Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

       Dneska již nezbytnou součástí každé větší sci-fi akce je jevištní show Caroly Biedermannové (dále již jen C.B) vedený v duchu a jednotící rovině feminismu. Tato žánrová čistota je jen zdánlivá, protože výměna myšlenek a názorů není tím nejdůležitějším na těchto akcích. Proto není důležité, co se na nich říká, ale proč se vůbec konají. A tím bych se, pokud dovolíte, ve své stati zaobíral.

       Ve své knize Mstivá kantiléna (kterou sama autorka považuje za bibli feministek) vzpomíná C.B. na své dětství, kdy byla odloučena od ostatních dětí, které jí odmítaly přijmout mezi sebe. Samozřejmě to autorka podává tak, že vina byla v ostatních, ne v ní. Nám ostatně nepřísluší soudit, kdo měl tehdy pravdu, zde je spíš důležitá ta touha být členem kolektivu, být ve vajíčku, být „in“. Tenhle strach z vykořenění se zřejmě autorky drží velice pevně, což naznačuje, že se i v knize rozhodně nememoárového zaměření snaží Oliverstoneovsky očistit od svých komplexů. C. B. potřebuje k životu být uprostřed dění, potřebuje, aby si jí lidé všímali. V dospělosti se jí to daří přirozenou cestou, jedna informace (kterou bohužel nemám přesně ověřenou) tvrdí, že se dokonce umístila v soutěži Miss Československa někdy v šedesátých letech. Úspěch, světla reflektorů, sláva.

       Jenže světla reflektorů časem hasnou a C.B. (i když o sobě stále píše jako o mladé a krásné ženě) je nucena se poohlédnout po něčem, co by jí udrželo na výsluní. A zrovna včas se objevuje nový trend - feminismus. Věc, které C. B. sice příliš nerozumí, ale to vůbec nevadí! Neví o tom ani nikdy jiný. A tak se objevuje nový pořad Klub nepřátel Caroly Biedermannové. Název je vhodný, nejde totiž ani tak o feminismus a už vůbec ne o práva žen. Jde o show C. B., při kterém může sedět před svými diváky, vtipkovat, ironicky utírat ostatní a provokovat. Pozor! Proti tomu bych vůbec nic neměl. Každoroční show O. Neffa jsou založeny na úplně stejném principu a diváci na ně nechodí ani tak proto, aby se něco dozvěděli o sci-fi, spíš se jdou podívat na Neffa a je to přitom jeden z nejočekávanějších bodů Parconu. Jenže je v tom rozdíl a to rozdíl přímo propastný. Carola, řečeno prostě, není legrační. I když se snaží a deklamuje svůj text křečovitě veselým hlasem, který jakoby tvrdil „Pozor teď říkám něco strašně veselého“. Neříká. I když se snaží a její úsilí být vtipná z každou cenu působí spíše odpudivě. Samozřejmě může argumentovat tím, že jako muž se logicky nemohu smát jejím břitkým špílcům na mužské pohlaví. Nikdy jsem netvrdil, že muži nemají své slabé stránky (ostatně stejně jako ženy), ale kupříkladu tvrzení, že se vzrušují vyměšováním, mi příliš vtipné nepřipadá. Dokonce mi vnuká podezření, jestli autorka nespolupracuje na scénářích italských komedií. Tento nápad bohužel vyvrací některé její výroky, které jsou zbaveny i toho humoru ve stylu Paolo Villagiho - například „Muži jsou hovada“. Humoru se dá odpustit dávka nevkusu, ale musí být dělán s nadhledem a elegancí. To C.B. podstatně chybí. Je už dost nepříjemné, když bojuje s urputným funěním těžkotonážního buldozeru, ale navíc útočí naprosto nesprávným směrem! Její rány neškodně prolétají vzduchem, zatímco netknutý machistický soupeř se už dávno přestal zajímat o to, co jeho protihráčka provádí a raději sleduje krásné dívky kolem ringu. Tento toporný boj se stíny popouzí spíše svou neohrabaností než ostrostí názorů.

       Ale lidi to stále ještě baví. Sice na C. B. chodí jako na kuriozitu „Heleďte, živá feministka“, jako na muže se sloní hlavou (třeba C.B. doufá, že o ní Lynch taky natočí film), ale chodí. Jdou dobrovolně. Sice v mylném očekávání výměny názorů a argumentů, ale to už je jejich věc.

       Bohužel se C.B začíná předvádět i mimo prostory jí k tomu vyhrazené a to je horší. Mám - a dlouho mít budu - v živé paměti přednášku o cyberpunku na posledním Parconu, kterou C.B. ve spolupráci se svou pochybně optimistickou přítelkyní svými ustavičnými souhlasnými i nesouhlasnými připomínkami obrátily v prach.

       Dovolím si na závěr zahrát na věštce. Vidím Carolu Biedermannovou, jak za pár let, v době, kdy to konečně fanové pochopí a přestane je bavit hra na publikum, objíždí vesnice jako člen potulné estrády (přijeli umělci z Prahy), aby před otrávenými venkovany, předčítala své eseje v programovém pásmu složeném z písní Pavlíny Filipovské, anekdot Josefa Beka a žertovných imitací Václava Faltuse.

       Proboha, Carolo B. zastav se!