Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

       

Literatura:
Luis Buňuel: Do posledního dechu

Ultra Violet: Má léta s Andy Warholem

       

       Čtenář SF byl po léta zvyklý číst přímočaré příběhy, realisticky popisující nějakou fantastickou záležitost (Michel Butor: „SF je fantastika v rámci /popisného pozn. aut./ realismu.“) .

       

       Space-opery, technologickou hard-core SF, příběhy z budoucnosti, vyprávěné metodou historických románů, detektivek, akčních a dobrodružných románů. Čtenář se domníval, že to, co čte, je absolutním protikladem tzv. mainstreamu, kam řadil vše ostatní, co znal, především tedy detektivky, historické, akční, dobrodružné a snad i tzv. psychologické romány.

       

       Tato idyla byla nejdříve narušena v šedesátých letech novou vlnou SF, potom kyberpunkem, takže scifista začal uvažovat v pojmech jako surrealismu, avantgarda, underground, postmodernismus apod. Jelikož tyto pojmy, nyní převzaté z druhé ruky, do této doby neznal, může se scifista domnívat, že mají svůj původ mimo SF (což je pravda), a proto patří do tzv. mainstreamu (to, co čte většina lidí) - TO OVŠEM PRAVDA NENÍ. Opravdu, asi každý, kdo si přečte třeba Kafkovu „Proměnu“, usoudí, že mainstream to není. Bezradný scifista pak je veden k domněnce, že přeměna člověka v hmyz patří do SF (je to fantazie, že, a tato věc musí přece mít nějaké objasnění. Kafka však vůbec nesměřuje k jakémukoliv objasnění, naopak, tím se nezabývá vůbec). Proč ne, když v současné době už existuje spousta SF Kafkou inspirovaných. A nejen jím. Takže vzniká zamotaný bludný kruh, zvláště pro toho, kdo četl pouze SF a zná jinak pouze povinnou školní četbu a bestsellery.

       

       Navíc to vypadá, že pojmy surrealismus, avantgarda, underground, postmodernismus apod. označují vlastně totéž - bezhlavé šílené třeštění, snažící se někoho šokovat, libující si v nesmyslech a nihilistické dekadenci - čili to jsou synonyma proúlety chorých mozků mimo tzv. „skutečnost“ a „zdravý rozum“. Alespoň takto jsou většinou tyto autorské prostředky v rámci SF traktovány (viz dílo J.W.Procházky). Abych mohl dokázat, že předchozí pojmy jsou SCIFISTY ztotožňovány naprosto mylně, budu se muset ponořit poněkud hlouběji do historie - zmapovat etapy a oblasti moderního umění, které rozhodně nepatří do jakéhokoliv mainstreamu (ani toho scifistického). Rozhodně nejsou také pouze výplodem šílenců, jak si myslí strážci „zdravého rozumu“.

       

       Až do 19. století byli tvůrci umění a literatury v zajetí objektivismu a realismu, což označuje fakt, že byli přesvědčení, že vědí, co realita je a jak ji popisovat, nekladli si otázky a nepřipouštěli pochyby o světě. Dokladem toho byla naprostá dominance akademického a oficiálně „posvěceného“ umění, ilustrativnost většiny tradičního a klasického umění. Jsou samozřejmě výjimky a ty my dnes ještě známe (Shakespeare, Swift etc...) na rozdíl od tehdejších „mainstreamů“.

       Strnulost uměleckých forem a jejich hierarchická podřízenost vedla k tomu, že novátoři to měli vždy těžké. První záblesky se projevily kolem poloviny 19. století ve francouzském kulturním okruhu - byli to třeba prokletí básníci, impresionisté, symbolisté, umělci secese a dekadence, kteří rehabilitovali uměleckou svobodu, přirozené právo subjektivního nazírání a mohou sloužit jako první vlaštovky avantgardního (moderního) umění. Tato svoboda vyjadřování však byla podmíněna jistou kvalifikovaností umělců a tak typickými avantgardami byly skupiny či sdružení intelektuálů. Umělecké skupiny byly ideovými centry odporu proti tradičnímu a institucionalizovanému umění - typickým prostředkem avantgardy byly manifesty a společná vystoupení, prezentace či výstavy. Umělecká svoboda samozřejmě souvisí i s jinými aspekty, takže modernistické hnutí prostupovalo více či méně i zbytek společnosti, filosofii, vědu apod. (o modernismu ve vědě se dá mluvit až od roku 1900 v souvislosti s teorií relativity a kvantovou mechanikou).

       Antiautoritativní tendence zase souvisí s emancipační snahou mládeže a liberalizací společnosti a myšlení, kosmopolitizací života.

       Pravou doménou moderny či avantgardy je však až 20. století. Pod vlivem subjektivistických filosofů, moderních výzkumů psychoanalýzy (Nietzsche, Schoppenhauer, Freud aj.) a většinou i v duchu pacifismu (až na futurismus) a navazujíce na avantgardní předchůdce (Lautréamont, Jarry) a spontánní umění primitivů, inspirujíce se moderními atributy industrializace, objevily se na začátku 20. století nové avantgardní umělecké směry jako: kubismus, dadaismus, surrealismus, konstruktivismus, expresionismus aj. Jejich „destrukce reality hrou“ byla zároveň spojena s tvorbou nových koncepcí vnímání a uměleckého prožitku (inspirace sny, náhodou, geometrií, hry s irracionalitou a neznámem, zachycování autentického chaosu vědomí a jeho usměrňování do proudu). Avantgarda byla tedy demokracií povolaných - demokracií elity, která hleděla pod povrch věcí a vyznávala svobodu jednotlivce a pluralitu názorů - avšak nikoliv názorů úplně libovolných. Umělec mluvil za sebe, nesl plnou odpovědnost za svou tvorbu, které dával určitý výraz a měl od ní odstup. I když byl zpravidla v opozici vůči většině společnosti, jejím negativním stránkám (odcizení), které analyzoval, bořil, hledal vlastní východicko a cíl nalézal v sobě, ve svém vymezování a utváření v opozici a boji proti absurditě a konformismu. Toto napětí mezi destrukcí a konstrukcí, nízkosí a tíhnutím k vznešenému, aristokratickému, snad i ke klasicistní dokonalosti díla, je pro avantgardu typické. Avantgardě také vděčíme za kultivovanou část osvobození od upjaté a sešněrované morálky, za mohutnou expanzi imaginace, zbavené zábran. Kromě Buňuelovy knihy lze k seznámení s avantgardou (modernou) doporučit ročníky časopisu Světová literatura např. 1965-70. Avantgarda vrcholila např. existencialismem (40-50 léta), absurdním dramatem, novým románem, počítačovými experimenty, novou vlnou ve filmu a vlastně celými šedesátými léty, v hudbě cool a free jazzem. Ducovním epicentrem avantgardy byla, jak už bylo řečeno, Francie a zejména Paříž, známá svou zjemnělostí. Zvláštní je, že např. myšlení absurdního dramatika Eugena Ionesca je poznačeno (pro pečlivějšího pozorovatele) téměř karteziánskou racionalitou. (Pokud si pod pojmem ratio nepředstavujeme logiku či rozum, ale prostě řád.)

       Mezi modernismem (avantgardou) a postmodernismem existuje spojitost, avšak postmodernismus je zároveň jistou antitezí avantgardy, hlavně co do pojetí, v jehož rámci se využívají obdobné umělecké prostřdky, které postmodernismus přejal postupným vývojem z avantgardy. Nelze podat přesnou definici toho, co postmodernismus je, protože má řadu poloh, a nelze určit ani dobu jeho vzniku (někdy mezi 1960-1985). Na jeho vývoji se podílel vliv masových médií a pop-kultury.

       Podstatnou jeho ingrediencí je ovšem underground, pocit „podzemních“ vyvrženců, který je také jeho podzemní kanálovou odpadní stokou. Podrobnou analýzu postmoderny, moderny apod. se necháme na později, nyní pouze rozlišme:

       1. postmoderní situaci v postindustriální společnosti

       2. postmoderní filosofii, která se ji snaží řešit

       3. postmoderní umění, které ji chce odrážet (Eco)

       4. komerční pop-postmodernismus, role peněz a technologie

       5. underground, brutalita, pudovost, analfabetismus, drogy

       - i když se tyto kategorie mohou dosti prolínat. V eklektickém postmodernismu je nakonec možné všechno (a to doslova - od filosofických hloubek až po naprostý diletantismus - vše je dovoleno, avšak nic vlastně nemá absolutní význam - „Everything is possible, but nothing is real“ - krásná metafora postmoderní virtuální reality v textu rockové skupiny Living Colour, vystihující důraz na umělost a strojové odcizení.)

       Undeground to dovádí až do primitivní pseudokreativity či antikreativity. Avantgardní tvůrčí intelekt(uál) je zcela zapomenut. Odstup od díla mizí - stejně jako rozdíl mezi zhnusením a reakcí na něj, zavrženo je elitářství, panuje rovnost peněz a pouliční džungle.

       Přestože předchůdce undergroundu lze vystopovat třeba v předválečných spisovatelích jako je avantgardní dekadent Ladislav Klíma či sexuální under-Hemingway Henri Miller, duchovním epicentrem undergroundu i postmoderny je anglosaská oblast, hlavně Amerika 60. let.

       Pod pojmem underground si Čech nejspíš vybaví odpor proti komunistickému režimu, ztělesněný rockovou skupinou Plastic People of the Universe, Ivanem Jirousem a maximálně zdálky americkou skupinou Velvet Underground, eventuálně The Doors, i když ta patří už spíše k hippies (hippies jsou hnutím vrcholného modernismu, protože hlásají pozitivní ideály jako mír, láska a nepostrádají masiášskýá patos a duch spolupráce). Gloriolu a jistou čistotu získal u nás underground bohužel díky tomu, že se vyvíjel v prostředí nesvobody, což samo o sobě jeho výstřelky (drogy apod.) utlumilo. Jinak je tomu třeba v USA, kde se mohl underground rozvinout naplno. Osvětleme si to na příkladu „patrona“ undergroundu, amerického výtvarníka slovenského původu Andyho Warhola, kterému se dnes koří každý, kdo chce být „in“. Pokud známe pouze pop-artové Warholovy obrazy, jeho undergroundové filmy, můžeme si myslet, že se jedná o avantgardní stylizaci (stejně pokud známe Velvet Underground, Warholovu kapelu, pouze z nahrávek a jednostranných interpretací třeba Ivana Jirouse). Pokud si však přečteme biografickou knihu Ultry Violet „Má léta s Andy Warholem“ (1964-1987), která popisuje poměry ve Warholově „Factory"-Továrně, kde tato tvorba vznikala, zjistíme, že to stylizace není a obdivuji toho, komu se z toho neudělá špatně. Warholova činnost byla cílevědomě orientována na získání slávy a peněz. Jeho slavný výrok: „Chci být strojem“ není určen k pobavení, ale vyjadřuje jeho filosofii rezignace na úlohu tvůrčího subjektu vůbec, snahu dosáhnout naprostého odcizení všemu, odstranění všech citů (mimochodem tendenci modernistické filosofie k „vyčnívání“ subjektu, který má snahu tvořit univerzální „totalizující“ koncepci a interpretaci světa, odsuzuje i postmodernistická folosofie).

       Warholova filmařská činnost spočívala v tom, že sezval feťáky (dal jim drogy), filmoval je, jak si to píchají do žíly, jak se pak hádají či jak se mlátí, čím větší hnus, tím lépe. Sám u toho zobal amfetamin, aby se udržel na nohou. Velká část lidí z jeho okolí se ufetovala k smrti, spáchala sebevraždu či v hrůze či šílenosti vyskočila z okna. („Škoda, že jsme to nenafilmovali,“ řekl o jednom takovém skoku A.W.) Koncerty Velvet Underground probíhaly v podobném duchu (něco jako pozdější punk, acid či rave) - ohlušující hluk zreproduktorů, psychedelické projekce, stroboskopy a stříkačky do žíly, zmítající se natlačený dav. Záliba v pornografii snad nebyla ještě to nejhorší, umělý kult smrti, který zákonitě ústil do smrti opravdové, překonal vše... (Lou Reed, John Cale: „Songs for Drella":...v Andyho „Továrně“ byla dost vysoká úmrtnost...“) . Kouzlem nechtěného tedy vlastně estébácký seriál o majoru Zemanovi (díl „Mimikry“) zobrazil underground, ale ten americký, dost věrně...

       Underground, společně s postmodernismem, vede k brutalizaci a atomizaci světa, oživuje okultní a satanistické praktiky, zabředává do extrémního a jednostranného irracionalismu, vyzdvihuje vulgaritu, protože je demokracií síly a nikoliv ducha (typická rekvizita = motocyklové gangy). Ideologie undergroundu se projevuje jako dogmatická nivelizace názorů, povrchnost a skutečná banalita.

       Nelze zavrhnout postmoderní umění jako celek, někdy se tam objevují i pozoruhodné věci, velká část postmoderního myšlení a filosofie je však plebejsou reakcí na výlučnost a aristokratičnost avantgardy - nelze však očekávat nic jiného, než že se bude „produkovat“ to, co zaplatí trh. Navíc moderní technologie umožňuje „tvořit“ snadno „umění“ komukoliv.

       Intelektuál tedy dostává na frak. Ten, kdo se však chce ufetovat k smrti, ať se ufetuje. Máme přeci svobodu...

       Příště: 3. Zmatky v periodizaci epoch: klasika moderna, postmoderna

       Literatura: Za zrkadlom moderny (Bratislava 1991, Foucault, Lyotard, Habermas aj...)

       Co je postmodernismus?

       Diskusní klub Vltava 20.2.1994 (I.M.Havel, J. Grygar, Z. Neubauer)
(ale možná bude následovat něco jiného)