Interkom: Lesní děti v horách u Beszterce

V odlehlých lesnatých končinách kolem Beszterce se vypráví pověst o dětech, které za nocí pláčí v lesích. Mnohý cestovatel, vracející se domů za snášejícího se soumraku, vypověděl o tom, že zaslechl hlasy - žalostné, lkající dětské hlasy - venku mezi stromy, v místech, kam by se vydal jen šílený odvážlivec. Když se však vypravěč navrátil ke svému krbu do vesnice, naplněn obavami z té nejhorší tragédie, nalezl všechny své děti pohromadě, hlučné a divoké jako pytel štěňat nebo tiché a lenivé jako kocouři, stulení u kuchyňských kamen.

Existují také pověsti o bledých dětských tělech, které kdosi zahlédl v lesní temnotě, o jejich mohutných bílých čelech, okrouhlých jako biliárové koule a zářících z listnatých stínů, jako by měsíc sestoupil dolů, aby se usadil v místech, kam nikdy neproniknou sluneční paprsky. Jindy připomínají vypouklou tykev, uvězněnou mezi větvičkami brčálu a zakrnělými brusinkami, která se pokouší vytvořit si jen pouhou silou vůle oční důlky, jako ty, které se někdy do tykví vydlabávají. Na takové pověsti se však pohlíží s nelibostí, a není to náhoda: říká se, že ti, kdo je vyprávějí, trpí slabostí pro ostrou jalovcovou pálenku, která se v těchto oblastech destiluje a kterou usedlí slovenští obyvatelé Horních Uher pojmenovali po rozeklaných borovicích, které porůstají kamenité svahy hor.

Jiní vypravěči však říkají, že zkoumali přízračné lesní děti a zjistili, že nejde vůbec o děti, ale o projevy lesního démona - podzemního božstva nebo místního stromového ducha, který používá kvílící děti k tomu, aby zbavoval duší bezbožné cestovatele. (Důstojný pán, doktor Kovacs z Nagysombatu, upozornil na pozoruhodnou souvislost: pohanský lid, který kdysi osídloval zdejší okolí, byl známý svou vírou ve všudypřítomné stromové duchy.)

Existuje také petrografické vysvětlení, propagované profesorem Sziklayem z akademie v Komáromu, který dává přednost domněnce, že tyto děti jsou vedlejšími produkty nějakého podivného minerálního proudění, které vzniká v subtilních kovových výparech, o kterých je známo, že prosycují půdu v okolí dolů a možná mají vztah k jevu minerálního světélkování.

Těm, kteří naslouchají tvrzením zkušených slovenských dřevařů (vždy ovšem za předpokladu, že je vůbec možno sledovat jejich řeč, přes všechny nedostatky jejich maďarštiny se silným přízvukem a nedostatečnou gramatikou), však lze odpustit, že považují všechny tyto výše uvedené názory za nedosti uspokojující. Neboť tito muži - ani opilí cestovatelé, ani učení doktoři, kteří sedí někde daleko na hranicích Horních Uher ve svých pracovnách, obložených knihami - mají k vyprávění úplně jinou pověst. Tito muži, jediní smrtelníci, kteří si troufají sejít z cest v těchto zrádných horách, porostlých neprostupnými hvozdy, říkají, že děti jsou výhonky jistého druhu obrovských hub - jsou jejich plodnicemi a současně hlavním zdrojem výživy pro rozlehlou síť podhoubí, které prostupuje území hor všude tam, kde rostou pokroucené, větrem ošlehané borovice. Jednou za čas, alespoň tak to vyprávějí dřevorubci, z podzemních vláken vypučí přízračné, vegetativní děti - jejich nezdravě bílé tělo se odráží od tmavého pozadí, jak to dokáže jen houba v nejhlubších borových lesech - aby vydaly svůj žalostný, strašlivý pláč.

Zblízka není dětský vzhled těchto hub příliš přesvědčivý: Jejich tkáň je měkká a důlkovaná, zatímco jejich hlava přiléhá těsně k trupu a má v sobě cosi prasečího, a jejich těla jsou deformovaná. Mají oči a uši, dokonce i výrůstky, které nepřipomínají nic jiného než pár dětských rukou - ale také mají širokou, zvířecí tlamu a jejich tělo tkví zakotveno v zemi masívním, dužnatým stvolem. Snad nejhorší ze všeho je, že jejich kůže je pokryta jemným vzorem kabalistických znaků - jsou tu bizarní spirály, obskurní sylogistické algoritmy a nesrozumitelné hieroglyfy: toto tetování, zasahující celá jejich přízračná těla, připomíná ony divochy z Jižních moří, jejichž tváře jsou proměněny v geometricky členěné modré palimpsesty bolestně vyleptaných linií a jejichž hrudi se ničemu nepodobají víc než složitému vzoru barbarské mohamedánské výšivky.

Z větší vzdálenosti však je iluze naprosto dokonalá: na pološerých mýtinách liduprázdných lesů Horních Uher se světlají a breptají právě tak, jak by to dělalo kterékoli opuštěné lidské dítě. Nezkušení cestovatelé, kteří procházejí kolem, vidí, že něco, co se zdá být dítětem, potřebuje jejich pomoc, a opustí vyšlapanou pěšinu, aby mu nabídli záchranu. V době, kdy dojdou na mýtinu, kde se domnívali spatřit dítě, jsou ztraceni: sešli z cesty, ztratila se jim čára jejich života a navždy zbloudili ze směru, který jim ukazoval kompas. Namísto děťátka, které očekávali, stojí tváří v tvář čemusi, co je zjevně rostlinného původu - je to pravda podobné děťátku, ale je to podivně deformované a zcela postrádající onu jiskru, která by tomuto stvoření dodávala pečeť lidskosti. Přesto, navzdory rostlinnému charakteru, se zdá, že houba vrní jako dítě a že stáčí v jejich směru své nevidoucí oči.

Cestovatel se přiblíží, zvědavý a možná poněkud neopatrný (neboť, zdůvodňuje si, jakou škodu by mu mohlo způsobit, podívá-li se blíž na houbu). Možná přidřepne, aby se podíval lépe, nebo sebere větev, aby jemně pošimral houbu na čumáku, nebo aby polechtal kořen jejího nepravděpodobného dřevnatého břicha. Možná že dokonce vztáhne ruku, aby se houby dotknul, pohladil ji po uších nebo přejel prsty mezi místy, kde by stvoření mělo mít nosní dírky. Mýtina, skvrnitá světelnými odlesky, je tichá, jako by se dokonce i nejmenší lesní havěť, která se normálně hemží ve spadaném listí, necítila dobře ve společnosti tak podivné hříčky přírody. Náš cestovatel však je vybaven lidským intelektem a je zatížen prvotním hříchem a domněnkou o neomezených možnostech vědění, a tak cítí pouze směs neodolatelné zvědavosti a mírného odporu.

Přejede rukama přes drobné pracičky houby. Odloží svůj cestovní ranec na zem a skloní se, aby zkoumal síť znaků na jejím břiše. Když se cestovatelova noha dostane na dosah zavalitých prstů děťátka, jeho nevidomá víčka se náhle konečně zdvihnou a odhalí bdělé, zelené dravčí oči. Ústa se prudce otevřou a odhalí hradbu opravdových, ostrých zubů, ostrých jako jehly, a děťátko prudce chramstne cestovatele za nohu a začne strhávat svaly z jeho těla jako nádrž plná bájných amazonských piraní.

Ale to není všechno. Po této hostině houba začne rychle odumírat a vracet se do země: její živá podstata a podstata cestovatele, kterého vlákala do pasti, se vsáknou dolů do obrovského podzemního rezervoáru, zatímco tělo houby hnije a podléhá rozkladu, až se změní v louži inkoustovitého slizu.

Čas od času, alespoň tak to říkají dřevorubci, přejde zkušený cestovatel přes mýtinu s hromadou černé, hnijící houby, která, pokud se na ni dívá z určitého úhlu, ještě připomíná tvar stočeného dětského těla. Někdy, když je poměrně čerstvá, říkají, že mohou jasně rozeznat na hnijící dětské tváři spokojený výraz. Avšak je-li starší, všechno, co zbývá, je smradlavá kaluž barvy sépiového inkoustu, černá jako skvrna, která vznikne, rozetřete-li čínskou inkoustovou tyčinku na porcelánu. V každém případě zkušený dřevorubec vždy zahrabe pod jehličí k nejbližšímu kořenu borovice stříbrnou minci a odříká modlitbu za mrtvého, neboť ví, že na tomto místě je přítomna smrt.

Možná nejpozoruhodnější ze všeho je však rozšířená domněnka, že duše mrtvých jsou drženy v zajetí v břiše houby a jsou rozptýleny po nepostižitelné síti podzemního podhoubí. Jsou to výkřiky mrtvých, které unikají z úst rostlinných děťátek a lákají cestovatele z přímé a vyznačené cesty, z dobře prošlapaných chodníčků. A možná je to přítomnost mrtvých, rozšířená ve vrchní vrstvě půdy borovicových lesů, která dává jejich mýtinám onu zvláštní skličující atmosféru.