Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

       Listopadový převrat roku 1989 přinesl do české SF mnoho změn. Změn závažných a podstatných, změn, které velice změnily tvář této oblasti literatury. Mimochodem, český fandom resp. jeden z jeho představitelů stál přímo u kořenů sametové revoluce. Na studentském shromáždění 17. listopadu 1989 vystoupil s velmi otevřeným a zásadním projevem šéfredaktor fanzinu Villoidus (sfk MFF UK) Martin Klíma¹. Ladislav Dvořák jej o něco později za tento čin „odsoudil“ ve své povídce Šťastný a veselý rok 1990!², kde zauvažoval, co by bylo, kdyby... sametová revoluce nezvítězila, k šesti letům vězení. Ale to jen na okraj.

       Rok 1990 byl rokem obrovského boomu SF literatury u nás. Prolomení ideologických bariér vpustilo do domácích vod první legální knižní vydání klasických děl moderní SF - Adamsova Stopařova průvodce po galaxii, Asimovovu Nadaci, necenzurované znění Wyndhamova Dne trifidů atd. Na běžný knižní trh se také poprvé dostala díla označovaná jako fantasy - vedle nepřekonatelného Tolkienova Pána prstenů to byla především conanovské práce Howardovy. Ještě větší dynamiku vykázali autoři domácí. Byla zde řada knih, jejichž vydání nebylo za minulého režimu možné, nebo které byly stále odsouvány v edičních plánech na pozdější doby. Doslova jako houby po dešti vyrostla nová nakladatelství (nejen ta specializovaná na SF), která vychrlila dosud nevídané množství knih. Mnoho autorů se bez rozmýšlení chopilo nabízených příležitostí. Dalo by se říci, že kdokoli mohl otisknout cokoli. Že se vedle kvality začala houfně objevovat i díla podprůměrná, je více než nasnadě. Stále více děl má charakter „SF pro SF“, je zřejmé, že v motivacích mnoha autorů začíná převládat snaha napsat SF, nikoli využít SF jako literární laboratoře pro zkoumání člověka. Symptomatickým důkazem tohoto procesu je např. antologie Mločí farma - Kočas 1993 s nejlepšími povídkami tohoto ročníku CKČ. Uvedený trend je ale jen jednou stranou mince české SF, na té druhé stále ještě nalézáme dostatek kvalitních děl románových i povídkových.

       Členové fandomu byli v těchto letech postaveni před velice kuriózní problém. Vcelku nevelká domácí produkce minulého období (a přijatelné ceny knih) ustálily jakési stavovské pravidlo, že „všichni čtou (téměř) všechno“. Polistopadová nadprodukce a finanční náročnost naznačily, že tento postup není nadále možný, a tak i čtenářská obec zvolna přikročila ke své diferenciaci v závislosti na diferenciaci autorského spektra. Změny postihly také tradici SF antologií. V roce 1990 byly dovydány poslední „klasické“ antologie připravené ještě před listopadem 1989: Mysli si svět (tady se ale jedná o dětskou SF z první poloviny osmdesátých let), Hosté z planety lidí, Vesmírní diplomaté, Lovci černých mloků III. a Lety zakázanou rychlostí. Další léta již přinesla pouze antologie vydané jednotlivými SF kluby (často obsahující práce členů sfk - např. Technologie masa, kterou vydal roku 1992 sfk Spectra), nebo antologie přinášející nejlepší povídky z CKČ a vydávané u příležitosti Parconů (Kočas, Parcon, Mločí farma).

       

       S největší netrpělivostí očekával fandom knihy Ivana Kmínka a Jana Hlavičky. Ivan Kmínek (*1953), pracovník Ústavu makromolekulární chemie ČSAV a dvojnásobný držitel Mloka, začal psát SF v roce 1981. Jeho povídky se objevovaly v řadě časopisů a fanzinů, jejich ironizující pohled na současnou společnost jim však znemožňoval knižní vydání. Roku 1987 Kmínek dokončil také svůj zatím jediný román³ Utopie - nejlepší verze. Byl připraven k vydání již dlouho před listopadem, ale různé důvody jej stále odsunovaly do budoucna. Koloval tedy v rukopisech⁴ a vyšel až roku 1990. Zdeněk Rampas jej řadí vedle Weissova Domu o tisíci patrech a Vejdělkova Návratu z ráje k nejlepším českým SF románům⁵. A právem. Kmínek se ve svém díle nenechal svést nabízející se alegorickou výpovědí o československé totalitě normalizačních let, mechanickým převedením reálií do roviny SF. Jeho Utopie je naprosto svébytným, originálním světem, jemuž jsou obecné vlastnosti totalitních režimů pouze základem pro vlastní úvahu a fabulaci. Neočekávejme tedy od Kmínka jednoduché soudy, jednoduché odpovědi. Jeho román rozhodně není prací tezovitou. Myšlenka románu se konstruktivně utváří až do poslední strany a její konečný tvar už závisí jen na čtenáři. Ten sice tuší (s téměř stoprocentní jistotou), že společnost programovaných jedinců s předem danými společenskými, pracovními a jinými funkcemi je společností nelidskou, nesvobodnou a i jinak zavrženíhodnou. Jenže ani s liberálními hesly o naprosté svobodě to není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Společnost - má-li fungovat - musí své členy nějak omezovat, ani anarchie přece není řešením, i když je zřejmě lepší, nežli komukoli upírat právo na život. Ideální se proto jeví cesta přirozeného vývoje bez destruktivních zásahů sebeutopičtější společnosti, byť je možné, že šťastnou společnost vůbec nelze vytvořit. Kmínkův román je svým charakterem spřízněn s romány Nesvadbovými. Není to jen pro myšlenkový relativismus a skutečné „donucení“ čtenáře ke spolupráci na formování konečného názoru, ale i pro rysy formální. Kmínek používá s úspěchem metodu postupného odkrývání pozadí Utopie, při němž čtenář své poznatky stále opravuje a zpřesňuje, složitá fabule nikdy nepřekročí míru přehlednosti. V jednom směru Nesvadbu dokonce překonává - jeho vypravěčství se přelévá mezi parodií, ironií, sarkasmem, černým humorem i groteskou, má dostatečný nadhled (Kosatík: ...svět ... je popsán slovy, která jakoby nebyla myšlena vážně...)⁶, lehkost a překvapující nekonvenčnost, nevyhýbá se ani občasné hravosti - román je v každém případě originálním a nadprůměrným dílem, spojuje naléhavou a zásadní filozofickou problematiku s vysokou čtivostí.

       Paradoxní je, že povídky, které jsou pro Kmínka rozhodně typičtější, byly vydány v samostatném souboru až v roce 1992. Ovšem právě v případě sbírky Ústřední kancelář vesmíru se neozývá plně platí rčení, jež použil Fr. Houdek jako titul své recenze - Lepší pozdě, než vůbec⁷. Sbírka je vystavěna velmi promyšleně a představuje Kmínkovu povídkovou tvorbu v celé šíři. Vedle anekdotických povídek „byrokratického“ cyklu Maléry přicházejí z kosmu tradičně využívajících absurdity, černého humoru a ironie, které patří k té lepší části zábavné SF, zde najdeme i povídky laděné vážněji. K vrcholům knihy patří např. text Škola pro začínající spisovatele, v níž autor znova otvírá své oblíbené téma - vstup do téže řeky⁸. Bezkonkurenčně nejlepší je povídka s názvem No jo. Kmínek v ní dosáhl nového horizontu ve své tvorbě. Jeho ironie se tu mění v hořkost, která mrazí. Skvělá ústřední idea (důchodci čekající na smrt a odpočítávající své dny jako vojáci v základní službě i s příslušnými říkankami), přesvědčivé a silné literární ztvárnění, svým způsobem „hrabalovská“ atmosféra i myšlenková a výrazová spřízněnost s povídkami Jana Hlavičky dohromady vytvářejí ideální kombinaci. Čtenář toto dílo ani nevnímá jako SF, jeho hrdinové jsou příliš z našeho světa, než abychom jejich osud mohli přejít jen jako fikci. To je důkazem, že povídku můžeme bez rozpaků včlenit do zlatého fondu české SF.

       Myšlenkovým souputníkem Kmínkovým je již zmiňovaný Jan Hlavička (*1951). Ve fandomu je znám nejen svými povídkami, ale také řadou kvalitních překladů z francouzštiny a němčiny⁹ (např. Wolfgang Jeschke - Poslední den stvoření). Své povídky uveřejňoval v letech 1981 - 1989 v časopisech, fanzinech a antologiích, kompletně vyšly po revoluci ve dvou povídkových sbírkách. Hlavičkův styl je zcela originální. Sám o své tvorbě v roce 1989 řekl: „Chtěl bych psát mainstreamovou SF, čímž nemyslím uznání i v oficiálních kruzích, ale realistickou SF, realistickou fikci jako protiklad k fiktivnímu realismu, který je kolem nás všude produkován“⁹. Jeho povídky skutečně příliš nepřipomínají klasickou SF s tradicí ustálenou motivickou a myšlenkovou výbavou. Adamovič o jeho textech hovoří jako o „typicky české SF“¹⁰, Kosatík jej tituluje jako „nejčeštějšího z českých autorů“¹¹ - mají tím jistě na mysli specifické zakotvení Hlavičkových povídek v myšlenkové atmosféře českého člověka. Čteme-li tyto povídky, zjistíme, že skutečně nemohly vzniknout nikde jinde, nežli v Čechách osmdesátých let, v zemi absurdního socialismu a maloměšťáctví, svérázných hospod a panelových sídlišť. Tyto faktory a jejich promítání do Hlavičkovy tvorby se mi jeví jako zásadní rysy jeho literárních prací, jejichž originalita (i genialita) tkví v absenci jakékoli stylizace¹², v přirozenosti a pravdivosti. Jako první vyšla v roce 1990 kniha Panelfixn. Obsahuje dvaadvacet povídek, jejichž úroveň o hlavu převyšuje soudobou SF povídkovou produkci. V rámci sbírky vyniká především povídka Solitér, která je kvintesencí autorových próz inspirovaných českým sídlištním životem a vyzývajících k přátelství, lidskosti, k normálním mezilidským vztahům. Přes poněkud didaktický závěr v sobě tato povídka (a s ní i řada dalších) nese silné krédo a svědectví o autorově lásce k člověku, k obyčejnému lidskému životu a jeho základním hodnotám. Podobný duch má i sbírka Hurá, hřbitov jede ! z následujícího roku. Vedle zpodobnění maloměšťáckého syndromu v různých podobách (Jak tenkrát bude lákat čas) tu najdeme další z typických Hlavičkových tematických okruhů: antimilitarismus (Vyrazil Jimram zjitra na robotu, Cenzorická derivace na Titanu 9), panoptikálnost prefabrikovaného života a smrti (Hurá, hřbitov jede!) či cesty časem sloužící jako prostředek pro zvýraznění soudobých společenských negativ (Služební cesta). Antimilitaristický postoj nalezneme také v nejlepší Hlavičkově povídce Hlavou proti vzduchu, která byla roku 1989 oceněna Mlokem. Úděsnost vojenské manipulace je tu eskalována výběrem hlavních hrdinů - dětí s mimořádnými parapsychologickými schopnostmi, které jsou drženy v izolaci a připravovány na „použití“ ve válce jako tajná zbraň. Kontrast atmosféry dětského vězení a normálního života vojenského útvaru nedaleko obyčejné české vesnice je úsporností svého podání velice působivý. Také Hlavička zde naznačil autorský odvrat od dosavadní tvorby a pokus o směřování k „velké“ literatuře v tom nejlepším slova smyslu. Většina Hlavičkových povídek se odehrává v jakémsi bezčasí¹³, v době, kdy se čas zastavil a podivínskému vynálezci Ludovicu Rumplbrechtovi se stal podivuhodnou hračkou. V době, kdy se mezilidské vztahy naplnily podivnou melancholií, kdy celý svět upadl do letargie¹⁴. Hlavička si ovšem dokázal nad tímto světem zachovat nadhled a s absurditou se vyrovnával prostřednictvím humoru, byť často hořkého. V nepoetické době si podržel schopnost poetického vnímání skutečnosti a jejího zachycování, svým hledáním poezie ve všední a většinou neradostné realitě se přiblížil literárně vděčnému hrabalovskému vidění.

       Hlavička s Kmínkem svými díly uzavřeli normalizační etapu ve vývoji české SF. Vydání jejich sbírek bylo symbolickou a také jaksi nostalgickou tečkou za dobou, na niž fandom bude vzpomínat jako na dobu skryté revolty proti společenskému pořádku. Proud vědecké fantastiky, štěpíc se na ramena razící si vlastní cestu, samozřejmě pokračoval dál.

       

       Jestliže jsem v minulém období rozlišoval díla SF podle jejich základní funkční charakteristiky na moralizující a zábavné, případně společensko-kritické, v tomto období již musím zvolená kritéria změnit. Důvod je zcela elementární. SF se propracovala ke své základní funkci - funkci zábavné - a moralizování a společenskou kritiku buď jako nepodstatné opustila, anebo je odsunula do druhého či třetího plánu. To ovšem ani v nejmenším neznamená, že by SF rezignovala na své možnosti přinášet čtenáři jisté poznání. Pouze začínala chápat, že toto poznání, explikaci daných tezí, deskripci závažných lidských problémů a odpovědi na zásadní otázky vztahující se k lidské existenci je nutno zformovat do adekvátního literárního tvaru. Tak, aby tato díla byla schopna uspokojit jak čtenáře čtoucí pouze v „prvním plánu“, tak i ty ostatní, kteří v dílech hledají jejich myšlenkovou hloubku. Českou SF polistopadové doby budeme tedy členit jiným způsobem.

       Jádrem této literární oblasti se stala tvorba již známé skupiny autorů vzešlých z CKČ, jejichž počet se stále rozšiřuje. Tato skupina je nositelem nejprogresívnějších tendencí a nových stylů. Vedle tohoto „jádra“ vidíme proud navazující většinou na to lepší z předrevolučních tradic české SF, proud zahrnující autory od Bočka přes Szalaie až po Neffa, který tu funguje jako spojovník mezi tímto „tradičním“ SF proudem a výše uvedenými „parconisty“. Třetí proud tvoří autoři mající k SF vztah velice volný a nacházející se zcela mimo fandom a jeho vliv. Jejich díla pouze využívají některých postupů známých z SF, avšak nijak se nesoustřeďují na precizní konstrukce SF motivů. Lze sem zařadit jak díla tzv. imaginativní prózy, tak tajemné horory a jiné povídky se záhadami či společenské alegorické reflexe částečně orwellovského typu odrážející ještě dobu totality.

       

1. SF volí OF (a VPN). Interkom, 1990, č. 5, příl. Kvark, s. 28.

2. Dvořák, L.: Šťastný a veselý rok 1990! Interkom, 1990, č. 5, příl. Kvark, s. 21 - 27.

       

1. Ivan Kmínek a Jan Hlavička - tečka za érou „reálného socialismu“

3. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1992, č. 2, s. 52.

4. Kosatík, P.: Bůh je pojišťovna (dále Bůh...). Ikarie, 1991, č. 5, s. 58.

5. Rampas, Z.: Zatím jen třikrát nic. Interkom, 1990, č. 5, příl. Kvark, s. 27.

6. Kosatík, P.: Bůh..., c. d., s. 58.

7. Houdek, F.: Lepší pozdě, než vůbec. Ikarie, 1993, č. 6, s. 58.

8. Tamtéž.

9. Hlavička, J.: Rozhovor s Honzou Hlavičkou (doslov ke knize J. Hlavičky Panelfixn). In: Hlavička, J.: Panelfixn, Praha 1990, s. 104.

10. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1991, č. 5, s. 56.

11. Kosatík, P.: Tak tohle, potomečkové, ano (dále Tak...). Ikarie, 1991, č. 4, s. 56.

12. Tamtéž, s. 57.

13. Kosatík, P.: Dvacet dvě dobré povídky. Ikarie, 1992, č. 8, s. 58.

14. Tamtéž.