Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

       Na planetě Fomalhiwě nenajdete továrny s kouřícími komíny a další zla vyspělé doby. To vše díky neobvyklým krystalům nazývaným argenit. Pouhou silou vůle lze pomocí nich vytvářet nejen věci a zvířata, ale dokonce i celá města včetně umělých obyvatel. A jelikož se argenit nachází ve větším množství pouze na Fomalhiwě, stává se předmětem zájmu i pro další dvě civilizace, n~sit~ňany a igeřany, které ho touží využít především pro vedení vzájemné války.

       

       Hrdinové románu se snaží vypudit nenáviděné igeřany z planety Fomalhiwy. Na igeřanech jim vadí především jejich způsoby uvažování. To zdůrazňuje i text na zadní obálce knihy: „Nepřítele nestačí jenom zabít“, protože je třeba zničit i jeho myšlenky. Tento výrok, který v různých obměnách zazníval dějinami Země ústy středověkých inkvizitorů, diktátorů a i ve slavném Orwellově románu „1984“, se stal hlavním mottem děje knihy.

       

       A tak na pozadí příběhu probíhá duel dvou filozofií a jejich různých pohledů na svět. Na jedné straně stojí „opovrhovaná“ filozofie nepřátelských igeřanů, která se nazývá přímá stezka. Ta vychází z ideí rozumu a logiky a je prakticky totožná s běžným evropským uvažováním. Jí čelí místní filozofie nazývaná Eraughoon, označovaná také jako filozofie šipky, která logiku považuje se kacířské učení (např. str. 460), a podle mínění domorodých fomalhiwanů převyšuje technické myšlení přímé stezky. Proto nezaškodí, podívat se jí trochu na zoubek, třeba jen z pouhé touhy po vědění.

       

       Hlavní myšlenka Eraughoonu zní: „Smysl všeho snažení není v dosažení cíle, ale pouze v cestě k němu“ (str. 453). Tento výrok často používali středověcí alchymisté při mnohaletém opakování postupu výroby kamene mudrců. Co tím mysleli? Nenechme se mýlit známou českou komedií „Císařův pekař a pekařův císař“, ve který se alchymistická kuchyně přímo hemží podvodníky všeho druhu. Nechybí v ní ani slovutný magistr Edward Kelley, který se liší od svého historického vzoru jen krátkými vlasy. Skutečný Kelley je měl dlouhé, aby jimi zakryl, že mu anglický kat uřízl obě uši za podvod.

       

       Stejně tak jako jiné obory lidské činnosti ani alchymie se nevyhnula šarlátánům. Avšak její skutečná podstata netkvěla ve výrobě zlata, ale v proměně samotného alchymisty v lepšího člověka znalého tajemství světa kolem něj. Právě ta změna byl onen bájný kámen mudrců. Klade si Eraughoon stejný cíl, to je změnu jedinců v ušlechtilejší bytosti? Pokud ano, pak by se to mělo projevit buď přímo v jednání fomalhiwanů nebo alespoň na žebříčku jimi uznávaných hodnot.

       

       Určitě si Eraughoon necení skromnosti. Majetkové poměry na Fomalhiwě kopírují tradiční pozemské vztahy a nikdo na tom neshledává nic neobvyklého. Například Gída nenávidí Dianu za to, že jí připravila o meč, a Lawik přijímá Dianu na universitu argia-luů jen proto, že má právě onen meč. Místa se na Fomalhiwě zajišťují dregan-linem proti nenechavcům, to je název pro zdejší obdobu zámku, nebo se stvoří bestie k jejich hlídání. Můžeme říci, že například v pozemských horských osadách nebo na tichomořských ostrovech panovaly, až do nástupu moderní vlny turismu, lepší poměry.

       

       Ani vztahů k bližnímu svému si na Fomalhiwě příliš neváží. Existují zde dvě rozdílné skupiny obyvatel. Vyvolení, co se narodili s mimořádnými schopnostmi a umí využívat argenit, se nazývají argia-luové. Méně štastní obyvatelé Fomalhiwy, se označují jako durunghirové. Ti dokáží z argenitu vytvořit pouze to, na co dostali od argia-luů destičku se vzorem. Zatouží-li takový durunghir s destičkou na černé boty po botách hnědých, musí najít argia-lue, který uzná jeho přání za vhodné a hnědou destičku mu vyrobí. Proto někteří durunghirové riskují smrt nebo zbičování a pokoušejí získat pro ně „nevhodné“ předměty násilím (str. 150). Obecně řečeno argia-luové se o durunghiry zajímají pouze tehdy, když se jim připletou do cesty. „Je to opravdu k pláči, když duringhirové nevědí, kde je jejich místo“, ušklíbl se Arighan na straně 155.

       

       Jediná mravní hodnota, které si fomalhiwané opravdu cení, je dodržování pravidel stanovených Eraughoonem. Na to se v příběhu poukazuje téměř ve všech hovorech. Avšak jeho příkazy mají zcela jiný základ než obdobná nařízení v pozemských filozofiích, které vyrostly na logických potřebách společnosti, i když na první pohled to nemusí být patrné. To lze ukázat například na tom, že krokodýl a kočka se považovaly ve starém Egyptě za posvátná zvířata a jejich zabití se přísně trestalo. Tyto příkazy nevznikly jen tak pro legraci, ale měly hluboké důvody. Nil potřeboval zdravotní policii ve formě krokodýla pro zachování čistoty vody a kočka zase bránila přemnožení krys a myší.

       

       Jinou ukázkou logiky příkazů je Starý zákon. O tom vyšel nedávno hezký článek od Blahoslava Hrušky v časopise „Nový Orient“ číslo 9/94. Z něho lze citovat například: „V Mojžíšových knihách je zakázáno jíst žáby, mloky a vodní želvy. To byla vlastně ochrana proti malárii, neboť tato zvířata bezvyjímky pozřívají larvy komárů. Dnes běžný odchyt žab v tropických oblastech Afriky způsobuje přemnožení komárů s nepříznivými důsledky.“ Zájemce o další souvislosti lze odkázat například na bestseller amerického fyzika Fritjofa Capry „Tao fyziky“, slovensky GARDENIA 1992. Zde autor ukazuje, že výroky čínského taoismu a dalších filozofií východu mají své obdoby v moderních zákonech kvantové mechaniky. Podobné příklady je možné nalézt v pozemských filozofiích na každém kroku.

       

       Naproti tomu nařízení Eraughoonu nejdou do hloubky a nevysvětlují svět. Není to tedy ve své podstatě filozofie, neboť slovo filozofie pochází z řečtiny a znamená lásku k vědění. Eraughoon je více seznam příkazů s tresty za jejich porušení, tedy jakási obdoba zákoníku. Avšak zákoníky na Zemi psali lidé, a proto jejich nařízení vycházejí většinou z potřeb společnosti stanovit pravidla pro vzájemný život. Eraughoon nemá nic společného se životem lidí ani s „kacířskou vědou“ logikou. Jeho příkazy a zákazy prostě existují a nelze pro ně hledat důvody, je možné jen jejich dodržování. Tím se Eraughoon, ta báječná filozofie argia-luů „povznesená“ nad logiku, smrskává na pouhý návod ke stolní hře, jakési obdobě „Člověče, nezlob se“, s pravidly stejně tak umělými jako je celý argenitový svět na Fomalhiwě.

       

       O tom, že Eraughoon lze považovat za pravidla hry, vypovídá i kniha samotná a to na několika místech (např. str. 378). Avšak oni to jsou opravdu jenom pravidla vymyšlené hry a nemá smysl v nich hledat jakýkoliv řád, neodkryjeme tu sebemenší souvislost. Rozhodčím v této hře jsou rozmary naprosto nepochopitelných bytostí Lorgan, o nichž nikdo nic neví a kteří jsou lidem nadřazení asi tak, jako lidé jsou nadřazení pavoukům a jepicím (str. 304). Neznámí Lorgan, v jejichž v pohledech sídlí démoni, mají jako své pochopy krvežíznivé a pomstychtivé upíry Ištry a vymýšlejí si pro fomalhiwany pravidla hry ve stylu: „Když nějaká jepice usedne na tento kamínek, utrhám všem pavoučkům v komoře nožičky.“

       

       Na Fomalhiwě není místo pro odpuštění, soucit a další „cizácké“ zvyklosti. Je to jen herní plocha pro pobavení kreatůr z neznámých světů s prapodivnými zájmy. Celá planeta hnije a rozkládá se (str. 245). Ubozí „všemocní“ argia-luové připomínají pokusné myšky bavící nadpřirozené bytosti Lorgan. A tyto myšky si krátí dlouhou chvíli mezi jednotlivými tahy tím, že zdobí krajinu planety umělými vesnicemi, městy i zvířaty nebo chodí po planetě z místa na místo. Nejzdatnější z nich staví věže, čím vyšší tím lepší. Po večerech se tu zpívají truchlivé balady, neboť na Fomalhiwě se lidé nesmějí. Není divu. Ztratili zde smysl svého bytí. Nemají dobrých bohů a zastání na vyšších místech, ale jen hromady argenitu a času na své úvahy.

       

       Eraughoon nedává šanci pro nápravu omylů, nelze tu experimentovat a chybí v něm jakýkoliv prostor pro vývoj. Bez váhání a bez varování se vynáší neodvolatelný ortel. Svou razantností předčí i kruté bohy z dávných mýtů. Zní chechot démonů, ojedinělé veselí v celém příběhu. Hrdinka příběhu zapomněla, úmyslně, nevědomky, to nikdo neví a není to důležité (str. 440). Špatné tahy se nevracejí. Pokusná klec se kácí jediným máchnutím „nebeského koštěte“ a s ní padá nejenom provinilec, ale rovnou celá planeta. Argenit je zničen a Fomalhiwa pomalu umírá. Vše, co bylo vytvořené pomocí argenitu, teď mizí. Rozplynula se celá města i se svými umělými obyvateli.

       Konec příběhu se ztrácí pod mlhavým přízrakem pomalé smrti, neboť výroba zde prakticky neexistuje a zemědělství je neznámý pojem. Veškeré jídlo se přeci tvořilo z argenitu, a po jeho zničení hrozí pozůstalým smrt hladem během nejbližší zimy. Aby jí unikli, možná že vykopou i první jámy na mamuty a začnou od začátku svoji trnitou cestu k civilizaci. Vlastně pardon. Ani to nemohou. I mamuti, pokud zde nějací žily, byly patrně z argenitu.

       

       Opětovně čtu závěr příběhu, jestli jsem omylem nepřehlédl nějakou důležitou a vše vysvětlující větu, která by zmírnila celkovou genocidu uvalenou na nešťastnou planetu, ale hledám marně. A tak držím palce trpícím fomalhiwanům a netrpělivě nahlížím na pult svého knihkupce, jestli rychlý koráb nedovezl nové zprávy. Je jedno vím již teď. Na Fomalhiwě zuří krutovláda Eraughoonu.