Všechna práva © Interkom 1984 - 1995

Uvnitř parconské skupiny došlo k velmi výrazné diferenciaci. Klasická SF (či fandomovou terminologií „čistá“ SF) se s konečnou platností rozštěpila do dvou již před listopadem patrných poloh - přemýšlivě humanistické reprezentované Františkem Novotným a dobrodružně dystopické zastoupené především Josefem Pecinovským. Ondřej Neff, který má k tvorbě tohoto okruhu autorů velmi blízko (a vyčleňuje se z ní snad jen neúčastí v parconské soutěži), se pohybuje mezi oběma těmito polohami, přičemž svými posledními pracemi vychyluje těžiště své tvorby stále více k akční SF. V rámci tohoto autorského uskupení se objevily také nové směry v české SF. První povídky zvěstující jejich zrod se sice také objevily již před listopadem, ale ve čtenářském povědomí se tyto směry rozvinuly až po revoluci. V prvé řadě to byl kyberpunk (resp. cyberpunk) vznikající ze širších kulturních a společenských souvislostí částečně pod dojmem z hnutí punk, částečně jako ohlas na rozvoj především počítačových technologií. Specifickou odnoží kyberpunku, která vznikla v Čechách, byl biopunk akcentující na rozdíl od motivů kybernetických motivy biologické. Třetí novinkou v domácí tvorbě byla oblast fantasy. Ta sice již nebývá považována za součást SF, spíš je kladena SF na roveň jako jiná oblast fantastické literatury, ale právě v české fantasy se setkáváme s velice silnou tendencí k tzv. science fantasy, tedy opět jakéhosi můstku mezi dvěma literárními typy, o němž by v této práci rozhodně měla být řeč.

       František Novotný navázal na svou první sbírku souborem osmi povídek Bradburyho stín (1991). Oproti Nešťastnému přistání je tato kniha nepoměrně pestřejší a jednotlivé povídky kvalitnější. Novotný rozvíjí polohy humorné i vážné, je tu zařazena také pro jeho tvorbu poměrně netypická povídka Jak jsme si pořídili auto karikující tužby reálně socialistického občánka po automobilu a zdatně využívající styl povídek Šimka a Grossmanna. Především se ale autor zas a znova vyslovuje k zodpovědnosti člověka a jeho poměřování s Bohem - např. ve velmi působivé povídce Světadárce. Nejlepším textem, v němž se též odráží všudypřítomný apel na lidskou odpovědnost za spáchané skutky, je titulní Bradburyho stín evokující Marťanskou kroniku a vystavěný na motivu materializace lidských traumat, osobních i geneticky daných výčitek svědomí. Novotného SF je typickou SF „pro dospělé“ - postrádá efektní motivickou i jazykovou výbavu¹⁵ většiny SF, která je už od svých dřevních dob určena především mládeži (a především mužského pohlaví) těsně pod hranicí dospělosti. Také proto se některým Novotného oponentům zdá, že se ve svých prózách přespříliš zabývá zbytečnými, nezajímavými úvahami, které „zdržují děj“¹⁶. Roku 1991 získal František Novotný svého druhého Mloka za novelu Ramax, kterou o rok později vydal v jednom svazku s povídkami Růže v očích a Andros. Ramax (Hra o Loděnici) je jedním z myšlenkově nejsilnějších příběhů současné české SF. Roboti mající dar uvědomění si sebe sama a své existence a psychicky se rovnající lidem řeší svůj vztah k člověku jakožto svému stvořiteli. Na komunitě robotů tak můžeme pozorovat celý proces geneze víry i problematické postavení člověka, který se v očích strojů stal Bohem a naplňuje tak vlastně skutečným Bohem definovaný „program“, jehož cílem je opětovná transformace člověka v Boha¹⁷. Autor v tomto díle dovedl své dvorní téma k dokonalosti. Jistě také díky pečlivé přípravě, kterou mu byly povídky Človíčku, chci tě ještě slyšet se smát a Legenda o Madoně z Vrakoviště. Jazyk novely je velice kultivovaný, aparát SF invenční ač v podstatě jednoduchý, stejně jako fabule. Idea díla doslova nutí k přemýšlení. Novotný svůj filozoficky hluboký námět inspirovaný biblickou tematikou obdařil navýsost přitažlivým zevnějškem s latentními rysy moderního mýtu a vytvořil tak šťastné spojení závažné problematiky (pochopení vývoje fenoménu víry) s atraktivním prostředím a dějem.

       Novotného antipodem by v daném kontextu mohl být Josef Pecinovský (*1946), v současnosti zřejmě nejproduktivnější autor SF u nás a vedle Neffa nejznámější autor „akční“ či dobrodružné SF. Jestliže se však Neff zvláště v poslední době kloní spíše k poloze amerických akčních filmů, k hovorovým výrazovým prostředkům, k údernému stylu a drsnému ději, Pecinovský více čerpá z klasického dobrodružného románu a jeho typických rysů a svým pojetím se blíží nejspíše Neffově marsovské trilogii - především prvním dvěma částem. Také on začínal svou literární dráhu v CKČ a antologiích. První Pecinovského povídky z poloviny 80. let měly lehký, humorný ráz (např. Jak nakrmit ptáčátko), autor v nich užíval ironie, absurdity a suchého anglického humoru¹⁸ podobně jako velká část tehdejších tvůrců, postupně se však proměňovaly do stále chmurnějších a dystopičtějších podob. Sbírka těchto povídek je autorovým (zatím) nejlepším dílem. Svůj díl na tomto faktu má i její pozoruhodná koncepce. Pecinovský ji totiž vytvořil jako poctu skupině Beatles a zejména jedné z jejich nesmrtelných desek, jejíž název se stal i titulem sbírky - Abbey Road (1991). Povídky pak nesou názvy jednotlivých písní a v záhlaví jako motto též několik veršů z příslušných textů. Protože jde o texty vzniklé během delšího období, najdeme tu jak ranější čísla inklinující ke vtipu a překvapivé pointě (Nikdy mi nedáváš peníze. Maxwellovo stříbrné kladívko), tak zřejmě pozdější tíživější texty. Mezi nimi vyniká zejména povídka Nos to závaží, za niž autor získal v roce 1987 Mloka. Jednoduchý, přímý a svou syrovostí strhující příběh o společnosti trestající prohřešky (zejména podvratnou činnost proti státu) zvýšením tělesné hmotnosti. Systém zákonů takového člověka uvrhne do bludného kruhu, z něhož v podstatě není úniku. Konec povídky skrývá překvapení pro hrdinu i pro čtenáře - nejtěžší lidé celý tento stát řídí! Nelze nevidět alegorický útok proti totalitnímu systému, jeho mocenským praktikám a právnímu řádu. Pecinovský je ovšem mnohem známější jako spisovatel zaměřený na dobrodružné příběhy - jejich základ najdeme i ve sbírce Abbey Road, kde je jako epilog připojena povídka Její Veličenstvo, která byla oceněna Mlokem v roce 1986. Tato povídka se pak stala první ze tří kapitol románu Plástev jedu (1990), depresivního obrazu budoucího lidstva rozděleného do kast a organizovaného po vzoru včelího úlu. Miliardy bezprávných „trubců“ a „dělnic“ zajišťují blahobyt hrstky vyvolených. Osnovou díla je vzpoura utlačovaných v čele s prozřelým představitelem vyvolené vrstvy Monem Lesterem. Téma spoluzodpovědnosti všech lidí za osud světa se autorovi stalo platformou pro dynamický dobrodružný děj s typickými hrdiny a situacemi, s klasickými schématy dobrodružné literatury, s černobílým dobrem a zlem. Dva roky nato Pecinovský vydal pokračování s titulem Posvátná larva. Jestliže P. Kosatík označuje Pecinovského tvorbu jako „slušnou komerci“¹⁹, není to v žádném případě odsudek. Jeho texty jsou psány především pro zábavu, poučovat a vychovávat nemají v úmyslu. Základní funkci SF - zaujmout, pobavit, uvést čtenáře v úžas - plní takřka bezchybně.

       Josef Pecinovský je v porevolučním období zatím nejproduktivnějším autorem. Vedle uvedených knih vydal v roce v roce 1990 novelu Tři zákony odlidštění (považována za velmi slabé dílo, „odbyté konzumní čtivo“²⁰), zatím pouze v časopisecké podobě vynikající povídku snoubící dystopii a akční děj v neffovském duchu Házím ti laso, kamaráde, v roce 1991 romány Vejce s ozvěnou (divošský svět po jaderném konfliktu)²¹, Zabít mrtvého a dosti čtenářsky úspěšný²² román Juta. Dystopický příběh ze světa téměř zvířecích lidí svou bezútěšností přesahuje dosavadní autorovu tvorbu, nepostrádá napětí, spád i dostatek odkrývaného tajemství. Avšak přemíra fabulačních linií, jejích křížení a přílišné množství znepřehledňujících neúčelných motivů a odboček hluboce snižuje dojem z četby. Zatím posledním jeho dílem je novela Milovník zvířat (1992).

       Jestliže hovoříme o dobrodružné SF, musíme též zmínit Jaroslava Velinského (*1932) známého také pod folkovým písničkářským pseudonymem Kapitán Kid, který ovšem do skupiny autorů kolem CKČ nepatří. Poprvé se s oblastí SF setkal ve svém románu z roku 1969 s názvem Zápisky z Garthu. Pak se věnoval jiným literárním oblastem a žánrům, mj. také detektivce, a také folkovým písním. K SF se vrátil až v polovině 80. let - v antologii Stalo se zítra uveřejnil povídku Den a noc, v níž přivedl na svět téměř chandlerovského hrdinu, novináře Christy Bigse žijícího v kolonizované Antarktidě. V oblasti detektivní (resp. kriminální) dobrodružné SF patří tato povídka k vrcholům domácí tvorby. Jeho školení autora detektivek (např. Čenž se smrtí) je na tomto díle dobře patrné. Bigs se znovu objevil roku 1990 v novele Ostrov kapitána Doughertyho a fandom začal hovořit o autorově „antarktickém okruhu“. Podobného hrdinu nalezneme i v dalším díle - novele Past na lidi (1991), je jím pilot Tošika Washington George, opět nositel všech typických ctností i nectností protagonistů Velinského dobrodružných prací. Je zřejmé, že Velinský inklinuje k prózám vyznačujícím se silným příběhem, barvitým dějem, přiměřeným napětím a typizovanými hrdiny, které ve spojení s kosmickou tematikou dávají vznik specifickému žánru zvanému „space opera“. Velinský s ní koketuje již v Pasti na lidi, skutečnými space operami s nezbytným detektivním prvkem jsou jeho romány z roku 1993: Muž se čtyřmi prsty, Ďáblovo kladivo a Comeback Johnson²³.

       Autoři spojení s fandomem a CKČ jsou také průkopníky nových směrů v SF, které se v domácí produkci objevily právě v době listopadové revoluce. O kyberpunku jako literární (či obecně umělecké) reakci na kybernetizaci a technologizaci života referoval již v roce 1988 Ivan Adamovič ve Kmeni, mohl však hovořit pouze o tvorbě zahraniční²⁴. První pokusy o „počítačovou SF“, jakousi první a v našich krajích nejtypičtější variantu kyberpunku zaměřující se zejména na jeden z typických obsahových rysů tohoto směru - počítačovou techniku a kybernetiku, teprve vznikaly např. v dílně Petra Heteši (*1959) a Karla Veverky (*1959) (povídky Nečistá hra - 1987, Těšíme se na vás! - 1988 těžící z motivů počítačových her). Z jejich spolupráce vznikl také román Sítě, kanály a stoky (1989), který však přes své kvality pro malý náklad ve vzrušené době roku 1989 prakticky zapadl. Veverka pak pokračoval v nastoupené cestě sám a posiloval kyberpunkový charakter svých próz. Roku 1990 otiskl v Ikarii povídku Adapt, následujícího roku vydal povídku Bruster společně s Těšíme se na vás. V textech tohoto druhu je napětí postaveno na dramatickém akčním ději plynoucím z kontaktu (resp. prolnutí) světa reálného a světa počítače. Děj a akce jsou zde tedy primární²⁵, jde o dobrodružný napínavý příběh v nových podmínkách, s novou motivickou a terminologickou výbavou. Prvním knižně vydaným českým kyberpunkem, či přesněji řečeno: dílem, které bylo z nedostatku jiné terminologie kyberpunkem nazváno, byly povídky Jiřího W. Procházky (*1959) ze sbírky Tvůrci času (1991). Z osmi povídek náleží ke kyberpunku jen tři - Pražský Průnik, RoxnRoll a Kybernátor. Vzájemně na sebe navazují a tvoří jakýsi uzavřený cyklus. Hlavní hrdina s drsně romantickou image²⁶ se pohybuje uvnitř počítačových sítí transformován do binární podoby, což samozřejmě klade velké nároky na čtenářovu představivost. Procházka transponuje jevy reálného světa do prostředí sítě, svět a počítačová síť jsou jakoby dvěma stranami jedné mince. Pražský Průnik je jen uvedením do problematiky, jádro příběhu nesou texty následující, neméně divoké a plné akce. Psychologizace zde samozřejmě není potřebná, důležitá je atmosféra a smysl vykonaných činů, které směřují ke vzniku prvního Kybernátora, člověka, který „lehce, bez žádných technologických berliček opustil Reál - a hmotně vstoupil do Systému“²⁷. Reál (svět) a systém (počítač) se staly jedinou stranou Möbiovy pásky, jediným domovem pro nový typ lidské bytosti. Je zajímavé, že prostředkem k jejímu vzniku není Procházkovi technika, ale víra a mystika. Právě zde jsou velmi patrné postmodernistické kořeny kyberpunku, směšování zdánlivě „nesmísitelných“ prvků. Procházkův kyberpunk je svérázný. Autor jej rozvíjel jako samouk, aniž by znal klasická díla tohoto směru (např. Neuromancer či Johny Mnemonic od Williama Gibsona²⁸), a proto se jeho kyberpunk může zdát „více pro kybernetiky než pro punkery“²⁹. Kromě kyberpunku obsahují Tvůrci času i „klasické“ SF povídky poměrně solidní úrovně, mezi nimi ale vyniká pozoruhodný text Krysy. Tak jako u předchozích povídek prostupoval svět počítače světem reálným, tak zde prostupuje svět krys a podivných zvířat světem lidí - výsledkem je svět snový, přízračný, neskutečný, kafkovsky bizarní a klímovsky šílený (ne nadarmo je povídka uvozena Gellnerovým citátem a ukončena sentencí Ladislava Klímy). Hrdina - muž - je tu konfrontován se svým mesiášským určením, které má napravit temnou říši. Jenže svět změnit nelze, jeho nestvůrná cirkulace odnikud nikam musí pokračovat.

       Dalším autorem, který se postupně dopracoval ke kyberpunku, či možná lépe k počítačovým extrapolacím, je Jan Poláček (*1957). Jeho autorský vývoj (mimochodem, dosti podobný jako u Procházky) je přehledně zmapován v povídkové knize Ex machina (1992). Jednotlivé oddíly Pop, Rock, Heavy metal a Punk reprezentují autorova vývojová tvůrčí období. První oddíl soustřeďuje vesměs anekdotické hříčky a tezovité ilustrace zcela v duchu SF osmdesátých let, druhý oddíl v sobě skrývá kromě nevydařeného kosmického hororu také dvě postkatastrofické vize, z nichž jedna - titulní Ex machina vycházející v jistém směru z orwellovského modelu - nese pečeť kvality. Motiv manipulované společnosti a individuální vzpoury je sice v naší SF častý, autor ovšem nesklouzl do nudy a pouhé ilustrativnosti. Oddíl Heavy metal zahrnuje dvě nepříliš výrazné fantasy povídky a teprve poslední část knihy označená Punk obsahuje nejlepší Poláčkovy práce. Příběhy z odlidštěného světa s obrovským vlivem technologií soustřeďující se na „mystické splynutí s kyberprostorem“³⁰ představují onu snáze srozumitelnou část kyberpunku, který, na rozdíl od Procházky, není postaven na terminologické a věcné znalosti počítačové problematiky, ale především na vztahu člověka a všudypřítomné počítačové techniky. Svého pojetí kyberpunku se držel i u povídek Evangelium No. 5, s níž zvítězil v povídkové kategorii v CKČ 1991, a Pán sítí, která byla rok nato oceněna Mlokem.

       U kyberpunku (prozatím) zakotvil také Ivan Adamovič (*1967), jedna z nejvýraznějších postav současné SF, redaktor Ikarie, autor mj. Slovníku českých SF autorů v tomto časopise vycházejícího, spisovatel, překladatel, teoretik SF. Samostatnou knihu zatím nevydal a zdá se, že to ani není jeho cílem. Jedním z prvních autorových pokusů o kyberpunk je povídka Krutá je noc (1987), v roce 1988 4. v CKČ. Adamovič se v ní více přidržuje klasického pojetí kyberpunku jako chladného, syrového obrazu postindustriální společnosti. I zde se objevuje počítač a síť (a to jako hlavní motiv), nicméně hrdina se nestává jeho přímou součástí. Počítač zde funguje jako partner cennější než člověk, partner, který jediný je hoden lásky. V tom není zrůdnost, ale jakási melancholie a současně fascinace možnostmi vztahů člověka a počítače jako komplementárních forem existence. Adamovič víc než kdo jiný promptně reaguje na aktuální podněty z vědy a ze společnosti. Dokladem je i jeho povídka Johny Erotic uveřejněná v Playboyi roku 1993. Nejen svým názvem je věnována Williamu Gibsonovi. Autor v ní reflektuje zajímavé téma virtuální reality, virtuálního sexu a nebezpečí z prolnutí virtuality a reálu, resp. nemožnosti z virtuality uniknout. Virtuální realita jako dokonalý výplod počítačové technologie se skutečně může stát lidstvu (za jistých okolností) nebezpečným přítelem.

       Na první pohled je zřejmé, že kyberpunk jako produkt konkrétních vývojových tendencí v kultuře, společnosti a způsobu života je jevem generačním. Zdali však lze v této souvislosti u nás hovořit o literární generaci autorů kyberpunku, to je zatím otevřená otázka. Domácí kyberpunková tvorba se rozvíjí zatím poměrně krátce (šest let není právě mnoho), počet autorů také není nijak vysoký a navíc se zdá, že během posledního roku v ní dochází k jistému útlumu. Na definitivní závěry je nutno ještě čekat.

       Na sklonku totalitního období také vzniká kyberpunku příbuzný biopunk, směr, jehož zakladatelkou je Eva Hauserová (*1954), vědecká pracovnice, později redaktorka (mj. i Ikarie) a společně s Carolou Biedermannovou jedna z představitelek českého feminismu. Atmosférou, kterou vytváří, se nijak výrazně od kyberpunku neliší. Biopunkové vize jsou snad jen více dystopičtější, bezútěšnější, děsivější, Adamovič o nich hovoří jako o „hystericky naléhavých obrazech zítřka“³¹. Po obsahové stránce se však jedná o antitezi kyberpunku. Jak tvrdí Miroslav Fišer, kyberpunk byl u nás v roce 1988, kdy se v české SF objevila první taková díla, poněkud směšný, neboť Československo se nacházelo v elektronickém pravěku³². Naopak biopunk, též vzniklý v této době, vyrůstá z velmi aktuálních kořenů a vybírá si náměty, které v žádném případě směšně nepůsobily - katastrofální ekologická situace, nezájem lidí o své životní prostředí, represe proti punku i proti ochráncům přírody atd.³³, to byly jevy, proti nimž biopunk protestoval. Proto se také jeho domovskou zemí mohlo stát právě totalitní Československo. A proto také s pádem totalitního režimu více méně biopunk zanikl. Stal se nadbytečným, aniž by se větší měrou rozšířil do tvorby jiných autorů - Zdeněk Páv a např. jeho povídka Vhoďte minci, nebo budete rozpuštěn v trávicích šťávách města je v podstatě výjimkou. Zobrazované problémy sice nebyly okamžitě vyřešeny, ale zmizela jejich společenská podmíněnost. Biopunk Evy Hauserové zahrnoval dvě oblasti témat: genetické deformace a mutace jako důsledek působení zmrzačeného životního prostředí³⁴ (např. povídka Dýchavičná romance) a etologická témata využívající extrapolace soudobého konsumerismu a v důsledku toho zúženého životního obzoru³⁵ (např. povídka Hostina mutagenů).

       U Hauserové se tedy biopunkové období omezilo na dobu od léta 1988 do léta 1991, kdy definitivně své „groteskní alegorie“ opustila³⁶. Biopunkové povídky jsou shrnuty ve sbírce Hostina mutagenů (1992). Hlavním momentem v nich jsou deformace lidské psychiky pod vlivem otřesných životních podmínek a totálně zničeného prostředí. Vrcholem knihy je povídka s výmluvným názvem U nás v Agónii, se kterou autorka zvítězila v CKČ roku 1988. Ve vypjatém dramatu ženské psychiky zmítané mezi dvěma životními alternativami - zůstat v „Agónii“, v nelidských podmínkách, které však místním obyvatelům připadají dokonalé, a nebo riskovat cestu do neznámé ciziny, kde prý je všechno tak krásné, že se tomu ani nedá věřit - podává autorka poučený a působivý obraz života v nesvobodné společnosti prolezlé lží, závistí a pokrytectvím, přičemž to vše násobí mrazivou vyhroceností. Podle autorčiných vlastních slov nelze v těchto povídkách hledat nějaké humanistické poslání³⁷, jako jsme tomu byli zvyklí u podstatné části české SF minulých let (kterou Hauserová, mimochodem, pro její „strašná didaktická schémata“³⁸ odsuzuje). Naopak, jedná se o „žíravé rozleptávání“ a „vyrovnávání se s pesimismem, osamělostí, odcizením“³⁹. Není to radostné čtení, je to varování šokující svou otevřeností a pravdivostí. Po rozchodu s drásavým biopunkem se autorka pokusila o komornější, individuálnější vyrovnání s dobou totality. Novela Cvokyně (1992) je do jisté míry ženskou alternativou některých povídek Ivana Kmínka. Vědkyně Nora (se zřejmými autobiografickými rysy) se díky podivné náhodě přesune o několik let zpět a prožívá svůj život znovu. Snahy o jeho lepší prožití jsou však rdoušeny maloměšťáctvím a pokrytectvím ostatních lidí. Čtenář ví, že její situace je bezvýchodná, její úsilí předem odsouzeno k zániku. Její přeměna v myš po posledním časovém transferu je tak určitě vysvobozením. Hodnota knihy spočívá ve výstižném zobrazení psychického marasmu reálného socialismu prostřednictvím důvěrně známých typů postav a zejména v novosti autorského pohledu - feministický akcent je naprosto nepřehlédnutelný a myslím, že leckterému muži přináší poznání doposud netušeného rozměru ve vnímání světa.

       V souvislosti s feminismem si nyní dovolím malou odbočku. Myšlenky tohoto hnutí pronikly na přelomu 80. a 90. let do české SF velmi razantně. Interkom snad v každém čísle přinášel články na toto téma, jejichž autorkou byla vedle Evy Hauserové především Carola Biedermannová (*1947), ve fandomu známá jako Mme de Fan, jinak právnička na Generální prokuratuře a čelná česká feministka⁴⁰. Její tvorba zatím není příliš obsáhlá, avšak dokázala vzbudit dostatečný rozruch. Do širokého povědomí se dostala povídkou Oni otištěnou v Ikarii roku 1991. F. Novotný se o ní vyjádřil jako o „vzpouře proti ženskému údělu na intelektuální úrovni“⁴¹, což je sice pravda, ale nic to nevypovídá o zcela absolutní míře syrovosti, autentičnosti či záměrné provokativnosti. Tímto v podstatě non SF dílem (fikce je tu spíše absurdního charakteru, neboť dovádí do krajnosti jevy zcela reálné) chtěla autorka především šokovat a upozornit na neviditelné, ale o to více deprimující pokoření ženy uprostřed pokrytectví, falešné morálky, tuposti atd. Povídka někoho zhnusila, někoho nadchla, ale rozhodně nezůstala bez odezvy. Feministický obsah má i její další dílo - Mstivá kantiléna (1993), které však už do SF naprosto nepatří. Na rozdíl od pokusu o steampunkový román Ti, kteří létají (1992). Autorka se v něm snažila o skloubení SF a fantasy, což není v naší fantastice věc ojedinělá. Ovšem toto „sklouznutí s módní vlnou“ velký úspěch nepřineslo, spíše naopak⁴².

       Poslední inzerovanou novinkou, jejíž celosvětový boom měl také co do činění s postmoderní kulturou, byla v naší fantastické literatuře fantasy - dobrodružné příběhy svalnatých bojovníků a krásných žen ve světě magie, přízraků a podivuhodných příšer. Tak aspoň vypadá klasická heroic fantasy. Tento typ upřednostňuje spád děje, akci hrdinů, dynamické zvraty a neustálou gradaci. Protipólem je mu typ tolkienovské fantasy vyznačující se bohatým, fabulačně i motivicky do nejmenších detailů propracovaným příběhem vykresleným na pokud možno co největší ploše a majícím charakter velké historické epiky. Neohromuje dramatickými souboji s rytíři či draky, ale velikostí a vznešeností osudů, charakterů a činů. Chtěli-li bychom být zcela důslední a v této práci pojednat skutečně pouze o dílech patřících do SF, pak bychom museli fantasy opomenout. A to by nebylo správné. Domácí produkce v této oblasti má totiž nezřídka hybridní (nemyšleno pejorativně) charakter jakési „science fantasy“⁴³ - přičemž vzájemný poměr složky „science“ a složky „fantasy“ může být rozdílný. Fantasy, kde najdeme kosmické lodě i domorodé kouzelníky, počítačové terminály i magické formule. První práce tohoto typu se objevily v soutěžích a v antologiích v letech 1987 - 1988.

       Za charakteristického zástupce science fantasy je považován Jaroslav Jiran (*1955), spisovatel a člen skupiny historického šermu Romantik⁴⁴. Již roku 1985 se stal známým povídkou Kupte si Knihu od Berthera zobrazující možnosti manipulace lidmi prostřednictvím „knih“, které „čtenáře“ uvádějí do různých světů podle jejich přání. Tato povídka však ještě do oblasti fantasy nepatřila. Takové byly až povídky Čaroděj z Tesaalu (1988) a Poslední noc v říši Oolů (1990). Roku 1991 vydal Jiran svou první novelu Válečný tanec Nairi. Klasická fantasy se v ní pojednou nečekaně a překvapivě mění ve sci-fi. Magický význam válečného tance je odhalen jako algoritmus stisku kláves terminálu, bojovník Edahar se mění v astronauta Talaghera. Jiran je dobře obeznámený s pravidly dobrodružné literatury, drží se proto „příběhu, věcí a faktů“⁴⁵, jenže až příliš úzkostlivě. Jeho fabulace je velice strohá, dílu chybí košatější vyprávění, více dějových linií - románový tvar by byl v tomto případě mnohem adekvátnější, stručnost fantasy nesluší. Jeho druhá kniha si z tohoto faktu vzala poučení. Živé meče Ooragu (1992) jsou románem, prvním dílem proponované trilogie. Velký epický tvar si tak našel cestu i k Jiranovi. Prologem k románu je již zmiňovaná povídka Poslední noc v říši Oolů a „pak už se otevírá široký barbarský svět“⁴⁶. Pestrý děj naplněný stále velkolepějšími bojovými střetnutími graduje až k „panoramatickým bitevním scénám“⁴⁷. Vedle příběhů Kena Wooda (viz dále) je to údajně nejkrvavější český fantasy román⁴⁸.

       To Vilma Kadlečková (*1971) volí nepoměrně komornější (a méně „krvavý“) přístup. Přes své mládí je tato studentka FF UK jednou z nejznámějších autorských osobností v oblasti SF. I její díla se pohybují někde na rozhraní SF a fantasy a jsou středem pozornosti celého fandomu již od roku 1987, kdy získala své první SF ocenění⁴⁹. Její styl je zcela osobitý a právě v něm zřejmě tkví jádro autorčiny popularity. Na rozdíl od provokativních, často útočných, dynamických a akčních, sarkastických a ironických, společensko-kritických či „jen“ zábavně oddechových textů mají práce Vilmy Kadlečkové často hluboký filozofický podtext, jsou introvertní, zamyšlené, nemají onen klasický dobrodružný charakter. Její povídková tvorba z let 1987 - 1990 je shrnuta v knize Jednou bude tma (1991). Najdeme zde několik odlišných poloh. Nejtypičtější je poloha fantasy osnované na technickém základě, resp. na kontaktu či konfrontaci světa magie a světa techniky (Tři z Akroné, Svět je zlatý důl pro toho, kdo z něj umí brát, Rosa Mathiella a samozřejmě prózy z tzv. argenitového okruhu Sirrangové, Ten, kdo přišel z vesmíru a Poslední pevnost Šipky). Druhou polohou, která se latentně objevuje ve velké části textů, ale samostatně jen v povídkách Růžová krychle a Na rubu světa, je poloha filozoficko-surrealistická, v níž se Kadlečková velice blíží tzv. imaginativní próze a volné fantastické hře, ovšem přitom nikdy neztrácí ze zřetele svůj původní myšlenkový záměr. Třetí polohou je pak poloha sci-fi (povídka Jednou bude tma - v knize jediný text s pointou, pokus o SF horor), ta je ovšem pro autorku nejméně typická. Po úspěších v povídkové tvorbě se Kadlečková zaměřila na velkou epiku a roku 1990, tedy ještě před povídkovou sbírkou, vydala svůj první román Na pomezí Eternaalu, který v tomto roce získal Mloka. Je to příběh o boji dobra a zla, moudrosti a ziskuchtivosti, i když ne docela v klasicky černobílém pojetí. Příčinou konfliktu jsou krystaly argenitu, látky s neobyčejnými schopnostmi, která podobně jako středověký kámen mudrců pro někoho znamená moc a bohatství a pro jiného prostředek k nejvyššímu poznání. Podle těchto krystalů také získal hlavní autorčin tematický okruh svůj název. Románový syžet je však složitější - vedle tohoto základního, vyhroceného protikladu tu ještě existuje protiklad jiný, neméně důležitý, antagonismus mezi bytostmi zasvěcenými do tajemství argenitu, bytostmi „vyvolenými“ (argia-luy) a bytostmi obyčejnými (warghíry)⁵⁰. Tito vyvolení však nemají touhu ovládat vesmír, jsou fakticky nadřazení, ale toto vědomí je nijak neopravňuje k faktické nadvládě. Naopak jsou z „normálního“ světa vyřazeni, navždy osamělí se svou nekonečnou moudrostí. Děj běží paralelně po obou hlavních konfliktových liniích a skrývá v sobě řadu významových rovin, záleží jen na vnímavosti čtenáře. Kromě filozofických významů je tu ale samozřejmě i napínavý a dobrodružný děj, byť je zjevné, že s jeho koncipováním nemá autorka velkou zkušenost. Román se viditelně hlásí k tradicím velké fantastické epiky, avšak nemá onu charakteristickou velikost. Jádro příběhu je příliš komorní, jednajících postav je příliš málo - to Kadlečkové vytýká i F. Novotný⁵¹. Ani originální nápady a detaily nedokáží dílo dostatečně naplnit. Autorka výtečně zachází se svou fantazií i se slovy (a jejich tvorbou), leč celková výstavba textu zamýšlenému obsahu neodpovídá. Svou originalitou, myšlenkovou hloubkou a snahou o konstrukci svébytného světa s vlastní filozofií, logikou, dějinami atd. je to ovšem v kontextu české SF velmi výrazné a kvalitní dílo. Uvnitř argenitového okruhu autorka setrvala i ve svém dalším románu Meče Lorgan (1993), jímž zahájila samostatnou trilogii odkrývající podstatu základních principů existence světa jí vytvořeného. Román zvítězil v CKČ ve své kategorii v roce 1992, Mloka však nezískal. Literárně zaostává za Eternaalem, jeho kompozice je roztříštěná, hlavní dějová linie prakticky chybí. Autorce tu nejde o děj, ale o atmosféru, o filozofický pohled. Román působí dojmem nadměrné expozice a kratičkého vyvrcholení. Svou funkci bude zřejmě schopen plnit až v rámci celé trilogie, jejíž druhý díl - Stavitelé věží - byl roku 1993 poctěn Mlokem.

       Kadlečková je v české SF výjimečným autorským typem. Jako žena se nenechala strhnout feministickým proudem v naší SF, její dílo je zcela kompaktní a svébytné stranou módních vln, v jejích pracích nedominuje akce, hysterie, morbidní obrazy a supertechnologie, ale osobitá mysticko-filozofická poetika, která jí umožňuje pronikat pod povrch jevů. Její hrdinové nejsou stiženi typizací a černobílostí, jejich charaktery jsou plné, životné a pravděpodobné. Nikdo není bez chyby, stejně jako nikdo není zosobněným zlem, každý čin je výsledkem jistých motivů a příčin, jejichž hodnocení vždy závisí na osobnosti hodnotitele. Vědomí relativity a probojovávání vlastní cesty v literatuře, to jsou největší pozitiva v díle Vilmy Kadlečkové.

       Výraznou osobností na poli akční science fantasy je George P. Walker. Nechť nás nemýlí cizozemské jméno, neskrývá se za ním nikdo jiný nežli Jiří W. Procházka, v této práci již zmíněný jako kyberpunker. Jeho romány podobně jako Jiranovy, ale podle mne dokonaleji, propojují pohádkové motivy a prvky s motivy technickými. Svůj první román vydal až roku 1991, do té doby se touto oblastí tvorby nezabýval. Měl název Ken Wood a meč krále D`Sala a roku 1992 byl na Parconu ohodnocen cenou Ludvík. Jedná se o strhující příběh o boji mezi silami dobra a zla za obnovení Rovnováhy. Hlavním hrdinou je hollywoodský kaskadér Ken Wood přenesený jako nástroj boje na planetu Gameb. Román byl přímo příkladnou ukázkou kvalitního naplnění nepsaných pravidel fantasy - přímočará logika, přehledný děj, nadhled a fantazie ve službách toliko sama sobě⁵². Kosatík toto dílo označil jako „velkorysé, nezaujaté postmodernistické třeštění“⁵³. Jeho smyslem není přinést zamyšlení nad filozofickými problémy, ale pobavit, což se autorovi podařilo dokonale. Na tento román Procházka navázal po dvou letech vydáním volného pokračování Ken Wood a perly královny Maub. Zde se snažil technologickou motiviku ještě prohloubit a dokonce se pokusil o vnesení motivu kyberpunkového - do královnina paláce umístil komunikační systém vytvořený na „kapalinové“ bázi⁵⁴. I tentokrát šlo o řemeslně dobré dílo, nicméně už bez puncu novosti.

       Ještě k Procházkovu pseudonymu. Tento jev u nás v této době naprosto není výjimkou. Např. pod jménem Stanley Cone publikoval v Rodokapsu dobrodružný SF příběh Království divokého muže Stanislav Kužel (*1946), mj. autor povídky Odkaz Erenegu. Podařenou literární mystifikací byly kolektivní pseudonymy Richard D. Evans a Richard Klauser. Pod prvním uveřejnila své fantasy romány Gooka a Dračí lidé (1991), Conan a krvavá hvězda (1992), a Gooka a Yorimar (1993) a sbírku povídek Beta Draconis (1993) dvojice Eva Hauserová a Vlado Ríša (po Ondřeji Neffovi šéfredaktor Ikarie). Pod druhým pak opět Eva Hauserová spolu s Martinem Klímou vydala další fantasy dílo - novelu Pán démonů (1991)⁵⁵.

       Jen pro úplnost: vedle fantasy typu Sword & Sorcery (tj. meč a magie), z níž tak či onak uvedená fantastická díla vycházela, existuje uvnitř fantasy ještě jedna rozsáhlá oblast - tzv. dark fantasy. Již z názvu je zřejmé, že tento typ fantasy se bude orientovat spíše na hororovou stránku zobrazovaných dějů. Zřejmě prvním autorem, který se u nás do takové literatury pustil byl Jaroslav Šoupal⁵⁶ (*1960). V povídkové sbírce Satanova kobka uveřejnil vedle povídek fantasy a SF také tři hrůzostrašné povídky, literárně však nijak oslnivé. Nedostatky v budování příběhu jsou vyrovnávány zaujetím pro děsivé detaily⁵⁷. Považujme je tedy za jakési zpestření v domácí fantastice, už s ohledem na to, že jejich příslušnost k SF je skutečně velmi volná.

       

Všichni autoři jmenovaní v předchozích oddílech této kapitoly byli, až na Jaroslava Velinského, svou tvorbou velmi těsně spojeni s fandomem a Cenou Karla Čapka. Jejich práce jsou mimo vší pochybnost jádrem současné české SF, její nejprogresívnější a nejtypičtější složkou. Vědecká fantastika se ale samozřejmě i nadále pěstovala také mimo tento okruh.

       Porevoluční období přivedlo mnoho autorů k osobnímu vyrovnání s obdobím totality. Vedle děl již uvedených a vedle románu Ludmily Freiové Datum narození nula (1990) (viz předchozí kapitola) to byly především romány Rudolfa Kyliána a Ladislava Řezníčka.

       Rudolf Kylián (*1944) je pseudonym česky píšícího autora žijícího ve slovenské Snině⁵⁸. Jeho pravé jméno se mi, bohužel, nepodařilo zjistit. Román Kontakt (1990) je satirickým, vtipným a inteligentním pohledem na československou společnost očima jednoho z jejích „obyčejných“ členů - Kilyho Zacha. Ten postupně zjišťuje, že lidé na vedoucích místech se jaksi mění, nabádají k práci stylem úvodníků z komunistických novin, ale sami nedělají vůbec nic, veškerou svoji energii věnují korupci a budování užitečných vztahů mezi společenskými špičkami a jejich cílem je plný trezor peněz. Když se takto změní i hrdinova manželka, Kily si domýšlí, že nějaká mimozemská civilizace tyto jedince jednoduše vyměňuje za své příslušníky. Vzbouří se a chce svou původní ženu zpět, což se mu nakonec podaří. Ostatní mimozemšťané (rozuměj „ambiciózní politikáři a komunisté bafuňáři“⁵⁹) samozřejmě zůstávají. Dílo je nejen vynikající satirou postihující kořeny našich totalitních povah (které mnohým zůstaly dodnes), ale i kvalitním literárním dílem s osobitým, lakonickým stylem a příjemným, suchým humorem. Kosatík přirovnává autora ke Hlavičkovi právě pro jeho schopnost přesného zachycení našeho minulého světa jako světa „Východu, bezčasí, zmatku a tlachání“⁶⁰.

       Naopak Společenství blaha (1991) Ladislava Řezníčka zůstalo skutečně jen u „skicy z budoucí přítomnosti“, jak zní podtitul románu, či spíše novely. Orwellovská alegorie postihující typické rysy totalitní společnosti extrapolované do absurdních rozměrů nedokázala vytvořit nosný a životný příběh pro své hrdiny, kteří zůstali pouhými loutkami v rukou spisovatele, pouhými jmény osob, o nichž je vyprávěno. Předložená teze, že nejsvobodnější je takový člověk, který si zachoval svobodu myšlení, jíž autor skládá poklonu českému disentu, zůstává pouze tezí. Náklad 250 výtisků je nakonec též výmluvný.

       

Nové ovzduší porevoluční doby prakticky okamžitě odbouralo již silně přežilou SF moralistního typu. Vědecká fantastika se začala orientovat na svou základní funkci - pobavit a zaujmout, poskytnout kýžený oddech. Případně ještě něco navíc jako např. díla Novotného, Kadlečkové a jiných. Kromě autorů, o nichž již byla řeč (Pecinovský, Velinský, Jiran, Walker atd.), lze najít také autory další, kteří se ovšem nestali součástí žádného z nových proudů a kteří pokračovali ve svém dosavadním stylu tvorby. Takový byl Eduard Martin stále pokračující ve svých moralitami zavánějících hříčkách, které však čtenáři už nemohli přinést žádná objevná poznání, natožpak jej nějakým způsobem formovat, jak zřejmě autor zamýšlel. Takový byl i Ladislav Szalai, který v rychlém sledu vydal povídkové sbírky Půltá planeta, Stroj fantazie a Orgonova hvězda (vše 1992), jejichž texty však přišly poněkud pozdě, neboť česká SF se od jednoduchých rozvedení efektních nápadů již dávno přesunula jinam. Přesto zde můžeme nalézt kvalitní povídky, ale je jich vskutku pomálu - Velké médium, Synchrotronoid, popřípadě některé starší povídky (Pomsta snědeného vlka, Válka s jablkem, Orgonova hvězda)⁶¹. Podobný osud stihl i román Václava Semeráda (*1945) Kerré bohyně z hvězd (1992) o němž Ivan Mls napsal: „Vyjít tahle knížka tak kolem roku 1980, mohl to být na tuzemské scéně možná trhák.“⁶². Není divu, byla napsána již roku 1970⁶³. Dnes se nám jeví už jen jako oddechové čtení, dokonce ani nepříliš dramatické, znovu obměňující motiv pomoci vyspělejší vesmírné civilizace (tentokrát to jsou lidé) méně vyspělé civilizaci, přesněji řečeno: kacířům bojujícím proti „vládnoucí garnituře“⁶⁴.

       Oddechový ráz měla samozřejmě především díla humorná či humoristická. Groteska Medvěd (1991) autora Ladislava S. Dvořáka využívající absurdity „ve stylu Ivana Vyskočila⁶⁵ představuje pól inteligentního a vcelku příjemného humoru. Naproti němu stojí rádoby veselá politická SF George Burkovce Gorby fiction (1991) hraničící s primitivní grafománií a jejíž prvoplánový a hloupý humor byl odsouzen nejedním kritikem⁶⁶.

       

A tím jsme se dostali k té části fantastické literatury, která se SF souvisí spíše volněji. Nalezneme tu široké spektrum autorů a děl, z nichž některá již v současném literárním kontextu snad ani za fantastická (natož vědeckofantastická) nepovažujeme. Pokud bychom opět použili rozčlenění na „myšlenkově závažnou, resp. přemýšlivou“ literaturu a literaturu primárně „zábavnou“, dostali bychom přibližně tento výsledek.

       Alegorickou reflexi minulé doby a minulé společnosti podává v románu Magorie (1991) Alexandra Berková.

       Fragmentárně vystavěný text vypovídá prostřednictvím absurdních dialogů, parodických postupů, karikatur a grotesknosti velmi přesně o životě „v zemi pod placatým kamenem“ tj. v normalizovaném Československu. Berková zvolila, stejně jako kdysi Jan Karafiát, obdobné nositele podobenství o životě obyčejných lidí - broučí národ. Její podobenství však není příliš laskavé, autorka dokáže střídat ironii, sarkasmus, černý humor ba i hororové prvky s naprostou nenuceností a samozřejmostí. Kritika byla střídavě potěšena⁶⁷, střídavě zklamána⁶⁸, v každém případě kniha neprošla bez zájmu. Kořeny autorčina pohledu na svět tkví v tzv. imaginativní próze, která rezonovala již v předchozí Knížce s červeným obalem. Ještě výrazněji imaginativní ráz má tvorba Michala Ajvaze (*1949) - sbírka básnických próz Návrat starého varana (1991) a román Druhé město (1993). Východiskem rozletu jeho fantazie je tajemné prostředí pražských zákoutí, které mu umožňuje pronikat z reality do „druhého města“, do jiného světa. Kritika v souvislosti s jeho snovými prózami hovořila o borghesovském stylu psaní⁶⁹, o souzvuku s pracemi Gustava Meyrinka a o spřízněnosti se symbolisty a dekadenty⁷⁰. Ajvazova fantastika není nikterak samoúčelná (byť svou ornamentálností útočí na estetické cítění čtenáře velmi intenzívně), jejím úkolem je také aktivizovat myšlenkové pochody vnímatele, vtáhnout jej do ireálného světa a pohlédnout zpět na vlastní existenci novýma očima.

       Proti imaginativní próze, kde je fantazie prostředkem k přemýšlení nad sebou samým, stojí samozřejmě díla určená téměř bezvýhradně k oddechu. Sem patří např. povídky Vladimíra Medka ve sbírce Krev na Maltézském náměstí (1993). Podtitul „Pokleslé povídky malostranské“ jasně vypovídá o jejich zaměření, tajemné a temné texty plné přízraků a příšer (ale i romantických lásek) mají především pobavit. I když prostřednictvím skryté ironie se s nadhledem dívají na klasické upírské a hrůzostrašné historky a výsměšně je zlehčují⁷¹.

       

Poslední skupinou děl, o nichž bychom se v této kapitole měli alespoň stručně zmínit, jsou díla, která u nás v době svého vzniku nemohla vyjít z ideologických důvodů. Jmenoval jsem již autory fandomové (Kmínek, Hlavička, resp. Freiová a jiní), jmenoval jsem i Rudolfa Kyliána, Ladislava Řezníčka a Alexandru Berkovou, jejichž práce velmi pravděpodobně též vznikly ještě v době totality (patrně na samém jejím sklonku), ale vydány byly až po listopadu 1989, aniž by předtím byly publikovány v exilových či samizdatových edicích. Celá řada děl však buď v exilu nebo v domácím samizdatu vydána byla a právě jim bude tento oddíl věnován. Zcela záměrně tato díla zařazuji do kapitoly o české SF let 1990 - 1993, neboť široké čtenářské obci byla představena právě až v tomto období a svým způsobem se řadila k již uvedené společensky reflexívní produkci z druhé poloviny 80. a počátku 90. let.

       Ač to možná zní poněkud zvláštně, i v exilové literatuře najdeme díla více či méně náležející do SF. Jak lze ovšem tušit, půjde především o díla jinotajná, společensko-kritická, díla více či méně namířená proti komunistické ideologii, „revolučnímu třídnímu boji“, sovětizaci východní Evropy atd. V menší míře pak SF motivy sloužily také jako prostředek oživení literárních děl případně zvýraznění absurdních stránek socialistického života.

       Vyhrocený obraz deformované společnosti zjednodušené na úroveň zvířecího společenství, v níž nelze nespatřit archetypální podobnost s jakýmkoli policejním státem řízeným jen a pouze zvůlí privilegovaných jedinců a v níž se individualismus stává přímo životní nutností, podává ve svém hrůzné dystopické novele Maso (Toronto 1981, Brno 1991) Martin Harníček (*1952) (Společně s Masem vydal ještě utopickou novelu O Albínovi⁷², nicméně tato zatím u nás nevyšla). V letech 1975 - 1981 publikoval své prózy v samizdatu (Expedice), po odchodu do Bavorska v roce 1983 přestal psát⁷³. Jeho dystopie svým obsahem zcela překonává i velmi drastické dystopie Josefa Pecinovského. Obraz bezprávné společnosti, kde se všichni živí pouze lidským masem z „poražených“ (tj. řezníky zabitých) lidí, kteří se nepatrně provinili proti nějakému z mnoha desítek nepsaných pravidel je vskutku mrazivý. Harníček tuto společnost nahlíží očima jednoho z jejích členů, monotónně, systematicky, ba jaksi „vlídně“⁷⁴ líčí otřesné obrazy ze dna lidské existence, kde jediným cílem každého jedince je přežít. Kniha končí jediným možným způsobem - „porážkou“ hlavního hrdiny poté, co se snaží přimět „řezníky“ k výpravě proti lidem žijícím v míru mimo strašné město, kteří mu před nedávnem zachránili život. Primitivismus a podlost lidské povahy zde vystupuje ve všeříkající nahotě. Zvrhlost postav netkví v samotných činech, které s otřásající samozřejmostí páchají, ale v tom, že amorálnost lidského jednání a znásilnění přirozené morálky a mravnosti tato společnost pasovala na základní princip své existence.

       Nikterak lichotivý obraz člověka konstruuje ve svém románu Potměšilí pozemšťané (Toronto 1986, Praha 1991) i Minka Rybáková (*1928). Na příkladu vzájemného kontaktu lidstva s mimozemskou civilizací nenásilně odhaluje „pozemšťanské“ nectnosti jednu po druhé, přičemž neopomene karikovat ani soudobý antagonismus rozděleného světa. To vše činí přiměřeně humornou formou a s dostatečným nadhledem - autorčiny ironie není ušetřen ani prezident Spojených států, ostatně politický podtext je tu velmi silný. Měřeno psychikou mimozemských „alfanů“ vypadá lidstvo při troše odstupu opravdu podivně. Román zřejmě nepřináší čtenáři nic nového, vyjma lepšího uvědomění vlastních nedostatků, jako oddechové čtení však prokazuje dobrou úroveň, kterou, bohužel, částečně snižuje několikrát „nastavovaný“ závěr a poněkud násilné dějové skoky.

       Výraznou osobností českého literárního exilu byl Jan Křesadlo (*1926) (vl. jménem Václav Pinkava), spisovatel nevšedního rozhledu a vzdělání, autor nezaměnitelně originálních textů. Po realistické prvotině Mrchopěvci vydal Křesadlo román Fuga trium (Toronto 1988, Brno 1990). Děj knihy se odehrává na „cizí“ planetě Geomimě, leč všechno je tu skoro tak, jako na Zemi, pouze částečně posunuto směrem k absurdnu a exotice. Kniha je tvořena třemi rovinami: příběh Viktorinů Cornella skrývajícího se v bludišti pod blázincem před vojsky totalitního a zaostalého Börödzöstánu, která okupovala jeho demokratickou a vyspělou vlast Urogalii, je první rovinou. Druhou tvoří děj knihy, kterou si Cornell při skrývání čte - útěk tří trestanců z pracovního tábora zemí připomínající velmi silně Rusko a Sibiř. Třetí rovina je nejbizarnější - jedná se o „román“ psaný dalším psancem Hubertem Elaphidem. Děj tohoto „románu“ je zasazen do fiktivní země nazvané Bohémie, a protože „autor“ čerpá informace ze slovníku naprosto nahodile, je bohémijský příběh „zábavně absurdní“⁷⁵. Označit Křesadlův román jako politickou alegorii by bylo nepřesné, neboť jinotajné zobrazení situace v Československu po vpádu Sovětské armády v roce 1968 je pouze jednou vrstvou díla. Ta je všestranně doplňována velice spontánním vyprávěním přeletujícím od děje k autorským komentářům a poučujícím úvahám na rozličná témata a zase zpět, ironickými i sebeironickými postřehy zabíhajícími až k „roztomilému“ cynismu. Samozřejmě nechybí ani typicky křesadlovské poznámky stran rozličných sexuálních deviací. Řečeno s P. Kosatíkem - „krásná podivnost“⁷⁶. Druhý SF román vydal autor roku 1992 již v Československu, jeho titul zněl Girgal. Hlavním hrdinou románu napsaného již v roce 1984 je kynantropus (intelektualizovaný pes) Girgal ocitnuvší se na vzdálené planetě obývané alkouny podobnými pozemským tučňákům. Alkounská společnost je jistou analogií lidské společnosti a jejího vývoje od teokratického státu přes „proletářskou“ revoluci a diktaturu „Robotného Alkounstva“ k demokracii, na kterou jsou však alkouni ještě příliš nezralí (jako lidé). Spiritus movens celého tohoto procesu je právě Girgal, nenapravitelný idealista, jehož úsilí zůstává zaslepenými, silně xenofobními a sobeckými alkouny nepochopeno. Další kritický alegorický obraz lidstva nemá literární kvality Fugy trium, autor zjevně teprve hledal svou stylovou formu. Přesto se jedná o originální tvar v kontextu české SF.

       Fantastické motivy pronikly také do díla jednoho z nejproslulejších exilových autorů Pavla Kohouta (*1928), přesněji do dvou jeho románů: Bílá kniha ve věci Adama Juráčka (Toronto 1978, Praha 1991 pod pozměněným názvem) a Nápady svaté Kláry (Toronto 1982, Praha 1991). Porušení gravitačního zákona středoškolským profesorem a jasnovidecké schopnosti dívky Kláry slouží jako „odrazový bod“⁷⁷ pro groteskně satirický nebo humoristický pohled na totalitní společnost a její nezbytnou byrokracii, která se s těmito fakty nedokáže vyrovnat. Příslušnost obou děl k oblasti SF je ovšem jen volná, daná ústředním motivem.

       Autorem několika SF románů je také básník, prozaik a filozof Egon Bondy (*1930) (vl. jménem Zbyněk Fišer). V předlistopadovém období kolovaly jeho romány pouze v samizdatových opisech, jedinou výjimkou byl román Invalidní sourozenci, který byl roku 1981 vydán v Torontu⁷⁸. Na něj navazující další dva díly volné trilogie Afgánistán (samizdat 1980) a Bezejmenná (samizdat 1987)⁷⁹ a také román Nepovídka (jediné dílo, které autor vědomě psal jako sci-fi)⁸⁰ do roku 1989 knižně vydány nebyly. Teprve po revoluci začal být Bondy postupně vydáván - Afgánistán roku 1991, Invalidní sourozenci 1993 - autor sám nechtěl vydat všechny své romány najednou⁸¹. Jeho pochmurné katastrofické či postkatastrofické vize mají symbolický charakter. Bahno zaplavující svět v Invalidních sourozencích je skutečným bahnem, „hnojem“⁸², v němž byla naše normalizační společnost ponořena, svobodomyslní lidé - jediní, kteří mohou přežít - jsou odrazem undergroundové vrstvy, která byla nejokrajovější částí dobové společnosti (stejně jako i v románu).

       Za samizdat můžeme svým způsobem považovat i veškerou produkci fanzinovou. Ilegální či pololegální charakter fanouškovských tiskovin k tomu plně opravňuje. Ovšem, protože nejvýznamnější díla z tohoto okruhu již v této práci byla zmíněna (jedná se o téměř kompletní předlistopadovou tvorbu autorů z okruhu CKČ) a protože se jedná o velice širokou problematiku vyžadující velký prostor (fandom vydával kolem šedesáti fanzinů), ponechám toto téma prozatím otevřené.

       

Jak vidno, porevoluční období českou SF podstatně modifikovalo, domnívám se ale, že správným směrem. SF se velmi rychle vypořádala s dědictvím minulých let, reflexe totalitní společnosti (domácí i exilové) byly vydány ještě v době, kdy o tuto literaturu byl dostatečný zájem a tím se uzavřela další kapitola v dějinách české SF. Paralelně se rozvíjející moderní fantastiku bychom již s jistou rezervou mohli považovat za počátek pomyslné páté etapy. Bude-li tomu tak, ukáží až léta následující. V každém případě však česká SF spěje k „normálu“. Vymaňuje se ze svého „ghetta“ a začíná být poměřována literaturou nefantastickou, „realistickou“, začíná se zvolna (velmi zvolna!) orientovat i na čtenáře mimo fandom, což je jediná současná možná cesta. Plně se potvrzuje varování Jaroslava Olšy jr. vyslovené na Parconu 1993. Dosavadní cesta by podle něj (a zcela logicky) dovedla českou SF do katastrofy, neboť by dala vzniknout esoterické literatuře přístupné skutečně jen „zasvěcencům“. Že toto nebezpečí odtržení SF od čtenářů mimo fandom skutečně hrozí potvrzuje svým způsobem i postesk Ivana Adamoviče nad „ztrátou prestiže SF“⁸³. SF totiž skutečně pozbyla svého „statutu výjimečné literatury“⁸⁴ a recenze na SF tvorbu vymizely (až na nepatrné výjimky) z „renomovaných periodik“⁸⁵ (ale přesunuly se do časopisů specializovaných). Je možné, že nefandomoví čtenáři již o SF nemají velký zájem, neboť kritické symbolické a jinotajné momenty z fantastiky vymizely a tím pro ně SF přestala být atraktivní. Jako mnohem závažnější příčina se mi ale jeví to, že současná fantastika nemá autory (či lépe dostatek autorů), kteří by byli schopni psát chytře, přitažlivě a kvalitně, kteří by dokázali své texty obdařit hmatatelnou myšlenkou a nespoléhali jen na atraktivitu vnějšího motivického obalu (ale současně jej nepodceňovali). Nezbývá, nežli počkat na další vývoj.