývají nového významu, který je jim člověkem připsán. Určitý kámen v řadě se stává jiným obávaným, svatým, je označen jako tabu, obsahuje mana a na rozdíl od člověka je trvanlivý, je věčný.

       Myslím si, že pro moderního člověka je nemožné se do tohoto světa ponořit, je nemožné se vžít do životních pocitů našich předků, žijících v době kamenné. A proto si také myslím, že zkrátka nikdy už nemůžeme plně pochopit ony záhadné megalitické stavby, rozseté po celém světě. Děsíme se jejich velikosti a nechápeme, jak mohli jejich tvůrci obětovat tak obrovitá kvanta času a otrocké dřiny na jejich výstavbu. Nikdy to nepochopíme, protože prostě nejsme schopni zažívat ten šílený strach, který je popoháněl.

       Co tedy vyplývá z výše uvedeného?

       Aby vůbec člověk, rozervaný mezi emocionalitou a racionalitou, byl vůbec schopný žít, potřebuje si archaický strach něčím kompenzovat. A tím něčím jsou vyšší city, jakási emocionální nadstavba, kterou zvířata nepotřebují a tedy i neznají, nadstavba, která vznikla jako protiváha racionalitě.

       Tomu, že archaický strach není jen přechodnou zálžitostí, poplatnou lidské evoluci, nasvědčují následující citáty (str.50).

       

       Archaický strach se tedy vyskytuje napříč dějinami a je tedy trvalou konstantou lidské psychiky. V obraně proti němu se pak vyděluje novotvar vyšších citů, které už nemají za cíl regulovat biologickou rovnováhu, ale celkovou rovnováhu emocionální za pomocí mánie, poskytující dodatečnou libost. Vyšší city se stávají univerzálním psychickým obranným faktorem proti zdrcujícímu vědomí smrtelnosti. To, co dnes nazýváme vyššími city, bylo původně mánií, vášní, neukojitelným nutkáním, vztaženým k předmětu uctívání.

       Tento původně jediný vyšší cit se postupem intelektualizace rozpadá a transformuje. Vydělují se dílčí složky, které se zároveň zesvětšťují. Leč to už jsme u další kapitoly s názvem

       

       Jak jsme si ukázali, překonání archaického strachu je pro člověka nezbytným předpokladem emocionální rovnováhy. K tomu slouží vyšší city jako dodatečné zdroje libosti, libosti existenciální, přičemž hledání jejího zdroje je v poslední instanci vždy hledáním nesmrtelnosti.

       Prvotním zdrojem existenciální libosti, a tedy nejstarším vyšším citem, což jsme si také ukázali, bylo náboženství, avšak po potlačení boha jeho funkci přebírají v moderní společnosti ideologie, jak tomu svědčí třeba zbožnění Lenina, Stalina a Hitlera. Obecně se pro to, co může tomu kterému jedinci navodit stav existenciální libosti, používá termím hodnota. Hodnotou pak může být cokoli, co danému jedinci dokáže navodit permanentní sen, co mu umožní stáhnout se do fantazijní existence. Je to jak Platónova říše idejí, Pythagorova harmonie sfér, Augustinův Boží stát, říše rovnosti, volnosti a bratrství francouzských ecyklopedistů, tak i komunistický beztřídní stát a Hitlerova tisíciletá říše. Je zajímavé, že všechny tyto vize mají jedno společné, stojí mimo čas, neexistuje v nich budoucnost, pouze přítomnost, jsou tedy věčné. Teprve takový sen umožňuje lidem kromě atmosféry každodennosti dýchat i jiný vzduch a tak snášet smrtí omezený život. Nemohou jej nahradit předměty uspokující somatické potřeby, neboť i sebelépe zaopatřený člověk může žít v hlubokém citovém utrpení. Za hodnoty rovněž nelze považovat alkohol a drogy, i když navozují sny. Přinášejí jen chvilkové uklidnění a fungují maximálně jako šidítka.

       Identifikací s hodnotou se jedinec stává jiným člověkem. Ví o tom nejenom dobře náboženství, ale též komunismus, viz Leninův článek o lidech zvláštního ražení. A oni skutečně takovými byli. Ovšem za identifikaci, za zdroj libosti, se také platí, neboť s hodnotou přebírá člověk i odpovědnost za ni. Béře na sebe břímě její obhajoby a obrany i za cenu života. Dochází zde k velkému paradoxu. Lidé, kteří se původně kvůli strachu ze smrti identifikovali s nějakou hodnotou, nyní radostně a dobrovolně se vzdávají života ve prospěch téže hodnoty.

       Jak už bylo naznačeno, v procesu intelektualizace a subjektivizace člověka došlo k proměnám hodnot. Prvými hodnotami byly mýtické kulty a náboženské systémy, přičemž proces přeměn můžeme nejobecněji popsat následovně:

       

       Proto bylo nutno něčím náboženství nahradit a tím něčím se v průběhu posledních dvou staletí staly ideologie. Stejně jako náboženství i ideologie předepisuje závazné cesty k dosažení cíle a specifické rituály, které stoupence utvrzují a sjednocují v jejich citovém vztahu. My všichni máme s jednou takovou ideologií bohaté zkušenostia tak bych si dovolil jenom malou poznámku. Na vysoké škole jsme povinnému marxismu žertem říkali náboženství a zlobili tak jeho lektory. A člověka opravdu potěší, když zjistí, že to nebyl žert, že jsme trefili hřebíček na hlavičku. Dokládá to rozbor společných konstitutivních prvků, jež bych si zde dovolil srovnat:

       (str. 89).

       

       Klíčovou kvalitou hodnoty je pak její obecnost. Co mám na mysli? Čím více jedinců s s nějakou hodnotou identifikuje, tím mocněji pak tuto hodnotu vnímají a tím větší libost jim tato hodnota skýtá. Vezměme si na příklad křesťanství a jeho obracení na víru. Za tímto mnohdy barbarským a krvavým jednáním byl opět jen a jen archaický strach. Uvědomme si prosím, že pro křesťana je existence byť i jen jednoho jediného neveřícího zpochybněním jeho hodnoty, ohrožením jeho víry, ohrožením míry jeho existenciální libosti. Totéž platí o komunismu. Likvidaci buržoazie v komunistických státech neměly ani tak na svědomí ekonomické zákony marxistické teorie, ty byly jen zástěrkou pro ohrožení, jež každý komunista pociťoval prostě proto, že existují lidé, kteří nevěří na jeho idoly, kteří pochybují o jeho hodnotě. Proto je bylo nutno likvidovat a loupež majetku byla pak jen příjemným kapesným.

       Je zřejmé, že každá hodnota tíhne jaksi samospádem k tomu, aby se stala obecnou. Toto tíhnutí je tak silné, že ještě na začátku tohoto století se věřilo, že skutečně existuje či se dá najít hodnota, která je vskutku univerzální. Avšak po zkušenostech s nacismem a s marxismem se tato naděje rozpadla a podle mého soudu právě tato ztráta naděje, byť falešné, je příčínou civilizační krize, v níž právě vězíme až po uši. Možná to bude znít necitelně, ale já osobně pokládám diskreditaci posledního lidského snu za větší Stalinův zločin než těch 40 nebo 60 milionů lidí, které nechal zavraždit. Proto do 21. století jde lidstvo s holýma rukama, bez víry v cokoli. Ale o tom ještě později.

       Shrňme na závěr.

       Svět hodnot neexistuje sám o sobě, bez člověka. Člověk si vždy tuto iluzivní sféru vytvářel a nemůže tak nečinit, neboť by bez ní zešílel. Věci, umělecká díla, lidé, přírodní výtvory, umělé idoly, to vše přirozeně existuje, ale hodnotovost do nich vnáší teprve traumatizovaná lidská emocionalita. Mimo člověka není krásy, svatosti, dobra, vytváří je toliko optika nerovnovážné valorizace. Obecná, všem lidem společná, je pouze potřeba hodnot, zatímco její uspokojování se nemůže nelišit.

       A proto nám nezbývá než smeknout, před dávnými mudrci, kteří si tuto past uvědomili a vyvinuli metodu

       

       Zdálo by se, že ze situace, jíž jsme popsali, není úniku. Přesto v průběhu civilizačního vývoje, byly vypracovány metody, jak se archaickému strachu vyhnout, aniž by bylo nutno jej kompenzovat nějakou hodnotou. Tyto metody byly objeveny protocivilizacemi v Asii a dovedeny k pozoruhodné dokonalosti. Jejich základem je předpoklad, že za jistých okolností si může člověk zjednat přístup ke zdroji libosti přímo, přímým drážděním limbického systému. Cestou je pak mystika a prožitek pak nazýván extáze, trans, vytržení, satori, samadhí, osvícení a pod. Při analýze všech těchto systémů, ať už se jedná o jógu, hinduismus či o různé odrůdy buddhismu, odhalíme vždy stejný mechanismus, který spočívá v regresi, v návratu k takové mozkové činnosti, při níž je vlastně neokortex vyřazen. Mystik sie tedy kompenzuje archaický strach tak, že odstraňuje jeho příčinu, to jest rozpor mezi emocionalitou a racionalitou. Jelikož emoční vrstva je starší, řeší rozpor tím, že se vzdává vrstvy mladší, potlačuje nebo vypíná racionální strukturu svého mozku a tím si otevírá cestu k přímému dráždění limbického systému.

       

       Na závěr první části své knihy si Vlastimil Rollo klade otázku. Jsou hodnoty či extatická mystika s to trvale odstranit deformaci emocionality a navrátit jí nerušené fungování, či jinak řečeno, je možno jejich prostřednictvím znovu dosáhnout trvalé plnosti života, jakou zakoušíme v dětství?

       Odpověď je bohužel negativní. Jsou to jen berly, které nám umožňují kulhat tam, kde jsme v dětství svižně běhali, prohlašuje autor a pokračuje: Z tohoto pohledu se lidské dějiny jeví jako panoptikum mrtvých hodnot, měsíční krajina zkamenělého citu, kde se všude válejí trosky, zbytky po nějakých vírách, jejichž emocionální náboj dávno vyprchal, a pletou se s novými. Tento celek dosvědčuje marnost lidského čekání na Godota, který by dokázal vyřešit dilema lidského údělu, jak jej zformuloval ve svých Denících Franz Kafka: V každém citu, který se přímočaře žene a opomíjí vše ostatní, spatřovat bláznovství. Co je pak nebláznovství? Nebláznovství znamená stát jako žebrák před prahem, vedle vchodu, odumírat a zhroutit se.

       

       Druhou část své knihy zahajuje Vlastimil Rollo kapitolou

       

       Tímto procesem je míněn postup racionality, její rozvoj. Obecně se dá říci, že jde o nahrazování animálního způsobu adaptace způsobem lidským. Dochází k řetězové reakci změn:

       

       Co je ale důležitější, v procesu intelektualizace dochází ke změně hodnot, k jejich rozmělnění, k jejich devalvaci. Původně sakrální hodnoty s velikým etickým nábojem jsou nahrazovány hodnotami čím dál tím světštějšími a přízemnějšími. Srovnejme si třeba jak rozdílné mystické náboje nesou postavy Ježíše Krista a Lenina. Při tom pro své vyznavače jsou to symboly na téže úrovni.

       To, co je blahodárné pro racionalitu, náhrada věcí jejich symboly, náhrada obrazu znakem, má velmi závažný dopad na emocionalitu. Fromm uvádí: Myšlenková práce činí pocit neskutečným. Věřím, že vidím, ale vidím pouze slova. Věřím, že cítím, ale city si pouze myslím. Člověk, který vše zpracovává slovy, je člověk odcizený.

       Dochází zde k ochuzení. Znak je sice operativnější, ale vždy zjednodušen proti skutečnosti. Omezím-li se jen na používání znaků, jak to učinila technologická civilizace, odpoutávám se od reality.

       Autor pak dovozuje, že hvězdný okamžik, kdy intelektualizačním procesem došlo mezi racionalitou a emocionalitou k rovnováze, byla renesance. Ona je polednem na hvězdných hodinách lidstva, které nyní již směřuje k západu. Nyní již jenom pokračuje odkouzlení světa, získaná přesnost vědy současně pokřivila celek zkušenosti, co je neviditelné a neměřitelné, se považuje za neexistující, uvádí Vlastimil Rollo.

       Ač věda sama o sobě neobsahuje emocionální komponentu pro nikoho jiného než jen pro tvořivého vědce sama, a ač nedokáže vůbec odpovědět na otázku, jak máme žít, stala se přesto hodnotou. Tak jako byl středověký člověk ponořen do náboženského snu, žijeme my zase ve snu, jehož idolem je věda. Vznikl nový mýtus, mýtus vědy a to i se svou slovní magií. Bohužel po roce 1945 se tento mýtus obrací proti lidem a je těžko doufat v nějaký obrat k lepšímu, ve zdravý rozum, neboť to byl právě zdravý rozum, který nás dovedl tam, kde právě jsme . Přesto nám nezbývá než pokračovat, protože prostě jiná alternativa není. Lidstvo tak uvázlo v pasti rozumu, z níž není úniku. A jak nás tato past deptá, objasňuje kapitola

       

       Jestliže již patologie jedince nemá spolehlivá kritéria, pak mnohem horší je vyslovovat se k masové patologii, neboť lidská normálnost neexistuje. Budeme-li aplikovat Prigoginovu teorii disipativních struktur na emocionalitu, můžeme klasifikovat tři typy změn struktur:

       Pak většinu savců lze zařadit do první skupiny a můžeme je označit za normální. Do druhé pak řadíme menší počet zvířecích jedinců a jen nepatrný počet (napadení infekcí) patří do třetí skupiny.

       U člověka je tomu jinak. Tomu, aby byl zařazen do prvního typu a mohli jsme hovořit o jeho normalitě, brání primární trauma, základní patologický potenciál, jenž zakládá tendenci k neuróze a psychóze. Proto v nejlepším případě ti lidé, kteří dokáží archaický strach vykompenzovat, patří do skupiny druhé a ti, kteří to nedokáží, přecházejí do skupiny třetí, kde si vypomohou vznikem nové struktury psychózy.

       Situace zachází tak daleko že Fromm uvádí: Zatímco se psychiatři ptají, proč se někteří lidé stanou šílenci, je správnější se ptát, proč se šílenci nestane většina lidí.

       Dějiny stále a stále dokola přinášejí projevy masové psychické patologie člověka, kdy mezi „normálními“ jedinci, sdruženými do hloučku, shromáždění či davů propuká zvláštní stav klinicky nediagnostikovaného šílenství, které se lavinovitě šíří. Objevuje se hysterie, bláznivá přesvědčení, život nepřátel i vlastní pozbývá ceny, fikce se stává realitou. Jeden fanatik pak může nakazit obrovská množství zdravých, stává se středem hnutí, krystalem mas. Fanatik nežije, on bojuje, prosté životní radosti pro něho neexistují, výlučným zdrojem libosti se stává blaho hodnoty. A snaha udržet si přísun této libosti je pak zdrojem lidské agresivity. Ne tedy prvotní hřích, jak tvrdí křesťanství, ne tedy pud smrti, jak dovozuje Freud, ani dědičný agresivní pud podle Lorenze, neboť jestliže u jednotlivce musíme zdroj duševních chorob hledat v narušení emocionality, pak totéž musí platit i pro masovou patologii.

       Její vznik vyplývá s nutnosti identifikovat se s nějakou hodnotou. Ta se stává jakýmsi snem, v němž jedinec žije a usiluje o to, aby byl do něho neustále ponořen. O něj pak se vší zuřivostí bojuje a tím ničí sny ostatních, i když se jedná jen o fikce, neboť ani jedna konečnost lidské existence neřeší. Dá se tedy vytváření hodnot označit jako endemický paranoidní rys člověka.

       Lidská patologie vystupuje obzvláště na povrch v epochách, kdy dochází k hromadnému ohrožení hodnot, kdy je tedy ohrožena kompenzace velkých mas lidí (viz násilí na Balkáně). Navíc boj o hodnoty , fanatismus, násilné vnucování víry, inkvizice, rasové a národnostní konflikty, třídní boj, nakupil v lidských dějinách hory křivd, mučednictví, nepředstavitelně silný nános msty a odvěkých nepřátelství. A to je druhá neblahá stránka nutnosti kompenzace emocionality hodnotami.

       Situace se nadále zhoršuje tím, že jak intelektualizace lidské psychiky rozšiřuje prostor pro racionalitu, zužuje se neustále možnost překrývání archaického strachu. Nové hodnoty jsou stále méně a méně účinné než ty staré, takže lidstvo se ocitá v roli narkomana, který potřebuje stále větší a větší dávky drogy, přičemž její zásoby rychle docházejí.

       Pak se pro některé jedince stává posledním krokem sebevražda. Dnes převládá názor, že člověk se nezabíjí proto, aby nežil, ale proto, že chce žít jinak, a nemůže. V dobách silných kolektivních hodnot byl jev sebevraždy neznámý. Dnes se stále více lidí hroutí a uchyluje k sebevraždě, neboť v hodnotovém vakuu jsou masy konfrontovány s vlastní bezbranností.

       A k tomu navíc přistupuje

       

       Prudký rozvoj racionality v 19. a 20. století přinesl pozorovatelné změny v oblasti emocionality. Jev, který v 19. století postihoval jedince, nyní probíhá masově a nejčastěji se označuje termínem odcizení. K psychoanalytikům přicházejí jako pacienti lidé, aniž by věděli, čím skutečně trpí, aniž by pochopili, že trpí atrofií emocionality.

       Zdá se, že nejdříve jí podlehlo konkretní myšlení. Např. ještě v minulém století prohlašoval anglický fyzik lord Kelvin, že odmítá přijmout jakoukoli vědeckou teorii, pokud není schopen si ji názorně představit. Podobně se vede emocionální paměti, která se v epoše informační exploze změnila v luxusní balast. Eiditismus se dnes vyskytuje u méně než 1% dospělého obyvatelstva. Citově vyprahlý západ proto horlivě nasává citovost přírodních lidí a antiky (džez, primitivní výtvarné umění), avšak anémii nelze zastavit.

       Nemožnost kompenzace prostřednictvím vyšších citů má za nutný důsledek přesun snah o získání libosti jinam, do nižší oblasti libostí. Lidé se utápějí v požítkářství, vzniká konzumní společnost, která se tak dostává do nebezpečného stavu očekávání krysaře. Toto nebezpečí tkví v ochotě uznat každého vůdce, každou ideologii, pokud jen přislíbí podněcující vzrušení. Zoufalství v lidském automatu vytváří nejlepší živou půdu pro všechny fašistické cíle, říká Fromm a my můžeme rozšířit, pro všechny diktátorské režimy.

       A tak nejsilnějším citem zbytkové emocionality zůstává obnažený archaický strach. Tak jako byl kdysi projikován do nadpozemských sil, je dnes ve sci-fi románech rovněž projikován do vesmíru a tematizován útoky mimozemšťanů na naši planetu. Samo téma smrti pak dnes degenerovalo na jakési technické nedopatření mediciny, přičemž pocit smrtelnosti je v současné době tabuizován a popírán.

       

       Závěrem možno shrnout.

       Dějiny člověka jsou pokusem evoluce nahradit emocionalitu jako adaptační nástroj racionalitou. Tím došlo k narušení starých psychických vrstev a přímé setkání s nimi způsobilo trvalou emoční nerovnováhu a dnes i vegetativní poruchy. V důsledku toho lidské dějiny probíhají v poli, vymezeném silokřivkami

       

       Tento proces je nevratný. Láme svazky, pojící člověka s prostředím a směřuje k jeho zániku. Racionalita tak prokázala svůj nesystémový charakter, což dovoluje diagnostikovat člověka jako zvíře, které onemocnělo rozumem.