Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

       Evropský týden vědecké kultury je pravidelný mezinárodní podnik, při němž výzkumné instituce pořádají pro veřejnost nejrůznější popularizační akce, snažíce se ji přesvědčit, že její daně jdou na nejen prospěšnou, ale dokonce přímo nezbytnou činnost, a in effecto tak zabránit tomu, aby jim v příštích letech byl výrazně snížen rozpočet. K takovému účelu je každý způsob propagace dobrý a věda se míchá se vším možným i nemožným, protože, přiznejme si otevřeně, na přednášku o posledních pokrocích fyziky pevných látek nebo exkurzi k plynovému chromatografu moc voličů nenalákáte. A tak se kupříkladu letošní Týden konal pod heslem Věda a science fiction (vyslov „fikčn“, jak činili mnozí ne-SF vystupující): nákaza a nakonec bylo v programu víc fantastiky než vědy.

       V takovém ženevském CERNU nebo Laboratorio dell Imaginario Scientifico v Terstu (zajímalo by mě, čím se může taková laboratoř zabývat, ale v Terstu myslím kromě ní je i nějaký mezinárodní urychlovač) ap. se Týden koná ve velkém stylu, úměrném významu pořádajícího ústavu. Česká republika se mezi demokratické státy s tržním hospodářstvím zařadila celkem nedávno a příspěvkové organizace si teprve zvolna začínají uvědomovat, jaké to pro ně má důsledky; kromě toho nemáme nic než Akademii věd, už beztak zeštíhlenou, a tak není divu, že u nás se během Týdne konala jen konference spojená s projekcí filmů v Národním technickém muzeu, trvající pouze dva dny (24. a 25. 11.). Jinak se ovšem organizátoři snažili: v Technickém magazínu bylo akci věnováno několik stránek, pečlivě vytištěnou pozvánku s programem dostal každý, kdo se přiblížil k RUR na padesát metrů, a kdovíco ještě. Jenže stěžejním problémem se nakonec ukázalo, že většina přednášek připadla na dopoledne všedních dní.

       Když jsem se seznámil s obsahem konference, usoudil jsem, že kvůli její SF části mi stojí za to nejen přetrpět tu vědeckou, ale dokonce se i ulít ze školy - aspoň na první dopoledne. Koneckonců od čeho jsou přednášky nepovinné, přesvědčoval jsem se, a zrovna matematiku a informatiku jsem ještě tak mohl postrádat. A tak jsem ve čtvrtek ráno vyrazil na Letnou. Začínat se mělo v půl deváté a já dorazil do muzea asi čtvrt hodiny předem. Bylo tam šero a prázdno: výstavní hala ještě zavřená, po vestibulu pobíhalo jen pár zaměstnanců a na dveřích kinosálu sice visel program, ale uvnitř nebylo ani živáčka. Znejistěl jsem a cítil jsem se tam silně nepatřičně, ale postupně se diváci začali scházet (bylo jich celkem asi dvacet, i když v průběhu dopoledne ještě pár přibylo), vestibul ožil prodejní výstavou nakladatelství vydávajících literaturu sci-fi (tj. jeden stolek patřící Najádě a druhý Winstonu Smithovi z Táborské, přejmenovanému na Wales) a mohlo se začít, přesně akademickou čtvrthodinku po plánovaném termínu. Dalších dvacet minut zabraly úvodní proslovy ředitele NTM a zástupce AV. Zvlášť ředitel to bral zgruntu, když závěrem popřál přítomným všechno nejlepší do nového roku.

       Program zahájil Prof. Dr. Ctirad John, DrSc. z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy s přednáškou Nákaza a její protihráči. Většinu obsahu jsem si pamatoval z hodin biologie, ovšem faktem je, že to pan profesor uměl pěkně podat. Ježto program avizoval přednášky s besedou, pracovnice muzea zodpovědná za organizaci se po skončení se zářivým úsměvem zeptala, má-li někdo nějaký dotaz. Povstal Ondřej Neff, čekající v publiku, až přijde řada na jeho přednášku, a prohlásil, že z Fantastické cesty si odnesl představu bakterie a makrofága jako jakýchsi zvířat, cílevědomě na sebe útočících, a kdeže je vědomí a receptory, k něčemu takovému nezbytné. Prof. John odpověděl, že o nějakém vědomí nemůže býti ani řeči, nicméně receptory pochopitelně bakterie mají, a že je to moc hezká otázka.

       O. Neff (v programu uvedený jako jeden ze tří lidí bez titulu; skromnost nebo chyba organizátorů?) proslovil následující přednášku Přehmaty sci-fi v předvídání vědeckého a společenského vývoje, dokazuje na řadě příkladů, že to autoři pletli jak jen mohli. Problémem tu však je, domnívám se, i O. N. přiznaný „brokový efekt,“ tj. fakt, že dodatečně lze z plejády SF děl vybrat množství na ilustraci jakékoliv teze, a to, že u nás je známa jen část celkové produkce, navíc hlavně starší. Na nějaké fandomové akci by přednáška patrně vyvolala bouřlivou diskusi, tady si vzal slovo jen prof. John a řekl, že to pan Neff dobře vystihl s nereálností osamocených vynálezců, ale že Čapek v Bílé nemoci nepoužil tým lékařů, protože je to jenom symbol; O. N. živě přitakával. Pak odkvačil.

       Přiznám se, že když mluvil Teodor Rotrekl (Výtvarné umění a sci-fi), nedával jsem moc pozor a listoval v Technickém magazínu, balík jehož starších čísel byl v sále k dispozici. T. R. promítal obálky Amazingů, jejichž reprodukce už jsem viděl, a pak přešel na moderní malířské směry první čtvrtiny století.

       Nevím, jak zní odpověď na otázku Sci-fi a utopie - dvojí kultura?, vznesenou v titulu příspěvku PhDr. Martina Matějů z filozofické fakulty UK. Zato jsem si opět potvrdil, že kultura filozoficko-humanitněvědní a kultura, k níž patřím já, dvojí je, a jejich odlišnost je diametrální.

       Dopolední blok ukončil RNDr. Zdeněk Rampas a Dějiny československého fandomu. Působil (laskavý šéfredaktor promine) nejméně jistě ze všech přednášejících. Je pravda, že na jeho projevu se negativně projevilo improvizované krácení, způsobené značným zpožděním, jež postupně nabrali předcházející řečníci, ale i tak se příliš těsně držel Historie čs. fandomu v datech a mnoho místa vyplýtval na nezajímavé údaje z 60. a 70. let. Nejvýznamnější na celém vystoupení tak bylo oznámení (patrně první veřejné), že konečně vyšlo Kdo je kdo.

       Pak zářivě usměvavá organizátorka (je k ní poněkud nespravedlivé, že si nepamatuji její jméno; vím jen, že byla rovněž doktorkou [Květa Podešvová, pozn. red.]) poděkovala divákům za pozornost, vysvětlila odpolední program a pozvala přednášející na malé občerstvení. Já jsem běžel na tramvaj, abych stihl test ze základů práva.

       V půl páté měla být beseda se spisovateli, překladateli, výtvarníky a nakladateli literatury sci-fi, kterou jsem nejprve chtěl s lítostí oželet, protože mně v téže chvíli začínala cvičení z informatiky, kde jsem měl psát test z Quattro Pro. Ale nakonec jsem sebral odvahu, řekl si, že budou ještě jiné testy (nakonec jsem ho psal dodatečně příští týden) a odjel do muzea. Když jsem tam dorazil, končilo promítání Bílé nemoci, samozřejmě se zpožděním; beseda tedy začala hned poté. V první chvíli bych si snad nejradši dal pár facek nebo se otočil na podpatku a spěchal do školy. Nepoučen dopolednem (a zmínkou organizátorky, že besedu pořádá nakladatelství Talpress), představoval jsem si nějakou grandiózní akci, asi jako Parcon v kostce; sešlo se cca 10 diváků a spisovatelé, nakladatelé a překladatelé sestávali z pp. Talaše, Čierneho a Kantůrka, výtvarníci absentovali zcela. Nicméně nakonec jsem nelitoval, že jsem zůstal. Jan Kantůrek přes hodinu poutavě vyprávěl o mnoha zajímavých detailech z překládání Zeměplochy a přečetl pár úryvků z chystané šesté knihy cyklu (v originále Wyrd Sisters, český převod si nepamatuji), jež se strefuje do Pána prstenů. Publikum se bavilo, nejvíc se však smál V. Talaš (třeba při historce, jak J. K. psal dialogy barbara Cohena s pomocí svého tchána, jehož požádal, aby si vyndal umělý chrup a pak mu přečetl připravené věty - musí to být obdivuhodný člověk!). Bohužel, do diskuse se začal plést jeden z diváků, naprostý pitomec s plnovousem a těžkým přízvukem, který otravoval už dopoledne. Zatímco tehdy se z jeho dvou vystoupení zdálo, že sdělí přítomným, že stará proroctví se naplňují a nadchází konec světa, respektive že bude agitovat pro nějakou Jedinou Autentickou Pravici, teď vynadal nicnetušícím besedníkům za to, že si v poledne kvůli copyrightu nemohl natočit na video film Vstup povolen imunitám, kvůli němuž údajně přijel. (Groteskní představa, není-liž pravda? Přes veškerou snahu si nedokážu představit ukrajinskou videopirátskou mafii, ana vydělává těžké peníze na kopiích šest let starého televizního populárněvědného filmu, a snad ani albánská imunologie by si takhle své kvality příliš nezvýšila.) Nevím, jak to dopadlo, znechuceně jsem se zvedl (teď mě napadá, že on si toho sotva všiml a vystupující jsem zato připravil o svou morální podporu, ale měl jsem ho už opravdu plné zuby) a odjel si spravit nervy do RUR.

       Program druhého dne už neskýtal takové lahůdky, já jsem kromě toho měl ve škole podstatně náročnější přednášky a zápočtový test z analýzy, takže nebylo nad čím přemýšlet - tedy, to jsem si říkal původně. Jenže člověk si rychle zvyká, na nicnedělání a pohodlná křesílka místo tvrdých lavic v posluchárně obzvlášť, a tak, když přišlo páteční ráno, jsem se vydal opět do muzea. Dorazil jsem až po půl deváté, ale ještě se nezačalo. První, koho jsem spatřil, byl jurodivý vousáč ze včerejška, vysvětlující organizátorce, jak si myslel, že když Evropský týden vědecké kultury, tak to teda bude něco, a jak se musel složitě uvolňovat ze školy, a jak je teď zklamán. Na okamžik jsem k němu téměř pocítil sympatie; vydržely mi do jeho dalšího výstupu. První přednášku měl RNDr. Jaroslav Spížek z AV ČR a byla o Některých aspektech rezistence mikroorganismů k antibiotikům. Bral to trochu příliš zeširoka a vysvětloval i co je to ribozóm, takže k hlavnímu tématu se příliš nedostal. Když zářivě usměvavá organizátorka vyzvala k diskusi, vzal si slovo vousáč a pravil: „Vý ste řikal že se neví jak se do tech baktéryjí dostal genetycky kód pro imunitu. Znaté teoryju vašeho kolegy Růperta Šéldrejka o morfyckych polích?“ Svíjel jsem se ve svém křesle hrůzou, ale události se nevyvinuly podle mého očekávání. RNDr. Spížek se s morfickými poli zjevně nesetkal, nicméně se dal unést svým zápalem a proslovil ještě asi pětiminutový dodatek k přednášce, že podle některých vědců zůstaly v antibiotiku i produkující mikroorganismy a s ním se dostaly do těl pacientů, což by přenos genů k bakteriím nemoci nesmírně usnadnilo, leč on toto vysvětlení pokládá za příliš odvážné a spíš se domnívá, že k výměně došlo přirozenou cestou v půdě, kde se oba typy mikroorganismů dají nalézt. Vousáč se sice neodvážil přerušit ho, ale asi mu ani nedošla specifická kvalita situace „jeden o koze, druhý o voze“, a když opět mohl promluvit, šel si dál tvrdě za svým cílem.

       Přednáška ing. Marcela Grüna měla titul Mimozemské civilizace - mýtus nebo skutečnost?, ale pojednávala spíš o metodách zjišťování planet u cizích hvězd a projektech průzkumu rádiových zdrojů na obloze. Na konci promítl počítačovou animaci cesty sluneční soustavou; odmyslíme-li si nepřirozené záběry rychle se zvětšujících planet, byly scény těsných „průletů“ nad povrchy zrekonstruovanými ze záběrů sond dost působivé a mohly by mít úspěch i na nějakém conu. Jenže RNDr. Spížek a ing. Grün přetáhli nejen limit na třetí přednášku, ale i mou bezpečnostní rezervu, a tak jsem ještě před koncem filmu musel spěchat na test; přišel jsem tak i o Mýtické konfigurace ve sci-fi literatuře PhDr. Vladimíra Boreckého z FF UK, čehož lituji.

       To, co následovalo, byla směs mého špatného odhadu a nedodržení plánovaného rozvrhu přednášejícími; mně přinesla dvě hodiny tak hektické, že si zaslouží mezititulek:

       Podařilo se mi chytit osmičku, a tak jsem za čtvrt hodiny byl ve škole, napsal jsem si test a opět osmičkou jsem se vrátil do muzea. Ve vrátnici se odkudsi objevila babizna, která mě odmítala pustit dál, dokud jí neukážu „pozvánku“ či spíše program; situace o to absurdnější, že jich v sále byly hromady. Ale spěchal jsem a tak jsem se podvolil. Právě mluvila Blažena Urgošíková (Národní filmový archív) o Sci-fi motivech v české kinematografii. Podle všeho jí je bližší sešeřelé prostředí archívů než řečnické pultíky, takže nemluvila moc souvisle, a co se obsahu týče, myslím, že na conu by byla vypískána. Když jsem přišel, líčila právě, jak Vávrův Krakatit coby varování před atomovou válkou předstihl Kramerovo Na břehu a další podobné filmy, pak se jí povedla věta „Akce Bororo je takový víceméně dobrodružný, i když zajímavý film“ a u filmu Oty Fuky Kam zmizel kurýr? (pro ty, kteří neměli to štěstí a nezahlédli ho kdysi v televizi: je to film z 80. let, smontovaný na způsob posledního Růžového pantera z úryvků starších českých fantastických filmů [B. U. tomu říká film-antologie], takže, jak říká B. U., hodnotíc tu metodu kladně, „hrdinové jdou třeba do kina“ [a po deseti minutách sledování filmu odejdou do hotelu a tam si pustí televizi atd., pozn. J. V.]) uvedla, že jsme opět předstihli svět, neboť až „po ňom vznikl film americký, který byl smontovaný zase z filmů detektivních“, i když netvrdí, že jeho tvůrci Fuku znali. Rozhodl jsem se, že tohle mít nemusím, a protože jsem se při spěšném návratu ze školy nestavil na obědě, takže by mi propadl lístek a já bych byl hlady, řekl jsem si, že tam sjedu teď. Přednášku Město jako utopie jsem mohl oželet a vrátil bych se právě včas na Počítačové viry aneb potíže s nepřesnou metaforou. Měl jsem opět štěstí: podařilo se mi vyskočit z první tramvaje, do níž jsem sedl, když se v protisměru objevila šestadvacítka, jedoucí přímo k menze. Jenže brzo se ukázalo, že v poledne v centru města postupuje tramvaj mnohem pomaleji, než jsem čekal, a můj plán dostal první trhliny. Aspoň že u okénka nebyla fronta. Vzal jsem si krupičnou kaši, protože u té není třeba zdržovat se kousáním, a za pět minut už jsem letěl k metru, jímž jsem se chtěl vrátit. Sbíhaje na nástupiště Hlavního nádraží, slyšel jsem nezaměnitelný zvuk odjíždějící soupravy, ale když jsem uviděl na koleje, zjistil jsem, že to bylo v protisměru. Nato jsem si s hrůzou uvědomil, že - poslušen dlouhodobých návyků - jsem vešel na opačnou stranu, než jsem tentokrát potřeboval. Přešel jsem tedy nádražní halou na protější nástupiště a čekal. Další souprava, třebaže byla polední špička, přijela až za pět minut. Na Vltavské jsem vystoupil jako zlomený člověk. Nepřekvapilo mě, že tramvaje na Letnou měly jet až za osm minut a já musel jít pěšky. Neběžel jsem, i když jsem mohl; rezignoval jsem. Přesto bych jistě byl stačil nejméně polovinu virové přednášky, ale když jsem se konečně ocitl v sále, necelou hodinu poté, co jsem ho opustil s předpokladem, že za třicet minut se vrátím, byl už ing. Petr Koubský na odchodu. Nechápal jsem, jak to tak rychle zvládli, dokud nepoděkoval organizátorce, že mohl mluvit teď a ne až jako poslední. Z celého vystoupení jsem viděl pouze vousáčovu otázku, co si myslí o fuzzy logice. Svým způsobem to byl vrchol vousáčova důmyslu, jelikož ing. Koubský ihned věděl, o co se jedná, jenomže mu zase nebylo jasné, proč by si měl o určitém odvětví matematiky něco speciálního myslet, takže odpovídal dost rozpačitě.

       Měl jsem tu nejlepší vůli pozorně vyslechnout PhDr. Vladimíra Czumalu z FF UK a jeho Město jako utopii, ale marná pomoc: jakmile jsem uslyšel větu „podstatou města je harmonizovat neharmonizovatelné, poskytnout fyzickou i metafyzickou matrici lidské existenci“, upadl jsem do letargie. Trochu jsem se probral až v závěru, kdy si přednášející vzal za příklady několik SF, které, jak se přiznal, rád čte, ale to už byl úplný konec.

       Počet diváků dosáhl tak nízkého stavu, že organizátorka, jíž zřejmě nic nemohlo setřít z tváře zářivý úsměv, zvala na malé občerstvení nejen vytrvavší přednášející, ale všechny přítomné. Já jsem udělal tu chybu, že jsem zůstal na promítnutí německého krátkého filmu o počítačových virech. Ten se ukázal být napůl reklamou firmy BASF, jež má svou specializovanou Virusjägerin, napůl vysvětlením funkce virů na úrovni základní školy s pomocí loutky robotka, kterým projížděly kuličky představující programy - normální zeleně, infikované červeně.

       Odpoledne už se jen promítaly filmy. Já jsem byl zvědav na Ztracenou tvář (1965, rež. P. Hobl), film takřka neznámý, jelikož režisér prý emigroval. Zklamal mě, byl poznamenán všemi zápornými stránkami metody 60. let: přílišnou symboličností, zkratkovitostí a neorganickými groteskními scénami. Hlavní hrdina byl od počátku líčen jako cynik, kterého nezajímá nic kromě jeho vědy; ačkoli ho hrál V. Brodský, působil ploše a neživotně. Jedinou přesvědčivou scénou bylo místo, kde se v něm projeví kráječovská složka, on se vzepře profesoru Kirchenbruchovi a jeho kolegům, kteří se s pomocí regenerační metody chtějí zmocnit světvlády, a začne jim poroučet sám (scénář se dost odchyluje od předlohy). Konec pak je vpravdě v socialistickém duchu: Bartoš všechny ukázkově poudává, kterýmžto mravním přerodem se mu (prolínačka) navrátí tvář. Nebyla by to ovšem 60. léta, aby tvůrci nenaznačovali, že ta bezcitnost mu zůstala.

       Sečteno a podtrženo, letošní Evropský týden vědecké kultury u nás skončil z hlediska zájmu veřejnosti fiaskem. Příliš vědy v programu nebylo, ale ta by asi mnoho návštěvníků stejně nepřilákala, a co se fantastické složky týče, dnes SF událost, která není oznámena v Ikarii (ev. IK), jako by ani neexistovala (ostatně program by zřejmě pro většinu scifistů byl příliš akademický). Hlavně však konference doplatila na nešťastnou volbu termínu. Ve všední den dopoledne se může konat uzavřené sympózium, ne akce určená co nejširšímu publiku. Pak je jakákoliv propagace marná, bez ohledu na její intenzitu přijde jen pár lidí. Není divu. Konference mi sice stála za to nejít na několik přednášek, ovšem na přednášky se nechodí i z menších důvodů. Být někde zaměstnán, volno bych si kvůli ní rozhodně nebral.