Všechna práva © Interkom 1984 - 1994

       Progresívní ideové směřování ovšem nebylo vlastní jen „parconistům“. Kritické zmínky směrem k totalitním praktikám najdeme i v dílech autorů mimo tento okruh. Již výše jsem zmínil román autorské dvojice Veis - Petřík i povídku Ludmily Freiové Neviditelní zloději. Ludmila Freiová ve svém spravedlivém rozhořčení nepolevila. Již roku 1982 vydává svůj další román Strach na planetě Kvara. Podle toho, že vyšel v Albatrosu v edici Karavana, lze soudit, že byl určen spíše mladší generaci čtenářů. Myšlenková náročnost a zvolený způsob traktování ale toto určení vylučují, což mohu potvrdit i z vlastní čtenářské zkušenosti. Freiová buď přecenila tehdejší čtoucí mládež, nebo pro svůj společensko-kriticky zaměřený román zvolila jakési „mimikry“. Myšlenková rovina románu (strach obyvatel planety Kvara z porušeného přírodního vývoje kombinovaný ze strachem z vlády a zásahů Hlavního počítače) zřetelně odkazuje k soudobému „reálnému socialismu“ s jeho vševědností a centrálním řízením veškerého života ve jménu štěstí všech. „Pro štěstí Kvary“ - tak zní hlavní heslo Kvařanů, kteří se velice pomalu začínají ptát, zdali štěstí vykoupené diktátem moci, omezováním osobní svobody a možností seberealizace a zkorumpovaným kastovnictvím je opravdu skutečným štěstím. Na tento román autorka logicky navázala roku 1986 románem Cizinci na planetě Kvara. Jestliže první díl jen nastolil základní otázky a odkryl nejdůležitější rozpory mezi lidmi i uvnitř jejich myšlení, druhý díl přináší odpovědi a konkrétní řešení. Skupince vzbouřených Kvařanů v čele s dětskými revolucionáři se dostává zásadní pomoci od tajemných cizinců z hlubin kosmu, kteří se je snaží (někdy i proti jejich vůli) směřovat na demokratickou cestu vývoje. Ukazuje se, že překonání myšlenkových bariér a stereotypů je v procesu společenských přeměn ten nejobtížnější úkol, ukazuje se, že nejtragičtějšími postavami dějin jsou lidé páchající zlo v přesvědčení, že konají v zájmu svých bližních to nejlepší. Jisté překvapení v sobě skrývá i závěr románu (Freiová si jím ještě nechala otevřená vrátka pro další pokračování, které má nést titul Kosmická linka Země - Kvara¹⁰) - žádný bombastický happy-end, který čtenář víceméně očekává, ale střízlivé (a velice realistické) konstatování, že vítězství nad totalitou ještě neznamená úplné vítězství, to nejdůležitější hrdiny teprve čeká.

       Hlavní klad románů spatřuji v dokonalé deskripci sociálních a psychických procesů ve vzájemných vazbách v celé jejich komplikovanosti, provázanosti a nejednoznačnosti. Zvláště ve druhém díle vyniká úporná autorčina snaha vystříhat se černobílého pohledu na hrdiny - každý jejich čin má reálné motivace, které lze různě hodnotit. Každý proces je tu nazírán z různých pozic a čtenář si pozvolna uvědomuje, že nic na světě není tak jednoduché, jak se často zdá. Tato snaha o objektivitu s poukazem na relativitu individuálních postojů a snah vytváří z tohoto díla skutečnou literární laboratoř přesně podle proklamovaných Neffových požadavků. Karel Blažek označil Strach na planetě Kvara za autorčinu nejlepší SF¹¹, jenže... Jenže každá mince má dvě strany. U románů Ludmily Freiové je touto rubovou stranou literární zpracování. I O. Neff uznává, že Strach na planetě Kvara „je zřejmě nejlepší a nejdramatičtější autorčina práce“¹², leč současně opět připomíná spisovatelčin stálý problém - nedostatek dějovosti a předimenzované dialogy „bez konce a někdy bez obsahu“¹³. Podle mého názoru je třeba tento nedostatek přičíst na vrub celkovému morálně apelativnímu ladění díla, v němž se autorka „bojí“ děje, aby svůj text jaksi nedegradovala.

       Roku 1986 vydalo nakladatelství Svoboda ještě jeden román Ludmily Freiové, měl název Odkud přišel Silvestr Stin? Avšak tento román se na knihkupecké pulty nikdy nedostal, společenská kritika a její dešifrovatelnost v něm přestoupila únosnou míru, a tak byl celý náklad až na několik výtisků zlikvidován¹⁴. Obsahem knihy je pátrání hlavního hrdiny po vlastní minulosti, po vlastní identitě. Společně se Silvestrem čtenář odhaluje překvapivý fakt - dezorientovaný hrdina byl odsunut z budoucích časů do současnosti, a to za trest! Protože obraz tehdejší společnosti nebyl pro dobovou cenzuru ve své otevřenosti přijatelný (i když neobsahoval „žádný pronikavý ideologický jed“¹⁵), musela autorka román přepracovat, přesunula jej do paralelního světa na konci 20. století, do světa, který se však od našeho liší jen v drobnostech - podstata pokrytecké, přízemní a špehounské společnosti zůstává zachována. Vydání nové verze však předběhly společenské události a román pod názvem Datum narození nula vyšel až roku 1990 (jeho hlavní hrdina měl jméno Severik Fren). Spisovatelka se v něm znovu obrátila k osvědčeným motivům z kvařanského cyklu, budoucí společnost je velice podobná centrálně řízené „šťastné“ společnosti Kvary, touha po svobodě a sebeurčení je tu označována jako sobectví. A každý sobec nechť je vyhnán do sobecké doby, třeba do 20. století. Pokud bychom hledali dílo reprezentující psychologickou SF, nemohli bychom najít lepší příklad. Frenova zoufalá snaha o poznání sebe sama (samozřejmě vědeckofantasticky determinovaná) je hlavní linií díla. Také osnování díla jako vzestupné spirály na cestě za sebepoznáním působí zcela přirozeně, leč již tradiční zatíženost příliš dlouhými dialogy a vnitřními monology, velmi pomalým spádem a stále podpovrchově přítomným pedagogickým akcentem výrazně oslabuje čtenářskou přitažlivost. Přesto je ale předložený obraz „účinný a má stále svůj smysl“¹⁶. Freiová je autorkou velké morální síly a odpovědnosti, její práce nejsou jednoduchou a oddechovou četbou. Je však otázka, zdali její volání po nápravě člověka vůbec dolehne právě k těm uším, kterým by mělo být určeno především.

       Nikoli na mocenskou zvůli, ale na konformnost a lhostejnost prolínající normalizačním panelákovým způsobem života se zaměřil brněnský autor Josef Souchop (*1944), redaktor působící nejprve v tisku, pak v rozhlasu a v současné době v televizi. Námětově se velmi blíží skupině „parconistů“, ale na rozdíl od nich však není ortodoxní SF spisovatel, ba dokonce jeho SF tvorba je velice skrovná. Ve fanzinech nepublikoval, jeho povídka Návrat na planetu Zemi ze stejnojmenné antologie je pouze ojedinělou záležitostí (i když vtipnou a kvalitní). Taktéž jeho romány tíhnou spíše k mainstreamu. První dvě díla Poslední láska a Hluboko nahoře nenesou ani známku příslušnosti k SF a i jeho třetí román Laskavý nezájem (1986) se nachází až skoro na pomezí obecné literatury. V podtitulu se sice uvádí označení „science fiction“, ale (jak tvrdí Jan Schneider) „to je trochu reklamní trik a ironická kamufláž“¹⁷. SF motiv kontaktu s cizí planetou a dobrodružný příběh dívky Apokrisy nejsou hlavním tématem, tím je „porucha mezilidské komunikace“ obyvatel jednoho sídliště, jednoho paneláku, lidí vzájemně stižených laskavým nezájmem¹⁸. Prostředí panelových nocleháren se ve druhé polovině osmdesátých let stalo vděčným námětem literatury i filmu, vědecké fantastiky i mainstreamu. I Souchop využil všech možností, které mu toto již samo o sobě groteskní a absurdní prostředí nabídlo, a díky svému nespornému talentu dal přitažlivý háv své zcela vážné obavě o „lidstvo a lidstv퓹⁹. Je jistě škoda, jak píše Adamovič, že tento „pozoruhodný román ... zůstal bez většího povšimnutí jak čtenáři obecné literatury, tak čtenáři SF.“²⁰

       

       Moralizující a kritizující společensky zaměřená SF se v osmdesátých letech objevila ještě v jiné podobě, která byla velice vzdálena přístupu „parconistů“. S ohledem na východisko šlo téměř o protiklad. Byla to především čtveřice románů Vladimíra Párala (*1932), v té době již „dobře zavedeného“ v oblasti mainstreamu. Dalo by se tedy předpokládat, že i jeho SF tvorba v sobě ponese jen některé prvky fantastiky, že to budou opět jakási díla „na pomezí“ podobně jako u Duba, Pludka, Nohejla. Leč není tomu tak, Páralovy romány jsou totiž vědeckofantastické bezezbytku. Jenže přesto jsou velice podobné jeho pracím předchozím. Páralova díla totiž do slova a do písmene potvrzují Neffovu teorii o SF jako literární laboratoři. Pozoruhodné je, že Páral své laboratorní pokusy nevykonává jen v budoucích stoletích, ale i v naší současnosti. Srovnáme-li jeho práce ze 70. let se zmíněnými čtyřmi romány, zjistíme, že Páral podstatu svých prací nezměnil. S tímto odhalením přišel již O. Neff v roce 1985²¹. Všechny jeho romány jsou vlastně zkonstruovanými laboratorními pokusy, záleží jen na tom, zda v podmínkách nám známých a blízkých (tj. reálných) anebo v podmínkách uměle vyrobených. Vše, o čem Páral ve svých SF románech píše, by bylo lze zkoumat i v naší současnosti, bez psychotestů, mnohozvířat či mužských koncentráků. Jenže Páral chtěl svá témata učinit co nejvýraznějšími, co nejvyhrocenějšími. A proto zvolil cestu SF. Osobně se domnívám, že tento fakt se také zásadním způsobem podílel na vzniku odmítavých reakcí ze strany fandomu, který Párala jako spisovatele SF nikdy nemínil uznat. Páralovy romány patří k oné moralistní SF, přičemž ale ani v nejmenším nerezignují na svou zábavnou funkci (to snad u Párala není ani možné). Od protitotalitní společensko-kritické SF se liší zcela zásadně. Osten autorovy kritiky a satiry není namířen proti konkrétní společnosti, ale proti obecným vadám lidstva a lidského charakteru, proti zlu, které není zosobněno antihumanistickou mocí, ale které je přítomno přímo v charakterech hrdinů. Nelze říci, že by Páralovy soudy byly morálně chybné, ale dnes nám mohou místy připadnout jako naivní, stejně jako jeho představy o budoucí společnosti, které vždy rozvíjely dobře známý socialistický model. Zlo a nepořádky ve společnosti byly u Párala způsobeny zlem a sobectvím jedince, na němž systém prakticky nenesl vinu. Z románů získáváme především ten dojem, že člověk je ve své individualitě ještě příliš nezralý pro inkriminovanou společnost. To je ale zcela pochopitelná daň době, kdy se ještě mohlo zdát, že i tehdejší společenský model může mít před sebou realizovatelnou alternativu vývoje. Teprve čtvrtý román znamená zlom v tomto pojetí a Páral začíná přiznávat, že i systém má velmi podstatný vliv na rozvoj záporných rysů jednotlivce i kolektivu. Přestože se nabízí úvaha, zdali plán SF v Páralových románech není jen pláštíkem pro ironickou hru, zdali jím zobrazovaný svět není třeba chápat jako parodii na „ideální“ společnost budoucnosti, kterou komunistická ideologie s nevšední vytrvalostí stále slibovala, domnívám se, že pro dešifraci tohoto druhého plánu v románech chybí použitelný klíč. Případně, že je tak dobře schován, že ne každý čtenář jej může najít. Proto považuji Páralovy romány především za SF, neboť o jejich parodickém založení nejsem zcela přesvědčen.

       Do oblasti SF vstoupil Páral roku 1982 románem Pokušení A - ZZ. Rozvinul v něm v podstatě klasické téma, zdali je člověk schopen za příslušný úplatek zradit své soukmenovce, „zaprodat svou duši“. Kritika úpadku morálky, cti a charakterů naštěstí končí pro člověka příznivě. Reprezentanti lidstva se odmítají stát exponenty mimozemských dobyvatelů. Teprve na posledních stranách zjistíme, že kniha je SF románem jen naoko - dramatický příběh byl jen pokusem, psychologickým testem vybraných jedinců. Charakteristický Páralův rukopis se i zde projevil měrou vrchovatou. Dramatický děj, stále rychlejší gradace, nelítostná analýza povah i atraktivní motivy na správných místech - dohromady velice čtivá kniha. Naopak román Romeo a Julie 2300 z téhož roku působí přinejmenším rozpačitě. Hlavní idea - láska, která přetrvá i protivenství zamítavého psychotestu - není sice příliš nosná, ani originální, avšak Páral podcenil i ostatní složky díla. Celek je příliš polovičatý - jak ve fabuli, tak v povahokresbě (což je u Párala zvlášť zarážející) a stejně tak i v modelaci prostředí. Myšlenka syntetického světa a vědecky řízené společnosti též zůstala pouze v náčrtku. Pavel Janoušek se o knize vyjádřil jako o „veletrhu splněných syntetických přán퓲², domnívám se však, že do rozměru „veletrhu“ knize ještě ledacos chybí. Jednotlivé detaily, namísto aby sklenuly konstrukci světa 24. století, zůstaly osamoceny a roztříštěny, tématu také chybí „hlubší psychologický ponor“²³, i když zde je nutno si uvědomit, že modelová próza, jakou Páralovy romány a SF prózy vůbec jsou, klade právě psychologizaci velké překážky. Třetí Páralův vstup do vod SF - Válka s mnohozvířetem - v roce 1983 je bezpochyby vrcholem SF etapy v autorově díle, snad i proto, že tu Páral poznovu variuje již několikrát vyzkoušené téma sváru mezi negativními a pozitivními vlastnostmi člověka. Svým způsobem navazuje na svůj román Milenci a vrazi (1969). Páralova metoda opět nezklamala, zvolená teze, že „člověk snáze vzdoruje nepříteli vnějšímu než vnitřnímu“²⁴ byla precizně fabulovaným příběhem potvrzena. Nelze nevidět autorovu snahu po spříznění s Čapkovou Válkou s Mloky. Páral používá podobné kompoziční postupy (útržky z „tisku“, citace „dobových publikací“) , svůj oživlý masit (hnědé barvy!) transformuje do podoby mločích stvůr, nakonec i sám název díla je jednoznačným odkazem. Avšak nechce být epigonem, a proto si za hlavního nepřítele člověka vybírá jeho samého, jeho horší já. Základním prostředkem je mu dokonale poznaná schematizace lidského jednání, není lidská neřest, kterou by Páral neznal a důkladně jí ve svém románu nevyužil. Nabízí se otázka, co všechno bychom v knize našli, psal-li by ji Páral dnes. Negativa lidského charakteru, „zvíře v člověku“ personifikoval velmi účinným způsobem do podoby ohyzdných hnědých výrůstků na těle hedonické části obyvatelstva. Abstraktní boj s vlastní leností, podlostí, „zvířeckostí“ se tak transformuje do zcela konkrétního boje s viditelným nepřítelem. To, že Páral svůj konflikt a prostředky boje proti mnohozvířeti vidí přes silně růžové brýle, ponechme stranou. Závěr nám dává důkaz, že tak úplný idealista zase není - nesmrtelné hnědé mnohozvíře může znovu kdykoli zaútočit. I tak Páralovy romány působí dojmem pohádek, v nichž po řadě protivenství přichází očekávaný šťastný konec. K tomu přispívá i pohádkový charakter zla v jeho pracích (Rampas hovoří o „čisťoučkém“ zlu²⁵). Páralovo zlo není z rodu zel osudových, neporazitelných, zel nadpomysl zákeřných, je skoro jemné, sterilní, přehledné a svým způsobem jaksi „málo zlé“. Zobrazení mravní krize s odpuzující názorností a nepopiratelné literární kvality díla²⁶ z něj činí (i když zřejmě k nelibosti fandomu) jeden z vrcholů české SF osmdesátých let. Země žen (1987) znamenala u Párala odchylku z původního kursu. Zřejmě i pod vlivem rostoucí otevřenosti a kritičnosti v přestavbové společnosti si Páral začal více všímat pozice člověka vzhledem k mocenskému systému. Za laboratoř mu tentokrát posloužilo město Labsko v nepříliš daleké budoucnosti. Páral extrapoluje současné problémy (krize rodiny, oddělování života mužů a žen) do vyhrocené podoby rozděleného světa, kde vládnou ženy a muži umístění v koncentráku jsou jejich otroky a sluhy. Po počáteční euforii ženy vystřízliví a uvědomí si, že tento způsob života je jen motáním se v bludném kruhu. Návrat k normálu na sebe nenechá dlouho čekat. Autor zde podal přesvědčivý obraz rozkladu systému násilí, působivě se zamyslil nad mechanismem moci uvnitř totality mužského tábora, který popsal za pomoci již osvědčených povahových typů s danými vzorci chování. Za základní lze považovat poznatek, že systém moci je vždy produktem lidí, a to utlačovatelů jako i těch, kdo se utlačovat nechají²⁷. Literárně Země žen zaostala za předchozím románem zejména díky rozvleklosti a opakovanosti některých pasáží, které přerušují plynulý tok děje. Hlavní devizou románu je však důkladné a „laboratorně“ čisté poznání principů fungování totalitní společnosti.

       Výrazně moralistní charakter měly také povídky Jiřího Švejdy (*1949) z knihy Ve vrcholu pyramidy (1986), jednoho z těch, kdo se v oblasti SF ocitli vlastně náhodou. Jedná se o povídky s tajemstvím (některé též s fantastickým motivem - Indický hříbek, Ve vrcholu pyramidy, Chodidla), které jsou téměř opakem textů Páralových. Tam, kde Páral přesvědčivě ilustruje obecné společenské rysy na uvážlivě zvolených lidských typech ve zcela konkrétních formách, Švejdova kritika končí u obecných konstatování o nemravnosti ziskuchtivosti a zlu sobectví, které vynáší ze své pozice „morálního soudce“²⁸. Povídkám je společná naprostá nevýraznost podání a často velmi klopotně ilustrovaná myšlenka. Švejda nedokázal překročit ideový stín, který tvořily jeho realistické romány ze současnosti. Jeho pokus o ozvláštnění jím stále omílané problematiky prostředky fantastiky a motivy tajemství skončil neúspěšně.

       Tvorba autorů, kteří budou nyní následovat se ještě více odpoutává od konkrétních lidí, charakterů, společenství. Jsou to svým způsobem typické příklady SF přemýšlející o aktuálních morálních a etických problémech v československé společnosti 80. let. Její autoři de facto navazovali na obsahovou linii reprezentovanou Zdeňkem Volným, ovšem témata jejich prací byla leckdy vzdálena životu a jejich zpracování často nepřekročilo úroveň prostého rozvinutí nápadu či problémové situace. Drtivá většina těchto prací neobstála ve zkoušce času a dnes již působí poněkud archaicky a vyčpěle (na tom má jistě svůj díl i literární úroveň). Neodvažuji se o následujících autorech hovořit jako o skupině, byť jejich tvorba vykazuje jisté podobné rysy formální i obsahové. Velká část povídek (jedná se totiž téměř výhradně jen o ně) je zcela záměrně psána frekventovaným způsobem á la thése. Tematicky se většinou dotýkají nectných vlastností člověka, které přiměřeně zvýrazňuje více či méně dystopizované prostředí. Celková atmosféra je spíše chmurná, třebas v závěru některých textů nacházíme happy-end - ovšem jen v mezích dané situace. Společné rysy má i veřejná prezentace povídek, které byly povětšinou nejprve uveřejňovány v časopisech a antologiích a teprve s odstupem času z nich byly zkompletovány povídkové sbírky. Avšak každé zobecnění je poněkud nepřesné a připouští výjimky. Proto budeme dále postupovat konkrétněji.

       Zdeněk Volný pokračoval v nastoupené cestě, když roku 1983 vydal další sbírku SF povídek Zlatá past plná času. I tentokrát se Volný na hony vyhýbá humoru, aby zachoval jednotnou vnější tvář díla. Je to možná škoda, neboť odlehčení by knize jen prospělo, zvláště když víme, že Volný dokáže psát i humornou SF. Např. v antologii Stalo se zítra publikoval povídku Výprava, která propadla - žádné „poslání“, žádná hlubokomyslnost, jen docela vtipný nápad, nenáročná hříčka. Takový text ve Zlaté pasti chybí. Nicméně Volný se poučil z předchozí sbírky a nové povídky již nekoncipoval tak jednoznačně jako ilustrace apriorní teze. V některých rozsáhlejších se dokonce nechává chvílemi strhnout k volnému plynutí děje a k vyprávění. Taková je např. již úvodní povídka Preludium o nakažlivé epidemii na Marsu, Pravda o původu trojského koně, která je vedena trochu v nesvadbovsky tajemném duchu a nebýt jisté nepřehlednosti a možná i přílišné stručnosti a zámlkovosti, šlo by zřejmě o literární (nikoli však myšlenkový) vrchol sbírky, a v neposlední řadě povídka Svět úžasný jako kapka jedu, v níž autor otevřel pozoruhodné téma: společnost, která svým členům splní vše, nač si vzpomenou, musí zákonitě dospět k rozkladu - štěstí a svobodu ve skleníku pod „Kupolí“ nalézt nelze. Ostatní povídky již nejsou příliš zajímavé. Po této sbírce Volný přešel k tvorbě románové - nejprve vydal knihu Brána k věčnosti (1985), o dva roky později Požár u zlatých labutí a nakonec v roce 1989 román pro mládež Oko chiméry.

       Brána k věčnosti si přízeň literární kritiky rozhodně nezískala. Štěpán Vlašín se o románu vyjádřil dokonce jako o příkladu „zplanění vědeckofantastické prózy“²⁹. Problém zřejmě tkví v autorově snaze získat si čtenáře atraktivními motivy z arzenálu „klasické“ SF (kosmonaut s lepou děvou po pravici, mimozemská civilizace, tajemný mesipan, droga i lék, jejímž prostřednictvím zkoumají mimozemšťané lidstvo atd.), které se kříží se snahou o filozofičtěji laděnou myšlenkovou hloubku. Vlašín proto dílo chápe jako „dodatečně zhodnocované čtivo“³⁰. Snad i proto byl Volný při práci na dalším románu střídmější. Požár u zlatých labutí v lecčems předchozí dílo připomíná. Opět tu nacházíme mimozemšťany (tentokrát především jako obchodní partnery Země, kteří doufají v její brzkou kolonizaci), podivné „drogy“ a jiné zboží, na němž se lidstvo ponenáhlu stává závislé, také kompozice textu je obdobná. Ovšem mnohem více je text směrován „k tuzemsku dnešních dnů“³¹. Místy až satirické pojetí vypovídá velmi kriticky o přečasto dosti primitivní mentalitě dnešního člověka. Satira není směřována proti systému, jde koneckonců o blízkou budoucnost, která se od reality 80. let liší, ale opět proti nectnostem změšťáčtělých konzumentů (a nejen jich). V tomto ohledu (ale jen v tomto!) můžeme vidět jistou spřízněnost s romány Páralovými, Volný však není ve vytváření schémat činů a motivací svých hrdinů tak pregnantní a nelítostný jako Páral. Děj románu je poměrně řídký, první dvě třetiny mají velice povlovný až nudný spád, Volný rozhodně není typem „akčního“ autora. Jde mu totiž o něco jiného, a to ocenila i kritika. Rozkryl ve svém díle mnoho problémů, které se ve druhé polovině osmdesátých let dostávaly na pořad dne³², bohužel jim chybělo „uspokojivé ztvárněn퓳³. Třetí (a zatím poslední) román Oko chiméry znamená obrat Zdeňka Volného od společenského SF románu k románu dobrodružnému, i když právě tady lze mluvit o dobrodružnosti spíše v uvozovkách. Planeta Hellada a její kolonizace pozemskými obyvateli je námětem, který skýtá obrovské možnosti pestré fabulace dynamicky vystavěného děje. Volný se, bohužel, drží své tradiční metody. Akce je omezena na minimum, místo ní se dává přednost „synoptickému líčení ex post“³⁴, o dějích je povětšinou pouze vyprávěno v dialozích hlavních postav. U předchozích románů to bylo možno tolerovat, u dobrodružného románu pro mládež se s tím smířit nelze. A tak docela dobrá idea boje o moc ve vzdáleném, a přece blízkém světě, jež vychází z četných analogií s klasickými dějinami pozemskými³⁵ opět zaniká v nudném a rozvleklém podání. S podobným problémem, jak čtivě ztvárnit svůj SF nápad, se potýkají i následující autoři. A také oni s mnohdy podobným „úspěchem“.

       Miloš Kratochvíl (*1948), sportovní redaktor a scénárista, je autorem jediné povídkové sbírky Pavilón J (1983). Jeho příběhy mají především varovat člověka před sebou samým, před zhoubnými důsledky jeho činů, před jeho hloupostí, jsou krátké, adresné, lakonické³⁶. Marie Uhlířová se o nich již roku 1984 vyjádřila jako o povídkách, které „jsou v Čechách tradičně doma“³⁷. Bylo to tvrzení naprosto správné a v následujících letech se ještě nejedenkrát potvrdilo. Do povědomí fandomu se zvláště zapsal mrazivě groteskní výpad proti lidské nadutosti Víš, kdo jsem já, ty hloupý kedu?, který nese typické rysy Kratochvílova přístupu - hutný, sevřený tvar s jednoduchou linií omezenou jen na nezbytně nutné motivy a cílené směřování k vyhrocené pointě. Že však šlo pouze o dobově podmíněnou záležitost, potvrzuje i Adamovič, když píše, že „mnohé z nich (povídek) již dnes působí zastarale“³⁸.

       Závažnější problematiku se snažil vtělit do svých povídek také Zdeněk Rosenbaum (*1945), který se do oblasti SF dostal spíše mimochodem jako spoluautor dvou povídkových knih napsaných společně s Ladislavem Szalaiem (viz dále). První kniha - Dvojnásobný dvojník (1983) - byla pozoruhodným spisovatelským experimentem. Autoři si vybrali deset témat a deset titulů povídek a pak na každé z témat nezávisle na sobě napsali povídku. Vznikla tak sbírka obsahující deset dvojic povídek a v době svého vzniku byla považována za nadprůměrnou³⁹. Rosenbaumův styl byl více „nesvadbovský“, zamyšlený, jeho fantazie byla uměřená, fabulace střídmá, humanistický apel působil zcela přirozeně. Přesto povídky nepostrádaly vtip a myšlenku, přičemž dokonce ani nepůsobily nijak zvlášť tezovitě. Povídky Jak zachránit Boha (v níž musí církev vyslat do vesmíru jednoho ze svého středu plus dvanáct androidů, aby lidstvo nepřišlo na to, že bůh není) či Jedovatá země (neradostná a varovná vize budoucnosti) patřily k nejlepším. Druhá kniha - Tajná společnost SF (1986) - šla ve svém recesistním charakteru ještě dále, až k literární mystifikaci. Autoři si vymysleli imaginární skupinu spisovatelů píšících SF povídky na odlehlém statku a jako jejich „objevitelé“ vydali „antologii“ jejich povídek. Pochopitelně, že všechny texty byly dílem Rosenbauma a Szalaie. Těžko však stanovit, komu z nich kterou povídku připsat. Oba mystifikátoři se snažili o vytvoření individuálních stylů jednotlivých „autorů“. Jen některé texty nesou neklamné známky jejich autorských rukopisů, velká část působí dojmem jakéhosi „průměru“ jich obou. Zřejmě nejlepším textem knihy (se zřetelnými rosenbaumovskými rysy) je povídka Aby ještě žili lidé, citlivý a neklišovitý příběh z dystopicky viděné budoucnosti po jaderné válce, velmi slušnou úroveň má také povídka Karlík, který mizel, něžně, ba téměř sentimentálně vyjádřená „touha po nedotčeném krásnu“⁴⁰. Rosenbaum dokázal v řadě svých povídek spojit přiměřeně ideově hluboký obsah zkombinovat se solidní literární úrovní, jeho varování a snaha o působení na čtenáře jsou rozhodně komplexnější než např. u Kratochvíla. Otázkou je, zdali by i u něj nedošlo při další literární činnosti v oblasti SF k určité „devalvaci“, jak ji známe od řady jiných autorů.

       Příkladem takového spisovatele by mohl být např. Miroslav Kostka. Pod tímto jménem publikoval velkou část svých povídek za normalizace perzekvovaný Alexandr Kramer (*1946). Kromě povídek vydaných pod Kostkovým jménem se významně podílel také na prvních dvou sbírkách Jaroslava Veise. V těchto povídkách se Kramer většinou zamýšlí nad obecnými aspekty lidské existence, poznání, charakteru. Povídky jsou myšlenkově závažné a přes nepříliš invenční podání si dodnes podržely jistou hodnotu (více viz kapitola Jaroslav Veis). Ne tak povídky publikované pod jménem Kostkovým, které byly souhrnně vydány až roku 1989 s titulem Exodus s happy endem. Šlo velkou měrou o texty v minulosti publikované v antologiích. Tehdy zřejmě ještě byly pro čtenáře atraktivní, jenže konec osmdesátých let už vyžadoval něco jiného. Kostkovy (Kramerovy) povídky jsou v určitém směru symptomem doby, i ony se „zaklínají spasitelností nápadu“⁴¹, tak jako většina povídkové tvorby přinejmenším první poloviny osmdesátých let. Takové jsou i povídky Exodu - statické, založené na velice nedějovém rozvinutí teze (pro Kramera je typická forma dialogu, jehož prostřednictvím jsou nastolené otázky řešeny), průměrné, literárně nezvládnuté. Česká povídková tvorba jako by zosobňovala přesvědčení, že SF je zcela výjimečnou oblastí literatury, ve které není třeba se zatěžovat literární úrovní děl, ve které vše stojí a padá s vědeckofantastickým nápadem.

       Podobné jsou i povídky Jiřího Čihaře (*1930). Jeho povídková sbírka z roku 1988 Údolí moudrých hlav se však více než na spekulativní konstrukce v intencích literární laboratoře a na předání mravního naučení soustřeďují na vlastní SF (či obecně fantastickou) ideu bez nároku na její společenský dosah (např. povídka Kráva s tématy alternativních zdrojů výživy lidstva a chronoklasmu). „Člověk je konfrontován s nějakým tajemným a nevysvětlitelným úkazem z oblasti lidské psychiky nebo přírody jako celku, avšak nevysvětlitelný jev či jeho nositel zmizí dřív, než se o tom svět stačí dozvědět.“⁴², tak se o typických Čihařových textech vyslovuje Adamovič. Taková je např. i povídka Údolí, která se zcela v duchu doby nesnaží o víc než prezentaci tajemství a nápadu, přičemž obsahuje i neurčitou výzvu k lidskosti a lidské solidaritě. Apel podobného druhu najdeme i např. v povídce Holopyge aj.

       Dalším autorem, který si zvolil tuto cestu ve svém díle byl Lubomír Macháček. K SF pomalu dospěl od povídek s tajemstvím. Jeho druhá povídková sbírka Výlety do snů (1984) nese snad všechny podstatné rysy, jak byly uvedeny v předešlé kapitole. Většina povídek je omezena jen na nepříliš šťastné (a někdy i zcela nepochopitelné) rozvinutí základního nápadu, neuvěřitelně „odbyté“ jsou zejména tituly povídek, které překonávají všechny hranice neinvenčnosti. Macháčka zde nemůže zachránit ani odvolání se k velkému vzoru Karla Čapka v povídce Železná košile, jež evokuje Čapkovu Šlépěj - plochost a prvoplánovost hrají prim. Pověstným jednookým králem mezi slepými je tentokrát povídka Cesta na Lemůj, něžný až lyrický příběh vztahu mladého muže a stárnoucí tetičky, která mu dlouhá léta tají smrt rodičů s tím, že odcestovali na dalekou planetu Lemůj. Více než SF je to však vcelku realistický příběh zasazený do blízké budoucnosti. Svým SF základem může snad upoutat povídka Poválečné děti (která skutečně není o ničem jiném než o uměle vytvořených dětech po jaderném konfliktu), ovšem její literární zpracování je velmi průměrné. Většina povídek má fabuli velice chudou, převládají monology (ponejvíce vnitřní) či dialogy, ale akce (většinou) chybí. Teprve třetí povídková sbírka - Fantastický mezičas - z roku 1989 přináší již pouze texty vědeckofantastické. Jejich kvalita je proměnlivá, dá se říci, že kratší práce „jdou“ Macháčkovi lépe, což potvrzuje i Adamovič⁴³. Macháček v nich již dobře zvládl práci s pointou (zde vyniká zvláště úvodní povídka Domácí pomocník), která čtenáře příjemně pobaví. Myšlenková závažnost je ale situována do jiného typu povídek. Etické a sociální problémy, koexistence „živých“ a „umělých“ lidí, jejich psychosociální vazby - tato témata vtělil autor do tří delších povídek, v nichž však kvalitní myšlenkový základ a poselství rozmělnil příliš dlouhým a monotónním zpracováním a nadbytečnými ilustrativními pasážemi⁴⁴. Za samostatnou zmínku stojí povídka Jakou barvu má tráva věnovaná Josefu Nesvadbovi. Macháček v ní velmi úspěšně kopíruje nesvadbovskou tematiku i atmosféru příběhu, SF idea (mentální kolo vysávající cyklistův intelekt) přímo nabízí srovnání např. s povídkou Upír Ltd. Také varování před nebezpečím nezřízené touhy po vítězství (či obecněji osobním prospěchu) známe již od Nesvadby. Přestože jde tedy spíše jen o jakousi literární kopii, je tento text rozhodně vítaným vybočením z dosavadní autorovy linie.

       Posledním autorem, o němž je nutno se na tomto místě zmínit, je Pavel Sýkora (*1954). Jeho povídková tvorba totiž svým způsobem (prozatím) uzavírá linii próz, jejichž orientace na sdělení zásadních morálních stanovisek patří k jejich základním funkcím. Sedm povídek sbírky Okresní Ikaros (1989) má skutečně základ v moralitě. Kosatík je přirovnává k pracím Martinovým, ale bez typicky martinovského lyrizujícího tónu⁴⁵. Prvoplánová tezovitost jen posiluje pocit, že něco podobného už čtenář někde četl. A tak Adamovičův výrok, že „jde o onu horší stranu typické české SF“⁴⁶, rozhodně není nepřiměřeným odsudkem.

       Problémová SF se neomezovala jen na povídky, i když ty byly pro explikaci hlubokých tezí nejtypičtější. Mimo již zmíněné romány Zdeňka Volného se vážně míněnými spekulacemi zabývala díla Václava Kličky, Jiřího Jobánka, Otakara Štěrby, Miroslava Hanuše a Otakara Chaloupky.

       Václav Klička (*1925) psal až do roku 1977 v ruském jazyce pod pseudonymem Alexandr Lomm. Narodil se totiž v SSSR a až do svých třinácti let tam také žil⁴⁷. Svůj první SF román Noční orel (orig. Nočnoj orel) vydal nejprve roku 1973 v Moskvě. V českém překladu (a s pseudonymem) vyšel o osm let později. Autor v něm byl silně ovlivněn sovětskou válečnou literaturou. I Noční orel je spíše válečným románem se silným SF prvkem - sovětský partyzán Kožin využívá své schopnosti létat k boji proti fašistům. Je to naprosto typické „klukovské“ čtení své doby se vším, co k tomu patří - dobrodružný děj přiměřeně gradovaný až k závěrečnému vyvrcholení (závěrečný útok létajícího partyzána proti obrněné koloně), typizované postavy a pod povrchem skrytá tendence k výchovnému působení. Protiválečné memento jako hlavní idea se objevuje i v následujících románech, majících zcela charakter SF. Drion opouští Zemi z roku 1983 byl autorem napsán v ruské i české verzi. Mimozemská civilizace řeší problém, zda zasáhnout do vývoje lidstva a zbavit jej agresivity a tím nebezpečí válek. Poslední román Ve jménu Metanoona (1986) toto téma znovu variuje, zachránci lidstva před sebou samým se však tentokrát stávají mravenci, kteří pod vedením kybernetického mravence Kyberoformika a „ve jménu Metanoona“ - sedmé formy hmoty oplývající nejvyšší inteligencí - zlikvidují zbraně na celém světě. Román je zatížen nejen tezovitostí ústící do naivního závěru (vojáci beze zbraní se rozejdou a budou si hledat jinou práci), ale též těžkopádností a zdlouhavými popisnými monology⁴⁸. Podle Adamoviče to není nic víc, než dobrý dobrodružný román⁴⁹. Autorský záměr byl ovšem jiný, bohužel, těžko zřejmě souhlasit s přesvědčením autora, že naše lidské problémy za nás někdo vyřeší (třeba mravenci). Takovýto přístup byl přece jen české SF na hony vzdálen. I když se autoři většinou shodovali v tom, že největším nepřítelem člověka je člověk sám, nikdy neutíkali k nabízejícím se snadným řešením, která člověka v konečném důsledku zbavují odpovědnosti za své činy.

       Podobné hodnocení jako Kličkův Metanoon získal od literární kritiky román Jiřího Jobánka (*1923) Tvář bohyně Tanit (1987). Také jemu se dostalo označení „jen uhlazeně napsaný dobrodružný příběh“⁵⁰. I když Jobánkovi šlo patrně o víc než o fikci z dávné historie budovanou na základech připravených Erichem von Dänikenem. Přestože je tato fikce vytvořena s nevšední znalostí věci (Jobánek vystudoval historii na brněnské filozofické fakultě⁵¹), že čtenář často nepozná, kde končí realita a začíná autorova fantastická fabulace, její poselství o tom, že přírodovědné poznatky se pro lidstvo staly danajským darem je podle Novotného „na moderní sci-fi málo“⁵². Čtenáři si však román oblíbili⁵³, vždyť šlo o něco v naší SF nepříliš frekventovaného. Mytologie, legendární a tajemné osudy dávných Kartaginců, strastiplná odyssea po civilizacích mediterrání oblasti a atraktivní neselhávající motiv účasti mimozemské civilizace na tvorbě lidských dějin znamenaly nemalé oživení v jednotvárnosti dobové tvorby. Nic nevadilo, že si kritikové stěžovali na nedostatek legendární velikosti a vznešenosti charakterů, lásek a nenávistí, na přílišnou popisnost a nevzrušivost⁵⁴, čtenáři se rádi vydali na u nás nepříliš prošlapanou cestu fiktivní mytologie, která vyústila do porevolučního boomu fantasy.

       Spisovatelům SF neležel na srdci jen bezútěšný stav lidské společnosti, její nedospělost či dokonce hloupost, ale také stále zjevnější a hrozivější důsledky této hlouposti. Stále hlasitěji na sebe upozorňovali autoři preferující tematiku ekologickou. K ekologii se tak či onak vyslovoval téměř každý, v naprosté většině povídek i románů (především těch z budoucnosti) najdeme varování před pokračováním současných tendencí ve výrobě a ve vztazích k ekosféře. Jen mizivá část autorů si v tomto směru dělala iluze o budoucím světě (např. Eduard Martin). Vize ostatních byly výstražné až děsivé (např. povídka SOS Ludmily Freiové z antologie Železo přichází z hvězd, Rosenbaumova a Szalaiova Jedovatá země, Veisova povídka Na zdraví! atd.). Hlavním tématem se ekologie stala zejména v románu Otakara Štěrby (*1933) vydaném roku 1989 pod titulem Země číslo osm. Zanícený ekolog, cestovatel a autor řady velmi dobrých cestopisů (S Matyldou po Indu aj.), po revoluci děkan Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého a vedoucí katedry ekologie, jako beletrista příliš neuspěl. Je zřejmé, že svou knihu koncipoval především jako ekologickou výstrahu a tato tezovitost je na ní výrazně znát. Nakonec Štěrba nebyl první, kdo si zvolil pro ilustraci svých obav a názorů SF příběh, aby zvýraznil naléhavost předestřeného problému. Podobnou cestou se k SF dostala (třebas nevědomky) i Ludmila Freiová či (naopak vědomě) Vladimír Páral.

       Latentně se ekologicky motivované varování civilizaci, která si „pod sebou řeže větev“⁵⁵ objevuje i v románu Miroslava Hanuše (*1907) z roku 1985 Expedice Élauné. Román byl vydán se zpožděním šestnácti let, když roku 1969 byla sazba knihy rozmetána⁵⁶. Hanuš se neomezil jen na závažnost tematiky. Jeho dílo v sobě zahrnuje i četná tajemství a snahy o jejich řešení, nechybějí dokonce detektivní postupy při pátrání po zmizelém novináři Romanu Hronovi a krásce Keimé, reprezentantce mimozemské civilizace. Promyšlená, byť možná příliš komplikovaná a občas rozvláčná výstavba románu udržuje čtenáře v napětí až do konce. Podobně jako Volný se snaží ve svém románu skloubit čtivý děj a určitou výpovědní hodnotu, jeho fabulace je ovšem suverénnější a pestřejší - není divu, že se dílem nechali inspirovat filmaři pro natočení úspěšného SF filmu Akce Bororo⁵⁷.

       Zvláštní pozici mezi myšlenkově závažnou románovou tvorbou má román Otakara Chaloupky Jenom zrnko písku s podtitulem Případ se strojem času vydaný roku 1986. Zvláštní proto, že, důsledně vzato, se nejedná o dílo SF. Stroj času sloužící k „nahlížení do budoucnosti“ je totiž v závěru odhalen jako podvod, blamáž, jejímž účelem je manipulace s nebohým americkým studentem Frankem. Frank se postupně stává zajatcem „předpovědí“ a jeho psychika je narušena do té míry, že je schopen jakéhokoli činu, který mu stroj „předpoví“ - takže na konci románu vyloupí banku a sám je při tom zabit. Brutalita závěru čtenářem dozajista otřese, i když následné odhalení pozadí experimentu (vše je dílem vysokých militaristických kruhů USA) působí dosti uměle a „socialisticky angažovaně“. Spekulativnost v duchu SF tu ale přesto je, netkví v existenci stroje času, ale v obludném experimentu s lidskou psychikou. V experimentu, který ze svobodně uvažující lidské bytosti udělá poslušný nástroj v rukou mocných, loutku, která je opravdu pouhým zrnkem písku v poušti světa. Ke cti autora nutno uvést, že se svým dílem nesnažil ani tak obžalovat „americký imperialismus“, jako poukázat na obecnější platnost naznačených problémů, které nemusejí být vázány na konkrétní místo a situaci. Navíc se autor pustil do oblasti psychologické SF v té době komplexněji rozvíjené jen Josefem Nesvadbou, Vladimír Píša se o knize vyjádřil jako o „nejdetailnější sondě v české science fiction do tajů psychologie“⁵⁸.

       Jen pro úplnost bych se ještě rád zmínil o jevu, který naštěstí nebyl pro českou SF typický, a to o propagandistické SF. Tento typ „literatury“ u nás reprezentuje patrně jen jediný autor - Miroslav Jandovský (vlastním jménem Miloslav Chlupáč) (*1928), dlouholetý ředitel Ústavu marxismu - leninismu⁵⁹. Jeho novela Prezidentovo poslední odpoledne (1986) nás zavádí do krytu prezidenta Spojených států, zatímco venku probíhá třetí světová válka. Kritická situace odkrývá skutečné charaktery lidí kolem prezidenta a podává tak „důkaz“, že obavy socialistického tábora z amerického imperialismu a jeho představitelů jsou oprávněné. „Jde o dílo ... čtivé, avšak bez literárních či myšlenkových hodnot“, uzavírá Adamovič⁶⁰. Jednostranná politizace se v naší SF nikdy nezabydlela.

       

       Jak jsem již uvedl, vedle více či méně seriózně spekulativní SF, v níž autoři otevírali a řešili rozličné problémy spojené s lidskou společností a její existencí na naší domovské planetě, se nejeden autor zabýval tvorbou spíše oddechového charakteru. Jednalo se o prózy určené především k příjemnému počtení, k zábavě, k relaxaci. Byly to jednak texty hravé a rozpustilé, rozlet fantazie v nich nebyl nijak omezován, fantastické motivy se ani nesnažily zůstat uvnitř hranic „vědecké“ podmíněnosti (Martin, Szalai). Jednak to byla díla označovaná někdy fandomem jako „čistá“ SF, tedy ta část vědeckofantastické tvorby, která je chápána jako realizace klasické představy o díle SF s příslušnou motivickou výbavou - mimozemšťané, kosmické koráby, skoky hyperprostorem, cizí planety, pozoruhodné technické vynálezy, nové formy života atd. Žánrově se tato díla pohybovala od humorných, často ironických či satirických anekdot až po dystopické akční povídky. Mezi autory tohoto druhu se řadili zejména účastníci parconské soutěže, kteří, jak jsem již uvedl, se rozhodně nemínili omezit jen na protitotalitní kritiku a satiru. V této „oddechové“ oblasti však vedle kvalitních autorů našli útočiště i četní podprůměrní pisatelé, u nichž se humor stal jakousi zástěrkou pro nedostatek invence⁶¹. Jejich publikační okruh naštěstí začínal a končil u fanzinů a antologií.

       Jedním z autorů, jež nekladli pražádné bariéry své fantazii a které je možno označit jako „nevědecké fantasty“, byl Eduard Martin (*1951), syn spisovatele Eduarda Petišky, profesionální spisovatel⁶². Fandom jej dodnes pokládá za jakousi „černou ovci“ a drží jej v trvalé neoblibě, Martin se brání tvrzením, že nikdy SF nepsal⁶³. Jeho práce jsou dokladem velmi úporné snahy vytvořit dílo zábavné, tematicky pestré a přitom morálně exponované - Martin chce současně bavit i vychovávat. Nedaří se mu však ani jedno, ani druhé. Po dramatu Podivuhodná událost v podivuhodné rodině (1981), jímž Martin poprvé vstoupil do oblasti SF⁶⁴ (jednou z jednajících postav je robot), autor vydal sbírku povídek Největší skandál v dějinách lidstva (1984). Mělo se snad jednat o jakousi aktualizaci dekameronské metody - skupina lidí si ve stínu odpalovací rampy vypráví podivuhodné příhody ze svých životů. Ačkoli se jejich vypravěči (a hrdinové) různí, jsou povídky až k neuvěření stejné. Stejný jazyk, stejné schéma, stejně nevzrušivá atmosféra. Jeho styl je sice čtivý, vyprávění vcelku obratné, ale při nedostatku různých vypravěčských poloh brzy začne nudit. Navíc se Martin rozhodl zvýraznit krédo (či poslání) povídek tím, že je v závěru explicitně vyslovil a tím dal najevo své nízké mínění o intelektu čtenáře. Ale ani tato mravní naučení neobsahují nic nového, nic, co by čtenáře mohlo vnitřně obohatit. A tak zbývá pouze „zábavná“ stránka, leč i ta brzy selhává - monotónní stejnostejnost nezachrání ani ničím neomezovaná fantazie. Povídková sbírka se stala první částí volné pentalogie Lidé z Modré galaxie. Další díly následovaly se strojovou pravidelností: Manžel z Marsu (1986), Milenci našich žen (1989), Manželka z Venuše (1990) a Milenky našich robotů aneb Všechny rozkoše vesmíru (1992). Mimo pentalogii vyšla roku 1988 sbírka Půjčovna manželek jako první svazek dlouho toužebně očekávané SF edice Futurum. Fandom nemohl zažít větší zklamání. Všechny Martinovy povídkové sbírky jsou de facto stejné. Označovat je jako SF možná opravdu není zcela přesné, jsou to spíše volné básnické fantazie, představy, sny, barevné obrazy, v nichž logika naprosto nemá místo. Fantastické ilustrace k leckdy banálním či triviálním myšlenkám. I sebelepší nápad musí nutně zapadnout v moři slov, jejichž zřejmě jediným cílem je zaplnit co největší počet stran⁶⁵. Ovšem na oddechovou četbu, k níž netřeba aktivovat čtenářův mozek snad ani nelze příliš vysoké nároky klást. Vedle uvedených knih je Martin autorem dalších povídkových sbírek, jejichž texty se orientují na motiv tajemství: Vybraná tajemství profesora Kesslera (1989), Přízraky doktora Frankensteina (1990) a Kniha upírů (1990). Je evidentní, že při tak velké produkci nutně musí kvantita pohltit kvalitu, čehož je Martinova tvorba ukázkovým příkladem.

       Nespoutaný gejzír fantazie, nikterak velké ohledy na „vědeckou“ složku SF a naprostá uvolněnost - to jsou povídky Ladislava Szalaie (*1951). Svou prvotinu, povídkovou sbírku s názvem Dvojnásobný dvojník (1983) napsal společně se Zdeňkem Rosenbaumem (viz výše). Szalaiovy povídky představovaly excentričtější složku knihy, vyznačovaly se místy až básnickou lehkostí, rozverností, milou absurditou, i když i ony občas přecházely do vážnějšího varovného tónu. Mezi zvlášť výrazné texty patřila např. Jedovatá země, a to především pro skvělý popis totálně zlikvidovaného životního prostředí a deformovaných lidí v něm, který překvapí nikoli popisovanými úděsnostmi, ale právě szalaiovsky samozřejmým přístupem k jejich existenci. V podobném duchu se nesly i povídky jeho první samostatné knihy Cesta do bláznovy zahrady (1984). Autorova bezbřehá fantazie ho zavedla až téměř na hranice volné asociativní hry, kde je vše dovoleno (např. Deník Mudrogara Jappeho) - Adamovič tyto povídky označuje jako vesmírné grotesky. Jiné texty zase těží z překvapivé pointy, která je konečným šperkem na hromadě těch nejbizarnějších nápadů a předpokladů složených do mnohdy strhujícího děje. Szalai je „literární kacíř v moři volné fantazie“⁶⁶, jak jej výstižně charakterizoval Pavel Kosatík. Jeho povídky mají velice lidskou a příjemnou atmosféru, Szalai si nečiní nárok na filozofická poselství, chce především bavit, a to se mu docela vkusně daří. Je recesistou, entertainerem čerpajícím z hluboké (ovšem ne bezedné) studnice nápadů, sugestivním vypravěčem ovládajícím ten nejprudší spád vyprávění⁶⁷. Druhá samostatná povídková sbírka Zapomenutý vesmír (1985) již přináší vnitřní diferenciaci Szalaiovy tvorby. Vedle krátkých textů tradičně koncipovaných na anekdotickém základě a využívajících situačního i verbálního humoru⁶⁸ a nezbytné pointy (Kosmický karneval) se, zřejmě pod tlakem scifistického literárního okolí, začínají objevovat i texty laděné vážněji. Jejich výpovědi však vyznívají ploše a snad i příliš didakticky (Cesta do mrtvé země), nicméně oproti Eduardu Martinovi jsou stále minimálně o třídu výš. Roku 1986 vydává společně s Rosenbaumem další sbírku povídek Tajná společnost SF (viz výše). Zřetelné szalaiovské rysy nesou např. povídky Praha očima kosmických cestovatelů, Keep smiling, králi nebo Muž z Ufaronu. Opět dominuje humor a volná hra s tématem, v pozadí se skrývá pokus o myšlenkové povýšení textu skrze nějaké poučení, které by si měl čtenář odnést. Již tady se u Szalaie začíná objevovat nebezpečí „krize z nadprodukce“, na které upozorňoval již u první samostatné sbírky Pavel Kosatík⁶⁹. Jeho osobitý rukopis a jiskrná anekdotičnost dochází rozmělnění, které se plně projevuje u sbírek vydaných po roce 1989.

       Sbírkou čtrnácti krátkých většinou humorných povídek se k uvedeným autorům řadí také Radomír Klabal (*1936), inženýr elektrotechnik. Jeho práce však nehýří takovou pestrostí jako povídky Szalaiovy. Sbírka má název podle titulní téměř detektivní povídky Kde máte mrtvolu, vy chytráku? a byla vydána roku 1987. Svou vcelku poklidnou atmosférou, anekdotičností a dominantním postavením SF nápadu nijak nevybočuje z tehdejší povídkové tvorby.

       Další autoři, kteří se ve svých povídkách zaměřili především na jejich zábavnou funkci, samostatné knihy v tomto období nevydali. Jejich práce známe tedy jen z antologií resp. fanzinů, případně ze samostatných publikací vydaných ovšem až po roce 1989. Hlavní podíl zde mají spisovatelé známí z Ceny Karla Čapka. Jak již bylo řečeno, dva nejvýznamnější spisovatelé tohoto okruhu - Ivan Kmínek a Jan Hlavička - se zaměřovali většinou na SF problémovou, humanisticky motivovanou. I jejich ironické a satirické anekdoty se vždy obracely k zamyšlení nad nedokonalostí lidských povah, skrze člověka obklopeného budoucí technikou poznával čtenář sám sebe. A to i v nejodlehčenějších dílech obou autorů - Kmínkově cyklu Maléry přicházejí z kosmu a Hlavičkových povídkách o osudech geniálního vědce Ludovica Rumplbrechta. Naopak povídky Pavla Kosatíka (*1962), právníka, redaktora a literárního kritika zaměřeného na SF, svoji anekdotičnost doslova staví na odiv. Stylově i typem humoru jsou příbuzné povídkám Kmínkovým, jejich tematická oblast je ovšem mnohem širší. Kosatík se do svých textů nijak nesnaží skrýt mravní naučení, jeho povídky nechtějí být ničím více než vtipným čtením založeným na hře s atraktivním nápadem (Radostná událost, Pořádek musí být, Přímým přenosem ze soudní síně aj.), respektive parodicky laděnými hříčkami (cyklus povídek o šíleném profesoru Pronsonovi). Povídky z druhé poloviny osmdesátých let pak podle Adamoviče znamenají kvalitativní růst⁷⁰ a částečný odklon od dosavadní „rekreační“ tvorby. Sem patří i zřejmě nejlepší Kosatíkova povídka psaná ve vonnegutovském stylu Let na Měsíc pojednaný jako střelba do pohyblivého terče, publikovaná v roce 1990 v humoristickém časopise Škrt a považovaná za jednu z nejlepších povídek roku. Kosatík se nechal inspirovat povídkou J. G. Ballarda Zavraždění J. F. Kennedyho pojaté jako automobilový závod z vrchu a svou prací na ni navázal⁷¹.

       Z dalších významnějších autorů osmdesátých let jmenujme alespoň Ladislava Kubice (1955 - 1992), prvního vítěze Ceny Karla Čapka (povídka Když jsou hosté v domě), Stanislava Švachoučka (*1952), který se od anekdot a jednoduchých úvah propracoval k citlivým příběhům plným laskavého humanismu, jejichž kouzlo spočívá v nekomplikovanosti a přímosti vyjádření, či Františka Houdka (*1950), autora vědeckých spekulací i minipovídek s morálním podtextem. Bylo by možno zmínit se o literárních počátcích Jaroslava Jirana a jeho vynikající povídce Kupte si knihu od Berthera rozvíjející motiv antihumánního ovládání lidské společnosti, stejně tak jako o prvních humorných „ornitologických“ povídkách Josefa Pecinovského, budoucího předního reprezentanta povídkové akční dystopie. To však bude předmětem až následující kapitoly. Je zjevné, že vývojový trend mladší generace autorů jednoznačně směřuje od prací zábavného charakteru k pracím závažnějším, přemýšlivějším.

       Ve výčtu autorů by bylo možno pokračovat ještě velice dlouho. Počet autorů publikujících v antologiích se pohybuje okolo stovky, ve fanzinech se pak blíží až ke třem stům, ale to samozřejmě není v této práci možné, ani účelné. Proto přejdeme k závěrečné části této kapitoly.

       Dominantnost zábavného charakteru se neomezila jen na povídkovou tvorbu, ale projevila se i v románech. Šlo buď o díla „hravá“, psaná pro samu radost ze psaní (Karel Blažek) a nebo o pokusy o návrat k dobrodružnému charakteru vědecké fantastiky - nedomnívejme se ale, že by tyto romány směřovaly k naprosté prvoplánovitosti a jakémusi dobrodružství pro dobrodružství. I zde se za atraktivním dějem skrývalo ušlechtilé jádro nesoucí svědectví o člověku (Neff - marsovská trilogie), i když prvotní funkcí děl byla nade vší pochybnost funkce zábavná (Sobotík).

       Ke svým dosavadním dvěma románům připojil Karel Blažek v roce 1989 román třetí - Domov a jiné planety. Je to svým způsobem hybrid románu ze současnosti a románu SF resp. technické fantasy. Nebo jinak: je to román v románu. Hlavní hrdina - spisovatel (román je zdánlivě autobiografický) píše fantastický román o planetě Kassandře, jejíž obyvatelé prolnou do jeho života a žádají urychlené dokončení kassanderských dějin. Za odměnu vytvoří spisovateli z bytu labyrint (jakousi variantu teseraktu), kterým je možno navštívit jakékoli místo ve světě a dokonce i Kassandru. I když Blažek sám se o knize s velkým nadšením nevyjadřoval⁷², je to bezpochyby jeho nejlepší dílo. Hravá forma, uvolněná a přitom přehledná kompozice i invenční motivický aparát jsou hlavními zárukami příjemného a nenudícího čtení, které nemá jiný cíl, nežli pobavit. Popřípadě čtenáře přesvědčit, že život si každý tvoří sám a to je na něm to nejlepší.

       Spíše dobrodružnějšího ražení je román Milana Sobotíka (*1940) Varování zmizelých (1988), který následoval po řadě humanisticky laděných povídek. Autor zde variuje tematiku kontaktu s mimozemskou civilizací, ovšem tentokrát vyhrocenou zajetím šesti vědců a jejich pokusem o útěk vrcholící nelítostným střetnutím „na život a na smrt“. Je nutno říci, že dobrodružné SF se u nás (nepočítáme-li Neffa) v této době příliš nedařilo. Vedle Sobotíka se o něj poněkud neúspěšně pokusil Volný, ale to bylo patrně vše. Knihy, které původně nebyly zamýšleny jako dobrodružné čtení a nesou v sobě náznaky vyšších myšlenkových ambicí (Jobánek, Klička) sem samozřejmě řadit nelze. Roku 1985 dokončil svůj dobrodružný román pro mládež Poslední sázka Abe Korkorána Pavel Kosatík. Vydán však byl až o šest let později, přestože jeho kvalita byla očividná. František Houdek vysoko hodnotil Kosatíkovu profesionalitu a velmi precizní styl při psaní této neoverneovské hříčky⁷³.

       

       

10. Freiová, L.: Kam se poděl Silvestr Stin (dále Kam...) (rozhovor). Ikarie, 1990, č. 6, s. 41.

11. Blažek, K.: Strach z Kvary. Brněnský večerník, 16. 11. 1982, s. 4.

12. Neff, O.: Tři eseje ..., c. d., s. 75.

13. Tamtéž.

14. Adamovič, I.: Slovník autorů..., c. d., 1991, č. 3, s. 58.

15. Freiová, L.: Kam..., c. d., s. 41.

16. Kosatík, P.: K nám do vyhnanství. Ikarie, 1991, č. 4, s. 56.

17. Schneider, J.: Panelstory jinak. Kmen, 1988, č. 10, s. 10.

18. Tamtéž.

19. Tamtéž.

20. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1993, č. 7, s. 54.

       

21. Neff, O.: Tři..., c. d., s. 69 - 72.

22. Janoušek, P.: s - Páral. Tvorba, 1982, č. 9, příl. Kmen, s. 10.

23. Tamtéž.

24. Neff, O.: Tři..., c. d., s. 72.

26. Lukeš, J.: Válka s mnohozvířetem. Svobodné slovo, 25. 2. 1984, s. 11.

27. Neff, O.: Anatomie totalitarismu. Kmen, 1988, č. 20, s. 3.

28. Janoušek, P.: Jiří Švejda - povídkář. Tvorba, 1986, č. 45, příl. Kmen, s. 10.

       

29. Vlašín, Š.: Dva vzorky české sci-fi (dále Dva...). Lidová demokracie, 18. 4. 1986, s. 5.

30. Tamtéž.

31. Schneider, J.: Požár bez jiskry (dále Požár...). Tvorba, 1987, č. 47, příl. Kmen, s. 10.

32. peh: Požár u zlatých labutí / Zdeněk Volný. Květy, 1987, č. 35, s. 41.

33. Schneider, J.: Požár..., c. d., s. 10.

34. Schneider, J.: Nuda na Helladě. Ikarie, 1990, č. 4, s. 56.

35. Tamtéž.

36. Uhlířová, M.: Vyšší laťka pro sci-fi. Tvorba, 1984, č. 45, příl. Kmen, s. 10.

37. Tamtéž.

38. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1992, č. 3, s. 51.

39. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1993, č. 4, s. 52.

40. Schneider, J.: Sci-fi „na veselú notečku“ (dále Sci-fi...). Tvorba, 1987, č. 17, příl. Kmen, s. 10.

41. Kosatík, P.: Unhappy exodus. Ikarie, 1990, č. 6, s. 60.

42. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1990, č. 6, s. 58.

43. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1992, č. 5, s. 60.

44. Jedličková, A.: 3 + 3 z léta. Literární měsíčník, 1989, č. 8, s. 133.

45. Kosatík, P.: Nuda v Čechách. Ikarie, 1990, č. 2, s. 50.

46. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1993, č. 7, s. 54.

47. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1991, č. 12, s. 51.

48. Adamovič, I.: Ve jménu Metanoona. Václav Klička. Zlatý máj, 1988, č. 2, s. 115.

49. Tamtéž.

50. Novotný, F.: Opožděné poselství (dále Opožděné...). Interkom, 1988, č. 3, příl. Kvark, s. 1 - 2.

51. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1991, č. 10, s. 54.

52. Novotný, F.: Opožděné..., c. d., s. 1.

53. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1991, č. 10. s. 54.

54. Schneider, J.: Společný jmenovatel: SF. Literární měsíčník, 1988, č. 6, s. 121 - 122.

55. Vlašín, Š.: Dva..., c. d., s. 5.

56. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1991, č. 8, s. 56.

57. Tamtéž.

58. Píša, V.: Kde je člověk jenom zrnko písku. Tvorba, 1987, č. 32, příl. Kmen, s. 10.

59. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1991, č. 9, s. 56.

60. Tamtéž.

       

61. Schneider, J.: Sci-fi..., c. d., s. 11.

62. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1992, č. 6, s. 58.

63. 5 x 5. Interkom, 1989, č. 5, příl. Kvark, s. 7.

64. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1992, č. 6, s. 58.

65. Schneider, J.: Martin na bílém Pegasu. Ikarie, 1990, č. 4, s. 57.

66. Kosatík, P.: Cesta do bláznovy zahrady. Ladislav Szalai (dále Cesta...). Zlatý máj, 1984, č. 8, s. 505 - 506.

67. Freiová, L.: Doslov (ke knize L. Szalaie Cesta do bláznovy zahrady). In: Szalai, L.: Cesta do bláznovy zahrady, Praha 1984, s. 246.

68. Schneider, J.: Sci-fi..., c. d., s. 10.

69. Kosatík, P.: Cesta..., c. d., s. 506.

70. Adamovič, I.: Slovník..., c. d., 1992, č. 1, s. 47.

71. Adamovič, I.: České SF povídky v roce 1990. Ikarie, 1992, č. 2, s. 54.

72. Blažek, K.: O Černé planetě a jiných planetách (rozhovor). Ikarie, 1992, č. 5, s. 51 - 52.

73. Houdek, F.: Konečně také o něčem jiném. Interkom, 1992, č. 7, příl. Kvark, s. 4.b