Interkom: Dvě třetiny výroční uzávěrky

Když před půldruhým rokem začal vycházet The Magazine of Fantasy & Science Fiction v české verzi (CS Edition, vbrzku přejmenována na Czech Edition), objevily se v Interkomu dvě recenze. Přišlo mi trochu nesmyslné psát recenze na jednotlivá čísla časopisu (byť spíš podobného almanachu povídek), ale kritik měl zřejmě jiný názor, snad to byla jakási forma reklamy jako protislužba za propagaci IK v F&SF, nevím. Na každý pád to brzy přestalo (zájem IK o F&SF i naopak). Až nedávno přede mě ZR, za kterým jsem přišel kvůli úplně jiné věci, položil tři čísla F&SF a otázal se, „znám-li je“ a nechci-li o tom něco napsat. Jedno z těch čísel jsem měl, druhé bylo staré a již zrecenzované, ale ještě jsem je nečetl, stejně jako třetí, tak jsem kývl. A abych nemusel ustupovat ze svých zásad, rozhodl jsem se, že onen poslední F&SF (šestka loňského ročníku) dám dohromady s čísly 1, 2 a 4, která už mám, a napíši něco zásadnější povahy - řekněme bilanci za uplynulý rok. Pravda, ne úplnou.

Těžištěm F&SF jsou povídky, případně novely (v průměru 9,16 na číslo), a to velmi rozmanité: fantasy i sci-fi, akční i filozofující, epické i lyrické, dobré a kupodivu i špatné. Dá-li se vůbec mluvit o nějaké společné vlastnosti, je jí výrazná závislost na ústředním nápadu. (I když to zavedl do amerických časopisů už J. Campbell, jr.) F&SF vyvrací tvrzení, že ve sci-fi už nelze vymyslet nic nového: jeho autoři přicházejí s řadou zcela originálních námětů a tam, kde pouze rozvíjejí a obměňují nějaké starší téma, činí tak vynalézavě a zručně. Ovšem ani to někdy nestačí... Ale o tom až později.

Povídky jsem si pro sebe rozdělil na tři skupiny. První z nich jsou „velká jména": ty, o jejichž existenci jsem věděl už dříve. Patří sem Zahrada času (č. 1) od Jamese Ballarda, křehký lyrický příběh, který sice postrádá děj, ale vůbec není tak špatný, jak by se mohlo zdát z převyprávění ve Všechno je jinak. Dále dvakrát Fritz Leiber: Zlo potkané v Lankhmaru (6) byla před čtvrt stoletím nepochyně bomba, dnes je to solidní ukázka klasické fantasy. Zato Hugem i Nebulu oceněný Musíš stihnout ten zepelín! (dost nešťastný překlad, řekl bych, č.2) mě zklamal: Většinu místa nezabírá nic víc než prosté líčení alternativního světa, který je příliš hezký, než aby působil věrohodně. Zajímavá je jedině myšlenka, podle níž je za vznik fašismu a celou meziválečnou situaci zodpovědné předčasné (!) ukončení I. světové války.

Holdstockův Les Mytág (3) mi bohužel ušel. Do této skupiny se dají zařadit ještě povídky známých autorů. Ikaros Montgolfier Wright od R. Bradburyho (1) je na můj vkus příliš lyrický, navíc v něm nejde o nic. Výprava na Měsíc A.C.Clarka (2) je pouhou hříčkou o různých aspektech problému, psanou r. 1956. Překvapivě i Noc tygra od Stephena Kinga (4) nepřináší do již omšelé tematiky nic nového, třebaže vystižení dětské psychiky je tradičně zdařilé. Zato Poul Anderson je v Opožděném čase (1) příjemně netechnokratický a neantropocentrický. Příběh z války dvou planet upozorňuje na některé následky teorie relativity, k nimž patří i nutnost „kvantování“ boje.

Druhou skupinou povídek tvoří práce autorů u nás známých jen minimálně nebo vůbec ne, které ovšem dosahují nadprůměrné kvality. Mým favoritem z celého ročníu je Seymourláma Harvey Jacobse (1). Příběh o tom, jak u dveří obyčejné americké rodiny zazvoní poselstvo z Tibetu, přicházející si pro nového dalajlámu, sice nemá se sci-fi nic společného a do fantasy se dá řadit jen s přivřením obou očí, ovšem to nic neznamená proti perfektní gradaci, nádhernému expresivně-impresionistickému jazyku a hlavně skvělé pointě,která vrací hrdiny z nebeských výšin zpátky na maloměsto. Na druhé místo pak řadím Bránu tváří od Raye Aldridge (2), novelu nepodobnou ničemu, co jsem kdy četl, vědomě rezignující na jakoukoli snahu působit „realisticky“, ale plnou zvláštní podmanivé poetiky. Odvěký úděl člověka hodného toho jména je tu ztvárněn způsobem, který bere dech.

Za zmínku dále stojí třeba Poslední přikázání H. Turtledova (1), které na alternativním světě Indie dobyté wehrmachtem ilustruje známý fakt, že Gándhí mohl zvítězit jen díky britské benevolenci. Noční schody Mika Connera (4) jsou hi-tech variací na téma upírství; zvlášť si cením toho, že hrdinu opouštějí právě v okamžiku, kdy stojí před otázkou zemřít nebo nenechat žít, a nutí tak čtenáře zamyslet se, jak by odpověděl sám. Zajímavá je Sněhurka pojatá jako křesťanský mýtus s prohozenými zástupci dobra a zla: Tanith Lee(ová), Rudá jako krev (6). Na těch proklamacích o odlišnosti žen-autorek možná něco bude, protože její jazyk se v lecčem podobá Lois Tiltonové, jejíchž Dvanáct labutí (4) je rovněž založeno na pohádce (známá andersenovka, ovšem doplněná o incest), a koneckonců i Lise Tuttle(ová), která v Domě prolezlém hmyzem (6) zpracovala ne zcela originální téma s výstižností a přesvědčivostí, jaká už se moc nevidí. Příznivcům kultivovaného slohu doporučuji Studené světlo Iana Watsona a Fontainebleau, u řeky S. Gallaghera (obě č. 2); bohužel fantastická zápletka u obou končí poněkud do ztracena.

Jenže existuje i třetí skupina, slabý průměr a vyložený podprůměr. Autoři si neuvědomili, že i ten sebelepší nápad není cíl, ale prostředek, a spokojili se s tím, že svou myšlenku oděli do slov a doplnili větší či menší dávkou standardního řemesla. Výsledek se blíží českým amatérským povídkám, které rovněž vznikají rozvedením jediného nápadu, jen to řemeslo chybí. Relativně nejlépe dopadají hříčky, které se nesnaží být víc než intelektuální spekulací (E. Wellen: Šablona, 4). Je-li námět dost originální, dá se odpustit, že není využit tak dobře, jak by to šlo (J. Morressy, Kanceláře a Výtahy, 2). Ale když je téma zoufale ohrané a řemeslo nijak vynikající, čtenář se buď nudí (L. Niven, Jedné mlžné noci, 4), nebo je znechucen (G. A. Effinger v č. 1). Opačný případ nastává, je-li zápletka nadmíru vykonstruovaná a pointa vytažená z rukávu (Žaludeční nevolnost, 6). Konečně Zimní slunovrat Mika Resnicka (6) je příkladem nosného námětu s dobrým zpracováním, u něhož ale autor zapomněl, že povídka jako literární útvar musí mít vnitřní konstrukci, a opakuje beze změny stále totéž.

Zvláštní zmínku zaslouží první česká povídka, kterou ve F&SF otiskli v č. 6. Tu čest dostal Jaroslav Mostecký a vítězná práce soutěže O nejlepší fantasy 1993 Sbohem, jezero... Oprávněně. Je to civilně pojatá fantasy, bez velkých slov a gest, její postavy nejsou žádní hrdinové, ale lidé (v rámci svého světa) tak obyčejní, jak jen lze. Zlo v tomto světě není žádný cizorodý prvek zvnějšku (a už vůbec ne něco - svým způsobem - majestátního), ale organická součást každodenního života. Kéž by editoři měli tak šťastnou ruku i nadále...

Tolik k povídkám. Zbývají dvě pravidelné rubriky. Vědeckopopularizační články Isaaca Asimova se sice příjemně čtou (zvykneme-li si na autorovu soběstřednost, s níž bere za samozřejmé, že každý soudný člověk musí plně souhlasit s jeho názory), nemohu se ale zbavit dojmu, že jsou určeny pro ty z amerických čtenářů, kteří od třinácti let nečetli nic než SF magazíny. Kdo má ponětí o vědě a technice, nedozví se tu nic nového. A co se týče knižních recenzí, Petr Kotrle sice občas upozorní na zajímavý detail, ale jinak nevybočuje z průměru. Snažit se ve dvojměsíčníku o aktuální kritiku je plýtvání místem, to už je lepší oprostit se od jednotlivostí a psát zobecňující a nadčasové eseje, jak to s úspěchem činí František Novotný. Jeho interpretace Heinleinova Joba a Nadace v naší současné SF publicistice nemají sobě rovné.

Největší slabinou F&SF jsou ilustrace. Většina obálek má k profesionalitě daleko a kupce spíš odradí, než přitáhne; vnitřní černobílé ilustrace na tom jsou trochu lépe, ale v poměru jedna na 80 stránek textu se takřka dokonale vytrácejí.

Je potěšující, že překladatelé pracující pro F&SF dobře ovládají svůj mateřský jazyk, ale občas ujedou na některém termínu. Příkladem budiž Josef Hořejší a nesmyslný pleonasmum „znovuvzkříšení“ (6, str. 112) nebo Petr Caha, který se nejen neobtěžoval zjistit si, že česká transkripce Néhrúova jména je Džaváharlál, ale dokonce má místo Dillí (anglicky Delhi) Delfy! (Poslední přikázání).

Jak tedy uzavřít toho hodnocení? Ve F&SF dostanete za své peníze přinejmenším stejně, jako v Ikarii - co se týče kvantity i kvality. Jenže problém je právě v tom, že český Magazine of F&SF má se svým originálem společný jen copyright na název a povídky, zatímco všechno ostatní - od formátu až po redakční úvody k jednotlivým příspěvkům - je domácí specialita. A tak se pod rouškou české mutace proslulého časopisu skrývá spíš almanach povídek vybíraných podle ne zcela jasných kritérií. Přitom jistě nejen já bych se rád podíval, jak vlastně takový americký časopis vůbec vypadá, co se tam právě tiskne, o čem pojednávají teoretické články, jaké knihy za velkou louží vycházejí... (A abych zůstal ve splnitelné rovině: šlo by aspoň uvádět víc o autorech a přesný původ jednotlivých povídek?) Škoda. Vydavatelé F&SF (nevím, jsou-li přímo zodpovědni ti naši, nebo zámořští) propásli velkou příležitost. Mohli prorazit s časopisem, který by dal čtenářům pocit světovosti, takhle vydávají jenom „obyčejné“ sborníky povídek.

(The Magazine of Fantasy & Science Fiction - Czech Edition. Vydává Polaris, P. O. BOX 28, 744 01 Frenštát p. Radhoštěm. Dvouměsíčník, rok 1993, ročník 2. Sestavili a vydali M. Kocián a B. Svoboda, literární recenze P. Kotrle. Náklad neuveden, cena 32 Kč.)