Interkom: Enterprise a její lidé

Málokterý z nich nezačíná dlouhým, temnou symfonií podbarveným záběrem na majestátní kosmidlo, jež se s nevyhnutelností Osudu plíží vesmírem odněkud někam, jedno kam. Tvary té lodi bývají roztodivné - v tomto případě mi má obraznost nabídla přirovnání k velikananánskému talíři, jenž pod sebou na vzpěrách nese o něco menší sud piva. Co do závažnosti je Enterprise {neboť jde právě o ni} rovnocenným partnerem kapitána Kirka a jeho ctěné společnosti. A nejen to. Teprve Star Trek mi dal poznat, jak vypadá láska a vášeň ostřílených kosmických vlků. Mám na mysli asi čtvrthodinovou scénu, kdy se Kirk se Scottem přibližují k Enterprise, scénu, jejíž pathos ruší snad jen občasně se mihnoucí astronaut, padající neznámo kam. Vzpomeňte na výraz v kapitánově tváři: je to směs úžasu, dojetí, lásky a pýchy na jeho... nevěstu. Tento výraz dále vystřídá grimasa sebevědomného amerického drsoně {při střetu s bývalým kapitánem, jemuž kvůli jeho věčně vykuleným očím neřeknu jinak než Jelimánek}, kterážto má povícero nálad: rozzlobenou, žárlivou {vůči Jelimánkovi}, otcovskou, v jednom případě soustrastnou, nu a také správňáckou. Kirk je zkrátka hero made in USA, co vždycky koná svoji povinnost s úsměvem na retech; všichni ho mají rádi. Pikantní v tomto směru byla chvíle, kdy Kirk poprvé přišel na můstek: tak spontánního a vřelého přijetí se nedostávalo leckterému z komunistických leaderů. Posádka je klasicky mezinárodní, od každé barvy něco, a tu se zas vynořuje bledý přízrak Jefremova a jeho kolektivistických utopií. Oj, ojojoj.

Po dlouhých líbánkách se vydávají na svatební cestu. Kam? K Vetřelci! Samosebou, přiberou starého známého Spocka, jenž jako vampýr bez vášní a šťávy ihned k práci usedá. Být trekkie, teď bych asi ječel, protože mu sebrali draculovský černý plášť a navlékli ho do takového hybridu mezi pyžamem a elasťáky, v nichž se mladí adepti baletu producírují po chodbách pražské konservatoře stylem Kačer Donald. Oj, ojojoj.

Nikdo na palubě ovšem netuší, že letí jen na další svatbu. Než se k tomu dostanou, nekonečně, nekonečně dlouho si to šinou trikově povedeným oblakem, jímž se Vetřelec obestírá, a pokoušejí se s ním rozumně dohodnout. Celé je to neskutečně mystické, až mě napadá, že úžas {sense of wonder} z kosmických podivuhodností dá v budoucnu vzniknout novému náboženství, jehož zasvěcenci budou hypnotickým hlasem a somnambulníma očima zvát k vesmírným orgiím, ale to předbíhám. Oj, ojojoj.

Na tomto místě se začne pozvedat klasická SF metafora. Vetřelec {pomocí čárymáryfuk} unese jistou mladou {jak jinak} dívenku a když ji vrátí, není to již ona, ale robot v její podobě. Nutno připomenout, že právě k ní choval Jelimánek romantické, prekoitální city a právě on, již jako jedna z „uhlíkových jednotek,“ se jí snaží vrátit lidskost. Dívenka má teď poněkud plechový hlas, ale odmyslíme si ho a také vybrakovanou psyché, dostaneme erotický ideál budoucnosti. Že ne? Hmmm, vývoj zatím směřuje k člověku lysému, bez vlasů, bez chlupů, bez nehtů... a až všichni muži zplešatí, co zbude ženám? Dívenka-robot je toho dobrým modelem. Oj, ojoj.

Vyjde najevo, že Vetřelec není než celá strojová civilisace na pouti za svým Tvůrcem, s nímž chce splynout. Míří k Zemi. V okamžiku, kdy expedice z Enterprise přichází k mozku Vetřelce a je třeba vmést divákovi do tváře nějaké neslýchané odhalení, nacházejí v něm usazenou sondu Voyager 6, jejíž instrukce - výměna informací se Zemí - vzaly stroje doslova a vydaly se na pochod. Teď visí nad matičkou Zemí a strojí velkolepou svatbu. Je to zčásti sňatek z rozumu, neboť aby Vetřelec nevyhladil celičké lidstvo {je to trochu uvztekané děcko}, musí mu uhlíkové jednotky předat jakousi informaci od Tvůrce - od nich samých. Chopí se toho Jelimánek a za velkolepého trikového ohňostroje se spojí s dívenkou-robotem a tento humanomechanický kentaur odlétá neznámo kam.