Interkom: Další recenze z fanzinu klubu J.M. Trosky

Volání pekel je dobrodružný příběh z amazonské džungle. Skupina odvážných lidí, hnaných touhou po penězích, hledá ložisko plutonia. Naráží však na nevysvětlitelné síly, které některé z nich přivádějí k šílenství. Setkávají se strašnými hrůzami. Zdá se, že narazili na tajemství samotného pekla. A s těmito silami se musejí utkat.

Carla de Verese je mladá vzdělaná a velice schopná čarodějka. Této noci má být zasvěcena samotnému Satanovi, aby se mohla stát plnoprávnou členkou černé šlechty. Carla však má jiný záměr: chce bojovat ve službách Dobra. Když řekne své matce, že se slavnosti nezúčastní, ocitne se v nebezpečí života. Musí uprchnout ze zámku. Mezi matkou a dcerou se rozpoutá lítý boj, v němž přichází ke slovu síla kouzel a magie. Podaří se Carle zvítězit a uhájit své přesvědčení?

Knížka je rozčleněna do tří oddílů podle zaměření jednotlivých příspěvků. Po přečtení jse dospěl k závěru, že by se o vhodnosti rozčlenění povídek do oddílů dalo úspěšně pochybovat. Představuji si, že autorka, možná ve spolupráci s odpovědným redaktorem sesypali vše do jednoho koše a odtud systémem Lóra vybrali pro každou část knížky odpovídající počet povídek. Rozdělení totiž postrádá jakýkoli smysl.

Nebudu se zmiňovat o všech příspěvcích, protože by to byla nejspíš ztráta času. Tím nechci říct, že nic nestojí ani za ... řeč. Najdou se i čtivé kousky. Nejlepší je asi Návrat, který si i přes značně omšelý námět udržel jakous takous úroveň. V závěsu za ním povívá (se zamhouřením oka) Podivné okno. Nejslabší se mi zjevila celá sekce Dobrodružství, která je dobrodružná asi tak, jako telefonní seznam Kamnného Újezda.

Naivita autorky naznačovala, že se jedná o začínající nezkušenou adeptku pera ve věku těsně již ne školou povinném. A tak jsem největší překvapení nad knížkou zažil ve chvíli, kdy jsem si přečetl datum narození její stvořitelky.

Knížka je vlastně pokračováním příběhu A. E. Poea Dobrodružství Arthura Gordona Pyma z roku 1838. Bohužel jsem tuto knihu nečetl, a tak nemohu posoudit, nakolik Jules Verne použil vlastní myšlenky a nakolik se dopustil plagiátorství. Ale nešť - ať je to jak chce - tento román stojí za přečtení.

I když autor poměrně často odkazuje na příběhy pana Pyma, nepřijde ani až doposud neinformovaný čtenář zkrátka. Prostřednictvím jistého amerického dobrodruha (který průběžně porovnává Poeovu knihu se skutečností) má možnost účastnit se pátrání po posádce zničené lodi, ale hlavně pokusu o dobytí jižního pólu.

Z reálií příběhu i z vypravěčského stylu jasně prosvítá, že autor našel zalíbení jak v mořích, tak i v lodích po nich plujících. Jedná se vlastně o chlapecký dobrodružný román s fantastickými prvky, kterými v tomto případě nejsou ani tak poslední výdobytky vědecko-technické revoluce, ale rozloha antarktické pevniny a klimatické podmínky na ní a v jejím blízkém okolí. Nebyl by to však Jules Verne, aby si v samém závěru neodpustil alespoň jedno technické montsrum...

Užitečným se mi jevil i slušný doslov, který čtenáře seznamuje nejen s okolnostmi vzniku této knížky, ale také porovnává Verneovy představy o jižním pólu s dnešními poznatky o této poněkud zapadlé končině naší planety.

Jules Verne: Ledová sfinga. Překlad: Anna Kučerová. Doslov: Zdeněk Hobzík. Obálka a ilustrace: neznámý autor. Ivo Železný, Praha, 1992. 2. vydání. brož., 216 s.

Druhé, tentokrát samostatné a navíc i poněkud přepracované, vydání Macháčkovy povídky pojednává o tom, co se může stát, když hudba ovládne člověka svou dokonalostí.

Mladý student z venkova, který nedostal místo na koleji, marně shání podnájem. Usměje se na něj štěstí v podobě jeho nastávající, která mu - coby redaktorka inzertní kanceláře - dohodí pěkný podnájem v jedné z vilových čtvrtí.

Ale jak už to na světě bývá, každá hůl má dva konce. Noví domácí - houslista na odpočinku a jeho senilní matka - totiž nejsou příliš normální... Nebudu více prozrazovat, snad jen tolik, že onen písek zmiňovaný v názvu knížky není v zubech, ale mezi dvěma sklíčky (mimochodem - je to celkem pěkná psychologická zbraň).

Autorovi se daří držet čtenáře stále v napětí, příběh však probíhá poněkud neučesaně. Vypadá to, jako by ona zmiňovaná přepracování spočívala ve vložení nových částí textu do dříve zkomponované dějové osy.

Tato kniha byla všude uváděna jako science fiction, nemá však s tímto žánrem příliš mnoho společného. Snad jen to, že v pozadí celého děje je fiktivní vojenský převrat, k němuž došlo v Izraeli.

Kniha je dramatickým příběhem útěku hlavního hrdiny z Tel Avivu do Ejn Charod, kde mělo dojít k převratu. Touto cestou se chce hrdina knihy zachránit před pronásledováním a před smrtí. Napínavé líčení této cesty je obsahem příběhu podávaného trochu zvláštním, poetizujícím jazykem.

Z jazykového hlediska je kniha docela zajímavá. Je v ní použit drsný vojenský jazyk s místy až vulgárním vyjadřováním, a to v dialozích. Toto vyjadřování je kombinováno zvláštní poetikou vyplývající zřejmě z historických tradic hebrejského vypravěčství. Autor vychází z židovských dějin a biblické tradice. Tyto jazykové a historické linie tvoří velmi zajímavý celek. To umocňuje i dobrý a zasvěcený překlad, doplněný vysvětlujícími poznámkami, které vesměs upozorňují na souvislosti s textem bible.

Amos Kenan se narodil v roce 1927 v Tel Avivu. V mládí byl příslušníkem extremistické Sternovy skupiny, po vzniku suverénního židovského státu se stal propagátorem myšlenky židovsko-arabského sblížení. V letech 1955-62 žil v exilu v Paříži, jedna z jeho divadelních her byla v Izraeli zakázána. Jako spisovatel a novinář výrazně přispěl k rozvoji moderní spisovné hebrejštiny tím, že napomohl jejímu přiblížení hovorovému jazyku.

Cesta do Ejn Charod je zajímavá knížka plná napětí i zvláštní poetiky. Dává poměrně vzácnou příležitost seznámit se se současnou izraelskou literaturou.

Na kvalitě tohoto literárního dílka se podepsalo několik nepříznivých faktorů. Prvním je skutečnost, že autor - Litevec - píše rusky. Nevím sice, od kolika let se děti v Litvě učily rusky, od narození to ale nejspíš nebylo. Pokud probíhala výuka tohoto jazyka na litevských školách v obdobném duchu jako u nás, pak autorova ruština nebude z těch nejlepších. Možná ale, že mu křivdím.

Druhým problémem je, že z ruštiny do češtiny je knížka přeložena Rusem nebo dokonce Ukrajincem (soudě podle jména a příjmení). Opět nevím, jak dlouho se onen člověk učil česky, podle některých značně kostrbatých frází, které zde předvedl, má však pan překladatel ještě sem tam co dohánět.

Má-li laskavý čtenář dostatek shovívavosti a je s to překlenout výše uvedené problémy, octne se rovnýma nohama v nějakém příběhu jakýchsi kosmonautů na Marsu.

Když jsem tuto novelu s nemalým přemáháním dočetl, dospěl jsem k závěru, že čtenáři může být celkem jedno, kde začne číst a jestli bude číst od začátku do konce nebo opačným směrem, protože příběh se tak jako tak odvíjí jako ve snu, tedy bez větší logiky.

Sergej Žemajtis: Šarlatová planeta. Překlad: Dimitrij Běloševský, Obálka a ilustrace: James Janíček. Albatros-Karavana, Praha, 1990. 1. vydání. seš., 80s., 7 Kčs

Jedna z mála sbírek českých (moravských, slezských) autorů vydaných v poslední době na našem trhu byla pečlivě připravena brněnským nakladatelstvím Blok. Jedná se o druhou z řady antologií méně proslavených autorů píšících česky, kterou toto nakladatelství vrhlo do četbychtivého davu českých fanů i jiných tvorů jim více či méně podobných.

Stejně jako v prvním svazku, i zde slouží za úvod příběh složený z úvodních vět jednotlivých příspěvků a sbírku uzavírá stručný životopis autorů, tentokrát ozvláštněn odpovědí na otázku „Které místo na světě máte nejraději?“.

Co se týče celkového dojmu, působí vše poměrně vyváženě a na úrovni tuzemského standardu. Žádný z příspěvků znatelně neční ani vzhůru, ani dolů. Zkrátka - osvěžení českého jazyka jeho předvedením v původní podobě (tedy ne v krkolomných překladech, tak jak je známe z mnoha případů několika posledních let).

Úvodem chci upozornit, že tato sbírka není vůbec v. p. (anglicky sci-fi). A vlastně ji není možno označit ani jako fantastickou literaturu. Autor zde vypráví příběhy z pohraničí z let 1994 až 1948 a stupeň nadpřirozena v nich kolísá někde mezi prvním a patnáctým stupněm stostupňové škály. Žádné vedro, řekl by meteorolog v případě počasí.

Nyní stručně k samotným povídkám. V Závějích zapadnou dva straničtí funkcionáři na cestě za svými ovečkami do hor. Setkají se zde nejen se zimou, ale i s duchy odsunutých Němců.

Stéblo je krycí jméno konfidenta Státní bezpečnosti. Prostý příběh prostého člověka drceného soukolím moci. Jen kdyby jeden z vyšetřovatelů StB nebyl... Dál se rozvádět nebudu, neodpustím si ale jednu poznámku - konec se mi vůbec nelíbil. Byl to takový konec - nekonec.

K jednomu ze zvyků v pohraničí (a možná, že nejen tam) patřilo, že každý nebožtík si ještě když nebyl nebožtík připravil zvláštní dřevěnou desku, která mu krátce po smrti sloužila jako máry a později jako jakási pamětní deska umístěná na umrlcově nejoblíbenějším místě (nebo někde poblíž). O tom, co se může stát, když tuto desku použijete k jinému účelu, vypráví autor v povídce Prkno.

Premiéra v jednom oblastním divadle kdesi v pohraničí spustí sled událostí lehce provoněných tajemstvím. Konec na mě působí opět poněkud nedotaženě.

O Siromachovi jsem se již zmiňoval v rámci antologie Let na měsíc, a tak se o něm nebudu dále rozepisovat. Jen pro ty, kdo tuto recenzi nečetli - je to příběh o vlkodlakovi v reáliích českého pohraničí ve druhé polovině čtyřicátých let tohoto století.

Nepochopil jsem význam Bludného kořenu ve stejnojmenné povídce. Až na ten kořen (vlastně dva kořeny) je to příběh několika lidí v době znovuosidlování pohraničí.

Učitelé draků je fantasy příběh jednoho světa, jehož lidstvo je ohrožováno nájezdy kosmických lodí Prvních, kteří se snaží lidi vyhladit z povrchu země. Hlavní postava knihy, Joaz Banbeck, vládce jednoho údolí, hledá prostředky, jak se těmto nepřátelům ubránit. Lidem v tomto příběhu slouží draci. Je jich celá řada druhů a jsou cvičeni nejen k různým službám, ale především k boji. Kniha vrcholí bojem lidí a draků proti útoku nájezdníků.

Kniha je napínavá, dobře se čte. Určité připomínky je možno mít k překladu, který je místy kostrbatý. Už sám název knihy - The dragon masters - není přeložen nejvhodněji. Přesnější by bylo Páni draků nebo Vládci draků a také by to lépe vystihovalo popisovaný stav věcí.

Jack Vance: Učitelé draků. Překlad Aleš Lízr. Ilustrace na obálce Milan Dubnický. Laser, Plzeň 1994, 1. vydání, 7000 výtisků, 132 stran, 38,- Kč

Král mečů je poslední z trilogie příběhů knížete v šarlatovém plášti Coruma Jhaelen Irsei. Opět došlo k porušení Rovnováhy a síly Chaosu začaly převládat nad Zákonem. Všude zuří nepřátelství, boj a zabíjení. Kníže Corum se vydává se svým přítelem Jharym a svou ženou Rhalinou na cestu, aby odhalil tajemství vzniklého nepřátelství a pomohl opět nastolit vládu Zákona.

Celá kniha je líčením cesty knížete Coruma, který přechází z jednoho Plánu do druhého a z jednoho času do druhého. Setkává se s různými bytostmi a různými kouzly i s vlastními převtěleními. To vše je trochu na úkor děje, který je rozdroben do jednotlivých epizod. Čtenář místy ztrácí orientaci v tom, kde se právě kníže Corum a jeho přátelé vlastně nacházejí a jaký je vztah tohoto místa k ostatnímu světu.

Michael Moorcock: Král mečů. Překlad Stanislav Plášil. Ilustrace na obálce Juraj Maxon. Laser, Plzeň 1994, 1. vydání, 10 000 výtisků, 152 stran, 45,- Kč

Po mnoha amerických ohlédnutích za Vietnamem (kterých je už na můj vkus poněkud více než dost) máme možnost zavzpomínat na tuto válku spolu s francouzským vysloužilcem. Nevím totiž, jaké jiné pohnutky by mohly vést autora k napsání tohoto díla.

Čtenář spolu s hlavním hrdinou - pozemským důstojníkem - prožívá několik válečných konfliktů v různých koutech vesmíru. Stejně jako Francouzi a Američané v Asii, i v této knížce nakonec musí pozemšťané vyklízet pozice na 'strategicky významných' místech kdesi velmi daleko od domova. Protivníkem jim však nejsou domorodci, ale jiní vetřelci, kteří si činí nároky na stejná místa. Tolik stručná kostra.

Na tomto podstavci autor vystavěl poměrně křehkou a nestabilní konstrukci. V první třetině jsem měl neustálé problémy s udržením koncentrace, protože jsem se svou chatrnou pamětí nedokázal patřičně sledovat spletitou nit příběhu, do jehož středu mě autor uvrhl. Vše mi docházelo až mnohem později. Nevím, jestli za to může můj podprůměrný paměťový kvocient nebo autorova nadprůměrná roztěkanost.

Richard Canal: Válka v této zahradě. Překlad: Dr. Jan Marchal. Obálka a typografie: Jindřich Bartoš. Najáda, Praha, 1992. 1. vydání. brož., 219 s. 35 Kčs.

Směs poněkud nedotažených příběhů s těmi méně nedotaženými. Tak by se dala stručně charakterizovat sbírka povídek 'autora nové generace' (viz obálka knížky). Nevím, kolik je Jaroslavu Šoupalovi let. Dle lehce naivní filozofie a nevybroušeného slohu bych mu hádal asi tak dvacet (plus minus dvěstě) let.

Na mém celkovém (ne příliš příznivém) dojmu se také podepsalo nakladatelství, protože v knížce se vyskytuje nadnormativní poměr chyb pravopisných i jiných.

Nyní ještě stručně k některým povídkám. Titulní Satanova kobka zřejmě měla svůj předobraz v Kladivu na čarodějnice a Jámě a kyvadlu. Na rozdíl od slavnějších předchůdců však autor nepřišel s ničím novým a příběh odsouzenců uvězněných ve velmi dobře zabezpečené kobce-hladomorně není v pořádku ani po stránce logiky.

Trvrdí-li autor o svém příběhu v jeho první větě, že je tento hrůzný, zpravidla se mýlí. Ani případ Oživené smrti není výjimkou. Zombie vyvinuvší se z královského synka sice semtam někoho slupne, ve mě to ale budilo spíš vlny smíchu, než hrůzy.

V povídce Druhý život se autor zamýšlí nad otázkou posmrtného života, v tomto případě dokonce snad posmrtných životů. Opět poměrně naivní a nevýrazný příběh bez hlubší podstaty.

Z celé sbírky se mi nejvíce líbilo kratičké Příměří, a to zejména díky zajímavé myšlence. Někdo by snad mohlo namítnout, že by to chtělo rozpracovat do větší hloubky, šířky, či výšky, já mám ale tento druh povídek rád.

Jakýsi záhadný výbuch brzy po konci druhé světové války způsobil, že se jedna celá vesnice s přilehlými lesy, polnostmi a samotami ocitla kdesi v paralelním světě. Aby nebyl všem podivuhodnostem konec, čas od času se z našeho světa někdo přesune do onoho podivně vzniknuvšího pidisvěta.

Autor použil tohoto fantastického prvku zejména k politické satiře a k pranýřování komunistického systému řízení společnosti v Československu let nedávno přešlých. V Jelením Brodě, kde žijí lidé nepoznamenaní centrálním řízením všeho, se totiž obejdou bez diktatury proletariátu, vedoucí úlohy a jiných vymožeností rozvinutého socializmu.

Maso je jedinou potravou obyvatel jakéhosi města. Vzhledem k nedostatku jiných zdrojů se jedná o maso lidské... Na tomto faktu buduje autor svůj antiutopický příběh, příběh plný bezpráví, násilí a boje o přežití.

Při čtení mě napadala spousta otázek. Na většinu z nich mi dokázal Martin Harníček dříve nebo později odpovědět. Několik mi jich přesto zbylo. (Kam se poděli ostatní živočichové, jako například potkani? Jak dlouho může takové město vydržet, než se jeho obyvatelé sežerou navzájem? Kde se hlavní hrdina naučil mluvit? Kam se poděla píka, kterou hrdina prokazatelně uchopil a potom neodložil?...)

Nyní stručně k příběhu. Čtenář má možnost sledovat, jak se hlavní hrdina v poměrně krátkém časovém úseku propadá na společenském žebříčku. Tento bezejmenný člověk totiž v první části přijde o střechu nad hlavou, a tím i o nárok na příděl základních životních potřeb. Potom se protlouká zbytkem svého ubohého života jako zloděj, povaleč a práskač. Když se před ním zhroutí vidina přijetí za člena policie, ocitá se mimoděk za městem, kde se setkává se skupinou lidí, kteří uznávají naprosto jiná měřítka hodnot (na můj vkus příliš radikálně - přešli vlastně od jednoho extrému k druhému). Konec příběhu vyznívá dle mého soudu až příliš do ztracena.

Martin Harníček: Maso. Obálka a grafická úprava: Boris Mysliveček, Ilustrace: Karel Trinkewitz. Host, Brno, 1991. 2. vydání. brož., 76 s. 39 Kčs

Další recenze z fanzinu klubu J.M. Trosky

Volání pekel

Válka čarodějek

Kachna nejen černá

Magnetická sfinga

Čarovná moc hudby

Cesta do Ejn Charod

Úděsná planeta

Hosté z Čech, Moravy a Slezska

O strašidlech a jiných lidech

Učitelé draků

Král mečů

Poněkud zmatený zahradník

Nové české báchorky a pověsti

Vesnice
v paralelním světě

Novodobí kanibalové