Interkom: Dvě hodiny s Edgarem Allanem Poem

Je pátek 27. kvěna 1994, dvě hodiny po poledníku, jak říkají Američané, a nám se ještě nechce zamířit k pronajatému Chevroletu Corsica, který na nás čeká na parkovišti za Pátým molem Vnitřního přístavu města Baltimore. S manželi Záhorskými máme totiž domluvený odjezd až na 16. hodinu, a protože zbývající polovinu posádky české námořní plachetnice MONA III tvoří zažraní scifisté, je program na zbývající dvě hodiny jasný.

Půjdeme po stopách Edgara Allana Poa, který v tomto městě na březích Chesepeake Bay, proslaveném stavbou rychlých plachetnic, rychle žil a předčasně zemřel.

Hrobem také začneme. Jak jinak u autora, který vlastně o ničem jiném než o hřbitovech, rakvích a pohřbívání na všechny možné způsoby, nepsal. Naštěstí pijan, narkoman a geniální básník, zakladatel žánru detektivní a hororové literatury, je pohřben blízko. I na evropské poměry, takže se tam dá dojít pěšky.

Od doku, kde je jako národní památka zakotvena fregata „Constellation“, pochodujeme napřed na sever, po Calvert Street. Vyhlížím tabulky s názvy ulic. Na rozdíl od nás nejsou umístěny na rozích domů, nýbrž na stojanech uprostřed křižovatek. Nás zajímá tabulka s nápisem Fayette Street. Je to vůbec ta nejhlavnější třída s mrakodrapy bank a také s budovou City Hall, čili radnice.

My ale necháváme radnici za zády a na Fayette Street zahýbáme na západ. Slunce pálí z bezmračné oblohy do železobetonového kaňonu a studený vítr, který vál dole v přístavu, má zřejmě z mohutných budov strach. Míjíme blok za blokem, po vozovce líně kloužou lesklé bouráky, po nás zase (a stejně líně) pohledy pouličních prodavačů.

Podle mapy je hrob Edgara Allana Poa na rohu, kde se kříží Fayette Street a Greene Street. Chybí nám už jen jeden blok. Domy jsou nižší, sem tam i park. I na rohu před námi je jakási zeleň a z ní se noří vížka kostela. Snad je to místo, které hledáme. Za plotem, uprostřed rohové parcely nalézáme skutečně drobný kostelík a ta zeleň kolem není park, nýbrž, sláva, hřbitov.

Náhrobek nemusíme hledat, neboť hned zkraje za kovanou branou se tyčí mramorový kubus, pod nímž práchniví tělo tvůrce povídek Jáma a kyvadlo, Vraždy v ulici Morgue, Zánik domu Usherů, Zlatý brouk, Senzace s balónem, Pád do Malströmu a Rukopis nalezený v lahvi, abych uvedl ty nejslavnější, ty, které inspirovaly jak Julese Verna, tak i Raye Bradburyho. A nespočet dalších slavných a méně slavných autorů detektivních příběhů.

Pro mě je však Edgar Allan Poe hlavně autorem námořního horroru Dobrodružství Artura Gordona Pyma a přiznávám, že poněkud dojatě přistupuji k hrobu.

Společně s básníkem odpočívá pod náhrobkem i jeho žena a současně sestřenice Virginia, s níž se oženil, když nevěstě bylo třináct let. A máme-li věřit spisovateli a znalci detektivní literatury Josefu Škvoreckému, i přes básníkovu zálibu v alkoholu a drogách to bylo šťastné manželství až do předčasné smrti Virginie v roce 1847.

Skláním se k patě náhrobku a všímám si řádky deseticentových mincí v mramorovém žlábku. Záhrobní dary turistů padlému géniovi, který se až do smrti potýkal s bídou?

Sahám do kapsy a přidávám další minci. Jako úplatek. Kdyby alespoň jedna jediná z těch stovek múz, co obletovaly tak hojně mrtvého, zakroužila občas kolem mě, přeju si.

Přímo před branou hřbitova jsou na sloupu zavěšeny směrovky se jmény ulic. A ještě jedna navíc. S nápisem The Poe House. Dáváme se jejím směrem.

Pro tuto část města nemáme plán. Jdeme od šipky k šipce. Charakter ulic se mění. Domy kolem svým režným neomítnutým zdivem trochu připomínají kasárenské baráky. Na každém druhém rohu hospůdka, tmavý otvor vchodu a pár židliček ve stínu před ním. Právě jednu míjíme, venku se nudí dvojice černých tichých mladíků, když do ulice zahne policejní vůz. Mžik oka, a židličky jsou bleskem prázdné, bez jediného zaskřípění, jako by se ti sedící hoši vypařili.

S Evou Žondrovou se na sebe zaraženě díváme. Kdo vlastně dnes žije v čtvrti, v níž před stopadesáti lety měla domek básníkova teta, paní Clemmová ?

Poté, co policejní auto přejelo, je opět ulice, po níž jdeme, až ospale klidná. Vede jí stromořadí, vyhlíží značně maloměstsky a na Ameriku poněkud zanedbaně. Přecházíme na její zastíněnou stranu a já ztrácím jistotu, zda jdeme dobře.

Vtom, jako na zavolanou, se proti nám vynoří policista. Přesně takový, jaké známe z početných amerických detektivních seriálů. S čepicí o mnoha hranách, pouty a koltem za pasem.

Promluvíme současně. Já se ptám na cestu k domu Edgara Allana Poa, on zase, co hledáme. Konečně, po kratším zmatku, je oběma stranám jasné, o co jim jde.

A od toho okamžiku máme svého strážníka v Baltimoru. Neboť pan Sholtes nám, spíše než nabízí, svůj doprovod vnucuje (ne, že bychom proti tomu něco měli).

Za přátelského hovoru, z něhož se dovídáme, že prarodiče našeho strážníka pocházejí z nejbližšího sousedství, a sice dědeček z Maďarska a babička ze Slovenska, docházíme konečně k domku, jenž kdysi patříval paní Clemmové. Je mrňavý, skoro jako pro panenky, s miniaturním vikýřem na střeše.

Edgar Allan Poe se sem uchýlil poté, co byl v počátkem roku 1831 vyhozen z kadetky ve West Pointu. Nikdy se nedokázal plně shodnout se svým adoptivními rodiči, manželi Allanovými, takže teprve zde, v domě sestry svého skutečného otce Davida Poa, herce kočovné společnosti, nachází konečně domov a rodinné

Zde poznává svou mladičkou ženu a slaví první literární úspěchy. Cena, kterou dostal za povídku Rukopis nalezený v lahvi, mu vynáší místo redaktora časopisu Southern Literary Messenger a s místem plat deset dolarů týdně. Jenže on chce žít jako gentleman a na to peníze nestačí. Cítí se podhodnocen a nepřestává pít. Nachází zaměstnání jinde, stává se redaktorem dalšího časopisu a pak ještě dalšího, na jehož stránkách uveřejňuje svoje mistrovské povídky, které však musely současného čtenáře šokovat svými náměty. Snad i z toho pramení jeho trvalé neshody s vydavateli. Nikde nevydrží. A navíc je tu jeho alkoholismus, pije spíše více než méně.

Když je v roce 1842 propuštěn z Grahamova časopisu, začíná jeho trvalý pád. O to více z temnot živoření na okraji společnosti září paprsek jeho génia. V roce 1845 píše proslulého „Havrana“. A tuto báseň proslavuje hned dvakrát. Nejen její dokonalostí, fascinujícím refrénem, kde nad smrtí krásné dívky nechává hořekovat ptáka, tím, že ji vůbec napsal, nýbrž i esejem o tom, jak ji skládal. Je to vlastně návod, téměř algoritmus, jak vytvořit literární dílo s požadovaným účinkem. Dodnes se jím řídí všichni detektivní autoři.

Jenže do století detektivek ještě chybí přes padesát let a bídou zoufalému Poeovi nezbývá než znovu vyhledat svou tetu. Ta sice již nebydlí v Baltimoru, ale přes toto město kliprů se k ní jede. A zde dostihuje básníka osud. V Baltimoru, kde se právě konají volby, se Edgara Allana Poa zmocní banda volebních náhončích, aby ho, podobně s jinými lidskými troskami, vodili opilého a omámeného drogami od jedné volební místnosti k druhé a všude nutili odevzdat hlas pro jejich kandidáta.

Tuto zákeřnou odpornost nemohl Poe přežít. Po čtyřdenním delíriu umřel dne 7. října 1849 v baltimorské nemocnici. Bylo mu rovných čtyřicet let.

Na to vše myslím, když stojím před neomítnutým úzkým domkem. Sahám na kliku, ale je zavřeno. Ten pán, který se o domek stará, tady bývá jen o víkendech, omlouvá se nám náš strážník. Sestupuji ze schůdků a vzhlížím vzhůru. Za kterým oknem asi Poe sedával, kde asi sepisoval své geniální příběhy o tajemných záhadách, dumám.

Avšak není čas odávat se geniu loci. Hodinky ukazují čvrt na čtyři a nám zbývají k parkovišti nejméně tři kilometry. Náš strážník nás opět ochotně doprovází a při řeči kolem sebe střílí ostražitými pohledy. Loučí se s námi až u areálu universitní nemocnice a přeje nám šťastnou plavbu do Evropy. O čtvrti, z níž jsme právě vyšli a v níž stojí domek Edgara Allana Poa, se taktně nezmiňuje, mluvit o rasových problémech je totiž v Americe nezdvořilé. Respektujeme to a nevyptáváme se. Musíme spěchat. Protínáme znovu Greene Street, o něco níž, než na začátku naší pouti, a já se otáčím vzhůru, k jejímu hornímu konci. Jako bych odtud, od hrobu, slyšel krákat básníkova havrana.