Interkom: Zrození románu z ducha hudby

Čteme-li velké Příběhy světové literatury, zjistíme, že zpravidla vycházejí ze dvou prvotních themat nejlákavějších: mluví o počátku nebo konci věcí. Počátek fascinuje bouřlivým rozvojem, popíráním existence věku předešlého, optimismem, tvůrčí energií a nezdolnou vůlí k životu, konec pak uvadáním, míjením a nostalgií, entropií, únavou, obecnou tendencí ke smrti a nezbytnou nutností všeočišťující apokalypsy. Každý zrod však v sobě obsahuje sémě smrti, která zas uvolní prostor pro něco nového. Arighan~greó~al~graiíló mluví o klíči k výhře a zárodku smrti. V mythologii bývá pravidlem sestupná křivka - nový věk již nedosahuje kvalit věku předešlého(Tolkien...). Archetyp.

Román Stavitelé věží má předznamenání mollové stupnice - a bude to asi d moll, tónina Mozartova Requiem - a je logickým (nebo snad eraughoonským?) rozvedením toho, co autorka naznačila ve svých předešlých knihách, je toho klimaxem. Je v jistém smyslu právě tou Třetí věží, jejíž postavení si žádá všechno, nejvyšší oběť...

Zatímco tohle píšu, je venku nevlídno a zima, vzduchem prostupuje vůně podzimu a to mne přivádí (a nevím, proč) k povídce Tři z Akroné, v níž se již objevuje nezřetelný zámotek Šipky a jejíž sám symbol - vampýr - bude v díle Vilmy Kadlečkové neustále přítomen, aby nakonec vyvrcholil v postavě mrazivě přitažlivé Ištraj Idhe~bragam.

Tři z Akroné je záznamem nenaplněné lásky, nemožnosti rovnocenného vztahu mezi bytostmi, z nichž jedna je lovec a druhá oběť; obecně mezi lidmi, kdy jeden má skutečnou moc a druhý nikoliv. A ukazuje, jak těžko upír (a později argia~lu) překonává odpor k nižším bytostem, nad nimiž sice neční morálně (a o morálnost tu vlastně vůbec nejde), který je však díky své relativní nesmrtelnosti, mentálním schopnostem a vůli obyčejně nechává daleko za sebou. Příznačné je též Aileenino dilema v závěru povídky a její rozhodnutí ve prospěch své rasy, tedy lidí, a stejně tak i její zoufalé gesto, gesto marného odporu vůči lhostejnému až mírně cynickému Osudu.

Zdánlivou nesmyslnost Osudu a platnost Eraughoonu i v našem světě dokládají ozvuky Růžové krychle; jako už tolikrát, literární skutečnost vstoupila do té naší, mimoliterární, a krutě si zašprýmovala. Autorka tu totiž překročila onu obávanou míru složitosti a myšlenkové závažnosti, již jsou pravověrní scifisté schopni absorbovat, a byl to z její strany vpravdě skvostný šaíw~walgácht, marnotratný dar, jinak řečeno: házení perel... Tato mnohovrstevnatá filosofická skládačka o svobodě a touze po ní, o nutnosti zvolit si svá vlastní pouta, o svázanosti se svým podvědomím, s tím Temnolurem v nás, o cestě za poznáním a milionu dalších věcí je odolná vůči jakékoli kritické dekonstrukci a je symptomatické, že i ti, kdož ji přijali (František Novotný, Ondřej Neff...), psali spíše o svém citovém vztahu k ní než o ní samé, ano, ano. Ano. Růžová krychle má navíc tu vzácnou vlastnost, že při opakovaném čtení rozšiřuje škálu čtenářovy extáze a podpaluje ho; a to je vlastnost ryzího umění, jako člověk zažívá třeba při poslechu Brahmse, Stravinského či Bacha, jakou zažije ve van Goghově museu v Amsterodamu, a jakou zažije při četbě - Růžové krychle.

Na rubu světa... Hmmm... Tady se Vilma Kadlečková ponořila do vln Bládheram~dem ještě více a dociluje jen o něco menší umělecké působivosti; ač okouzlující, zdá se vykreslovat jen určité tápání a pocit, že kolotoč se točí a vše se stále opakuje. I když... Na první dojem neradno dbát. Právě v té surreálné~dalíovské koláži se skrývají další významy, opět klíčové: že poznání nelze dosáhnout, jdeme-li pro ně přímo, neboť věci zdánlivě bezvýznamné hrají leckdy větší roli, než se zdá, a okázalá nádhera bývá jen maskou... prázdna.

Jsou to povídky existenciální. A převládá v nich chlad, emocionální vakuum a nezměrná skepse k člověku, leckdy bezvýchodná (Sirrangové). To částečně zmizelo až s Eternaalem, ale v té sbírce to prýští nepokrytě. Na rozdíl od Sarga se Aš~šádgu~ly~maiíldan chová k warghírům hůře než ke zvířatům a ne vždy dle zásad Eraughoonu (použití technik argenit~mijat v boji s techničany, kteří se nemohou adekvátně bránit). Osadníci na D-alfě jsou vylíčeni jako stádo omezených a znuděných tupců a snad jen jejich velitel vyšel z hodnocení autorky jako poměrně schopný jedinec; proto musel zemřít. Takový postoj je velmi, velmi blízký Schopenhauerovu a Nietzscheho vidění světa, ale o to tu nejde: domnívám se, že postavy nelze soudit podle zavedených kritérií evropské (křesťanské) etiky; u Eternaalu a dalších románů to již nejde vůbec. Tady se otázka dobra a zla, morálky a amorálnosti přeci jen občas namane, a tehdy musí hrdinové pospolu propadnout. Nejinak je tomu u Galdana a jeho pojetí světa jakožto zlatého dolu, z nějž si může dle libosti brát, ale on má alespoň jakési ospravedlnění (zásahem do kontinua věci ztratily podstatu, duši). Adaskhoor je pak tím nejodpornějším z nich, je ubožákem, zmítaným příbojem své malosti a nenávisti, a těžko může od někoho čekat slitování.

Opakuji, je třeba zapudit nabízející se hodnocení, zvláště pak úvahu nad pochybným morálním profilem autorky: ozkoušela určité modely situací, z nichž hrdinové nevycházejí vždy vítězně, a v okamžiku, kdy k tomu řekla vše, zaostřila ohnisko dále. A my máme komplexnější pohled na dějiny argia~luů a netechnických společností vůbec; stejně jako oheň, i argenit se dá použít různými způsoby.

Nutkavá potřeba klíče zavede člověka do leckdy prapodivných posic, ať už se jedná o klíč ke trezoru, o klíč k pásu cudnosti či o klíč k výkladu literárního díla. Hmmm... Umění interpretace je vůbec vrcholně erotické a angličtí strukturalisté a dekonstruktéři je přirovnávají ke stripteasu: smyslem není strhnout šat v okamžení, nýbrž pomalu a donekonečna odkládat jednotlivé části - a k nahotě třeba ani nedospět. I kdyby bylo možné text dočista „svléknout“ (Derrida: každé dekódování je jen další kódování), potěšení by nebylo tak veliké, jako když vím, že mne stále něco čeká ještě. Rituály&návraty&masky&hry, v tom tkví jak potěšení literární kritiky, tak i malebná rafinovanost Eraughoonu a Taré~Andwing.

Pro výklad textů Vilmy Kadlečkové je klíčem jedna krátká povídka na konci sbírky, nenápadná natolik, že možno ji zcela přehlédnout. Je dosti pravdě podobno, že leckterý čtenář byl knockoutován již Rubem světa a zcela eraughoonsky se zastavil těsně před cílem a obrátil se zpět. Hmmm... Poslední pevnost Šipky doporučuji zvláště přečíst po Stavitelích Věží, teprve pak vynikne totiž její děsivě syrová a d~mollová nálada, jež jako černý háv obestírá dvě postavy a jejich slova: Wassara Temnohlavého a Gidu Lawiah. Je to tu: velké concerto grosso dvou filosofií a životních směrů v čase mrtvé Hiwaiw, v čase usilovného hledání smyslu a propadu nostalgii. Poslední pevnost Šipky by mohla sloužit jako dovětek ke zmiňovanému románu i přes drobné rozpory (mluví se v ní o zničení argenitu igeřany a chybí tu některé postavy). Princip Hry je tu akcentován do divadelní podoby, kdy herci hrají sami pro sebe, alebržto jinak nezbývá nic než prázdnota a smrt. Dávno už nezáleží na cíli, důležitý je pouze samotný průběh, životní otázka se smrskla na slovo JAK.

Jestliže bychom povídky ze sbírky Jednou bude tma označili za barokní sonáty či bachovské fughety a jiné kratší stücky, román Na pomezí Eternaalu by si vysloužil metaforu ouvertury. Zapátrám v paměti, vybaví se mi ouvertura k Wagnerovu Tanhäuserovi a myslím, že přirovnání neklame: i Eternaal samotný je spíše okrajovou záležitostí, která přesto svůj význam má; není závažný v měřítku dějinotvorných záležitostí Ilieru, pro Klan Ochránců však ano a pro čtenáře rovněž.

Samotný děj, když si odmyslíme složité myšlenkové pozadí a jedinečnost popisovaného světa, je vcelku prostý a v případě jeho osamostatnění a přenesení by zřejmě v románové podobě neobstál. Ono i tak je to spíše noveleta než román, ale pro tuto chvíli (a všechny následující chvíle) to není podstatné. Jeho postavy jsou prokreslené velmi dobře, zdaleka nejlépe pak floraín Sargisat, jenž projde velikým vývojovým krokem a je v něm soustředěna celá lidská touha po poznání a transcendenci; návštěva Irammy je pro něho životním předělem na rozdíl od jeho společníků, pro které znamená jen smrt.

Co je zvláštní, filosofie Eraughoonu zde není rozvinuta do takové plnosti tvarů, jaké si lze představovat u rozpustilé Palan~ney (a jsme zase v C dur), jinak řečeno, jako by se v době napsání teprve uskupovala či mnohem spíše, jako by v době děje románu již v Ilieru uvadala. Není se co divit v technokratickém vesmíru. Takže to bude nejspíše ouvertura k dalšímu dějství vztahů mezi argia~luy a warghíry, jež je konečně výslednicí Sargisatova vývoje a zkušeností.

Čeho je možné si všimnout je oblast, která všechny zcela jistě zajímá a nad níž vládne mocný Éros. Láska & erotika v textech Vilmy Kadlečkové je námět opět mimořádně poutavý jak z hlediska čtenáře, tak i kritika, neb jí nikdy není dosaženo zcela. Ve Třech z Akroné je rozdělena dilemmatem vlka a ovečky, v Růžové krychli je obětována Tajemstvím, ve vztahu Aš~šáda a Ruth zeje nepřekročitelná propast argia~lu - warghír a ve světě, jenž je zlatým dolem, platí láska z rozumu... a snad jedině Rosa Mathiella, jenže tam se milují episodní postavy a ty jsou nám celkem lhostejné.

Plné intensity dosáhne erotika až ve Stavitelích věží a stane se tam též prostředkem anti-transcendentní přeměny polo-Lorgan Arighana na člověka. V každém případě decentní a stále jakoby oddalovaná, nesmělá, na pozadí potlačovaný ruměnec. Ještě se k tomu vrátím a teď jen prozradím, že ani Diana + Arighan nedospěli k úplnému naplnění číše lásky až po okraj. Zvláštní, leč nezbytné.

Co je pro poetiku Vilmy Kadlečkové dále charakteristické, je absence humoru, která je zcela v intencích použitého druhu řeči. Je přerývaná, plná odmlk a ztajených & vykřičených významů, má polyrytmickou kadenci a je velice hudební, znělá. Obsahuje určitý pathos, jenž má daleko k romantickému kýči nebo snad undergroundové rebelii, je to pathos jemného smutku, resignace a melancholie, nostalgie a příbuzných emocí. V takovém prostředí působí humor dosti nepatřičně, jedině humor černý, humor černé díry, humor Osudu, a ten nevyvolává smích, nýbrž mrazení v zádech. Je obdivuhodné, že se autorka pohybuje ve stále stejné jazykové rovině, nuance jsou nepatrné. Jazyk, naslouchající příběhu, naslouchající smyslu: kompaktní celek, dobré umění.

Vilma Kadlečková vystavěla na Hiwaiw svoji trilogii takto: Meče Lorgan, Náhrdelník z argenitu, Stavitelé věží. „Jedna věž není ničím než věží; druhá ničím než odpovědí; a teprve třetí spojí dvě předchozí v Kruh,“ píše se v úvodu ke Stavitelům a je, myslím, zřejmé, že to platí i pro tuto trilogii: první i druhá kniha by byly zhola bezvýznamné bez té třetí. Neboť příběh dvou mečů, kterým je souzeno stát proti sobě a Arighanův sestup mezi lidi je sám o sobě sice zajímavý, leč bez oné energie a naléhavosti Nejvyšší hry. Bývalo by možná bylo lepší posečkat s vydáním Mečů o ten rok a půl a svázat je se zbývajícími díly - více než klasickou trilogií je to totiž jediné Dílo o třech částech a třech stupních závažnosti a samostatnosti.

Ve Stavitelích věží nacházíme úplný souhrn themat, která byla pro tvorbu Vilmy Kadlečkové vždy charakteristická. To jest princip Hry, Eraughoon kontra Laítenge~lewar, ritus kontra pragmatismus; osudovost věcí; vliv zdánlivě bezvýznamných rozhodnutí na běh dějin (tolik oblíbené absurdní zvraty v Dlouhé hře); otázka svobody; nemožnost dosáhnout podstaty věcí; prokletí skutečné moci; střet kultur; symbol upíra... Svým způsobem se naplnila vise Milana Kundery o románu - hostině: děj je sice rychlý, ne však tolik, aby si čtenář nestačil vychutnat vyzrálý básnický jazyk a aby se nestíhal zamýšlet nad smyslem a konotacemi jednotlivých pasáží. Neustále jsou tu konfrontovány ony dvě kultury a veškeré dialogy v podstatě zacilují na tento souboj. Nejvyšší hra se rozpoutala nejen na úrovni osudu celé Hiwaiw, ale i na osudu vlastního textu a všech předchozích textů, které jako návěští ukazovaly tímhle směrem...

Na začátku svého povídání jsem citoval Arighanova slova o klíči k výhře a zárodku smrti jako neoddělitelném spojení dvou stran téže mince. Nejvyšší hra už má taková pravidla; lze mnoho vyhrát a změnit chod dějin, je ale nutné vsadit všechno, co člověk má. Nelze hrát bez risika... hraje se pro potěšení Astuaneru a to se zvětší, „když do balíčku karet přimícháš i Smrt“ (str. 376). A hrát se musí, protože, jak vysvítá v průběhu románu a při zpětném přehodnocení Mečů Lorgan, Hiwaiw je unavená a uvadá nezadržitelně jako květina s příchodem podzimu.

Ano, Hiwaiw umírá a příchod igeřanů a Diany Carrent Millesové je určitým katalyzátorem, skrze nějž se proces vyhrotí a urychlí. Diana... Aniž to tuší, stane se právě ona rozhodujícím kamínkem na vahách. Právě na ní je demonstrována cizost eraughoonské filosofie ignorující dobro a zlo, dva fundamentální principy lidského smýšlení, alespoň co paměť sahá. Postava zešílevšího Ladora Neela je dalším příkladem, ukazuje, že Hiwaiw účtuje s každým bez rozdílu ras, jen s odlišnou intensitou. Nejděsivější pak je scéna, v níž podléhá Ermad Kaoto, tento pyšný potomek branigerských starobehavistů a racionální gleewarin. ( Čím rozumověji a logističtěji založený člověk na Hiwaiw přistane, tím hůře ho postihne její atmosféra. Vždyť i fomalhivská řeč a písmo ghant jako by svou strukturou bránili logickému myšlení...

Stejně tak se sám román brání - a u textů Vilmy Kadlečkové je to běžný jev - objektivnímu výkladu. Mohl bych sice poukázat na ten a ten prvek a motiv, nicméně, chyběla by tomu ona intuitivní elegance, kterou kniha má. Avšak, „k čemu se nořit do vln Bládheram~dem, Temnoluru - oceánu, jenž přinese jen zoufalství? “ A dále:“ drobnosti a šperky uspokojí smysly, unavené propastí Ořechu bez Jádra...“)

Hmmm... Již několikráte jsem se dotkl spojitosti mezi románem jako osobitým, živým světem a románem jako strukturou Příběhu a vskutku, lze ji nalézt ( a myslit si, že ji mám). Totiž, od blíže nezjistitelné úrovně se psaní a napsané vymyká svému stvořiteli a začíná žít vlastním způsobem, samo sebe denotuje a samo sobě vytváří metafory a vedlejší významy... Proto mě napadá, že Stavitelé mají i svoji metarománovou složku: Eraughoon, filosofie rituálů a her, by se dal vyložit jako snaha o splétání co nejbarvitějších příběhů; argenit jako Imaginace, z níž argia~lu vyčarovává krásno, mnohdy lživé, ale esteticky cenné. Nejvyšší hra je pak základním motorem literatury; v metarománové skutečnosti je to boj principů dálnice a labyrintu. Proto ty „absurdní zvraty v Dlouhé hře,“ jež tak milovala Idhe~bragam. A zase - nic není takové, jaké se to zdá, pode vším jsou další úrovně, kanály a pouta. Postavy se svým chováním snaží vytvořit co nejzajímavější příběh. A svou filosofií vyjadřují polemiku autorky s klasickým bojem Dobra a Zla; postmodernistické přitakání nevědomosti a nemožnosti dobrat se podstaty věcí, natož pak jejich označení za „dobré“ či „zlé.“ Nejde jen o život a smrt Hiwaiw, jde též o bytí a nebytí příběhů. Netvrdím, že byla tato rovina autorkou zamýšlena: zdá se mi, že tam vznikla a nezáleží na tom, zda až odrazem významů. Umění je živoucí a proměnlivá struktura.

Mám-li hádat, která postava byla pro děj nejdůležitější, zvolím Dianu z Gelderach: je středem složité pavučiny vztahů a přes svou snahu o splynutí s Hiwaiw způsobí, že zárodek smrti se probudí. Je postavou tragickou, tragickou o to více, že se o své „vině“ nikdy nedozví; stejně jako Estilla z Růžové krychle vychází z tradic existencionalismu a je rovnocenným následovníkem „velkých osamělých“ světové literatury. Můstkem přes propast světa je pro ni láska ( na straně 347: „Nikdy nepatřila nikam; on byl to jediné, co měla.“) , čímž se odlišuje od autorčina ranějšího antihrdiny Aš~šáda, nenacházejícího nic („On sám byl propast.“ - Ten, kdo přišel z vesmíru), patrně proto, že je žena; a prvek ženskosti je na ní mnohokráte akcentován. Nabízí se tu určitý posun vidění, ovšem jenom do chvíle, kdy se setkají Arighan a Idhe~bragam: tehdy vyjde najevo, že víc než s Dianou je Osudem svázán s touto ledovou Ištraj a lhostejno, že poutem vzájemné hrůzy a nenávisti. Nic není, jaké se to zdá, znovu. Dalším takovým momentem, a to o sedmdesát stran dříve, je scéna v Danta Tossé po bitvě s Vůdkyní; Diana, rekapitulující si své zážitky, si naplno uvědomuje svůj problematický vztah k Hiwaiw - a k Arighanovi. Pointa románu je pak pro čtenáře konečným zmařením nadějí v klidové spočinutí. Neusmiřuje.

Idhe~bragam... Z ženských hrdinek Vilmy Kadlečkové fascinuje nejvíce, snad kvůli své mrazivé erotičností, někdy hraničící až se sadismem krutým milenek hraběte Sacher-Masocha. To ona je tím bledým přízrakem šílenství v myslích Ladora Neela a Ermada Kaota, to ona je tou fomalhiwskou Nemesis a symbolem cizosti planety pro techničany - asi nikdy nezapomenu na strašlivou pasáž, v níž se „pomiluje“ s floraínem Freynem, který byl „ nejracionálnější argia~lu, jaký kdy stanul na Hiwaiw,“ nebo na její podzimně syrový dar smrti pro Gingoxalela. Její maska patří k největším mystériím románu a je příznačné, co o ní říká na straně 388: „Neexistuje přece nic než ta maska, Gingoxaleli, a nedá se říct, co je pod ní.“ Ta věta dovršuje další z mnoha paradoxních odhalení tohoto románu a z hlediska jeho diskursu má zásadní význam: Laítenge~lewar, představovaná skrze Idhe~bragam, vychází z Eraughoonu a boj mezi ní a stoupenci Šipky je v mnohém boj o život či smrt Eraughoonu, stiženého dekadencí, je jeho očistou, jež vyvrcholí střetem Bládhese~gergá~sany a Rejásany... Igeřané vypadli ze hry.

Ano, ano. Ano. Po Weissově Domu o tisíci patrech a Kmínkově Utopii jsou Stavitelé Věží třetím zásadním románem české fantastiky, románem nejrománovějším. Neboť Vilma Kadlečková tu rozehrála Nejvyšší hru i sama nad sebou a nad svým psaním: cíle bylo dosaženo a nastává okamžik pro Charšádwing, Osudové rozhodnutí. Obávám se, že jako vzdáleně přihlížející esejista nemohu zodpovědně pomoci ani poradit; stejně jako Wassar v Golente~gerze musí volit sama. Můj pocit je, že klimax v Dlouhé hře jejího psaní o argenitovém světě již nastal, že vše podstatné již bylo řečeno..., že by bylo zcela v intencích Eraughoonu obrátit se zpět a vydat se křivolakýni cestami jinam. Ale nevím...