Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

Tento text vznikl inspirován několika články v Interkomu v posledním půlroce. Jejich autoři - L. Freiová a F. Novotný -vyzývali k reakci, tak tedy prosím. Pozor - text obsahuje spoustu rad a hodnocení. Berte to čistě jako moji úvahu.

       Člověk, antropos, je podle starého významu předpony „an-“ a slova „tropein“ „ten, který obrací hlavu vzhůru“. Měli bychom to tedy alespoň občas udělat. Při pohledu ať už na hvězdnou oblohu, nebo do korun stromů ve větru či na mraky na nebi mnoho věcí pomíjí... Náhle už netrpíme žádným dějinným strachem a přestává mít význam, zda jsme zrovna v dobrém vojenském paktu a co všechno jsme schopni ovládnout. Vyjasňuje se, proč lidé kdysi stavěli pyramidy a megality - kdo dokáže prožít východ slunce, má také chuť vytvořit něco, co se zapíše do kroniky času a vesmíru. Ty síly jsou zde stále, jdou už ale mimo nás.

       Když je nám šest, jdeme do školy a deset až dvacet let studujeme, abychom v dnešním světě mohli existovat. Pak zjistíme, že informace, které jsme získali, nám stejně většinou k ničemu nejsou. Důležitější než znalosti totiž bývají zkušenosti, přehled a otevřenost mysli, kteréžto kvality se bohužel mezi školními lavicemi a v přednáškových sálech ze zásady nevyskytují („Já su hlava otevřená - jen do ní nasrat.“ prohlásil jeden můj spolužák). Škola je nechutný společenský orgán, jež do mladé generace pumpuje omyly, demagogii a životní axiomy, které jí jsou cizí. Člověk by se měl vysvobodit z pout společnosti, které si vytvořil a z organismu civilizace, která kolem něj vyrostla. Přirozený mravní kodex a systém hodnot je dnes vymazán a nahrazen detailními vědomostmi o tom, co je dovoleno, co zakázáno, co nařízeno a co tolerováno. Našinec je tak velmi šťastný, protože nemusí o sobě a o svém chování nadměrně přemýšlet - je dáno apriori a vznikající bouličky vyhlazuje justice nebo třeba tanky internacionální pomoci, ať už s rudou hvězdou, nebo s emblémem UN. (A co děti, mají si kde hrát? A mají to vůbec dovoleno?).

       Člověk JE schopen spontánních projevů a je schopen kontrolovat sám sebe (Jenže tomu nikdo nevěří - hodnota jednotlivce poklesla a na jeho místě je teď masa.) Je třeba, aby jednal tak, jak cítí, nejen když se nikdo nedívá. Místo toho máme dnes každý několik person - masek osobnosti, které si nasazujeme podle potřeby a snažíme se v nich hrát sami sebe. Člověk by měl více dbát o to, jaký je, hledět do svého nitra a poznat tajemství své osobnosti. Měl by pátrat v těch oblastech mysli, o kterých si vždy myslel, že když je dá najevo, bude se lišit. Měl by nalézt to, co ztratil - duši. A toleranci ke stejnému procesu u druhých. Jelikož každá společnost je nakonec společností jedinců - když se rozdíly mezi lidmi setřou, stane se z ní dav.

       Ano, někteří filozofové říkají, že lidé se dnes rodí bez duše; a přitom bez ní je člověk jen chytrá kupa masa. Myslím, že když člověk „sám něco dokáže, když musí přemýšlet a překonávat překážky, přijímat prohry a učit se z omylů“, pak se podle mne ještě nestává osobností, ale pouze cvičenou opicí. Odysseus se na své cestě vůbec nemusel rozhodovat, protože mu nechybělo to, co chybí dnes nám, protože CÍTIL, co má dělat. Náš mozek je jen procesor inteligentního styku morfogenního pole s relativní skutečností našich smyslů; důležité je, co jím na obě strany plyne. Neměla by mu být poskytnuta taková práva na ovládání naší individuality, jak se to děje. Nevede to k ničemu dobrému, maximálně k freneticky exaltované touze po sebezničení (takový jakýsi pocit dějinné viny). Kdo kdy navštívil nějaký kurs navození alfa frekvence, tam jistě uslyšel, že se musí „přeprogramovat“. Když se totiž mozek zabývá tím, čím nemá, přestává být průchozí a oblasti osobního a kolektivního nevědomí máme odříznuty. Žijeme tak v krátkém spojení ve vysokých obrátkách, se zdravýma očima, ale slepí, inteligentní, ne však moudří. Asi bychom se ale neměli vracet k promítání archetypálních sil do symbolických objektů přírodních lidí, k té duši „vně“. Ale máme na to, abychom se s nimi vyrovnali vědomě? Na to se zdá vědomí příliš křehké a hlavně úzké. Bylo by potřeba jej posílit. Čím? Viz výše. Není to žádné sociální inženýrsví, hlavním heslem totiž je, ať si každý dělá, co chce. Ale důsledně! Z toho vše vyplyne.

       Nechtěl bych, aby to vyznělo, že jsem proti lidskému myšlení. V tom, že myšlení je jediným smyslem třtiny, ve větru se klátící, jsem s panem Pascalem zajedno. Ovšem pokud je to myšlení abstraktní, nikoli racionální, protože racionalita je nemoc, která zabíjí duši. Také jakýkoli řád je duši cizí, protože duše je ve své přirozenosti chaotická. (Proto vítám i feminismus, který mužskou organizovanost rozbíjí právě ženským prvkem chaosu. A taky jak jsem slyšel ve filmu WR - Mystéria organismu: „Dítě, to je pro chlapa vteřina práce...“. Ten film je dobrej.)

       Snad je vidět, že souhlasím s tezí Zvířete nemocného rozumem i s Mocí podvědomí. Pokud takovéto knihy bereme větu po větě, rozcupujeme je snadno na malé kousíčky. Pokud ale porozumíme tomu, co se snaží říct, nezbývá než souhlasit. Rád bych však vnesl do debaty ještě jednu knihu: „Potíže s hlubinnou psychologií“ Rudolfa Starého. Je to soubor esejů o člověku a k nastíněným tématům toho říká opravdu hodně. A ne z pohledu nestudovaného nadšence.