Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

       Vampyrismus je rovněž fenomén se silně romantickým nádechem. Téměř každého zaujmou např. příznaky antivampyrických zásahů, doložených na raně středověkém pohřebišti, daleko více než mnohá daleko významnější „suchá“ fakta.

       I v případě vampyrismu existují nejrůznější pokusy o vysvětlení, nejčastěji z oblasti medicíny.

       Někteří psychiatři (u nás např. Vondráček) dávají tento fenomén do souvislosti s psychicky nemocnými, majícími potřebu sát krev (vzácně se vyskytuje jako součást sadismu). Jevy pozorované na hřbitovech se dávají do souvislosti s jinou sexuální úchylkou - nekrofilií. Bývá uváděn případ popsaný ve Francii, kdy takto postižený muž vykopával na hřbitově mrtvé dívky, aby se na nich ukájel. Jeho noční aktivita byla okolím považována za činnost upíra, vylézajícího v noci z hrobu.

       Na konci 80. let zaznamenala značnou popularitu teorie, že za upíry bývali považováni porfyrici. Jejich nemoc, poměrně vzácná dědičná vada přeměny látkové, je spojena s postižením kůže, potížemi při pobytu na slunečním světle a rychlejším rozpadem vlastních červených krvinek. (Můžeme ponechat stranou porfyrie získané, vyvolané otravou látkami jako hexachlorbenzen či některá antibiotika, které by se v podmínkách starověku či středověku neměly vyskytovat.) Alespoň u některých forem porfyrie by teoreticky mělo pomoci požívání velkého množství čerstvé krve (lidská není podmínkou), což by zlepšilo možnosti vlastní krvetvorby. Na této teorii se mi osobně nejvíce líbí zdůrazňování skutečnosti, že porfyriny světélkují, což by mohlo vést k různým pověrečným výkladům. Nikdo z autorů uvedené teorie však nevysvětlil, odkud by se, v podmínkách středověku, vzalo čisté (bez doprovodu viditelné složky) ultrafialové světlo, kterým je nutno na porfyriny posvítit, aby se rozzářily.

       Vondráček v knize „Fantastické a magické z hlediska moderní psychiatrie“ přináší velice cenný materiál v podobě autentického překladu podstatné části protokolu o řádění upírů v Medvědji v Srbsku, sepsaném v lednu roku 1732 vojenskými ranhojiči rakouské armády. Uvádí ho jako doklad toho, že pověrečná víra v upíry zasáhla i lidi na svou dobu vzdělané a dobře obeznalé s posledními věcmi člověka. K tomuto cennému zdroji se ještě vrátíme.

       Za velice důvtipnou považuji teorii L. Součka (Otazníky nad hroby) o souvislosti vampyrických pověstí s útoky kočovníků, majícími ve zvyku osvěžovat se krví svých koní.

       Vraťme se však k upírovi klasickému, jak jej známe z bestseleru Brama Stokera a mnoha dalších pramenů.

       Upír je nemrtvý. V noci vylézá z hrobu a saje krev živým, čímž se udržuje ve svém stavu. Jeho tělo v hrobě je přes den strnulé a bezmocné, nevykazuje známky života, ale také nepodléhá mrtvolnému rozkladu. Jeho útroby jsou plné čerstvé krve. Někdy jsou slyšet z upírova hrobu mlaskavé zvuky.

       Upír má nadlidskou sílu, dokáže se proměňovat v různá (zpravidla pro širší populaci nevábná) zvířata, jako netopýra, vlka, krysu apod. Dovede ovlivňovat počasí. Projde i malým otvorem, ale s omezením, že napoprvé ho do domu musí někdo pozvat.

       Upírova oběť se stane upírem.

       Upíra lze zlikvidovat pouze zničením jeho těla v hrobě během dne (lze zabít i aktivního upíra v noci, ale jen výjimečnými prostředky a málokdy se to opravdu zdaří). Nejlepším postupem je probití srdce kůlem (někdy je uváděn i konkrétní druh dřeva, např. osika). Z upíra při tom někdy vytéká krvavá pěna. Často se stane, že se upír po této akci přemění do stavu, v jakém by se nalézal, kdyby nebyl upírem, tj. mrtvola se rychle rozpadne. Pokud se to nestane, je vhodné odseknout hlavu od těla a hrob nějakou magickou operací zajistit. Účinné je také spálení upíra, často doprovázené jeho bolestivým řevem a neúčinnými obrannými pohyby. Archeologicky doložené máme také připoutání či přibití těla ke dnu hrobu kůly, naplnění úst odseknuté lebky kamením a vkládání cizí lebky do upírova hrobu.

       Některé z popsaných vlastností upíra jsou relativně známou vlastností mrtvých těl, i když takováto znalost či zkušenost bývá omezena na užší okruh lidí, přicházejících pravidelně do kontaktu se zemřelými.

       Tedy: Mrtvé tělo může vydávat slyšitelné zvuky při jakékoli nešetrné manipulaci. Záleží hlavně na stavu mrtvolné ztuhlosti svalstva trupu, umožňující nebo zabraňující zmáčknutí plic. Tato vlastnost mrtvého těla je rovněž ovlivněna stavem hlasových vazů, tj. jak široká mezi nimi zůstala mezera, zda nejsou oteklé apod. Zvuky mohou být vyprovokovány i teplotními změnami, slyšitelné zvuky při pálení „upíra“ jsou tedy plně vysvětlitelné a svědectví o nich není nutno zlehčovat.

       Mrtvola, u níž ještě nenastala či již pominula mrtvolná ztuhlost, je poměrně pružná, některé pohyby při manipulaci s ní mohou být považovány za projev vědomého úsilí o pohyb. Působením ohně dochází ke smršťování svaloviny, které může vyvolat dosti rozsáhlé pohyby mrtvého. (Učebnice soudního lékařství popisují případ, kdy řidič, spolehlivě usmrcený v okamžiku autonehody, se během následného požáru auta díky těmto pohybům dostal na sedadlo spolujezdce.)

       Středověká a raně novověká populace měla pravidelné zkušenosti s popravami upálením. Při nich však nebylo v reálných možnostech přihlížejících postřehnout okamžik smrti, takže zmíněné posmrtné jevy zákonitě splynuly s předchozími pohyby a zvuky ještě živé oběti (ani uškrcení před „milosrdnějším“ způsobem popravy nebylo zpravidla smrtné, často byla oběť jen dočasně omráčena, podobně občas selhával i váček se střelným prachem na krku popravovaného, jak se to podle některých pramenů stalo i při popravě děkana Lautnera). Naproti tomu musely zvuky a pohyby těla mrtvého a vytaženého z hrobu vzbudit všeobecnou pozornost a pověrečný strach.

       Krvavá pěna, vytékající z upíra při probíjení hrudníku, se dá velice snadno vysvětlit předsmrtným otokem plic. Můžeme jej pozorovat např. i při delších oživovacích pokusech u nemocných se selháním krevního oběhu (utopených, po úrazu el. proudem, mozkových příhodách, infarktech apod.).

       Rozpad mrtvoly po otevření hrobu a popř. manipulaci s jeho obsahem je rovněž známý jev, na kterém není nic tajemného. Je popsán mnoha archeology, snad nejsugestivněji Schliemannem, kterému se podobná věc stala při vykopávkách v Mykénách. Lze se jistě domnívat, že podobná příhoda mohla mít velice neblahý vliv na duševní rovnováhu např. hledačů pokladů a utvrdit jejich víru v upíry.

       Některé z dalších vlastností „upírů“ se pokusím vysvětlit zde:

       Podíváme-li se na výše zmíněný protokol, sepsaný ranhojiči a citovaný Vondráčkem, vidíme, že jde o velice střízlivý popis série pro okolí nevysvětlitelných úmrtí, doprovázených neobvyklou odolností mrtvého těla vůči posmrtné dekompozici. Zemřelí po vytažení z hrobu krváceli a jejich vnitřnosti byly plné nesražené krve. Vondráček se pokouší o vysvětlení konstatováním, že šlo o výskyt purpury.

       Purpura (pomineme-li tu, co na plotně stále voní) je příznak, charakterizovaný prostupem krve z cév do jejich okolí. Existují purpury dědičné (např. na podkladě dědičných a vrozených poruch krevních destiček) i získané (hlavně v souvislosti s velice těžkým průběhem některých infekčních chorob nebo otrav).

       Dědičné purpury náš problém neřeší. Nedokážou vysvětlit současný výskyt příznaků vampyrismu u většího počtu nepříbuzných nebo vzdáleně příbuzných lidí, kteří navíc neměli v minulosti žádné podobné potíže (jinak by jejich onemocnění nevyvolávalo v okolí takovou hrůzu).

       Purpura na základě těžké infekce by se sice mohla vyskytnout jako epidemie u navzájem nepříbuzných lidí (popř. i hospodářských zvířat), ale takto těžce probíhající infekce je zpravidla spojena s rozsáhlým rozsevem původce infekce do tkání. Jsou popsány případy, kdy se na koncových částech těla začínaly projevovat zřetelné příznaky posmrtné hniloby ještě zaživa. Po smrti dochází v podobných případech ke zpravidla velice rychlému rozkladu (dnes, po nasazení širokospektrých antibiotik, se podobné stavy již prakticky nevyskytují).

       Ani fakt, že bakteriální aktivita mohla být utlumena ochlazením těla na teplotu okolí (případ se odehrával na podzim a v zimě), nemůže vysvětlit pozorované rozdíly proti posmrtné dekompozici těl lidí, zemřelých současně z jiných příčin a pohřbených na témže hřbitově. Přinejmenším by nějaký čas probíhala posmrtná dekompozice uvnitř dutiny břišní (právě zde, jak je v protokolu zdůrazněno, nebyly žádné známky hniloby), kde se jednak několik hodin udržuje vyšší teplota, jednak bezprostředně po smrti produkují některé vnitřní orgány (hlavně játra) teplo.

       Faktorem X, který by zajistil soubor podobných příznaků, by mohly být toxiny plísní rodu Fusarium, tzv. trichotheceny.

       Tyto látky vyvolávají krvácení několikerým mechanismem: - poškozují stávající krevní destičky

       - blokují krvetvorbu, přičemž nedostatek destiček se projeví dříve než nedostatek déle žijících červených krvinek

       - poškozují přímo tkáně, takže např. sliznice trávicího ústrojí se může stát propustnou pro krev

       - v lehčích případech mohou vyvolat septické stavy (zastavením tvorby bílých krvinek), ve větší koncentraci však mohou působit jako širokospektrá antibiotika, působící nejen na četné bakterie, ale i kvasinky.

       Alespoň část trichothecenů by zůstala v náplni trávicího ústrojí a působila antibakteriálně v místech, odkud se po smrti šíří po těle hnilobné bakterie.

       Důležité rovněž je, že alespoň část postižených má tíživé halucinace a denní sny děsivého obsahu. Otrávení jsou malátní a pasivní, nakonec umírají na infekci nebo v souvislosti s krvácením. Postižena mohou být i hospodářská zvířata.

       Krvácení do kůže může vyvolat vznik skvrn (nikoli B. Stokerem líčené vpichy, ale spíše „cucfleky“) v místech s jemnou kůží, tedy i na krku. K jejich vzniku může přispět tlak límce.

       Z otrav trichotheceny je nejznámější alimentární toxická aleukie (ATA), která se vyskytovala po léta na území carského Ruska, později SSSR. K největším epidemiím zde došlo za 2. světové války, kdy bylo obilí (hlavně proso) ponecháno přes zimu na poli a sklizeno až na jaře. Přes zimu bylo napadeno plísní, tehdy určenou jako Fusarium nivale (současně platný název se asi nepodaří zjistit), jejíž kmeny měly růstovou aktivitu do teploty -3 ^oC (!). V souvislosti s válečnými událostmi byl také nedostatek jiných potravinových zdrojů hlavně živočišných bílkovin, které jsou s to do určité míry účinky trichothecenů zmírnit. Sověti sami udávali asi 17 000 úmrtí, což je odhad spíše podhodnocený. V silněji postižených oblastech vymřely celé vesnice.

       Onemocnění je charakterizováno nejprve postižením trávicího ústrojí (cesta vstupu toxinu do organismu). Následuje období latence (dny až týdny), během kterého dochází k úbytku bílých krvinek a krevních destiček. Překročil-li tento úbytek určitou hranici, objevil se soubor příznaků spojených s krvácivostí a náchylností k infekcím, charakteristické byly těžké angíny, vedoucí až k destrukci tkání v hrdle. Smrt v tomto stadiu nastávala buď v souvislosti s infekcí nebo s krvácením (umíraly např. ženy během menstruace). Přežil-li postižený, mohl se bez následků uzdravit.

       V souvislosti s výše zmíněným výskytem zearalenonu v našem obilí jsme při krmných pokusech zjistili, že u myšek krmených obilím nejvyšší koncentrací napadených zrn (20 % - obilí obsahovalo přirozeně asi 7% napadených zrn a při obsahu 10% napadených zrn nebyly pozorovány žádné biologické účinky, pro spotřebu bylo obilí ředěno nezávadným na koncentraci 5% napadených zrn a zkrmováno jatečným zvířatům s ochrannou lhůtou, představující několikanásobek biologického poločasu zearalenonu v organismu), docházelo k rozsáhlému krvácení do tělesných dutin a trávicího ústrojí, jaké je popisováno u „upírů“, např. ve výše zmíněném protokolu. Byl učiněn závěr, že se v obilí vyskytovalo vedle zearalenonu i menší množství trichothecenů (mohou být produkovány současně týmiž kmeny fusarií).

       ATA či jí podobná onemocnění jsou popsána v pásu, táhnoucím se od pobřeží naproti Japonsku přes jih Sibiře, Kazachstán, jih Ruska a Ukrajiny až na Balkán, resp. až do jižní Francie. Z okolních zemí bývá pravidelněji postihováno Maďarsko. Podobná onemocnění se vyskytují i v zemích s chladnějším podnebím než máme my. Naše území leží tedy v současné době v jakémsi mezipásmu, kam spíše jen výjimečně a okrajově zasahují chladnomilná fusaria ze severu či teplomilná z jihu. Už známé výkyvy podnebí, jakými byla např. „malá doba ledová“ ( její doznívání pamatují ještě naši dědečkové - zima „podle obrázků pana Lady“), či naopak teplejší období před třicetiletou válkou, musely zákonitě posunout hranice výskytu těchto plísní až na naše území.

       Srbsko (Vondráčkem citovaný protokol) je dlouhodobě v oblasti výskytu teplomilných fusarií.

       Pro úplnost budiž řečeno, že v obilnici na pomezí Kanady a USA řádí jiná fusaria, jejichž toxiny vyvolávají především nechuť k jídlu a zvracení, že ATA se v současné době občas vyskytuje i v Severní Africe, a že podobné onemocnění je popsáno i z tropů. Rovněž se je nutno zmínit o tom, že jedovaté trichotheceny jsou produkovány i dalšími plísněmi. Z našeho hlediska jsou důležité toxiny Stachybotrys atra (výskyt a otravy popsány v Maďarsku) a Dendrodochium toxicum. Některé z uvedených toxinů působí i kontaktně (vstřebávají se neporušenou pokožkou) a mimo příznaků podobných výše popsaným je známa i blesková smrt při manipulaci s plesnivou slámou. Trichothecenové toxiny byly také použity vojsky SSSR a jeho spojenců v Kambodži, Vietnamu a Afghanistanu jako bojové látky (tzv. yellow rain).

       Pokud se týká upírů, můžeme si představit situaci, kdy po nevydařené sklizni vesničané konzumovali zaplesnivělé obilí. U části se dostavily silnější či slabší příznaky otravy (záleží také na tom, čí pole bylo jak intenzívně postiženo). Někteří zemřeli na „rychlé úbytě“, jiní stonali déle a byli navíc pronásledováni děsivými sny a halucinacemi, popsanými u ATA.

       Onemocnění nemuselo být nutně zcela totožné s ATA, protože existují desítky dalších trichothecenových toxinů, jejichž účinky na lidský organismus se mohou v detailech lišit. Mimo to lze předpokládat i spoluúčast dalších mykotoxinů (výše zmíněných námelových, i toxinů rodů Aspergillus a Penicillium, které se nejspíše mohly podílet na konzervaci mrtvých těl a snad i potencovat některé příznaky vyvolané trichotheceny).

       Vykopané mrtvoly jevily známky vampyrismu.

       Proslulý česnek jistě nezahnal neklidného „nemrtvého“, ale mohl příznivě ovlivnit ty případy, kde došlo k bakteriální infekci. Vzhledem k působení těchto toxinů na psychiku (deprese, apatie, pasivita) se dá očekávat, že se vesničané (pokud někdo přežil) zmohli na radikálnější antivampyrické zásahy v době, kdy už byla epidemie na ústupu. Proto mohli mít i „úspěch“ (neobjevily se další případy).

       Součkův postřeh o oblastech postižených nájezdy kočovníků může souviset s tím, že kočovníci zvýšeně migrovali v obdobích klimatických změn, kdy okolní zemědělské národy měly zvýšené potíže s úrodou.

       Pochopitelně, vampyrismus je jev komplexní a mnoharozměrný. Samotné mykotoxiny na jeho vysvětlení zcela určitě nestačí, svoje musejí říct archeologové, historikové, odborníci na folklór, náboženství apod. Přesto se ale domnívám, že některé význačné rysy „upíra“, jak je známe z lidové slovesnosti i beletrie, mohly vzniknout na základě autentické zkušenosti s otravou trichothecenovými mykotoxiny.