Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

       Soutěž se nekonala v Moskvě, ale o nějakých 150 kilometrů jižněji; organizační výbor tedy zajistil autobus. Kdo čeká nějakou pikantnost, bude zklamán: komfort vcelku odpovídal tomu, na co je našinec zvyklý z Karos. Jen zavazadlový prostor chyběl nebo se řidiči nechtělo ho otevírat, takže jsme se i s kufry nacpali do již vcelku zaplněné kabiny, ještě půl hodiny počkali na maďarskou nebo snad holandskou výpravu a mohli jsme jet. Minuli jsme letištní hotel a ocitli se na státní silnici.

       I zde vyjdou senzacechtiví čtenáři naprázdno: silnice byla asfaltová, čtyřproudová, bez výmolů a děr. V Sovětském svazu patřily silnice vždycky k těm kvalitnějším součástem infrastruktury - přinejmenším v jeho evropské části; a tady jsem byl v blízkosti centra, na hlavním tahu a na jediné spojnici mnohamiliónové aglomerace s mezinárodním letištěm. Rozhodně nepopírám, že - třeba i o pouhých několik kilometrů dál - existují cesty, kde by projel leda tank, ale s takovými jsem neměl příležitost přijít do styku. Po celou dobu svého pobytu v Rusku jsem se pohyboval jen po silnicích dálničního typu, v nejhorším případě na úrovni lepších okresek. K ilustraci ruského vztahu vůči silnicím přidám ještě historku, kterou mi vyprávěl můj přítel, když se vrátil z téže soutěže rok přede mnou. Jednoho dne je prý kamsi převáželi. Nasedli tedy do autobusů a vyrazili po dokonale rovné a dokonale prázdné silnici, vedoucí pustou stepí. Ujeli padesát kilometrů, aniž narazili na odbočku nebo jiný automobil; pak vjeli do lesa. Jeli další půlhodinu, až uprostřed lesa silnici náhle přerušil kruhový objezd. Zabočili tedy doprava, objeli stoosmdesátistupňový oblouk, načež pokračovali po jediném výjezdu původním směrem a jeli další půl hodiny, než se dostali na první křižovatku. Asi tu nebude tak úplně pravda, ale vymyšleno je to moc hezky a výstižně.

       Cesta vedla buď mezi poli, nebo lesem (z bříz a borovic, pochopitelně), popřípadě neobdělávanou stepí. Zhruba v půli cesty k Moskvě zpestřil krajinu (která byla jinak zoufale plochá) podivný monument z červenofialového plechu, připomínající protitankové „ježky“ v silně nadživotní velikosti. Jelikož měl podstavec a snad i pamětní desku, hádám, že šlo o památník v místě zastavení postupu fašistických vojsk. Válku ostatně připomínaly i pomníčky, které stály podél silnice asi po deseti kilometrech. Z Moskvy jsem zahlédl pouze několik paneláků, protože metropole světového socialismu má něco, co u nás kupodivu nikdy neokopírovali, totiž vnější dopravní okruh, účinně odvádějící automobily od středu města. Pak už jsem po celou cestu nezahlédl takřka žádnou budovu: v podmoskevské oblasti existují prakticky sídla jen od 100 000 obyvatel výš, kterých není moc a silnice se jim vyhnula. Křižovatek bylo za celé dvě hodiny jízdy minimálně; několikrát jsme mimoúrovňově křížili jinou dálnici, nad níž hlásaly informační tabule Minsk 860 a podobně, jeden nadjezd vedl i nad železniční tratí (čtvery koleje vedle sebe, jak taky jinak).

       Provoz na silnici byl celkem malý, asi už bylo pozdě. Na krajnici ovšem stálo překvapivé množství vozidel, co chvíli jsme minuli žigulák, cisternový náklaďák nebo autobus MHD i s evidenčním číslem, nebyla však nouze ani o samostatné pneumatiky nebo přívěsy. Co to tam všechno dělalo, to je mi záhadou. Za krajnicí pak začínala země nikoho. České příkopy u silnic tu dostávaly novou dimenzi. Nejhorší to bylo hned za letištěm. Podél náspu, po němž byla vedena vozovka, se táhlo cirka pět metrů široké pásmo rozorané půdy, bažinatých tůněk a živořícího plevele. V kalužích mastné vody tu rezivěly bůhvíjaké kusy trubek a záhadných zařízení, na vrcholky terénních vln se vypínaly lopuchy a pelyněk a kdovíjak se to všechno jmenuje. Spolu s oním památníkem to působilo dojmem, že to tu doopravdy zůstalo ještě od války a nikdo se nenamáhal s rekultivací. Po několika minutách jízdy takovouhle scenérií mi došlo, že Tarkovskij nemohl mít při hledání exteriérů pro Stalkera žádné potíže.

       Za Moskvou sice po stranách silnice převládl vcelku konvenční porost maliníku, kopřiv a nějakých podobných rostlin, záhadám ale zdaleka nebyl konec. Co chvilku jsme projeli kolem nějaké plechové tabule, podle vzhledu již dosti sešlé; tyto tabule ovšem stály až na samém okraji lesa, tj. 5 m od silnice, navíc kolmo na její směr, takže z projíždějících vozidelnešly drobné nápisy přečíst, jenže v té pustině nebylo ani stopy po někom jiném, komu by mohly být určeny! Za druhé: Kde bylo mezi silnicí a lesem trochu nezarostlého místa, hlavně v blízkosti odboček, tam stály dřevěné plůtky vymezující maličké parcely o pár desítkách metrů čtverečních, mnohdy s nevelkou kůlnou. Prosím, jsem ochoten připustit, že místní si z nedostatku lepších příležitostí pěstují zeleninu na takovýchto místech, zvlášť když jsem u jednoho „políčka“ viděl automobil a ženu s motyčkou. Ale když jsem pak uprostřed lesa míjel polorozpadlé plůtky sestavené z dojemně zkřivených a slaboučkých větví, neohraničující přitom zjevně nic jiného než pár dalších, nijak zvláštních stromů, starých určitě desítky let... Ne, tady mi prostě docházejí slova; kdo nezažil, nepochopí. A racionální vysvětlení se asi už nikdy nedovím.

       Dvě hodiny jízdy monotónní rovinou, kterou ozařuje zapadající slunce a kde jediný měnící se prvek představují podivné nevysvětlitelné věci kolem cesty, to je zážitek, který vyvolá sklony k filozofování i v člověku tak neduchovním, jako jsem já. Teprve poznání rozlehlosti Ruska mi umožnilo lépe pochopit ty známé příměry se Sluncem jako míčem na hřišti a Alfou Centauri v Grónsku, uvědomit si rozměry vesmíru a koneckonců i naší planety. V kopcovitých Čechách, kde není šance narazit na dostatečně velkou prázdnou plochu, to dost dobře nejde, teprve tváří v tvář Rusku člověk porozumí, že i Země - „matka“, popřípadě „kolébka“ lidstva má ve skutečnosti zcela nelidské rozměry, vymykající se všem našim měřítkům. (Zkusili jste si někdy opravdu představit třeba miliardu lidí? Tak vidíte.) A možná právě tohle (třebas i podvědomé) vědomí spoluvytváří onu slavnou ruskou mentalitu.

       Obávám se, že v posledním odstavci se mi podařilo vytvořit jen zmatený blábol; faktem však zůstává, že jsem přesvědčen, že za ten první večer jsem se toho o Rusku dozvěděl tolik, jako za celý zbytek pobytu.