Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

3. den cesty, 23. 4. jsme hned po snídani vyrazili směr Bern - Lausanne - Ženeva. Projeli jsme okolo obrovského jezera Léman a míjeli Lausanne. Před polednem jsme projeli Ženevu s obrovským, 140 m vysokým vodopádem a krásným ľhôtel de ville a květinovými hodinami. A pak už jsme překročili hranice Francie. Projížděli jsme okolo nádherných horských masívů Montagne des Frites, Montagne des Anges, Montagne Lachat a vzadu byla vidět část masívu Mont Blanc.

       Projeli jsme přes Chambéry, Voiron, Valence, Montélimar a Orange, až jsme se v podvečer octnuli v Avignonu, kousek od mostu. Měli jsme asi jen hodinu na prohlídku. Nejprve jsme zavítali na most - tedy ne přímo na něj, protože tam byl vstup 5 Fr. Ani by to nemělo smysl platit, protože vstup byl umožněn jen do půlky mostu, a to ještě z mostu zbyly jen čtyři oblouky. Původně byl však 900 m dlouhý.

       Vydali jsme se do centra města. Že není turistická sezóna, bylo hned patrné. Samí Francouzi a ještě navíc se po městě potulovali všelijací vagabundi. Ale náměstí bylo malebné. Uprostřed velký zářící kolotoč. Byl na něm nápis „pro malé i velké“. Uvažovali jsme, že bychom se mohli svézt, ale nakonec jsme šli fotit barevné fresky na jednom z domů. Byli jsme však zaplašeni podivnými maníky na motorkách.

       Procházeli jsme okolo katedrály směrem s avignonským hradbám úzkými uličkami plnými podivných krámků, butiků a antikvarátů. Když jsme došli k avignonským hradbám, Slunce bylo nízko nad vzdálenými zasněženými horami. Hradby byly zčásti osvětleny sluncem, krásně se to fotilo. Obcházeli jsme hradby až k bulváru, který mířil doprostřed historického centra. Okolo dvou katedrál jsme došli až k Palais de papes - obrovském hradu, centru historické části Avignonu.

       Po chutné večeři na nábřeží řeky Rhôny jsme vyjeli vstříc mořskému pobřeží. Bylo krásně. Jasno, krásný měsíc, téměř úplněk, a příjemně teplo.

       

Toto je 4. den cesty, 24. 4. V průběhu noci jsme dojeli přes Nimes a Montpellier až k Perpignanu. Tam jsme se také ráno probudili u silničky v blízkosti pláže. Bylo však hrozbě ošklivo, a tak se mi nechtělo vstávat, natož se jít koupat. Když jsem konečně vstala, byli někteří otužilejší a svižnější expedičníci už u moře. Vlastně se už stihli vykoupat. Pak se jim podařilo nanosit do rotelu malou dunu písku. Rozprostírala se přímo před kupé, kde jsem seděla.

       Po snídani jsme se ještě byli projít po pláži. Nabírala jsem nějaké mušle. Pak už jsme vyjeli směrem k Pyrenejím. Z rotelu jsme fotili spoustu záběrů. Nadchnuly nás zasněžené hory s černými mraky v pozadí. Zatím se okolo nás míhaly bílé a žluté domky s červenými střechami, obklopené palmami a cypřiši. Pokračovali jsme po vinoucí se silnici vzhůru do hor. Jaro postupně sláblo a odcházelo - palmy nahradily čerstvě olistěné stromy, ty pak stromky s pupeny a pak už jen holé břízy, veliké smrky, zakrslé borovice a horské louky. Zastavili jsme na jakési odpočívce, abychom mohli nafotit scenérie: vinoucí se silnice, úžasně vysoké klenoucí se zelezniční mosty, vysoké hory všude kolem.

       A pak už jsme zamířili ke Sluneční peci na náhorní planině v městečku Odeillo. Jedná se o obrovský komplex zrcadel, která soustřeďují sluneční světlo. Lze tak dosáhnout maximální teploty 3800 stupňů C. Při takovéto výhni se lehce taví i kámen. Sluneční pec je centrem francouzského výzkumu, fyziky a chemie vysokých teplot. Zkoumá se chování látek při extrémním zahřátí, využívá se to ke konstrukcím přístrojů a vývoji nových technologií, které se uplatňují i v kosmické technice. Celý komplex tvoří obrovské parabolické zrcadlo. Do něj vstupují paprsky z dalších cca 32 zrcadel umístěných na stráni proti němu. Výsledná síla svitu se koncentruje v ohnisku, ve věži, která je před zrcadlem vystavěna. Samotné parabolické zrcadlo se skládá z více než 9000 segmentů a každé z primárních zrcadel je tvořeno ze sta dalších segmentů. Tedy celkem asi 9000 + 3200 = 12200 segmentů musí být pomocí počítače seřízeno.

       Na následujícím obrázku je znázorněn chod paprsků.

       

       Navštívili jsme i výstavu různých přístrojů, videofilm s komentářem (v angličtině). K nejzajímavějšímu patřila ukázka výboje v plynech mezi elektrodami, různé ukázky vypálených otvorů v látkách a žárem přeměněných kamenů.

       Po návštěvě Odeilla jsme vyjeli směr Andorra. Projížděli jsme po jakési Pyrenejské náhorní plošině - mezi horami, cca ve výšce 1500 m. Do Andorry jsme museli hodně nahoru. Stoupali jsme po vinoucí se silnici vysoko do hor. Stromy a louky nahradily skály. Skály se začaly pokrývat sněhem, teplota klesala. Potkávali jsme stále více aut naložených lyžemi. Před námi byla už jen souvisĺá sněhová pokrývka. Zatáhlo se. Brzy jsme byli skoro v mracích. Zastavili jsme na malém plácku u cedule Col de Puimorens 1915 m. Když jsme vystoupili, zjistili jsme, že pěkně mrzne. Nic nám však nezabránilo v průzkumu okolí. Nejvíc mě fascinovala tlupa francouzských cyklistů. Měli na sobě jen lehké šusťákové bundy a pár z nich mělo dokonce kraťasy!

       Od parkoviště se sjíždělo k lyžařskému středisku. Neděle odpoledne a lanovky byly poloprázdné. Asi to bylo tím, že bylo ošklivo. Sjezdovky byly parádní! Jedna hned vlevo, další turistické okolo.

       Po Col de Puimorens jsme opět stoupali. Začalo sněžit. Míjeli jsme vysokohorské město Pies de la Casa, zřejmě lyžařské středisko. Vystoupali jsme až do výšky 2407 m. Tam se nacházelo město Port d'Envalira. Tam jsme natankovali a pokračovali dál do Andorry. Udělalo se ošklivo. Sníh se změnil v déšť a déšť v liják. V Andoře se vytvořila dopravní zácpa. Trvalo dlouho, než jsme se z toho vymotali. Večer jsme přejeli španělské hranice a na noc se octli ve Španělsku.