Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

       Každý správný český scifista samozřejmě zná tohoto dvaatřicetiletého výtvarníka, grafika, ilustrátora a malíře ze stránek a obalů Ikarie a dalších sci-fi publikací. Co se týče nescifi záležitostí, i tady je mimořádně produktivní: ilustroval například řadu detektivek od Dicka Francise (nakladatelství Olympia - ale s těmi už skoncoval), v současnosti se živí hlavně navrhováním obálek hudebních nosičů.

       Srdce scifistů potěšila jeho samostatná kniha jménem KNIHA FRENESIS, ve které jsou pěkně pohromadě veškeré jeho obrazy, obálky, modely z filmu Nexus a mnoho dalšího - se slovním doprovodem Ondřeje Neffa (jakým jiným než frenetickým).

       

       Martin začal číst (a tudíž i malovat) sci-fi poměrně pozdě, na vysoké škole. Měl tam kamaráda vášnivého knihomola a scifistu, který ho tímto hobby či posedlostí „nakazil“. Své sci-fi obrázky vystavoval Martin na Miniconu, ještě „za totáče“. Tam si ho všiml Ondřej Neff a koupil si od něj hned tři obrázky najednou. Martin mu je „celej vděčnej“ dovezl až domů, no a začli si povídat... a vyklubaly se z toho společné projekty. Jako první Milénium, které mělo v první verzi vyjít v nakladatelství Práce. Bohužel tam nikdy nevyšlo, přišel rok 89 a váhání politické se změnilo ve váhání komerční... ale Martin přece jen dostal v nakladatelství Práce kšefty na pár dalších knížek, a tak mohl začít uvažovat o tom, že by pověsil na hřebík učitelování v základní škole a profesionalizoval by se.

       „Náš největší projekt s Ondřejem Neffem byla brožurka o fotografování pro děti, což mi pomohlo, bylo to velké množství práce, třiatřicet obrázků, a tak jsem si na tom brousil techniku a bylo to fajn. Neff mi dělal k obrázkům scénáře, chodil jsem k němu konzultovat.

       Pak mě živila Ikarie... ale zajímavé je, že jsem nezačal dělat pro Ikarii, ale pro Svět Fantastiky. Ta obálka prvního čísla Ikarie vůbec nebyla malovaná pro Ikarii. Ondřej Neff vydupal ze země Ikarii a potřeboval strašlivě rychle udělat první číslo. Tak se tenkrát dohodl s Vlastou Talašem, který mu dal kompletní materiály se vším všudy, a tam byla i ta obálka. První číslo Ikarie bylo určitě tak z padesáti procent Svět Fantastiky.“

       Kromě sci-fi knížek (kterých dnes ubylo, vzhledem ke kolapsu trhu) a obalů hudebních nosičů si Martin našel ještě jedno pole působnosti: „V současnosti jsem se taky dostal k počítačovým hrám, ke kterým vyrábím prostředí. První naše hra je typu Dungeons and Dragons, příběh, kde se chodí prostředím, vykonává se řada úkolů a tak. Práce je docela podobná práci na kresleném filmu. Panáky do toho prostředí budu dělat taky já, ale animovat je budou oni, já jenom navrhuju, jak by mohl vypadat, co by měl mít na sobě, když je to nějakej příšer, tak aby vypadal jako pořádná obludka. Což je hezká práce.“

       

       V létě začal v kinech řádit SF film Nexus, produkt to spolupráce Čechů, Španělů a Angličanů - a sklízí zaslouženou kritiku. Španělé dodali peníze, režiséra a myšlenku (nebo co to je - raději řekněme záměr), Angličani herce a Češi výrobu filmu (v Krátkém filmu na Barrandově).

       Jaká je úloha Martina Zhoufa v tomto filmím bastardovi, na nějž jsem se ani neodhodlala jít? Stvořil pro film rakety, jejich interiéry a „řadu dalších drobných detailů, z nichž některé uskutečněny byly, jiné ne“. Sám i stavěl některé modely raket, patinoval modely, dohlížel na realizaci po výtvarné stránce.

       A co si o filmu Nexus myslí?

       „Španělé se cítili jako investoři, kteří mohou do všeho mluvit. Už od začátku ten scénář byl slabý, to jsme všichni věděli, ale neměli jsme právo do toho zasahovat a dělat to logičtější nebo srozumitelnější pro naše diváky... Já bych řekl, že asi divácký národ české republiky je vyspělejší než španělský, nevím, čím to je, ale každopádně my jsme zvyklí vnímat příběhy s mnoha rovinami, dělat věci trošku na přemýšlení... Já když se koukám na španělskej film, tak mi taky nic neříká. A tenhle film mě neoslovil, prostě na mě působí příliš moc španělsky. Možná to bylo i neznalostí režiséra oboru SF. Je to jediný SF, který natočil, a nikdy SF nečetl a nesledoval. V jeho letech začít točit SF filmy mi připadá velmi riskantní, protože se může dopustit nečistoty žánru a té se samozřejmě dopustil, zabíhá to do pohádky a všech možných stylů, které tomu filmu ublížily.

       Původní scénář se dal číst, nebyl sice výborný nebo dobrý, ale byl snesitelný, ale protože byl několikrát předělaný a zjednodušovaný, tak to film poznamenalo. Některé věci se vytratily zcela, někdy to postrádá logiku, šíleně jednoduché, zkratkovité dialogy působí velmi neuměle, nepropracovaně. V tom filmu neexistuje žádný druhý myšlenkový plán. - To je názor laika, já nejsem filmař, je to pohled zvenku na to, jak by to nemělo nebo naopak mohlo vypadat.

       Technická stránka toho filmu ovšem není špatná - u nás máme ve výrobě filmů a v tricích tradici a každopádně to byla velká zakázka, která barrandovským tvůrcům pomohla ukázat, co tady umíme udělat. Mohlo by to pomoct v získávání dalších zakázek. Je z toho vidět, že u nás ten pracovní potenciál je.“

       K tomu bych jen podotkla, že mě svrbělo na jazyku, zda se neujme nová decentní nadávka „ty jeden Španěle“.

       

       A co by Martin dělal úplně nejradši ze všeho? Maloval obrazy. Jediný problém je v tom, najít si na ně dost času. Mezi namalováním obrazu a okamžikem, kdy za něj dostanete peníze, uplyne dost dlouhá doba, a člověk, který má rodinu, nemůže žít tak jako za svobodna.

       „Vystavovat budu pravděpodobně letos v Chomutově, to je moje rodné město a každé tři roky tam s kamarády děláme výstavu. Je to taková přátelská až téměř rodinná akce, mám to tam rád, protože tam máme spoustu známých. Potom bych měl ještě vystavovat od prvního prosince v Rock Café, takovou menší výstavu jako loni - v té samé místnosti, v tu samou dobu.“

       

       A co rodina? - Od dob zakládání Ikarie Martinovi přibylo jedno dítě a přestěhoval se. „Mám dvě děti, holky, jedenáctiletou Sylvii a roční Dagmar. Manželka je samozřejmě teď doma. Užíváme si miminka, jak to jde.“

       Vyjadřuji údiv nad tím, jak při dvou malých dětech dokáže pracovat doma.

       „Jde to dobře. Já dělám hlavně po nocích, takže zbytek rodiny spí, a navíc rodina je zvyklá, že když zalezu a chci se soustředit, tak mě nikdo zbytečně nevyrušuje. Je to příjemné.

       Řekl bych to tak, že mám pro práci dobré rodinné zázemí. Manželka ví, že moje práce zabere spoustu času, takže po mně nevyžaduje některé domácí práce a věci, které by pravděpodobně jakákoli jiná manželka vyžadovala. A já prostě na ně čas nemám a dělat je nechci, tak je nedělám, ale zase na druhou stranu se soustředím víc na svoji práci, což má zase pro rodinu přínos. Takže si vycházíme maximálně vstříc.“

       Občas ovšem ze zájmu něco uvaří. Má rád grilovaná jídla, minutky, saláty, a tak občas obohatí rodinný jídelníček něčím nezvyklým.

       S dokončováním svého domu si teď příjemně hraje, nespěchá na to. „Dělám poslední úpravy, jako plot, pozemek, začneme sít trávu, keře... začal jsem stavět asi v osmdesátém sedmém, za dva a půl roku jsem ho dostavěl tak, abychom se mohli nastěhovat, a od té doby doděláváme, jak jsou peníze a čas. Soustřeďujeme se na takové detaily, které jsou hezké, když jsou udělané pěkně - třeba parapety...“

       Vlastníma rukama už dnes moc nebuduje. Ze začátku si sám udělal základy, zalil je betonem, prostě dělal hrubou manuální práci. Postupem doby začal víc a víc malovat, dostávat se do branže, a tak dnes považuje za lepší si vydělat a pozvat si šikovného řemeslníka. Podrobnosti stavebních úprav si rád navrhuje sám.

       „Je to barák podle našich představ, není velký, je tak akorát, abychom se do něj vešli, aby se tam dalo pracovat a splňoval naše nároky na soukromí.“

       Co se týče koníčků, je to hlavně rocková muzika, kterou poslouchá při práci. A co se týče poznámek pod čarou (aneb co by ještě rád dodal), vzkazuje všem, že bohužel pořád ještě nemá telefon. Zatím zavedli v Černošicích telefony napravo od cesty, ale nalevo ne. Tak až později. (Bude, bude, jak říká Mečiar.)