Interkom: SCIFISTÉ V PODZEMÍ

Ne snad že by Obvodní dům dětí a mládeže v Praze 8 - Kobylisích, v němž se konaly tři poslední ročníky Miniconu, byl nějak krásný, natož vznešený, nicméně je to prostorná, prosklená a světlá budova. Když odtud však byl Minicon vyhoštěn (zlí jazykové praví, že příčinou byly orgie ničení, jež vypukly po provedení divadelního představení SFK Spectra), musel hledat jinde, a tak se jeho 11. ročník konal v sobotu 19. listopadu ve Studiu Gag Borise Hybnera, což je prostředí podstatně pochmurnější. Nejprve je třeba projít tmavou a špinavou pasáží, která jako by se ani nenacházela v centru Prahy (navíc je otevřená pouze z jedné strany, takže se sotva dá nazývat pasáží), pak sestoupit po temném schodišti o patro níž, a když se ocitnete v prostorách Studia, zjistíte, že je osvětleno jen několika slabými lampami, jejichž záři úspěšně pohlcují načerno natřené stěny. Sál je nevelký a pouze jeden, takže šedivění je vyloučeno, navíc do něj proniká hluk z foyeru, třebaže stěny balkónů jsou obloženy čtyřhrannými jehlánky připomínajícími žraločí kůži nebo potah letounů Stealth, vyhotovenými však z molitanu.

Začátek byl poněkud neslaný nemastný: Jan Kantůrek, doplňovaný Egonem Čiernym (který byl coby organizátor a moderátor v obleku), vzpomínal na to, jak začal překládat Conana, pak si ale získal publikum čtením z další knihy T. Pratchetta (Sourcery, v překladu Magický prazdroj - prokleta budiž pýcha babylónských stavitelů!).

Po ohlášení Jaroslava Olši jr. a jeho Sci-fi na vzdálených polednících nastal masový přesun k baru a do prodejny Najády. Já jsem vytrval a z následujících tří čtvrtí hodiny jsem si kromě několika veselých historek odnesl ponaučení: I kdyby byl pan Olša zkažený jako samo peklo, za všechny své hříchy (jmenovitě nucení čtenářů jeho antologií prokousávat se egyptskými, indickými či lužickými povídkami) je už dostatečně potrestán tím, že sám podobných lahůdek musel přečíst mnohokrát více. (Ledaže by šlo o specifickou odrůdu sadomasochismu).

Polední přestávku zčásti vyplnily dvě akce, které neměly v programu přiřazený pevný termín. Představila se firma BLACKFIRE GAME, přibližující nás o další krok vyspělému SF světu tím, že na český trh dováží americké hry na hrdiny i jiné. Je otázkou, nakolik půjdou na odbyt, když za cenu průměrné by bylo přes 10 Dračích Doupat, ale firma hodlá umožnit k nim přístup na conech a speciálních akcích, jak je rovněž za hranicemi zvykem. (Po celý den byl jeden stolek v předsálí obsazen dvojicemi hráčů karetní fantasy hry, bourající ve světě žebříčky prodeje. Pokud jsem pochopil dobře, jde o poněkud rafinovanější verzi „větší bere“) .

Následovalo vyhlášení výsledků jubilejního, již 5. ročníku Ceny Jima Dollara o nejlepší povídku autora do 18 let. Jako čtyřnásobný exúčastník si neodpustím poznámku: naše mladá SF by zasloužila více úcty, než být odsouzena k potupné roli vycpávky do děr v programu. Musím však pokárat i organizátory ze Spectry. Je sice potěšující, že sborník nejlepších prací byl k dostání i pro nesoutěžící, ale druhá povídka v něm chyběla a vítězná byla krácena, když přitom za obsahem zůstaly dvě stránky volné!

Ihned po skončení přestávky jsem se vrátil do hlediště, ani ne tak kvůli Star Trek klubu, uvedenému v programu, jako s úmyslem vysedět si výhodné místo na pozdější přednášku Ondřeje Neffa. Ukázalo se, že místo popularizační akce pro veřejnost jde o zasedání klubu, ale nikdo z přítomných se k němu moc nehlásil (natož aby se na konci ujal funkce sekretáře), takže hlavním obsahem bylo vyprávění různých epizod ze všech seriálů.

V očekávání návalu na přednášce Ondřeje Neffa jsem se mýlil: ačkoli si ji přišli vyslechnout snad všichni přítomní, mnoho křesel ještě zůstalo prázdných; zřejmě celková návštěvnost Miniconu nebyla velká. O. N. začal vzpomínkou, jak na otevírání Studia účinkoval ve striptýzu, a zesměšněním několika tiskových chyb v IK, ale pak už se pustil do zásadního projevu o sci-fi v 80. letech, inspirovaného a částečně polemizujícího s diplomovou prací Aleše Langra. Mluvil zastřeným hlasem (nachlazení? cigarety? ) a text měl připravený na papíře, takže místy upadal do předčítání, což zvláště u šťavnatějších pasáží jako „bolševický vrah české kultury“ ap. působilo rozpačitě; improvizované odbočky byly bezesporu lepší. Uvedl řadu cenných informací a zajímavých názorů, avšak i diskutabilních generalizací: rozhodně nemohu souhlasit třeba s tvrzením, že tehdejší fandomová kritika byla bezzubá a dnešní stav je mnohem lepší.

Už tradičním vyvrcholením Miniconu se stala divadelní hra SFK Spectra, tentokrát na motivy Ervína Krba (další z objevů klubu, sbírka jehož povídek se na Miniconu začala prodávat; bohužel jazykově i obsahově zaostává za loňskou knihou roku, Starlingovým Vosákem). Představení sklidilo velký aplaus; vyzdvihnout zaslouží zejména s velkým nasazením sehrané bojové scény a působivý závěrečný mravní apel. Po děkovačce a přídavku ještě došlo na autogramiádu, ale pak už byl opravdu konec.