Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

       Můj článek vznikl jako reakce na zamyšlení Františka Novotného, které vyšlo pod názvem „Jsem Evropan“ v prvním dvojčísle letošního ročníku Interkomu.

       

       O mně

       Jelikož mě většina z vás nezná, dovolím si věnovat několik řádků na to, abych se vám představil. Tedy: Jsem Čech, mužského pohlaví, běloch, křesťan, je mi 27 roků a při psaní se snažím dodržovat poslední vydaná Pravidla českého pravopisu. Co se týče mé životní filozofie, je jakousi směsí několika izmů: idealizmu, optimizmu, pacifizmu, anarchizmu a nacionalizmu. Hrozně nerad se někomu podřizuji, vůbec nemám rád matematiku a popírám existenci nekonečna. Již řadu let jsem začínajícím autorem sci-fi, pár let jsem začínajícím překladatelem z angličtiny a ruštiny a rok jsem neúprosným literárním kritikem (a musím přiznat, že kritizovat je pro mě snazší, než tvořit). Narodil jsem se a žiji a pracuji v kraji na rozhraní středních, severních a východních Čech, který je pod kulturním vlivem Prahy, do roku 1990 byl pod politickým vlivem sovětských vojáků a od roku 1990 je pod ekonomickým vlivem německých manažerů.

       Tolik tedy stručně o mé osobě. Těm z vás, kteří jste v tomto bodě dospěli k vrcholu své shovívavosti a rozhodli jste se, že zbytek číst nebudete, děkuji tímto za pozornost. A vám ostatním přeji (ne)příjemnou zábavu až do poslední tečky.

       

       O Evropě a USA

       Myslím, že pokus o porovnání všeobecného zázemí ve Starém a Novém světě je předem odsouzen k nezdaru. Pohlédneme-li do historie, shledáme, že vývoj k současnému stavu byl v Evropě započat v období Římské říše (ne-li mnohem dříve), tedy v době před více než dvěma tisíci lety. Kulturní vývoj se v každém kraji ubíral jinými stezkami, a tak o jakési nadnárodní evropské kultuře může dnes hovořit jen nenapravitelný snílek. V Severní Americe došlo vlastně k vývoji skokem, kdy v průběhu několika desítek let bylo původní obyvatelstvo tohoto subkontinentu nahrazeno jiným. I když přistěhovalci první vlny přicházeli ze všech koutů Evropy, a tím si přinášeli i různé zvyklosti, přetavily se tyto národní kultury v něco nového - v živelně vzniklou kulturu americkou.

       Velmi podstatnou je také otázka vzájemného dorozumění. Porovnáme-li jeden úřední jazyk ve Spojených státech amerických s více než padesáti jazyky používanými v Evropě, seznáme, že ani v tomto bodě nejsou okolnosti nijak příznivě nakloněny vzniku jednotného evropského státu. Otázka vůdčí kultury a společného úředního jazyka zůstává i nadále nevyřešena. Používání všech dosavadních jazyků rovnocenně může vést jedině k nezdaru.

       Ostatně - co bychom se zabývali pouze teorií - současná situaci v již existující Evropské unii hovoří sama za sebe. Její členy je možno rozdělit do tří skupin:

       1. nadšenci bez významnějšího ekonomického vlivu, kteří stáli u kolébky tohoto nadnárodního celku, a jejichž neúnavná činnost udržuje celou mašinerii v chodu;

       2. ekonomičtí giganti, kteří si dělají, co se jim zamane, kteří na ostatní členy shlížejí se shovívavým otcovským pohledem staršího, silnějšího a moudřejšího bratra a kteří čas od času darují svým neduživým sourozencům nějakou tu cetku na hraní, aby nezlobili;

       3. chudí, hrdí a neposlušní příbuzní, kteří se snaží ze svých starších sourozenců vymámit co nejvíce hraček s vynaložením co nejméně energie.

       Další adoptivní členové „velké evropské rodiny“ by se pravděpodobně začlenili do třetí skupiny a podle toho je také na ně nahlíženo. Bohatí s nelibostí nesou vidinu přibývání hladových krků a členové první a třetí skupiny v nich vidí nepříjemnou konkurenci v pořadníku na dárky.

       

       O napřaženém klacku

       V dobách, kdy jsem čas od času navštěvoval základní školu (v 70. letech tohoto století), jsem nebyl s to pochopit, proč se musíme bránit jadernému útoku nepřátel hrozbou jaderného protiútoku. Ve své naivitě jsem věřil, že je-li nějaká idea (v tomto případě komunizmus) dostatečně silná, přežije i poté, co fyzicky zanikne většina jejích nositelů. Také jsem nechápal, co je dobrého na tom, když bude naše pravda uhájena za cenu smrti většiny obyvatel Země. Myslel jsem si, že pokud nás nepřítel smete jadernou smrští a my mu neodpovíme stejnou akcí, přežije alespoň polovina obyvatel planety a mezi nimi se určitě najde dost takových, kteří ponesou naši správnou myšlenku dál a časem se jim snad podaří získat námi obětované pozice. Tehdy jsem pochopil, že komunističtí vůdcové si více cení vlastního života (ostatně - jak se na správné materialisty sluší a patří).

       Jelikož mě má naivita dosud neopustila, nechápu ani nyní pohnutky, které vedou představitele pohrobků zvěčnělé Varšavské smlouvy k tomu, aby se poohlíželi po někom, kdo by za ně byl ochoten cenit zuby na případného nepřítele (který je již tradičně očekáván ze zemí ležících od nás ve směru rotace naší kulaté matičky).

       Otázka takzvané evropské bezpečnosti je již po několik roků svázána s problémy na Balkánu. Klacek napřažený na Srby však nic nevyřeší. Problém totiž netkví v tomto slovanském národu, ale v tom, jak se k němu chová zbytek světa (s výjimkou Ruska, které si jen přihřívá svou vlastní polívčičku na cizím ohýnku). Pokuste si představit, co byste dělali, kdybyste náhle osiřeli a vaši menší, ale průbojnější sourozenci by vám sebrali vaše nejmilejší hračky. Asi by se vám to moc nelíbilo a snažili byste se alespoň některou z nich získat zpět. Už už byste po ní natahovali ručku, když vtom by přišel nezkušený pedagog a klepl by vás přes prsty a pro jistotu ještě z výchovných důvodů přidal několik políčků. Potom by vás zavřel do samotky, trápil by vás hlady a přede všemi by do omrzení rozebíral váš přestupek. Co byste dělali? Co by udělal zkušený vychovatel? A jak by asi dopadl podobný příběh v pohádce? Zamyslete se nad tím.

       

       O Německu

       Mnoho lidí v Evropě nechová již po několik století příliš velké sympatie k Německu. Tento postoj vychází z podvědomé obavy z velkoněmecké rozpínavosti. Dlouhodobá - a věřím že i nezáludná - snaha jihozápadní části sjednoceného Německa přináší své plody a způsobuje trhliny v celoevropské protiněmecké hrázi. Připojení horkokrevného Pruska, které bylo donedávna ochlazováno přítomností pozorného hlídacího psa, vrhá na celou záležitost poněkud jiné světlo. Nezbývá proto než konstatovat, že Německo devadesátých let nemá nic společného s Německem let osmdesátých. Tlakový hrnec nechvalně známého německého nacionalizmu je čím dál více zahříván sociálními problémy obyvatel v takzvaných nových spolkových zemích a situaci ještě zhoršují přílivové vlny politických a ekonomických uprchlíků, kteří v Německu hledají svou zemi zaslíbenou. Dalším mohutným polenem v ohni je projev celosvětové hospodářské recese, která už dopadla i na SRN. Kultivovaní občané z bývalé NSR udržují víceméně přijatelnou teplotu soustavným utahováním opasků. Jak dlouho je to ještě bude bavit - to ukáže nejbližší budoucnost.