Interkom: Odpověď neznámému

Neznám pana ing. Rudolfa Stránského (doufám, že není totožný či příbuzný s panem předsedou PEN Klubu, kéž by žil věčně), ale z kontextu usuzuji, že je to člen fandomu a proto mu nemám za zlé tykání, třebaže jsem přesvědčena, že jsme si nebyli představeni a určitě jsme si nepřipili na tykání. To vše se dá vcelku snadno a rychle napravit, a já proti tomu naprosto nic nenamítám. Z několika autorů tvrdých výpadů proti této bezvýznamné osobě se při bližším ohledání vyklubali docela prima kluci. Takže ahoj,

Na Rudlově článku mne poněkud podráždilo, že v začátku inseruje používání zkratky C.B., po pár odstavcích na to zapomene a píše o Carole, nebo mne oslovuje plným jménem. Články do Interkomu však, pokud vím, nemusí být zpracovány podle legislativně technických pravidel (taková věc vážně existuje) a tak mu to odpusťme. Článek nicméně obsahuje o této bezvýznamné osobě několik nepřesných, zkreslených, případně zcela mylných informací, které bych ráda uvedla na pravou míru. Asi bych si za tím účelem měla znovu přečíst Mstivou kantilénu, ale neudělám to, jsouc poněkud unavená. Ostatně, víckrát už mne překvapilo, cože jsem to vlastně napsala.

Story o mé dětské osamělosti je interpretována trochu nepřesně. Pokud si pamatuji, cože jsem to vlastně napsala, šlo o to, že kolektiv mne víceméně vyloučil proto, že jsem měla takovýho psa a divný jméno, nebo něco na ten způsob. Což se mi jevilo jako důvod poněkud udivující až překvapivý a tento údiv mne vyprovokoval k několika pokusům o rozbor světa, ve kterém žiji. Že výsledky nebyly pro objekt rozboru právě lichotivé, by pochopil i operní tenor (jednoho znám a ten to vážně pochopil), neboli, osamělost jako taková mi nevadila. Vadily mi její důvody. Není tak docela pravda, že potřebuji být uprostřed dění, a že bezpodmínečně potřebuji, aby si mne lidé všímali, i když proti tomu nemám námitky a není mi to nepříjemné. Ale spisování, lhostejno zda dobré, špatné nebo úplně jiné je velice osamělá, introvertní činnost, a jiná ani být nemůže. Právničina je podobná.(Koneckonců zásada soudcovské nezávislosti znamená i soudcovskou osamělost.) Kdyby měl Rudla pravdu, tyhle činosti bych nemohla dělat. Mé pravé místo by pak bylo spíš v čele Sládkovců, kde nejsem, než u počítače, kde jsem (a asi bych měla méně práce).

Třetí místo na soutěži o Miss Praha jsem získala v roce 1966. Soutěže jsem se účastnila, neboť jsem doufala, že by to mohla být legrace, a že bych mohla získat nové dojmy a zkušenosti. Mé očekávání se splnilo. Ale teď, přátelé, račte počítat se mnou. Bylo to v roce 1966, Mstivá kantiléna vyšla v roce 1992 na podzim. Pohasínání světel reflektorů, jak se o nich Rudla zmiňuje, trvala po celkem bezvýznamném umístění v soutěži, která byla v rámci normalizace zrušena a na její účastnice se dokonale zapomnělo, 26 let. Že ty reflektory asi měly výdrž! Logiku tohoto tvrzení snad nemusím dál rozebírat.

Mé show mi nepříjemně připomínají práci. Pokud jsem o jejich konání předem informována, pečlivě si promýšlím pravděpodobné otázky a chystám si na ně odpovědi. Horší je, když o konání pořadu předem informována nejsem (což se občas stává). Z toho je čas od času docela pěkná křeč. Chudák Rudla byl asi svědkem nějakého takového vystoupení.

Problém je v tom, že na mne chodí dvojí publikum. Přibližně polovina mne již zná a tedy ví, jak na určité otázky obvykle odpovídám, druhá polovina mne nezná a ptá se pořád na to samé. Kvůli polovině první se snažím odpovědi na otázky poloviny druhé modifikovat až inovovat, aby mí věrní měli také nějakou zábavu nebo aspoň byli překvapeni - a ono to nějak nejde do nekonečna. Z toho ostatně vyplývá, že kariéra estrádní umělkyně mi nehrozí.

Věřím, že Rudlu osobně vyměšování nevzrušuje, jsou i tací, ale několik mužů se mi k vzrušení při vyměšování přiznalo a pokládalo to za obvyklý fyziologický jev. Jeden z nich byl lékař specializovaný na vyměšovací funkce. Tenhle spor by asi měl rozsoudit nějaký lékař. Když jsem se tím zabývala, šlo mi o důvod, proč muži tráví na záchodě příliš mnoho času. Sexuální souvislosti jsou koneckonců docela dobrý důvod pro pobyt na WC, jenomže by to chtělo v rámci rodiny jeden záchod sexuální a jeden funkční. Což bytoví architekti jaksi neberou na vědomí.

Výrok „Muži jsou hovada“ je vytržen ze souvislostí. Jednalo se o situaci, kdy mne několik pánů sborově nazvalo krávou. Vyprávěla mi o tom jedna novinářka, a byla zvědavá na mou reakci. Reakce by podle mne měla zamířit na stejný živočišný druh. Voly jsem ty dobré muže nazvat nechtěla, nevěděla jsem totiž, zda některý z nich není opravdu kastrován. Býky jsem rovněž zavrhla, to by jim spíš lichotilo, podobně jako telata. Zvolila jsem tedy hovada, prazákladní název pro hovězí dobytek, ze kterého ostatně samo slovo „hovězí“ pochází. Celý výrok zněl: „Já také říkám, že muži jsou hovada.“ Já hovězí, oni hovězí, nastává rovnost bodů. A navíc ti pánové si začali!

Ondrej je v poslední době velmi zaměstnán, přetížen a přetažen. Podvakrát se mu stalo, že přislíbil přednášku o cyberpunku, a stačil si ji připravit jen zčásti. Podvakrát se s tím svěřil několika důvěrníkům, a domluvili jsme se, že z publika budeme sledovat, jak před Ondrejem ubývají papíry, a jakmile nastane kritická situace, začneme vyrušovat. Podvakrát to dokonale klaplo - on se Ondrej nejmenuje Herec nadarmo. Je potěšující, že se na to tolik lidí nachytalo, ale sama bych to už potřetí zopakovala nerada, je pravda, že to začíná být stereotypní a stejně by to brzy prasklo.

Nicméně bych prosila objasnit poslední Ruďáskův výkřik, vyzývající mne k zastavení se. Jaké to vlastně má být zastavení? Nebylo by účelnější mne bez jahodových proklamací rovnou zabít? To by mne zastavilo dokonale a spolehlivě.