Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

Ano myslím, že se rozhodně na něco zapomnělo! V článku Ing. R. Stránského „Strýček Jedlička, Dáda Patrasová a Carola Biedermannová“ chybí některé podstatné údaje o recenzovaném subjektu (známém jako C.B), které se obvykle v podobných článcích uvádějí: kupříkladu výše nákladu, rok vydání a název nakladatelství, počet stran a prodejní cena. Prosím doplnit!

       Leda by mi ovšem uniklo, že jsme se po vývojové spirále posunuli o další závit nahoru. Tohle je ta pravá sci-fi. Proč ještě vůbec psát recenze na knihy? Blbost! Budeme psát recenze rovnou na lidi. Tak třeba jistý ZR: Dotyčný subjekt patří do třídy demokratů s parapsychologickými schopnostmi, jejichž pomocí bravurně a s elegancí řídí celý fandom (tento jeho diplomatický talent jsem nikdy nepřestala obdivovat). Stránky Interkomu jsou jako otevřená náruč, do níž se může uchýlit každý, kdo si potřebuje vylít srdce: platforma pro nejrůznější protichůdné názory, naprostá nestrannost. Dočetli jsme se už leccos a často padla i poměrně silná slova. Eva nadávala Egonovi a Egon Evě, všichni nadávali Vachtlovi, Veverkovi či Olšovi, Bronec se o sobě s překvapením dověděl, že je fašista (klid, Michaeli, já si to nemyslím), infantilní militarista pH soptí na feministky a ta feministka Hauserová zase na něj k velkému pobavení nestranného publika (např. Klímičák a Klímice). Na Doupátko nám taky kdekdo plival (či aspoň na doupěmilce, které jsme vyvolali a vypustili do světa) a Richard Podaný teď napsal parodii (mimochodem skvělou) na Věžičky mé miloušké, glum glum. Nikdy mi to nevadilo. Až teď, když jde o Carolu. Ty její poznámky na přednášce o cyberpunku mě taky naštvaly a myslím si, že feminismu prokazuje medvědí službu (což mě těší, neboť feministkou nejsem a být nehodlám). Jenže pan Stránský neútočí na její názory, ale na celou její osobnost, a to je moc. Tady končí sranda.

       Zažila jsem nějaké ty njůejdžácké akce, na které člověk jezdí, aby byl konfrontován s tím, jak jeho osobnost vidí ostatní. Ve skupině lidí, kteří se navzájem neznají a nikdy dřív se neviděli, jsou všechny rozdíly smazány a minulé „zásluhy“ anulovány; dobře vím, že kolem mne nikdo nebude chodit po špičkách, protože si mne v duchu postavil na piedestal sestavený z mých veleskvělých knih. Na závěr jedné pět dní trvající akce se hrála taková hra: každý si na záda přišpendlil list papíru a pak lidi chodili po místnosti a anonymně si psali navzájem vzkazy; někdy milá pohlazení, někdy dost tvrdou kritiku. Nemuselo to být příjemné, ale nikdy v tom nebyla zášť; proč taky, že? Četlo se to v ústraní. Každý sám.

       Ale Interkom není papír na zádech. Co chtěl ten článek vlastně dokázat? Pomoct Carole v nějakém tom osobním rozvoji? Sotva! Představte si, že jste v Carolině kůži. Myslíte si čestně! že kdybyste si o sobě přečetli něco podobného (a navíc ještě věděli, že to bude číst i dalších čtyři sta lidí, na kterých vám záleží, neboť je to vaše publikum), podnítilo by vás to k jakémusi zamyšlení nad vlastními chybami? Pochybuji o tom. Ve skutečnosti jen málokdo je schopen přijmout tak zásadní kritiku, nesouhlas se samou podstatou své osobnosti a už vůbec ne, když je vedena tak nenávistným tónem. První Carolinou reakcí bude nejspíš vztek (to odporné falokratické prase, co si to dovoluje?!) vzápětí vystřídaný naprostým odmítnutím (stejně nemá pravdu; a nemá a nemá a nemá, protože kdybych to připustila, svět se mi rozsype jako domeček z karet). Pak přijde zatvrzelost a pomsta (na dalším conu mu to nandám!). Kdo z vás by dokázal reagovat jinak, je bůh! Co jste chtěl zastavit, jste rozjel, pane Stránský; všechno se ještě rychleji řítí do pekel... jak jste si v hloubi duše možná přál, pokud Carolu nenávidíte.

       Abych se vrátila zpátky k načaté recenzi subjektu ZR a uzavřela ji: Zdeňku, dá se skutečně otisknout všechno? Ten článek možná mnoha lidem promluvil z duše, pohladil je po jejich egu, takže se večer při čištění zubů podívali do zrcadla a řekli si: „Ha, já jsem lepší než Carola.“ Ale přitom jediný, kdo měl (podle mne) právo si ho přečíst, je Carola sama.

       To se nám to krásně uzavírá do kruhu, konec se vrací k počátku. Zbývá už jen dokončit recenzi na C.B.

       Carola chtěla nenávist. Ona byla tím, kdo tento boj rozpoutal. Nemohla čekat, že někdo, koho nazve „mužským hovadem“, ji bude milovat avšak nenávist je rubem lásky, pevným poutem, a proto je skoro stejně dobrá. Vysloužila si však pouze nenávistný tón, pod kterým je to nejhorší, co ji mohlo potkat: lhostejnost a únava publika. Koho baví pořád poslouchat nadávky? Je to nesmírná nuda. Ale co od Caroly vlastně chcete teď? Image je věc, která se těžko mění. Na jejím místě bych měla v tomto okamžiku v hloubi duše strach, že když se přestanu snažit být vtipná a nebudu se chovat jako pouťová atrakce, bude to má osobní prohra. Jak Carole říct, že je to hrozný omyl? Vždyť psychologické „zisky“ z takových transakcí, jako je „klub nepřátel“, jsou jenom penízky z kočičího zlata!

       Jakou tě chci mít já, Carolo? Jsi nonšalantní dáma, které si vážím a která by měla cony proplouvat jako královna procházející tržištěm: s nadhledem si vybírá věci a odhazuje cetky, protože s jistotou pozná kvalitu, nenaslouchá úlisným patolízalům a velkoryse odpouští nepřátelům jejich směšnou zášť. Shlíží na mumraj u svých nohou a protože je moudrá, přenechává bezúčelné hádky ožralým trhovkyním a potulným komediantům, kteří jsou tu proto, aby pobavili ji; ne naopak.