Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

Do uší mu pralo sto decibelů drsnýho metalu. Orfen cítil, jak mu srdce skáče v tom rytmu, jak mu střeva vibrujou. Soundblaster seděl pevně na jeho zádech, krytej ocelovým pancéřem, a vysílal impulsy do jeho míchy. Zvukovody se pod trikotem z metaprenu táhly podél Orfenovejch paží a plochý střapce trysek trčely pod jeho zápěstíma, takže ruce měl volný. Nasával to do sebe. Jeho mozek byl rezonátor. Kdyby se tu teď objevila Yon, jeho malá hubená plavovlasá Yon, nakopal by ji do prdele.

       Brodil se stokou v labyrintu kolem Velký řitě, zvaný taky Big Ass, a z toho smradu se mu chtělo blít. Přešel na infra a krysy rozprchávající se do postranních chodeb se změnily v zámotky bílýho světla. Zapojil externí kameru, protože za záda si neviděl a v jekotu synťáků Billyho Drsoně hovno slyšel. Někdy si říkal, jestli z toho už náhodou nezcvoknul buď on, nebo Billy. Nebo brzo nezcvokne. Ale musel si to odsrát. Tenhle metalovej nářez potřeboval k životu.

       Cyberos byl někde vpředu. S nekonečnou trpělivostí pozitronovejch obvodů střežil vstupní bránu – stroj zabiják, vražedný monstrum našlapaný niponskou elektronikou od prdele až po tykadla. Orfen odjistil světelnej granát. Při boji s roboty se nerad spolíhal na infra a Cyberos už nemohl bejt daleko.

       Každým krokem na něj musel narazit.

       Teď!

       Kalná hladina splašků se vzedmula, páchnoucí vlna mu chrstla do ksichtu. Trojúhelníkovitý šupiny syntetickýho pancíře obalený bahnem, uzlíky světla u klenutýho stropu. Když hodil světelnej granát a excitovanej rosol se přisál na stěnu, změnily se ve tři páry očí.

       Ve stejným zlomku vteřiny už střílel, napral to přímo do něj ze svýho nadupanýho mozku rezonujícího hudbou. Soundblaster vysílal ostrý pulzy energie. Cyberův pancíř se zatřásl. Vibrace zvuku ho na několika místech rozčísly. Nebyl na to připravenej, v celým tom svým zkurveným elektronickým pseudoživotě mezi hovnama se nejspíš s takovou šlupkou nesetkal. Ale rychle se vzpamatoval.

       Ocelový břity Cyberovejch drápů prosvištěly kolem Orfenova ksichtu a sklouzly po metaprenu. Pružná hmota vydržela. Náraz Orfena málem srazil do kalnýho bahna stoky, ale on s tím počítal a udržel balanc. Jeho mozek jel na plný pecky, zuby mu cvakaly v rytmu metalu. Bombardoval bestii jekotem Billyho Drsoně a soundblaster skučel přetížením.

       Hmota Cyberovejch tlap a trupu se pod kanonádou zvuků začala rozestupovat. Trhlina se šířila po syntetický kůži, rozšklíbila se jako držka řvoucího fakana. Tlak akustickejch vln lámal niponský obvody jako papír, pozitronový vlákna praskaly jako přesušenej zteřelej hadr. Urvaná Cyberova pracka zajela pod zpěněnou hladinu a uvízla ve vazkým bahně u dna. Bortící se syntetické tkáně pod zkrouceným pancéřem odhalovaly další a další vrstvy životně důležitejch struktur. Zásah ochromil nervovej systém a dvě hlavy znehybněly, ale zdaleka nebylo vyhráno.

       Vzduchem švihla třetí Cyberova hlava – červený žárovičky falešnejch očí a infrazvukovej pulz pro ustrašený chlapečky, kerý si spletli cestu a kerý stačilo jen trochu podusit, aby se na místě posrali strachy. Ale kromě týhle nakašírovaný podoby byla i funkční. Tam, kde by živej tvor měl tlamu, zelo ústí plamenometu.

       Cyberos flusnul oheň a svrchní vrstva metaprenu se pokryla černejma puchejřema. Orfen cítil pekelnej smrad a věděl, že se mu maska na ksichtě škvaří, ale hustit to do něj nepřestal. Ztmavlej metapren mu zakryl výhled. Jako v mlze viděl Cyberovu tlamu, kerá ho systematicky zpracovávala ohnivejma slinama. Až metapren dosáhne meze svý odolnosti, bude to v prdeli, pomyslel si.

       Synťáky a bubny, kvílející kytara. Billy Drsoň řval.

       Ohnivej proud ustal. Metapren byl černej jako obsidiánovej hajzl v snobský koupelně. Orfen neviděl ani prd.

       Strhnul si masku a s ní i kůži z ksichtu, ale v tom adrenalinovým ajfru bolest nevnímal. Moh si blahopřát, oči zůstaly celý. Hromádka šrotu, kerá bejvala Cyberem, zatarasila stoku. Tu a tam probleskla jiskra. Splašky syčely ve vyhasínajících obvodech. Orfen – Billy Orfen zvaný Drsňák – na to chvíli zíral a pak si odplivl.

       Myšlenkový impuls – a mikročip v mozku zareagoval, vypnul jeho vlastní nahrávku. Ticho Billyho málem porazilo.

       „Díky, Billy Orfene, ty starej drsňáku,“ řek nahlas. Byl by se zasmál vlastnímu vtipu, ale s roztrženým ksichtem to šlo těžko. Taky to mohlo znamenat jen to, že schíza postupuje. Zastavil, aby si trochu zafilozofoval. Byl hodnej hoch, nebo špatnej hoch? Cloumaly s ním děsný vnitřní rozpory. „Co tu vlastně dělám?“ zeptal se sám sebe. „Proč jsem v stokách zmizel? Odkud jdu a kam? Jakej to mám svízel, že jsem v Řiti sám?“ Bylo mu jasný jen jedno: měl by přestat brát drift.

       Do napůl ohluchlejch uší se mu vracel cit. Slyšel ňáký zvuky a ve skomírající záři světelnýho granátu se rozhlídnul. Zdálo se mu v jednu chvíli, že v ohybu chodby zmerčil Yon, tu zatracenou skvělou Yon, svou vychrtlou předpubertální ségru, a že to celý ňák souvisí s driftem. Ale co by dělala tady? Hovadina. Nemohla tu bejt. Co vodkráglovali fotra, držel ji dost zkrátka, a tohle byla věc, z kerý měl fakt nahnáno: že Yon objeví svinstvo. Měla fantazii, a to bylo nebezpečný. Matka si rozpomněla na ňáký svý skily z dětství a v záchvatu jakýhosi šílenství ji naučila číst. Yon znala spoustu starech legend a někerý byly dost morbidní. Kdyby najela na drift, asi by ji zabil.

       Ale v postranních chodbách se hemžila jenom různá kybernetická monstříčka, zřejmě na dokreslení dojmu. Flusnul po jednom. Monstříčko vypísklo a zase zalezlo.

       Najednou se mu rozbřesklo.

       „Ne Yon, ale Erika. Erika přece nabeton prošla tudy! A já jdu za ní, abych ji přived zpátky z tý velký podsvětní... prdele.“

       

       

       Sbalil ji v jednom z těch zaplivanejch feťáckejch barů v centru, kerej se honosil umně vyvedeným nápisem COFFEE BAR, ale o kafe se v životě neotřel. Nejdřív zmerčil jenom její zadnici na barový sedačce, božskou oblou prdel navlečenou do lesklýho zlatýho striflonu. Pak uslyšel její hlubokej alt, drsnej jako úponky suchýho zipu.

       „Chci to! Dejte mi alespoň jednu dávku! Musím to mít!“

       Pisklavej mužskej hlas, o hodně vyšší než její, vychrlil sérii nadávek.

       Chlápek byl malej, zavalitej, s vyholenou lebkou a chtivým výrazem. Neznámej. Potetovaný holý paže, objemný a zarudlý jako flák syntmasa, zkřížil na hrudi. Pokud to měl, schovával to nejspíš pod svou koženou vestou. Ale spíš neměl nic. Byl asi tak nenápadnej jako růžovej holub.

       Billy Orfen kejvnul na pozdrav barmanovi – sádelnatýmu chlápkovi, kerýmu nikdo neřek jinak než Starej slizkej Hnus – a prošel kolem nich dozadu prázdným lokálem. Vrhnul na ni přitom kradmej pohled.

       Měla hlubokej výstřih a nepopsatelný prsa: dokonale oblý, šťavnatý jako tropický ovoce. Nabízející se jako francouzský housky na krámě v nóbl čtvrti. Byly to nejlepší kozy, jaký kdy viděl. Nebo mu tak prostě připadaly, protože už dávno neměl ženskou. Co se rozšířil zelenej syfl, kurvám ze slumů se vyhýbal.

       Ještě chvíli a nadělá mu to pěknou paseku v kalhotách.

       Našel si místo, z kerýho ji moh šmírovat, a sám sobě se divil. Co mu bylo po ňáký holce, kerá somrovala drift? Ale bylo na ní něco děsně nepatřičnýho. Vypadala jako protřelá kurva, měla i takovej ksicht: hřívu černejch vlasů, pusu zmalovanou; jenže oči ji prozradily. Chyběl v nich ten ostrej tvrdej výraz holek z ulice.

       Taky možná byla čistá. Žádný vředy.

       „Podívejte, pane, hodlám s vámi uzavřít obchod,“ dorážel ten božskej vášnivej alt zkurvenou uhlazenou mluvou lepší sorty lidí. „Jsem skutečně ochotna zaplatit poměrně velkou částku.“

       „Nekecej. Na prachy ti seru,“ usadil ji chlap. „Víš dobře, co za to, bejby.“ Stál zády, ale Orfen by se vsadil, že mu z koutku huby teče slina. Bylo mu jasný, že ten řízek nemá o driftu ani šajna. Místní trh zásoboval Zulu, pracoval pro svýho ukrajinskýho bosse; a Zulu by si takový hovado mezi svý lidi nikdy nepustil. Došlo by to i desetiletý Yon. Jenže tahle mu to žrala. Nána pitomá.

       Orfen se odvrátil, vytáhnul svůj externí chrup, konektnul ho na žaludek a vypustil ho do mísy se syntžrádlem, kerou před něj hodil Starej slizkej Hnus. Když si chtěl žrádlo fakt užít, pouštěl si k tomu do palice umělej vjem bifteku nebo pečenejch koroptviček, ale teď se na to vysral. Měl jiný vjemy, a to zatraceně přírodní. I když měla ty kozy možná vyztužený silikonem.

       Nedokázal to prostě nechat bejt. Poslouchal, jak žvaněj, a brzo se octnul v obraze. Byla to rozmazlená holka z nóbl rodiny. Moc to chtěla a na prachách jí asi fakt nesešlo, ale na to, aby mu dala, nebyla dost drsná. Přestože drift byl dobrá cena i za takovou prdel, jako měla ona.

       Nakonec tomu řízkovi ruply nervy; kde měl taky brát trpělivost, když mu nešlo o kšeft? Nalepil se těsně na ni a nejspíš jí strčil pracky do výstřihu, protože vyjekla. Orfen sklapnul chrup a vstal.

       Chytnul ho za flígr a úderem malíkový hrany mu srazil pracky dolů. Holka vyjekla podruhý. Prasečí očička v chlapově ksichtě vyjeveně zamžikala, ale neměl čas se vzpamatovat. Orfen si uvolnil ruce a s ostrým výkřikem švihl pravicí. Křupnutí drcenýho obratle zaniklo v hluku kácejících se židlí. Chlap žuchnul jako bezvládnej sádelnatej žok a strhl s sebou pár barovejch stoliček. Z pootevřený huby mu pomalu crčela tmavá krev a svinila zaplivanou podlahu.

       Přičet jí k dobru, že neječela. Prohlídnul ho, ale nic cennýho u sebe neměl. Samozřejmě ani ten drift. „Dej Hnusovi náký prachy a on ho zmákne,“ řek jí.

       Roztřesenejma prstama vytáhla svazeček baků.

       „Zatáhni taky mý žrádlo.“

       Přikývla. Hnus se zašklebil a řek si nahoráznou částku. Orfen mlčel a ona bez mrknutí oka solila. Ať to dopadne jakkoliv, aspoň o tohle se šábnou.

       Pak ji vzal za loket a otočil ji k sobě. Ty nádherný kozy měl přímo před nosem. „Jsem Billy zvanej Drsoň. Z metalový kapely Billyho Drsoně.“

       „Těší mě.“ S unylou noblesou mu podala ruku, přestože zuby jí ještě cvakaly. „Erika Towerbildová.“

       „Chceš šlehu? Dám ti.“

       „Co za to?“ zeptala se. Aspoň v něčem už se teda poučila. „Pokud totéž, co on, nehodlám o tom diskutovat.“

       Orfen se zasmál. „Nic takovýho. Pro dámu je první porce zdarma.“

       Měl víc rozumu než ten skrček. Tahle nána byla zralá na šukání, ale nebyl tak blbej, aby jí to řek.

       

       

       Než ji přitáh do brlohu, měl ji už skoro hotovou. Zpracovával ji všema těma sladko-siláckejma plkama, kerý měl nachystaný na chvíli, kdy jeho skvělá metalová muzika konečně pořádně prorazí. Zatím se taktak držel nad vodou, stěží si vydělal baky na synťáky a drift. Ale musel trénovat, brousit si to svý kouzlo osobnosti. Až se stane slavnej, bude se topit v prachách a právě takhle balit husy.

       Prohlížela si kvartýr, zakopávala o tlustý kabely kolem computerů a beden. Usadil ji na odranej niponskej isu a šel do druhý cimry otevřít trezor. Jo, vážně měl v pácu stříknout jí svinstvo. Když o to tak stála, má to mít. Husa. Nejspíš jí pořád ještě nedocházelo, jak drift funguje. Možná něco slyšela o starým dobrým perníku, kerej taky vyvolával hyperaktivitu mozku, nestvůrný záchvaty tvořivosti; ale drift byl trochu o něčem jiným. Samo, že tahle rána pošle mozek na vejlet. Jenže taky dá vědomí povr zakřivit prostor, svičnout do jiný reality. Asi právě tohle potřebovala; možná se právě vzpamatovávala z ňákýho životního otřesu. Jenom netušila, že když si současně někdo v její blízkosti šlehne taky, octne se tam s ní.

       V driftový metarealitě moh tu její prdýlku dostat bez všech keců. Byl od kumštu, imaginaci měl nabeton větší než ona; takže lídr bude on. Prachy měla. Kdyby při tom zhebla, moh se na tý její naditý prkenici zahojit.

       Ne že by jí přál něco echt špatnýho.

       Otevřel pixlu s ampulema od Zulua a vytáhnul nádobíčko. Erika si vyhrnula rukáv svý zlatý striflonový kombinézy a vyčkávavě se na něj zahleděla.

       „To ne,“ řek jí. Nemoh si pomoct; musel to prubnout. Rukou naznačil otočku. „Drift se píchá do zadnice, milá dámo.“

       Kecal, ale samozřejmě naletěla. Viděl, jak se to v ní pere: žádostivost a strach. Už ji chtěl omilostnit, ale než otevřel hubu, vzdala se. Pohodila hlavou a s pohrdavým výrazem královny se začala svlíkat.

       Nakonec nevydržela jeho pohled a otočila se zády k němu. Vzal tlakovou pistol do zubů, popadnul rukama její půlky a ta nádherná vyšpulená prdel se před ním rozchlípnula jako přezrálej naprasklej meloun. Zajel prstama do huňatýho teplýho koberečku na její díře. Asi se jí to nelíbilo, ale držela. Její snobský rodiče ji nejspíš drezúrovali, aby byla hodná holčička, aby se culila na tetičky a všechny potěšila. Pokud v ní něco takovýho pracovalo, muselo jí teď prostě připadat trapný začít se s ním rvát. Skoro ho zklamalo, že je to všecko tak jednoduchý.

       Jednou rukou natáhnul pistoli a nasypal to do ní. Trochu ztuhla, bylo vidět, jak ji drift okamžitě chytil. Druhou šlehu Orfen s láskou prásknul sobě. Jel v tom už tak dlouho, že mu vždycky zabralo ňákej čas, než se ponořil. Měl pár minut k dobru. Klidně se moh ještě udělat. Položil prázdný nádobíčko na nejbližší reprák a rozepnul si poklopec.

       Vyrušil ho zvuk. Kroky, prudký nadechnutí.

       Právě tuhle chvíli si musela vybrat Yon, aby strčila svou střapatou palici do dveří. V ruce měla ňákou stařičkou usmolenou knihu, držela v ní prst, ale když ji tenhle skvělej pohled praštil do očí, nejspíš na ni šupem zapomněla. Zůstala na ně zírat.

       Byl to průser. Pro Yon měl Orfen vážně slabost; furt ji nosil v paměti jako malýho bezbrannýho fracka. Nebyl žádnej vzorňák, ale drift před ní zamykal a snažil se, aby na něj necivěla, když šukal. Teda do dneška.

       „Vypadni!“ zařval na ni.

       Viděl, jak se jí křiví ksicht, čekal, že začne natahovat. A fakt se jí v očích leskly slzy, ale v další vteřině mu došlo, že k breku to má daleko. Nevěděl, co přesně se jí v makovici děje, ale stejně poznal dost. Byly to slzy bezmocný zuřivosti, šílenýho vzteku, žárlivosti oklamanýho dítěte.

       Tváře jí zrudly a roztřásla se zlostí. Zahodila knihu a vrhla se k němu.

       „Ty sviňáku, vysral ses na mě, vysral ses úplně, nechals mě plavat, zabiju ji, zabiju tu kurvu mizernou!“ slyšel ji ječet, když se propadal do bezrozměrnýho nereálnýho světa, kerej mu z mozku vydupal drift.

       

       

       Billy zvanej Drsoň a jeho metalovej nářez.

       Chvílema pochyboval, že je to vůbec on. Bylo to všecko děsně dávno. A chvílema se mu taky vybavovalo ňáký divný slovo od O. Jeho starobylý jméno pro tuhle zasranou chvíli.

       Orfen mejd baj Yon.

       Šel přece zachránit Eriku z podsvětní říše.

       Překročil řeku splašků, ani nepotřeboval toho imbecilního převozníka. Velká řiť ležela hloubějc než jakákoliv stoka. Tyhle chodby v sobě měly něco obscénně živočišnýho: rudý stěny protkaný drobnejma žilkama, fosforeskující kouřící sračky na dně, všudypřítomnej smrad. Sálalo z nich teplo. Infra tu bylo na hovno.

       Vpředu se vynořili dva zombáci. Jednoho sejmul tygřím spárem pod krk. Druhýmu chtěl dvojitým úderem na hrudní kost vyhodit srdce z rytmu, ale byl to trapnej omyl. Zombák neměl srdce. To dělá ta prázdná mysl, pomyslel si Orfen. Kdyby přemejšlel, zkusil by spíš něco jinýho. Třeba nějakej kop.

       A vůbec, asijský bojový sporty Orfenovi stejně šly dost na nervy. Kdyby před třiceti lety Japončíci nedobyli Evropu, dělal by box jako jeho dědeček a byl by mnohem víc spokojenej. Prozatím roztříštil zombákovi spánkovou kost loktem. Celkově však dospěl k názoru, že tu není moc bezpečno, a tak znovu nakopnul svůj metalovej šelmostroj. Pokud je vážně ve Velký řiti čili Big Ass, postará se, aby z něj dostala sračku.

       Potkával různý ohavný monstra a monstříčka a všechny je odbouchnul svým soundblasterovým vibrátorem. Někerá se pokoušela hodit s ním řeč, ale nepustil je ke slovu. Vždycky jim rovnou ustřelil podle okolností pusu, ústa, zobák, tlamu, tlamičku, hubu, hubičku, držku, držtičku, mordu, mordičku, čelisti či chobot. Někdy i něco jinýho. Třeba koule.

       Pak se ocitnul v posledním sále podsvětí.

       Byla tam pohovka potažená černou kůží.

       Ale tý si stejně ani nevšim, protože když zmerčil kurvu, která na ní ležela, metaprenový kalhoty mu začaly bejt těsný. Možná to dělal jen ten nedokončenej sex s Erikou, ale stožár se mu zved, sotva ji zahlíd: bezva bílý maso v černý krajce, vyvalený kozy v koženým řemení. A ještě něco, co ho sebralo nejvíc. Vedle ní ležel bič. Mozek mu dokonale vyplivnul.

       V něčem neurčitým se Erice podobala: byl to jeho osobní archetyp. Pravzor všech ženskejch, kerý kdy měl.

       Pokynula mu. Měla dlouhý černý nehty. Každej prst a celý předloktí v stříbře: náramky, řetízky, prsteny. Rudý Eričiny rty, ale oči mnohem tmavší. Ostrůvky nepozemský nicoty. Jako zhypnotizovanej šel blíž.

       „Jsi první živý tvor, který vstoupil do mé říše, Orfee,“ řekla mu. „Mé jméno je Persefona.“ Byla právě tak trapně zdvořilá jako Erika. Měl jednu tajnou prasáckou fantazii: vždycky si přál ošoustat uhlazenou jemnou dcerušku z nóbl rodiny, kerá by mluvila spisovně a chovala se jako kurva. Sadistku. Pannu.

       „Erika je mrtvá a já jsem její Smrt,“ řekla. Roztáhla stehna a zvedla se do tureckýho sedu. Omotala si bič kolem ruky a sevřela pěst. „Máš nějaké přání, že?“

       Nemoh mluvit. Hrdlo měl seškrcený jako v drátěným oku. Měla vyholený chlupy. Zíral na rudý pysky mezi jejíma roztaženejma nohama. Pak na roztřepaný úzký řemínky na konci biče, kerej se jí otíral o alabastrový stehno.

       „Svlékni se,“ poručila.

       Udělal to. Vyvlíknul se z popruhů, stáhnul si metaprenovej vohoz a nakonec slipy. Předved jí svýho nadupanýho ptáka. Blahosklonně mu pokynula, popadla ho volnou rukou a přitáhla si ho blíž. Měla úžasně jemný, divně nezkušený prsty. „Když budu chtít, tak ti to možná dopřeji,“ řekla.

       Pak ho úplně lehce přetáhla bičem přes našponovanou prdel. Podruhý víc. A ještě několikrát. Ve chvíli, kdy to doopravdy začalo bolet, zařval a padnul na ni.

       Udělal jí to docela fofrem. Cejtil překážku, ale byl tak nadrženej, že se nedokázal zastavit. Ty holý pysky ho oblízly vlnou vazkýho slizu a krve. Jí se to líbilo, viděl extatickej výraz v jejím ksichtě. Tehdy mu nedošlo, že je to její pomsta. Řemení ho lechtalo na zádech a každej ten dotyk pumpoval krev do jeho klounu. Řval slastí a makal na ní. Prásk! Nasypal do ní svý zásobníky.

       Když to opadlo a Orfen se převalil na bok, otevřela oči. Byly plný nicoty. Na rtech jí pohrával vědoucí úsměv. Do prdele. Něco se mu na tom nezdálo. Jo, smrdělo to průserem. Připadal si ňákým podivným způsobem podvedenej.

       Na jakýsi mikroskopický kvantum času nejspíš čuměl jinam. Bezmyšlenkovitě. A ona se proměnila.

       Její temná vyzývavá krása byla v tahu. Místo rudejch a vášnivejch byly její rty najednou pobledlý, dětsky okrouhlý, i když stažený do stále stejnýho přezíravýho úsměvu. Drobnej nos, blond kštice. A oči - přestože prázdnota v nich zůstala - byly světle zelený. Hodně, hodně známý.

       Uskočil od ní, jako by se spálil.

       Začala se smát.

       „Yon...? Yon!“ Zíral na svou malou desetiletou ségru, jak leží na černý kožešině s nohama rozcapenejma a hystericky se řehtá. Na hubenejch bílejch stehnech měla krvavý šmouhy.

       Chtělo se mu blít.

       Oidipák jak prase, řek by mu psychouš, kdyby tu ňákej byl.

       Nedokázala přestat. „Já... Já...“ vyrážela ze sebe. Prstem ukazovala na jeho povadlý nádobíčko a chechtala se jako pominutá.

       „Yon! Co má tenhle zasranej cirkus znamenat?“ zařval na ni.

       Trochu ji to vzpamatovalo. „Teď už je to fuk, brácho,“ ušklíbla se. Ten šílenej smích ještě dozníval, křivil jí koutky pusy. „Klidně se poser. Stejně se to nedá změnit. Erička, palička, pěkná kurvička. Než jsem sem hupla, udělala jsem ti mezi synťákama docela svinčík. Ale neměla k nám lízt.“

       Tlapkama si promnula ksicht a ošila se. Už se nesmála. Co chvíli jí projelo zimničný zachvění, ledová vlnka, při který zacvakala zubama.

       Docházelo mu to jen pomalu. „Tys ji zabila, viď? Odkráglovalas ji doopravdy.“

       Yon kývla. Potutelně se uculila.

       Chtěl vyrazit k ní a dát jí jednu do držky, aby si takový sviňárny nezvykala, ale uvědomil si, že se nemůže hejbat. Nohy měl jako z vosku.

       „Máš to marný,“ řekla mu. „Už mi došlo, jak to funguje. Cybera jsi zmáknul, ale tím to zhaslo. Teď jsem tu lídr já.“ Natáhla se, vzala ze země deku a zabalila se do ní. Byla to ta samá deka, co měli v brlohu. Vsadil by se, že předtím tady neležela.

       „Je mi strašná zima,“ řekla úplně tichounce a položila si hlavu na skrčený kolena. Najednou vypadala mnohem víc jako dítě. Byla dítě.

       Pořád to nemoh strávit. Přeříz svou vlastní desetiletou ségru. Ségru, kerá měla v driftu takovej povr, že držela druhou realitu jako na špagátu. Mohla mu nabulíkovat úplně cokoliv. Dalo mu docela práci to překousnout.

       „Yon...?“

       Zvedla hlavu. „Co čumíš?“ utrhla se. Uvědomil si, že pod tou dekou bulí, chtěl jít k ní, ale nemoh se hnout z místa. „Yon, přenes nás zpátky.“

       „Abys mi dal venku na prdel? To zrovna!“ zařvala. Horký slzy jí tekly po ksichtě. „Já se odsud nehnu ani náhodou, Billy. I kdyby ses posral.“ Popotáhla. „Vypadni odtud, a já ji pošlu za tebou.“

       „Tak cos kecala, že je mrtvá?“ vypěnil.

       Zalykala se slzama, stejně jako předtím smíchem. Přišlo mu divný, že mu dřív nedocházelo, jak děsně maj tyhle dvě věci k sobě blízko.

       „V tý... v tý knize se to tak píše,“ vzlykala. „Když o to tak... tak stojíš! Ale taky je tam po... podmínka. Ne... ne... nesmíš se ohlídnout.“ Vysmrkala se do tý deky. Voči měla rudý jako hekr k ránu. „Chápeš? Když se ohlídneš, je to v prdeli.“

       

       

       Vlíknul se pomalu chodbou Velký řitě. Bylo to jako druhý narození.

       Neměl soundblaster. Nechal ho někde v tý drifťácký děloze, kde se usídlila Yon; prostě byl tím celým tak otřesenej, že vůbec nepřemejšlel. Stejně věděl, že žádný potvory už nepotká. Yon to měla pevně v rukách a podle všeho už mu nechtěla províst nic nepěknýho.

       Dokud se neohlídne.

       Záviděl těm zkurvysynům z Yoniny knihy jejich mýty. Jejich zasraný podsvětí. Sám si v různejch dobách svou Smrt představoval různě: napřed stupidně romanticky v bílým rouchu, pak k zblití naturalisticky jako ghúla, jako kostru, z kerý visí hnijící maso. Pozdějc mu došlo, že spíš bude mít ksicht strítfajtra v kožený bundě nebo niponskýho práskače. Teď mu jeho otřesený vědomí podsouvalo novej obrázek. Persefonu.

       Věděl, že jeho Smrt bude mít stejný oči jako předtím Yon: vyhaslý a prázdný.

       Naslouchal Eričinejm krokům. Co chvíli se zastavil, aby prubnul, že se fakt drží za ním, ale v tom momentě vždycky zůstala stát taky.

       „Eriko...?“

       Ta kurva se nenamáhala odpovědět.

       Třeba z ňákýho temnýho důvodu nemůže mluvit. A je to vůbec ona?

       Bylo to k posrání. Nejistota v něm rostla jako chrchel v kuřákově krku. Je mrtvá? ptal se sám sebe. Bylo to celý jen žvást? Jde fakt za mnou?

       Psychouši tvrděj, že drift s člověkem pěkně zacvičí, vymete mu palici. Schizofrenie. Ale něco z toho je pokaždý reálný, pomyslel si. Můžu to přenýst ven, ale taky tu můžu zhebnout.

       Co za mnou Yon poslala?

       Nevydržel to. Ohlídnul se.

       Byla to jiná žena, krutější. Znal ji odnepaměti: Persefonin dar.

       V očích měla bezednou prázdnotu.

       

       –––––––––––––––––––

Vojtěch Beránek (*1969) je velkým fanouškem SF&F a akčních filmů, přestože fandomového života se neúčastní. Také má rád černý humor, nejlépe anglický, a nemá rád V. Kadlečkovou. Je zakladatelem a zatím jediným členem hnutí Tajemství hořícího neboli Arcanum ardentis) – Arcanum archetypy determinovaných nepřátel Tolkienova ideového stínu, pro nechápavé a cizince též Arcanum of Archetype Determinated Enemies of Tolkien's Ideas Shadow), jehož cílem je 1. vzdávat Mistrovi čest tím, že podporuje literární zpracování jiných archetypů než archetypů objevujících se v Mistrově díle (tj. potírat jeho ideový stín), 2. všemi prostředky chránit Mistrovo dílo před zuřivými smečkami tolkienistů a 3. zabránit příznivcům V. Kadlečkové, aby se stali čestnými členy. Zájemci o členství se mohou hlásit v redakci Interkomu a zasílat své (vtipné?) návrhy, jak napomoci dosažení cílů hnutí AA. Obdrží odpornou slizkou moduritovou placku s nápisem „Arcanum ardentis“ a kalašnikova.