Interkom: Led typu 9 aneb Jak se stát bokononistou

O tom, jak může také dojít ke konci světa, o vynálezci atomové pumy a ledu číslo devět, o Bokononovi a jeho učení, o vášnivém modeláři a jeho životní pouti na post diktátorova pobočníka, o krásné míšence bez duše, o banánové republice bez perspektivy, o chacharech z Indiany a jejich mamce a o mnoha jiných věcech vypráví Kurt Vonnengut mladší ve svém románu pojmenovaném po jednom obrazci z všeobecně známé hry s provázkem (nevím, jak se jmenuje oficiálně, ale my jsme jí za dob mého dětství říkali přebíračka).

Autor svým lehce uhozeným stylem vypráví příběh nepříliš nadaného novináře, který se stane přímým svědkem (a jedním z hlavních iniciátorů) konce světa. Tento pisálek se rozhodne, že napíše knihu o dni, kdy byla svržena atomová puma na Hirošimu. Práce na knize jej svede dohromady s potomky jednoho z tvůrců jaderné zbraně. Jak vyjde později najevo, vynalezl tento geniální vědec také tzv. led číslo 9, aby se stal zároveň i jeho první obětí. Neuvážený přístup jeho potomků k této nadmíru nebezpečné látce nakonec vede ke zničení veškerého života na naší milé, na pólech zploštělé koule letící širým vesmírem.

Kurt Vonnengut si opět bere na mušku tolik opěvovaný americký způsob života a snaží se přimět čtenáře k zamyšlení, zda ono měřítko hodnot, o které se opírá západní civilizace, je skutečně to pravé ořechové. Jeho knížky zkrátka nutí k zamyšlení a, v případě potřeby, i k přehodnocení určitých postojů. Možná, že některá z jeho knih zasáhla i nedávné či současné mocné tohoto světa, protože se už na našem glóbu objevují místa, kde lidé u pák a kormidel dostávají rozum.

Kurt Vonnengut, Jr.: Kolíbka. Překlad: Jaroslav Kořán. Obálka: Jaroslav Molák. Mladá fronta, Praha, 1976. 1. vydání. brož., 223 s. 14 Kčs

Nevím, jak to autor dělá, ale téměř všichni jeho hlavní hrdinové (o vedlejších ani nemluvě) mi byli více či méně nesympatičtí. Pokud to bylo autorovým záměrem, celkem se mu to podařilo, pokud ne, měl by raději načnout jiný soudek a zbytek z tohoto vylít do kanálu.

I když editor na obálce tvrdí, že bude mít čtenář co do činění s literaturou žánru sci-fi, já zastávám jiný názor. Dle mého jde nanejvýš o literaturu hlavního proudu okořeněnou lehkým nádechem neskutečna. Většina zde se vyskytujících fantastických prvků mi totiž jako scifistovi připadá naprosto samozřejmá.

V titulní Ve vrcholu pyramidy navazuje autor na skutečnost, že v modelu Chufuovy pyramidy je možno nejen brousit žiletky, ale také zpomalovat stárnutí. Jiří Švejda se však mylně domnívá, že pokud píše sci-fi, může popisovat nesmysly. Pochybuji, že by nějaký farao přežil, kdyby mu vybrali mozek a vnitřnosti a pak ho nechali čtyřicet dní luhovat v solném nálevu. Myšlenka na hybernaci ala Švejda se mi tudíž jeví jako poněkud dost přitažená za vlasy.

Nevím, co je na Nanabevstoupení doktora Roberta Najmana fantastického. Jedná se přece o běžný popis zážitku klinické smrti, jak jej známe z mnoha případů (zejména popsaných R. A. Moodym, Jr.). Příběh odehrávající se na ploše několika málo minut je navíc tak prodchnut moralitami a hlavní hrdina je natolik nesympatický, že to až tříská dveřmi.

Asi jsem až dosud žil v bludu, protože jsem si myslel, že deja vu (nikoli Déjavu, jak tvrdí autor) je něco jako vzpomínka na budoucnost. Jiří Švejda mne konečně vyvedl z omylu a vysvětlil mi, že je to vzpomínka na minulost, a to zejména na období našeho vývoje v matčině lůně. Co se týče příběhu samého, opět nic moc. Hlavní hrdina se nám v něm promění před očima během zhruba jedné hodiny ze spořádaného občana ve zvrhlíka, který neví, co chce, aby se s námi nakonec rozloučil jako novorozeně.

V zřejmě autobiograficky laděných Chodidlech máme spolu s hlavním hrdinou možnost navštívit peklo. Tento hrdina je asi druhou nejsympatičtější hlavní postavou zúčastněných povídek.

Nepochopil jsem, proč je povídka Po podzimu musí přijít jaro nazvána tak, jak je nazvána. Zřejmě proto, že po klinické smrti musí přijít návrat do života. Tomuto návratu napomůže náhodný svědek dopravní nehody.

Indický hříbek pomáhá organizmu zbavit se všech chorob. Nesmí se ale dostat do blízkosti ocelových předmětů. Pak se totiž může léčené osobě přihodit něco dosti nepříjemného.

Autor zřejmě před napsáním Delíria Tomáše Vargy dostatečně trénoval, protože velice přesně popisuje blouznění zapříčiněné otravou alkoholem. Nevím, co by na tom asi tak mohlo být sci nebo fi. Nejspíš nic.

Zlaté opojení si pohrává z více než omšelou myšlenkou o existenci bájného alchymistického kamene mudrců. Teď mě tak napadá, že autor by možná mohl být psychiatr. Nebo taky ne.

Povídku Okultista chápu jako autorovu úlitbu panujícímu režimu (knížka vyšla v roce 1989). Autor si v ní střílí z lidí, kteří důvěřují takovým šarlatánům, jako jsou proutkaři, jasnovidci a jim podobná pakáž. I když na konci se to snaží jaksi zaonačit, aby to nevyznělo tak jednoznačně.

Opět nechápu, co je na inteligentním voříškovi vystupujícím v povídce Poslední přání tak nadpřirozeného. Normální příběh ze života, na kterém neshledávám nic neobyčejného. Charakteristika jednajících postav je podobně jako ve většině ostatních příběhů značně černobílá. Člověk je zde buď zlý nebo hodný. Nanejvýš v první části hodný a ve druhé zlý nebo naopak.

Tíha svědomí nutí hlavního hrdinu jednat tak, jak se na pořádného klaďase sluší. Ústřední myšlenka, na které je postaven příběh talentovaného konstruktéra má ale více trhlin než dálnice v Los Angeles. Vystupuje zde nejsympatičtější hlavní hrdina. Má rád děti i manželku, do práce jezdí na kole, nezkazí žádnou srandu a má charakter.

Autor vypráví příběh učitele tělocviku a kreslení z jednoho blíže neurčeného lázeňského města v Čechách, který tak dlouho trénuje, až se naučí chodit po stropě. Jelikož se ale tento příběh odehrává na přelomu šedesátých a sedmdesátých let tohoto století (kdy byl také napsán), nemá to hlavní hrdina vůbec snadné.

Kniha je sestavena jednak z rekonstrukcí, dále pak z oficiálních i neoficiálních dokumentů, protokolů, lékařských zpráv, dopisů, letáků a usnesení. Nechybí ani několik vtipných dokumentárních snímků.

Tento román chápu jako politickou satiru odrážející poměry v Československu té doby. Autor použil prvku nadpřirozena, aby dosáhl rychlejšího vývoje jednajících postav. Jelikož se nejedná o čistou sci-fi, je třeba jisté míry tolerance a shovívavosti. Pak je možno říci, že je to zajímavý a čtivý příběh.

1. Částečně nedotaženou považuji autorovu myšlenku týkající se toho, že Adam Juráček do určité doby nikdy nepoužil žádného dopravního prostředku vyjma svých dolních končetin. Dokonce i do a z Prahy (kde studoval na vysoké škole) cestoval dvojkou (a navíc při tom dokázal i plést - nikoli nohama, ale rukama). Zmiňuje se totiž, že v dětství cestoval na pionýrské tábory. I když všude jinde nezapomene podotknout, že se na určené místo přepravoval po vlastní ose, zde cudně mlčí. Ani se mu nedivím. Nějak si nedovedu představit neduživého druháčka cupitajícího desítky kilometrů do vysněného tábora.

2. Nevím, proč se autor namáhal, aby zatemnil přesný letopočet, když z jednoho data uvedeného římskými číslicemi jasně vyplývá, že k oné události došlo v roce 1968 (na jaře).

Náhodou jsem narazil na dvě čísla Poutníka z roku 1992. Jelikož většinu povídek jsem ještě nikde jinde neviděl, chci se s vámi podělit o svůj názor na ně.

Nevěsta pro trojklanného boha Zdeňka Šámala vyhrála soutěž O nejlepší fantasy v roce 1991. Neznám ostatní zúčastněné, ale řekl bych, že na to má. Poměrně čtivě napsaný příběh o nepěkných vyhlídkách dědičky trůnu a cestě udatného žoldáka za její záchranou. Jen mi trochu vadil neurovnaný a chvílemi poněkud kostrbatý sloh autorův. Jinak bez výhrad.

V poměrně krátké Krajine nekončiacich snov Martiny Pilcerové se čtenář dozví, odkud se berou lidé a kam mizí zástupci jim nadřazené rasy. Příběh je postaven na překvapivé pointě, která bohužel čiší z textu asi tak od jeho poloviny.

Meč z Flatlandu Petra Vyhlídky chrání poslední obranný val obyvatel jednoho poloostrova. Na můj vkus je příběh, který se odehrává na tak malém prostoru (myšleno potištěného papíru) příliš filmově prostříhán. Ani konec není příliš mastný ani slaný. Asi by to chtělo rozpracovat na větší ploše (opět míněno papíru).

Kasino ve svobodném pásmu Stanislava Procházky vyhrálo soutěž O nejlepší dobrodružnou sci-fi za rok 1988. Autor nás seznamuje s párkem prohnaných lupičů a jejich práskaným způsobem, jak udělat kasu v kasinu. Dost dobré.

Zlou noc Petra Vyhlídky prožívá blíže neurčený dobrodruh na útěku. Setká se jak s vojáky, tak s čarodějnicí a vílou. Příběh takto uvedený je v podstatě o ničem. Bral bych ho jako epizodu v románu (nebo alespoň novele), ve kterém by šlo o něco podstatnějšího. Takže opět doporučuji to samé co výše.

Jako Bílé stíny Caroly Biedermannové připadají pozemšťané na vzdálené planetě, která žije v fantasysty tak oblíbeném období pozemského středověku, tamním obyvatelům. Pobyt na této oběžnici totiž působí na lidi ze Země tak, že ztrácejí všechny pigmenty a jediné, co na nich není bílého, jsou černé zorničky jejich očí. Pozemšťané jsou na planetě víceméně trpěni, pravděpodobně hlavně proto, že se jich domorodci bojí a připisují jim nadpřirozené schopnosti. Čtivě napsaný příběh, kde nemá hlavní slovo břinkot mečů a jiných zabíjítek, ale bystrý rozum. Takovou fantasy můžu.

Slovo závěrem: Dnes a denně se přesvědčuji, že slohová stránka příspěvků mladších autorů v naprosté většině případů nedosahuje úrovně generací předchozích (což je dobře vidět v těchto dvou číslech Poutníka). Je patrné, že se příliš lidový přístup školních osnov doby nedávno minulé nepříznivě podepsal na našem psaném projevu. Nejvíce je to znát ve složitějších souvětích, ve kterých se někteří adepti pera utínají a ve kterých zmateně bloudí. Doufám, že se najde sdostatek schopných redaktorů a editorů, kteří pomohou tento problém postupně odstranit. Dále doufám, že současné školství nebude nadále udržovat v minulosti zvolený nepříznivý kurs.

Led typu 9 aneb Jak se stát bokononistou

Na dně pyramidy

Isaac Newton vs. Adam Juráček

Malí Poutníci