Interkom: Recenze fanzinu SF klubu J. M. Trosky

Mýty blízké budoucnosti je sbírka povídek s různými tématy, často to ani není sci-fi. Což ovšem vůbec nevadí. Většinou jde o pohled do budoucnosti, pohled, který není příliš optimistický. Autor se zamýšlí nad osudy lidí v budoucnosti, snaží se řešit problém konkrétního člověka v konkrétní situaci. Ve dvou povídkách (Mýty blízké budoucnosti, Poselství ze slunce) je popisována neznámá nemoc, která lidi v budoucnosti zasáhne. V obou případech ji autor chápe jako následek porušení vyšších zákonů přírody člověkem - tím, že se člověk vypravil do vesmíru. Povídka Máme se báječně líčí situaci lidí, kteří se ocitli na nekonečné dovolené a každý se s tím vyrovnává trochu jinak. Válka v přímém přenosu je obrazem války (zřejmě války ve Vietnamu), která je nahlížena jako něco absurdního. V jedné povídce (Mrtvý čas) se odrážejí autorovy vlastní zkušenosti z japonského zajateckého tábora. Jednotka intenzívní péče je obraz z budoucnosti, kdy se veškerá komunikace mezi lidmi bude odehrávat prostřednictvím tele vizních přenosů, bez fyzických kontaktů mezi lidmi. Za pozornost stojí i ostatní povídky.

Mýty blízké budoucnosti představují soubor zajímavých povídek. Občas to není lehké čtení, čtenář musí často zapojit vlastní představivost, autor jakoby si místy hrál se čtenářem trochu na schovávanou. Je to kvalitní knížka, navíc i v dobrém překladu.

Brian W. Aldiss v této své knize z roku 1964 líčí setkání lidí s představiteli mimozemské civilizace na počátku třetího tisíciletí. Setkání značně problematické, neboť pozemšťanům není jasné, zda se setkali skutečně s inteligentní formou života, či ne. Lidé se zde projevují velmi nekulturně: jejich chování se dá přinejmenším srovnávat s chováním španělských dobyvatelů říší Inků či Mayů a v mnohém je ještě předčí, neboť je podloženo moderními poznatky vědy. Snaha o získání nových objevů je zástěrkou pro velmi brutální zacházení s uvězněnými živočichy.

Autor se rozsáhle zamýšlí nad tím, co to je inteligence. Ústy svých postav pronáší celou řadu názorů, mnohdy velmi originálních a často velmi polemických. Dostává se k tak extrémním charakteristikám pojmu inteligence, z nichž by vyplývalo, že celé chování lidstva je vlastně jen instinktem. Nicméně jeho pojetí inteligence není omezeno jen na techniku, jak se často stává, ale je chápáno v kontextu celkového způsobu života.

Kniha je vlastně bláznivou detektivkou plnou neuvěřitelných skutečností. Hrdinové knihy, excentrický detektiv Dirk Gently a v Londýně žijící Američanka Kate Schechterová, jsou na stopě spiknutí nordických bohů s pozemšťany. Než se však dostanou k vyřešení problému, potká je spousta záhadných událostí. Děj knihy je zpočátku plný nevysvětlitelných věcí a teprve na konci jsou objasněny některé souvislosti. Ale tak to má v detektivce být.

Autorovi však zcela zřejmě o děj a cíl vypravování ani příliš nešlo. Spíše mu šlo o vypravování jako takové. Kniha je plná zvláštních a neobvyklých obrazů a přirovnání, plná neuvěřitelných událostí a to vše je popisováno s originálním humorem a pohledem na svět.

Dojem z knihy kazí neuvěřitelně špatně prováděné dělení slov na konci řádků. Už mě napadla i ta možnost, že to je úmyslná provokace. Nedovedu si představit jazyk, v němž by použitý algoritmus dělení slov mohl fungovat správně. Např.: klin-ice, odm-rštěny, odd-echl, vešk-erenstva, pok-oušela, nordick-ých atd.

Puritán Solomon Kane je vysoký štíhlý, ale statný muž, osamělý poutník světem a také neohrožený bojovník, který má neustále u sebe dvě pistole s dlouhou hlavní, dýku a rapír. Prochází odlehlými končinami světa a dostává se do nebezpečných dobrodružství. V situaci, která často vypadá zcela beznadějně, mu obvykle pomůže náhoda spojená s kouzly a magií.

Na několika místech Země dojde k neočekávaným a nevysvětlitelným záplavám, při nichž jsou smeteny celé vesnice a města, mnoho lidí zahyne a vzniknou obrovské škody. Jsou objeveni záhadní živočichové, kteří jsou příčinami těchto záplav - při nárazu nebo působení tlaku uvolňují prudký proud velkého množství vody. Ten, kdo tyto živočichy rozmístil po světě, má dalekosáhlé plány na ovládnutí světa pomocí potopy.

Rodokapsový trhák již zavedeného českého autora (který tudíž nemusí psát pod anglicky znějícími přezdívkami) nás zavádí do vzdálené budoucnosti, kdy se naše rodná planeta promění v titulní postavu románu. Samozřejmě že nezůstává osamocena. Stará se o ni jakási polonáboženská, polovojenská sekta. Tato skupina tvoří zhruba polovinu ze zbytku lidstva, kterému se podařilo uniknout z umírající planety na její oběžnou dráhu a který kolem Země vytvořil pospojováním umělých družic jakýsi prstenec. Dva tábor y bývalých pozemšťanů mají zhruba vyrovnané síly, a proto navrátilec z vesmírné výpravy působí jako závaží na misce vah. Al Yrad je hned po návratu přesouván z jedné misky na druhou, čímž úměrně k tomu zvrací převahu z jedné strany na druhou a zase zpět.

Pecinovský si již vypracoval poměrně profesionální rodokapsový styl, takže se jeho výtvory dají číst jedním dechem. K většině dějotvorných událostí dochází podle standardní osnovy tohoto žánru, takže čtenář toužící po známých příbězích zasazených do nových kulis nepřijde zkrátka. Skalní scifista si po přečtení řekne své (to ale byla kravina!) a spolu s ostatními se těší na další dávku napětí v nějakém tom volném či vázaném pokračování. Vzhledem k rozsahu postačí zběhlejšímu čtenáři na přečtení někol ik málo hodin. Co s dílkem potom? Sběratelé do sběru, ostatní kam chtějí.

Kniha je psána jako kritika 'nejspravedlivějšího státního zřízení' a jako taková obsahuje spoustu narážek na komunistický režim a jeho chyby. Roli komunistů zde zaujali podivní mimozemšťané. Zpočátku se přizpůsobují okolnostem velice ztuha, s postupem času získávají na bravuře a velice úspěšně se přiživují na panujícím režimu. Hlavní hrdina se snaží proti cizákům bojovat, zjišťuje ale, že nemá dost sil, a tak přechází k 'pasivnímu odporu'. Do té doby, než se ho invaze dotkne osobně...

Původně jsem chtěl použít jiné slovo (se stejnými dvěma počátečními písmeny), pak jsem si ale řekl, že to nakonec použité stačí. Proč zpackaní? Sestavovatelé totiž alibisticky na začátku uvádějí, že tato prestižní ročenka neprošla jazykovou úpravou. Dle mého názoru musela projít jazykovou packárnou. Jinak si nedovedu vysvětlit takové množství chyb, a to zejména v českých textech. Neznalost pravidel pravopisu neomlouvá. Když už se tedy v Banské Bystrici nenašel žádný schopný bohemista, měli se organi zátoři spolehnout alespoň na počítač. S každým lokalizovaným textovým editorem je přece dodávána kontrola pravopisu. Při kontaktech slovenských a českých fanů by neměl být problém obstarat si český korektor pro jakýkoli v Česku nebo na Slovensku dostupný editor. Dalším problémem bylo - zjevně elektronické a již nikým nekontrolované - dělení slov. Tak hloupě rozdělená slova jsem viděl málokde, dosud snad jen v novinách nebo časopisech.

Sestavovatelé antologie se celkem shodli s hodnocením poroty, protože v Kočasu je uveřejněna většina nominovaných povídek. V kuloárech soutěže kolují zvěsti, že autoři dosud úspěšní v kratších útvarech přecházejí na ty delší, čímž v kategorii krátkých povídek vzniká vakuum, které povětšinou vyplňují dosud neznámí autoři. Tím nechci říci, že by jejich práce nestály za řeč. Najdou se zajímavé věci, přesto si myslím, že se v letošním ročníku CKČ - alespoň v oblasti povídek krátkých či dlouhých - nevysk ytla žádná bomba. Co se týče Mlsova pokračování (nebo snad dokončení) románu Cesta slepých ptáků, řekl bych, že autor - na rozdíl od Součka - řeší všechny problémy s mnohem lehčí hlavou, čímž jeho příběh ztrácí poněkud na věrohodnosti. Ještě jedna poznámka na závěr - dvojice Pavlovský & Kopřiva by se měla zamyslet nad délkou názvů svých příspěvků. Mohlo by se jim totiž stát, že některá jejich práce bude kratší, než její název.

Knížka je sestavena z krátkých povídek a literárních hříček jednoho z nejlepších současných slovenských autorů. O některých námětech by se dalo polemizovat, k jejich zpracování však nemám větších výhrad. Autor nepostrádá ani smysl pro humor, který mu zpravidla pomáhá otupit ostrý, mentorsky kývající hrot jeho ukazováku, kterým upozorňuje na problémy a nesnáze, se kterými se lidstvo musí (nebo v dohledné době bude muset) potýkat.

S přáteli jsme se dohadovali, zda Krutohlav pochází od Kroutit hlavou nebo Krutá hlava. Po diskuzi jsme dospěli k závěru, že to bude druhý případ, protože v tom prvním by muselo jít o Krutihlava. Proč Krutohlav? Jedná se totiž o sbírku vítězných prací ze soutěže o cenu Gustáva Reussa. Gustáv Reuss je pokládán za prvního slovenského spisovatele sci-fi a jeho román nese právě název Krutohlav. Knížku jsem nečetl, a tak nevím, zda byl hlavní hrdina krutý celý nebo zda byla krutá pouze jeho hlava. Ale za nechme prázdných řečí a chutě do díla!

Knížka nesestává jen z oceněných příspěvků, ale i z jiných věcí. V úvodu nás Vlado Srpoň seznamuje s Gustávem Reussem. Po něm přebírá řečnický kolík duše a motor soutěže Ondrej Herec, který shrnuje své poznatky ze soutěže a který uvádí své názory na původní slovenskou sci-fi (situace je vážná, v dáli však plane jiskřička lepších zítřků). Následuje vyhlášení vítězů ročníku 1993, po něm nominované práce a knihu uzavírá vyhlášení ročníku 1994.

Jelikož za každým příspěvkem je sepsáno stručné hodnocení porotci, nebudu se zde rozepisovat o jednotlivých pracích. Jen stručně a obecně. Porota měla podobný vkus jako já, protože úroveň povídek s rostoucím pořadovým číslem úměrně klesá. Mnohokrát je zajímavý nápad zahozen a zastíněn nevyzrálým literárním projevem autorovým. Skutečně by to chtělo s nominovanými autory blíže spolupracovat, případně se je pokusit napojit na stále ještě funkční česko-slovenskou literární dílnu - SF&F workshop - řízen ou z Brna a Bratislavy. O chabém přístupu autorů svědčí i fakt, že na seminář, který byl součástí letošního Parconu v Banské Bystrici, přijeli pouze dva z téměř stovky soutěžících.

Stephen King se narodil 21. 9. 1947 v Portlandu ve státě Maine. Po univerzitních studiích učil angličtinu. Koncem 60. let publikoval první povídky v časopisu Startling Mystery Stories. Pozornost vzbudila jeho prvotina Carrie. Dnes je King považován za bezkonkurenčního mistra moderního hororu a jeho knihy vycházejí v miliónových nákladech.

Sbírka Mrtví se někdy vracejí obsahuje 8 povídek z oblasti hororu. Autor někdy používá nápady z oblasti fantastiky a magie (živí vojáci z Vietnamu jako hračky včetně kompletní výzbroje, démoni). V mnoha případech však pouze domýšlí do krajnosti určité situace, které by skutečně mohly teoreticky nastat a snad právě zde působí jeho povídky nejvíce hrůzostrašně, neboť jejich obsah vlastně neodporuje naší každodenní zkušenosti.

Noční směna je příběh o střetnutí lidí s příšerně zmutovanými krysami žijícími v podzemí továrny. Šroťák je povídka o rychložehlicím stroji, v němž se usadil krvežíznivý démon, který postupně připravil několik lidí o život. Povídka Mrtví se někdy vracejí vypráví příběh člověka, který se po mnoha letech setkává s lidmi, kteří kdysi zabili jeho bratra a sami již také zemřeli a kteří nyní chtějí zabít i jeho. Nekuřáci a. s. je neobvyklý a drastický návod jak odnaučit lidi kouření. Na dobrou noc je dram aticky podaný příběh o upírech.

Alej prokletí je napínavá dobrodružná sci-fi. Je to příběh z doby, kdy Spojené státy byly z velké části zničeny atomovými výbuchy. Hell Tanner ve speciálním opancéřovaném a velice dobře vyzbrojeném autě převáží lék z Los Angeles do Bostonu. Musí přitom projet územím, které bylo válkou zcela zničeno a které je nyní velmi nebezpečné - projet jím je takřka nemožné. Při své cestě se Hell setkává s nejrůznějšími překážkami - nesjízdným terénem, obrovskými nestvůrami a netopýry, kteří vznikli následkem mu tací, oblastmi zvýšené radiace a navíc se musí mít na pozoru i před lidmi, které může potkat.

Jedná se o sborník sestavený z nominovaných prací dvou ročníků soutěže o Cenu Gustáva Reussa, kterou pořádá pro začínající slovenské (slovensky píšící) literáty Slovenský syndikát autorov fantastiky. Konkrétně se jedná o soutěže pořádané v letech 1991 a 1992. Rozsah povídky byl omezen na 10 normostran a jeden autor mohl zaslat nejvýše 3 příspěvky. Vkus porotců se (až na jednu výjimku) blíží mému vkusu, takže jsem měl o zábavu postaráno. Snad jen pořadím bych zamíchal trochu jinak.

Z prvního ročníku se mi nejvíce líbila Vždy nejaká chyba Zuzany Suchánkové (která mimochodem zvítězila). Autorka vytváří alternativní svět postavený na setkání Ľudovíta Štúra s Magdalenou Dobromilou Rettigovou. Formou historické rekonstrukce života a díla ĽŠ si (a samozřejmě i čtenáři) představuje, co by se stalo, kdyby... Opravdu povedená taškařice.

Ostatní příspěvky se pohybují v oblasti lepšího amatérského průměru. Zcela mě znechutila Lingvália Evy Rísové (4. místo), kterou napsala učitelka slovenštiny pravděpodobně v amoku těsně po náletu hejna moskytů. Změti jmen nepomůže ani na konec připojený slovníček. Čtenář jako já (tedy lenoch s chatrnou pamětí) se v tolika nestravitelných jménech prostě utopí.

V druhém ročníku u mě zvítězil Génius Radoslava Olose (v soutěži skončil jako druhý), pěkně uhozená hříčka, která nám představuje jeden z možných budoucích světů. Příběh není rozvláčný a dokáže čtenáře udržet po celou dobu v dobré náladě. To, že to je na úkor našich možných potomků, celou záležitost ještě více rozveseluje (jen do nich, do holomků! ).

Mona Lisa Marcela Combera (zvítězila) taky celkem ujde, trochu mi ale vadí autorem předvedený moderní slovenský pravopis. Nářečí, z kterého vychází, neznám. To ale ještě nemusí nic znamenat. Povídka - jak už sám její název napovídá - se zabývá Giocondou (v našich zeměpisných polohách též Monou Lisou zvanou) a hlavně jejím tajemným úsměvem. Pokud ještě nevíte, proč se tak směje, přečtěte si v Krutohlavu.

Sestavovatel pracoval dlouhá léta, dlouhé podzimy, dlouhé zimy a dlouhá jara v dětských časopisech a přicházel tak do styku s mnoha literárními pracemi nastupující generace. V osmdesátých letech tohoto století byl také duší dvou literárních SF soutěží pro školáky. To mu poskytlo dostatek materiálu, aby to vydalo na poměrně silnou knihu.

Místy neučesaný styl je bohatou měrou nahrazován fantazií až obdivuhodnou. Některé nápady opravdu stojí za to. Poněkud mě udivil i počet antiutopií, pacifistických tendencí a pesimistických konců, který mnohonásobně převyšuje množství utopických vizí. Možná za to může i školní výchova, ve které se plnou měrou odrážela vrcholící studená válka. Já si matně vzpomínám, že jsem na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy jsem také navštěvoval základní školu, propadal návalům nihilizmu a vyčkával jsem nenadálou a rychlou atomovou smrt.

Kniha je obrazem vymyšlené totalitní společnosti, v níž všichni lidé žijí pod neustálou kontrolou a podle příkazů počítače LPK. Nechybí tu žádné atributy takovéto společnosti - rozdělení na vrstvy, z nichž ta nejvyšší nepodléhá prakticky žádné kontrole, kontrolování občanů a toho, co dělají, určování každému, co smí a co nesmí, až po výběr přátel a činnosti ve volném času, ale také neshody ve vedení této společnosti a postupný vznik odporu, byť i velmi nesmělého, mezi lidmi.

Kniha může být alegorií některé z existujících společností takovéhoto režimu - podobných znaků lze najít spoustu. V současné době však již vyznívá trochu vyčpěle. Text je psán popisným způsobem, bez většího napětí a smyslu pro dramatičnost, ač k tomu zvolený námět vybízí. Mnoho místa je věnováno popisování různých souvislostí a zdůvodňování toho, co se děje. A samotný závěr knihy je takový nemastný, neslaný, rozhodně bez optimismu.

Jedná se o dosud nejrozsáhlejší dílo z autorčina argenitového cyklu. V editorské poznámce je označováno jako druhý díl trilogie, jejímž prvním dílem byly Meče Lorgan. Děj skutečně poměrně plynule navazuje nit vyprávění přerušenou koncem prvního dílu, ale kromě přeživších hrdinů z prvního dílu se čtenář setkává i s novými tvářemi. Novou postavou je i ústřední hrdinka - igeřanka Diana, která má schopnosti srovnatelné s argia~luy a pro kterou se svět argenitu stal azylem. Čtenář má dost času zvyknout s i na ni a přijmout ji jako hlavní hrdinku v první části knihy, pojmenované Náhrdelník z argenitu, kde autorka vypráví Dianiny osudy před jejím příchodem na planetu Hiwaiw a její první setkání s touto planetou. Druhá část, jménem Stavitelé věží, skutečně vypráví o věžích, jejich smyslu a účelu a o jejich stavitelích.

Příběh mi připadá v porovnání s prvním dílem o poznání příběhovější, hlavní postavy už nepůsobí jako loutky smýkané od jedné pohromy ke druhé, nyní nabízejí čtenáři možnost ztotožnit se s některou z nich; prostě působí mnohem živějším a skutečnějším dojmem. Dobro a zlo je dávkováno s rozmyslem, i když můj osobní názor je, že dobra je o něco více a zla o něco méně, než by tomu bylo ve skutečnosti. Tato okolnost je však v pohádkách (mezi něž fantasy i science-fantasy jistě patří) zcela běžná. Dle mého je Diana člověkem, do kterého se autorka potřebovala vžít, aby dokázala přímo prožívat děj.

Je vidět, že autorka tvořila (a přetvářela) tento příběh s rozmyslem; vše do sebe celkem úspěšně zapadá, dějová osa jako taková nemá hlubších logických trhlin. Jen asi na dvou nebo třech místech jsem měl pocit, že by to chtělo rozvést trochu více, čímž by se osvětlily některé následující události. O která místa se jedná konkrétně, nejsem s to uvést, protože si je nepamatuji.

Celková nálada se mění ve vlnách. Některé pasáže vyznívají poněkud unaveně. Snad se v nich odráží okamžitý stav autorky vyhlížející kdesi v nedohlednu konec cesty, po které musí nést břemeno dobrovolně na sebe kdysi uvalené a teď za mohutného povzbuzování vláčené se zatnutými zuby ke kýženému cíli. Tyto vlny melancholie vystupují zřetelně na povrch ve dvou místech románu, poprvé kolem str. 180 „Zdála se jim krásná a lhostejná a bez srdce, ale přitom byla jen unavená, unavená„; podruhé mnohem dál, stranu si bohužel nepamatuji, protože jsem si ji nepoznamenal.

Ještě k pravopisu. Korektoři odvedli v tomto případě vynikající práci, takže chyby a překlepy by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Nelíbí se mi jen kolísání mezi trpným rodem sloves a přídavnými jmény tam, kde je správný pouze trpný rod (např. vedena / vedená, sedlán / sedlaný). Tvůrčí kolektiv se ostatně přiznal, že nedal na výtky Ludmily Freiové a nechal vše tak, jak to bylo. Snad by se dalo snést, kdyby byl důsledně používán jeden z těchto tvarů (třeba i ten nesprávný).

Poslední dva postřehy: 1) Stavitelé věží je první knihou, která připouští, že se její hodnota opotřebováním snižuje. Ceny uvedené na začátku a na konci knihy se totiž liší o celých 90 haléřů, a sice ve prospěch té první. 2) Příznivcům výpočetní techniky jistě neuniklo, že s příchodem textových editorů mezi autory se v textech stále více objevuje kromě kurzivy i tučné písmo.

Válka s roboty je sbírkou povídek o robotech. Roboti se tu objevují v nejrůznější situacích a vztazích k člověku, v mnoha případech mají i vlastnosti, které byly dosud vyhrazeny pouze lidem. Svět Harrisonových robotů je vůbec trochu odlišný třeba od světa robotů Asimovových. Známé tři zákony robotiky jako by tu někdy přestávaly platit (Válka s roboty). V některých povídkách je robot jen na okraji zájmu (Simulovaný trénink), vždy jsou však v nějaké podobě přítomni.

V mnoha případech tu jsou roboti představeni jako zcela dokonalí supermani (Ruka zákona), jinde se objevuje robot, který se nešťastně zamiloval (Robot, který chtěl znát všechno). Roboti tu zastávají nejrůznější funkce od policisty přes knihovníka až po velitele armády.

Přestože Válka s roboty je sbírka povídek o robotech, v některých povídkách jde spíše o příběhy a problémy lidí (Vidím tě, Simulovaný trénink) a roboti jsou zde zastoupeni jen okrajově. I tak však dokreslují vizi Harrisonova světa budoucnosti.

Kniha vyšla v originále v roce 1962 a na některých představách autora je tento časový odstup vidět. Konkrétně v těch případech, kde popisuje některé technické detaily. Ale to není příliš často, protože Harrisonovi o technické detaily zcela zřejmě vůbec nešlo. Šlo mu spíše o zamyšlení nad tím, co všechno mohou roboti dokázat, kde všude se mohou uplatnit a jak to ovlivní život lidí. Vztah lidí a robotů, v němž roboti zpravidla zůstávají v podřízeném postavení, se odráží ve všech povídkách, v některých zvlášť výrazně (Hedvábná rukavička, Válka s roboty).

Konec světa již vyšel v Ikarii, a proto jsem ho při čtení knihy vynechal. Pátraje v paměti ujasňuji si, že se zde setkává Geralt se skutečným čertem. Čert však kupodivu není tím nejhorším tvorem. Najdou se jiná, daleko nepříjemnější stvoření. Tuto povídku je možno zařadit k poslední vlně příběhů, ve které Geralt (a Sapkowski) používá méně zbraní a více rozumu. Prozradím-li, že vše nakonec dobře dopadne, neprohřeším se příliš proti hodnotitelské etice.

Poslední přání, ač poslední příspěvek sbírky, je vlastně úplně první publikovanou povídkou, jejímž hlavním hrdinou je zaklínač z Rivie. Poněkud mě překvapuje, že se s ní český čtenář setkává až úplně na konec. Ale co, selská logika přece není středobodem světa. Tak tedy - Geralt s Marigoldem vypustí zlostného ducha, což si samozřejmě pěkně odskáčou. Naštěstí pro ně přichází na scénu i Yennefer. Ani zde se Geralt neohání mečem. Jako zbraň - zejména obrannou - používá své skrovné magické schopnosti a tajemná zaklínadla. Jen mi není jasné, co přesně si Geralt přál. I když si myslím, že vím, přece jen si nejsem zcela jist.

Hororově ladění Muzikanti se vyznačují natolik chmurným dějem, že tento není místy skrz chmury ani vidět. Jedná se vlastně o sled mikropříběhů několika postav, jejichž osudy se více nebo méně ovlivňují a vzájemně proplétají. Připadá mi, že tajemno a hrůza stojí daleko vpředu před vším ostatním. Třeba jsem nepochopil důvod chování místních pohlavárů. Proč to proboha dělali? Možná, že to neví ani autor. Kdyby něco podobného napsal někdo neznámý, asi by ho s tím vyhodili.

V Tandaradei! se nám autor snaží blýsknout, kolik řečí ovládá. Hmm. Takhle nějak psali studenti v minulém století a Jaroslav Hašek ve Švejkovi. Sapkowski nám zde vypráví lyricky laděný příběh o nepěkné (a neošklivé) dívce, která se svou nijakostí užírá od rána do večera a od večera do rána. V podstatě nedělá nic jiného, než že si opakuje, že není hezká. Jelikož platí, že tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou, i kdyby ona dívka původně pravdu neměla, svým přesvědčením by ji dokázala překroutit. A pak, když už je dost užraná, najde si způsob, jak zkrásnět.

Především V kráteru po bombě se odehrává nejlepší povídka této sbírky. Zde nám autor s pomocí černého humoru odhaluje polskou - a v mnoha směrech vlastně slovanskou - duši. Děj se odehrává v nedaleké budoucnosti, kdy je Polsko rozděleno občanskou válkou na několik navzájem bojujících národů. I když většinu toho dokážu pochopit, stále mi vrtá hlavou, co vede Poláky k antisemitizmu. Když tak teď o tom přemýšlím, napadá mě, že to asi bude katolické křesťanství. Ale zpět k věci - Sapkowski zde bravurně shrnuje podstatu národnostních nepokojů v Evropě. Za všechno může povyšování národa nad lidstvo, přehrabování se v dávno mrtvé historii, v tom, kdo komu kdysi více ublížil. Jen jedna technická poznámka - pochybuji, že by bylo možno dálkově zapnout výkonné zesilovače na stadionu nebo že by tyto byly stále zapnuté.

Recenze fanzinu SF klubu J. M. Trosky

Mýty blízké budoucnosti i současnosti

Setkání civilizací

Dlouhý, temný čas svačiny duše

Puritán

Potopa

Kukla sem, kukla tam

Boj o rodinu

Zpackaní mloci

Vesmírne všetko

Krutá hlava II

Mrtví se někdy vracejí

Alej prokletí

Krutohlavův debut

Fantastický potěr

Společenství Blaha

Trojvěží

Roboti a lidé

Nejen Geraltem živ je Sapkowski