Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

       Začnu několika základními axiomy, které jsem načerpala z četných osobních setkání se západními feministkami (i feministy) a z četby feministické literatury - takže v dalším textu už budu na tyto axiomy pouze odkazovat a nebudu je opakovat:

       

       1. Feminismus není jednotná ideologie, která by nutila lidi chovat se nějakým přesně definovaným způsobem. Naopak, je to způsob myšlení, který zasahuje do spousty oblastí kultury a společnosti, má řadu směrů (např. feminismus křesťanský, židovský, marxistický, ekologický, radikální, militantní, mateřský...) a jediný princip, který spojuje tyto různorodé snahy a myšlenky, je: lidská společnost byla v posledních staletích převážně patriarchální, veřejná sféra je dosud vytvořena mužským způsobem, celá struktura společnosti je uzpůsobena spíše muži. Je potřeba, aby se ženy také podílely na vytváření veřejné sféry a lidské kultury vůbec, aby se věnovala větší pozornost ženským prvkům.

       2. Interpretace pojmu „feminismus“ u nás bývá zcela jiná - bláznivé Američanky, které roupama nevědí, co dělat, nebo jsou tak šeredné, že o ně žádný mužský nestojí, a proto nenávidí muže a chtějí jim vládnout. Tohle není pravda. Pravda je, že militantní feministky (což je jejich malá část) mají na muže vztek za to, že tak dlouho ženám dominovali a vykazovali je do ponižujících mezí tradiční ženské role v patriarchátu, a tak se snaží situaci vyrovnat agresivitou a podrážděnými reakcemi na různé projevy mužské dominance.

       3. Feminismus znamená víc svobody pro všechny - pro ženy, muže i pro celou společnost. V každém muži jsou do nějaké míry obsaženy prvky, tradičně vyhrazené v patriarchátu ženám (citlivost, něha, schopnost pečovat, jemnost...) a stejně tak v každé ženě je něco z tradičně mužských atributů (síla, agresivita, soutěživost, rozhodnost...). Je nesmysl deformovat lidské bytosti podle patriarchálních vzorců, což se u nás stále a hojně děje (od ženy se očekává, že bude o muže pečovat, že bude odpovědná za domácnost a rodinu, že se musí snažit líbit se muži daleko víc než on jí, že bude vydělávat méně než muž, ale bude mužem manipulovat, že se vzdá zajímavé práce kvůli rodině atd. atd.).

       

       Teď se podíváme na text PV bod po bodu.

       Tak předně studii o postmoderním feminismu, která má ambice generalizovat, naprosto nelze psát jen na základě textů Caroly B. a Simone de Beauvoir (tato druhá autorka nemá s postmoderním feminismem nic společného a Carola B. je spontánní samorostlá humoristka, kterou lze do tohoto proudu zařadit, ale nelze na jejím díle demonstrovat naprosto nic obecnějšího). Ke studiu postmoderního feminismu doporučuji autorky jako jsou Susie Bright, Susan Falludi, Fay Weldon, Erica Jong, Betty Friedan, Kathy Acker, Germaine Greer, ke studiu feminismu jako takového pak alespoň Andreu Dworkin, Shulamith Firestone, Kate Millett, Nancy Friday, Camillu Paglia. Až budeš mít, Pavle, ponětí o tom, co říkají, pak budeš mít plné právo nad tím uvažovat a zobecňovat to.

       

       Dále PV razí tezi, že „feminismus neosvobozuje": to není pravda, viz axiom 3.

       Podstatu feminismu podává špatně, viz axiom 1 a 2.

       Není pravda, že feministické proudy se liší pouze co do míry bojovnosti proti mužům (viz axiom 1).

       Není pravda, že raně polistopadový krotký český feminismus hlásá méněcennost mužů - to je možná pravda u Caroly B., ale ta to činí humorně (nikoli „pseudohumorně“ - pokud jsou mužští čtenáři dotčeni, projevují stejný nedostatek nadhledu, jaký bychom vytýkali ženám, které by se rozzuřily při poslechu vtipů o ženách - slepicích).

       Příklady ultrafeministických excesů jsou velmi slabé v porovnání s excesy ultramaskulinistickými - například upálení osmi miliónů čarodějnic (nejméně) během středověku i novověku, čímž se vyhubily moudré a samostatně myslící ženy a zbyly puťky. Nebo jednání s muslimskými ženami v bývalé Jugoslávii, v nejžhavější současnosti. Nebo - v mírnější formě u nás - třeba to, že ženy vydělávají v průměru asi 60% toho co muži, a jsou zcela běžné inzeráty typu „hledáme muže do vedoucích funkcí a ženy na úklid“.

       Nemyslím si, že náš český feminismus se postupem let dále zradikalizuje, protože ženy nebyly v minulosti zatlačeny do takové situace jako v USA v padesátých letech. Také si nemyslím, že „palba feministických apelů“ nebude mít na muže žádoucí účinek: troufám si říct, že mé syny už ani nenapadne zatlačovat jakoukoli ženu do tradiční role, a na Západě je u mužů zcela běžné, že s feminismem souhlasí a s ženami podle toho jednají, tj. respektují v nich lidské bytosti, bez předsudků o tom, co je pro ženy „přirozené“.

       Nemyslím si, že za komunismu bylo na vedoucích místech „překvapivě mnoho žen“ - bylo jich pořád nepoměrně málo a jejich přizpůsobení režimu a využití situace pro budování kariéry nebylo lepší než u mužů (zkrátka ty strašné funkcionářské týpky se vyskytovaly u obou pohlaví, ale rozhodně ne víc u žen).

       Není pravda, že „nikdo nevysvětlil, proč se ženy dožívají o 5-10 let více než muži“ - naopak, takových vysvětlení existuje mnoho. Mimo jiné i celoživotní větší, ale smysluplnější zátěž - tedy méně infarktových a mrtvičnatých situací v životě méně postaveném na hlavu.

       Feminismus vůbec neignoruje rozdíly mezi pohlavími!!! Viz axiom 1. Jde o to, že v patriarchální společnosti jsou ženské atributy znevýhodněny. Ale jaké jsou opravdu přírodní nebo přirozené ženské vlastnosti? To už dnes nikdo neví. To, co se pro ženu dnes považuje za „přirozené“, bylo vytvořeno v patriarchátu, ve světě mužů, takže žena je tradičně submisívní, poddajná, muž by jí měl imponovat, ženská morálka spočívá v tom, že žena by měla pečovat a vytvářet zázemí, kdežto mužská morálka spočívá v úspěchu, schopnosti obstát v konkurenci, v boji. Rodina a péče o děti se považuje za cosi podružného, sekundárního, méně důležitého než řekněme válka, zisky, peníze, moc - viz jakýkoli přehled zpráv nebo jakékoli učební osnovy. Tím pádem je také „přirozené“, že ženy nejsou ve vládě a v rozhodujících pozicích - jenže právě proto, že muž a žena se tolik liší, je důležité, aby ženy také rozhodovaly o věcech veřejných!

       To, že starší nebo „mocnější“ ženy srážejí na kolena mladší nebo „podřízené“ ženy, je typické chování otroka, který se povyšuje nad spoluotroky, kteří jsou na tom hůř, nebo se se situací prostě smiřuje a hledí z ní vyváznout v rámci možností dobře („holka, to víš, my ženský to máme těžký, to se nedá nic dělat“) . To však právě mluví pro feminismus - tj. pro vyslovování a uvědomování si toho, že všechno není v pořádku a že stávající zvyklosti a uspořádání nejsou jediné možné!

       Nemyslím si, že „naše feministky neuspějí u našich knedlíkoidních hospodyněk“. Myslím, že to je otázka pochopení, oč ve feminismu běží (axiom 2). Naše ženy jsou uštvané, unavené, všechno zvládají a nesklízejí za to žádný zvláštní vděk mužů. Mít muže a udržet si ho je zatím prestižní záležitost, ale co když ženy přijdou na to, že nemá smysl obětovat se tomuto cíli do krajnosti?

       Ne, „v jejich ghettu“ jim není dobře, a tradiční ženské zbraně jsou skutečně tristní záležitost (sláva, zde s PV souhlasím). „Tupé mužské hovado“ - to je arsenál humoru Caroly B. a nikoli „našich feministek“, ale z vlastní zkušenosti musím říci, že jsem tento model pozorovala u spousty českých žen (spolubydlících v paneláku nebo spolupracovnic), ale nikoli u českých feministek (například Saša Berková o ničem takovém nehovoří).

       „Špinavé prádlo není důvodem k rozsáhlým generalizacím“ - já myslím, že je, když stejným syndromem trpí většina žen.

       „Na Západě i u nás je naštěstí mnoho samostatných a schopných žen, které nejsou feministkami“ - to není pravda. Všechny takové Zápaďačky, které znám, samozřejmě říkají, že jsou feministky - kdyby nebyly, znamenalo by to v tamější terminologii, že chtějí celý život trávit u plotny, být pořád těhotné a na slovo poslouchat muže. A Češky zpravidla řeknou: „Nejsem feministka, ale...,“ načež chrlí ty nejfeminističtější řeči, což jen dokazuje, že pojem feminismus se u nás používá nesprávně (axiom 2).

       „Zpětné uvržení našich žen do ghetta... je dáno chudobou celé společnosti“ - to je nesmysl, v bohaté společnosti si ženy mohou dovolit být doma, ale v chudé nikoli. Reakce „ať jsou ženy doma“ je pouze důsledkem komunistického tlaku „ať ženy pracují“.

       Není pravda, že „mužská civilizace dala ženám, či spíše je odsoudila k daleko větší míře práv a odpovědnosti“ - je to přesně naopak, v patriarchátu ženám práv a odpovědnosti ubylo a musely si je samy vybojovávat. „Ženský světonázor“ se už rýsuje - a je úplně jasné, že „kdyby vládly ženy, nebylo by válek“, protože podle toho, co se ví o matriarchálních společnostech v historii nebo v neevropských kulturách (viz třeba skvělá kniha S.K. Neumanna Dějiny ženy), tyto společnosti skutečně nebyly tak výbojné, neměly tendence tolik hromadit majetek a byly celkově spíše mírumilovně zemědělské. Teprve patriarchát totiž umožnil, aby děti dědily majetek a moc po svém otci. V matriarchátu se prostě nevědělo, kdo je otcem dítěte, nebo to nebylo důležité, a kmen se tedy nedělil na vzájemně soupeřící rodiny, ale děti byly vychovávány společně ve stejných podmínkách. Tím není řečeno, že to byla idylka, taková společnost má taky určitě nešvary, jenže jiné. V lidské přirozenosti vůbec není tak pevně zakotven princip „uchvátit a dobýt co nejvíc pro sebe“ - viz třeba kniha Ericha Fromma Mít nebo být.

       Matriarchát, zobrazený v knihách jako jsou Muži pod ochranou, je naivní projekcí patriarchátu, která vůbec nepočítá s odlišnou mentalitou žen. Věrohodné zobrazení společnosti žen viz například v knize Suzy McKee Charnasové Motherlines.

       Zralost si nepředstavuji tak, že si uvědomím, že „každý myslí na svůj individuální prospěch“, myšleno tak, že ten „prospěch“ je totožný s mocí, penězi, úspěchem v soutěži s ostatními.

       PV radí ženám „utéct a nemyslet pouze na svoji bolest“, nebo, pokud jsem to dobře pochopila, řešit své problémy individuálně. To je dnes dost rozšířený blud, ale je to jako byste poučovali jinou znevýhodněnou skupinu, třeba vozíčkáře nebo Vietnamce, že se proboha nesmějí sdružovat, domlouvat se a formulovat své problémy společně, protože to by přece byla totalita, a že to mají řešit jako svůj individuální problém.

       

       O LESBIČKÁCH

       Ve svém článku o lesbičkách jsem vůbec nechtěla sdělit nějakou fascinaci vývody Nancy Friday - jen jsem je předkládala jako zajímavůstku, což je politováníhodný, leč efektní postup běžný v našich médiích - „podívejte, co si ti blázniví Zápaďáci vymýšlejí!“ Kaju se, pokud nebylo jasné, že jde o hříčku a nikoli o proklamaci, ale na druhé straně doufám, že to dost jasné bylo.

       Ne, cílem není šokovat muže lesbickými projevy. Lesbičky chtějí, aby se nemusely skrývat, aby byly „zrovnoprávněny“, což se zatím asi nestalo - tvářili byste se normálně, kdybyste se setkali s milostně se chovajícím párkem žena-žena? Já bych se asi tvářila SCHVÁLNĚ normálně, aby si proboha nemyslely, že je diskriminuju, ale byla bych trochu v křeči. A existují mezi námi lidé, kteří stále považují homosexualitu za zvrhlost, nemoc, duševní poruchu. Takže by se o tom asi mělo víc mluvit, aby se to skutečně stalo normálnějším.

       Že muži přenášejí lásku k matce na lásku k partnerce, na to přišel už Sigmund Freud a stojí na tom skoro celá moderní psychiatrie a psychologie - takže PV upřímně gratuluju k výroku, že jde o „blbismus"!

       „Feministky hledají spojence v lesbičkách“ - tohle platí i naopak, lesbičky hledají pomoc ve feminismu, protože ten může prosazovat, aby byly brány jako normální lidi. Navíc se tímto spojením dá dokázat, že žena může docela spokojeně žít i bez mužského, což byl v zostřeném patriarchátu Ameriky padesátých a šedesátých let opravdu revoluční objev!

       Otevřenější postoj k lesbismu nesouvisí s celkovým sexuálním uvolněním 60. let, ale se zrovnoprávněním minorit - rasových i sexuálních - od čehož je feminismus neodmyslitelný.

       Feministky skutečně jsou zneklidněny vysokým počtem znásilnění a násilí - jak PV přišel na to, že nejsou? „Harašení“ se netýká „zcela klidných“ mužů, to je další zkreslení našeho tisku (viz axiom 2), ono totiž většinou nejde jen o nějaké „Boženko, tobě to dneska sluší“, ale spíš o „Boženko, jestli se se mnou nevyspíš, tak zapomeň na to místo sekretářky“.

       A proč bych měla proboha chtít svým feminismem někoho šokovat? PV si pravděpodobně myslí, že nejvyšší hodnotou vůbec je šokování. Tak tedy: jde mi o to, předložit zajímavé věci k přemýšlení, protože pro scifisty by mělo být zábavné dovídat se o možnostech alternativ v lidské společnosti a v její budoucnosti.

       Ani „předvádění porna vlastním dětem“ nepovažuju za nic šokujícího - kdysi jsem psala do IK v reportáži z Hillconu, jak si moji synové v hotelovém pokoji v Rotterdamu pustili kanál s hard pornem, a když jsem jim na to přišla, bylo mi trapné jim to vypnout, a tak jsem se dívala s nimi... takže jsem skutečně předváděla porno vlastním dětem. No a co?