Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

Ani Harrison či Stableford, ani Jeschke či Nesvadba nebyli hlavní atrakcí Bohemiaconu (Ústí nad Labem 25-28.8.1994). Tako úloha připadla tvůrci Zaklínače. Ikarem oceněný Andrzej Sapkowski se třemi stovkami příznivců v hale vysoké školy v Ústí nad Labem si dělal co chtěl. Vysmíval se, klamal, strašil, antiklerikalizoval a odporoval sám sobě tvrzením, že jeho romány o Geraltovi jsou lží. Sapek měl také okamžiky kritického prozření, když hovořil o problémech s milostným jazykem ve fantasy: sex je v hlavě a ne v zadku, nebo když se obratně vyhnul dotazu na feminismus: myslím si o něm totéž co o maskulinismu.

       Setkání v Ústí bylo připraveno s českou pečlivostí. Kromě Sapkowského umožnili organizátoři častý přístup i k ostatním hvězdám conu (autogramiády, diskuse). Mezi materiály bylo „Panelfixn“, sbírka krátkých povídek Jana Hlavičky, nositele ceny Karla Čapka 1992, letáky varující před narkotiky a AIDS (a také prezervativ). Jednání bylo věnováno ufologii, feminismu, kritice, vzpomínkám na totalitu, dračímu doupěti, testům IQ, budoucnosti českých nakladatelství a SF filmu. Nechyběly diskuse o dobru, zlu, pořádku a chaosu či fantasy. Zájemci se mohli věnovat videu, navštívit galerii SF, koupit nové i staré knihy.

       Převažovali mladí. Starší autoři a fanové částečně odpadli nebo změnili zařazení a stali se z nich vydavatelé (Železný, Pilch, Olša), prodavači knih (českopolský Saczek), poradci náměstků MZV (také Olša), překladateli (rovněž Pilch) nebo zarputilými proroky jednoho tématu. Tak Čierny utonul v Conanovi, Pavlík ve Star Treku, Hauserová v biopunku. Mladí se na setkáních ptali, jak psát, jaké je optimální množství alkoholu pro spisovatele? Vydavatelé v kuloárech (ještě nedávno samizdatově vydaný Orwell je dnes s slevou) hledali prózu obdobnou zaklínači; Sapek je českou posedlostí. Naštěstí ne jedinou.

       František Novotný, autor a jachtař, vyprávěl o dokončeném novém románu, o kterém se v Ústí mluvilo - jsou tam zlí hitlerovci, bůh Wotan i bitva draků s letadly (dostal jsem úryvek). Jarek Olša vyprávěl o symptomatickém úpadku ambiciózního časopisu Jiné světy a chlubil se, že se setkal s fany ve Vietnamu a v Africe (co stihne člověk s diplomatickým pasem). Pilch nám poslal kouzelné obrazy fantasy Martiny Pilcerové. Z Ivana Adamoviče jsem vymámil jeho fantastickou povídku z Playboye. V kuloárech se o tom textu hovořilo jako o senzaci. Pavel Weigel (můj hostitel a průvodce) mě v Praze zavedl k hrobu Karla Čapka, při loučení mi věnoval svůj překlad Fiaska a přemlouval mě, abychom v Polsku zavedli kategorii SF slamu (fan účastnící se většího počtu domácích a zahraničních conů).

       Témata setkání se spisovateli? Pochopitelně revoluční změna žánru i skutečnosti. Harry Harrison, žijící v Irsku a znechucený tamní válkou, nadával na náboženství, zejména na katolicismus. Čechům, vzpomínajícím na mučednickou smrt Jana Husa, to nijak nevadilo. Rozvášněný Harrison nakonec popřel existenci Krista a zábavným hlasování prokázal, že v budoucnosti nebude náboženství třeba. Stableford se stejně rozhodně vypořádal se sexem a láskou (musí existoval lepší důvod k předávání života než je láska a strach před smrtí), navíc slíbil všem biochemickou dlouhověkost. Josef Nesvadba (spisovatel a psycholog) je v úloze hostitele a tlumočníka mírnil.

       Když se mě tedy na závěrečné diskusi zeptali, co pokládám pro budoucnost za nejdůležitější, řekl jsem, že vize spisovatelů. To oni, nikoli vědci, utvářejí společenské vědomí a představivost. Připomněl jsem, že jsme už poznali jeden svět bez sexu a lásky, pouze s kolektivní prací. Nebylo v něm náboženství, protože kostely byly zbořeny nebo přeměněny na obchody, i smrt musela slevit, protože Lenin byl „věčně živý“. Vyvolalo to podobný potlesk jako Harrisonovo hlasování, což nasvědčovalo tomu, že fantastika je bitevním polem o hlavy a duše stejně jako každá jiná oblast a nic tu není dořešeno. Fantasti se však hádají mírněji než lidé z jiných oborů. Alespoň mi to tak v Ústí připadalo.